Temný rytíř Frank Miller

Frank Miller je současná špička amerického comicsu. Prosadil se jako scénárista Daredevilla, ale největší úspěch mu roku 1986 přineslo invenční přepracování Batmana do zcela nové a podstatně ponurejší podoby v comicsové knize The Dark Knight Returns (Temný rytíř se vrací). Toto dílo je považováno spolu s Moorovými Watchmeny za přelomový počin moderního comicsu. V 90. letech se konečně mohl Miller ponořit do svého milovaného žánru temné, drsné detektivky a vytvořil mistrovskou sérii comicsů Sin C

Po patnácti letech jste vytvořil pokračování The Dark Knight Returns. Jak se vám na druhém dílu pracovalo?
Zkrátka jsem se naučil dělat svou práci lépe. Už jsem se tolikrát nepouštěl do slepých uliček při psaní příběhu. V řadě věcí se mi pracovalo radostněji. Když jsem psal první díl, šlo z velké míry o protest proti zavedenému kánonu, jako byl třeba starý batmanovský televizní seriál. Chtěl jsem ukázat, jak zastaralá je to tradice. Tentokrát si hraju s celým panteonem postav DC comicsů a snažím se je ukázat v novém světle, aby bylo vidět, jakou mají jiskru.

Takže chcete znovuobjevit, proč ty postavy jsou tak fascinující?
Vlastně ano. Chtěl jsem je také trochu zmodernizovat. Žijeme v mírně řečeno zvláštním politickém období. Rád vkládám do comicsů o superhrdinech trochu politické satiry. Jde mi to nějak samo.

Prvních několik stran prvního sešitu vyhlíží ve světle událostí z 11. září dost aktuálně
Je to ještě podivnější. Druhý sešit jsem odevzdal 12. září. Lidé si určitě budou myslet, že jsem to celé vytvořil až po útocích.

Když jste poprvé ukázal násilnickou a šílenou povahu Batmana v The Dark Knight Returns, měl jste pocit, že jste přišel s něčím novým, nebo že se ty vlastnosti v Batmanovi skrývaly už od samého začátku?
Chtěl jsem se znovu dobrat toho pocitu, jaký jsem měl, když mi bylo 6 let a poprvé jsem batmanovský comics uviděl. Ta vzpomínka je pro mě živější než většina mých reálných zážitků z dětství. (smích) Otevřel jsem ten sešit a úplně jsem tomu propadl. Nevím, který přesně to byl, ale vzpomínám si jasně, jaký dojem ve mně zanechalo to město a to, že ten chlap byl doopravdy oblečen jako netopýr. Takže při tvorbě Temného rytíře jsem se snažil vyvolat podobný pocit, ale pro dospělejší publikum. Samozřejmě, když se někdo obléká jako netopýr, musí být trochu vyšinutý.

Chtěl jste vytvořit něco, na co by comicsový průmysl navázal, nebo jste kreslil jen pro své potěšení a pro své publikum?
Prostě jsem ze sebe vydal to nejlepší, věřte mi. Když jsem začal pracovat, lidé kolem mě z toho byli trochu nervózní. Vždycky říkám, že když chcete dělat supermanský comics, vyberte si hrdinu, kterému se v poslední době zrovna moc nevedlo. Budete mít větší tvůrčí svobodu. Takže jsem se jen snažil ukázat, jak by podle mě měl Batman vypadat.

Měl jste už při vzniku toho díla pocit, že děláte něco revolučního?
V téhle branži musíte být pěkný ješita, takže odpovídám: Ano. Já si to totiž říkám pokaždé. (smích)

Takže se vědomě snažíte měnit comicsový průmysl?
Spíš ho rád komentuji. Když vidím, jak byli všichni ti superhrdinové od 50. let kastrováni a jak vypadají nesmyslně Říkal jsem si, pokud comicsy zobrazují jakýsi dokonalý svět, proč by se měli lidé, kteří jdou bojovat se zločinem, navlékat do barevných kamaší?

Šlo vám o to, že tehdy neexistovalo nic dost špatného na to, aby to ospravedlnilo ten extrémismus superhrdinů?
Byla to jen banda směšných padouchů. Dark Knighta jsem začal vymýšlet v roce 1985 a tehdy jsem si řekl: Jaký svět by byl dostatečně hrůzostrašný i pro Batmana? A pak jsem se podíval z okna.

Myslíte, že někdo jako Batman by doopravdy byl v dnešním světě užitečný?
Hmmm, ne, myslím, že by ho hodně rychle někdo oddělal.

Jak byste popsal svůj vliv na comicsový žánr?
To musejí posoudit jiní.

Myslela jsem, že jste dost ješitný
(smích) Víte, jistým způsobem si musíte představovat, že to, co děláte, je důležité. Jinak byste se do toho ani nepustili. Nebo když ne důležité, tak aspoň záslužné. Důležité je moc silné slovo. Moje ambice je vymačkat ze sebe opravdu dobrý příběh. Ale zároveň doufám, že mám na víc, občas si říkám: Tak tohle ještě přede mnou nikdo nedokázal a plácám se přitom po rameni, až to bolí.

Chtěl byste pokud možno comics nějakým způsobem ovlivnit?
Jo, chtěl bych, aby comicsy četl úplně každý. (smích) Také bych chtěl být svědkem toho, jak lidé zjistí, že řada věcí vlastně není tak dobrá, jak vypadají. Za těch 60 let vývoje moderního comicsu se tu nahromadila spousta braku. V tomhle žánru mi vadí přebujelý sentiment tesknící po tradici. Špatné návyky umírají těžko. Řekl bych, že žánr by byl efektivnější, kdybychom se rozloučili s některými špatnými návyky, které vznikly ještě před tím, než jsme se narodili.

Jaké máte na mysli?
Například nadužívání slov. Už jich je nějak moc. Spoléhání na to, že publikum klidně přejde některé absurdity. Třeba že lidé mohou létat. Otevřete comics a na první stránce tam někdo létá. Bez jakéhokoliv vysvětlení. Měl by to být vrcholný okamžik úžasu. Také bych chtěl, aby se věci trochu provětraly a abychom rozšířili pojetí comicsového hlavního proudu. Zatím sem patří pořád ještě především chlápci v kamaších, kteří si dávají do zubů. Měli bychom přijmout existenci kriminálního comicsu, westernového comicsu, politické satiry, nebo i autobiografie. To všechno dnes vzniká, ale celý svět vidí za comicsem jen superhrdiny.

Záleží na tom, jak tomu lidé říkají? Je tak důležité, jestli je něco hlavní proud a něco alternativa, pokud lidé přijímají obojí?
Ono to reprezentuje to celkové vnímání. Comics začal představovat určitý žánr a ne formu příběhů. Lidé pak říkají, že Smrtonosná past je comicsový film, i když nemá vlastně s comicsem nic společného. Byl bych rád, kdyby byl comics chápán jako výrazový prostředek, s jehož pomocí jsou vyprávěny příběhy.

Je pravda, že jste původně chtěl dělat comics s kriminálními motivy, ale musel jste kreslit superhrdiny, protože to byla jediná legitimní forma komerčního comicsu?
Přesně tak. Původně jsem přinesl na ukázku kresby chlapíků v dlouhých kabátech a jezdících ve starých autech a vydavatelé se na mě dívali jako na blázna. Musel jsem se naučit kreslit svaly.

Jakou máte výtvarnou školu?
Žádnou. Jsem absolutní samouk.

A výtvarné vlivy?
Cokoliv se mi dostalo do rukou. Hodně jsem se naučil díky výtvarníkovi jménem Neal Adams, byl to můj neoficiální učitel. Pomáhal mi v začátcích, ukazoval mi, jak správně komponovat stránku a v podstatě mi radil, abych to raději zabalil. Ale já jsem se vracel do vydavatelství tak dlouho, dokud jsem nezískal první zakázku. Čtu také hodně comicsů, dívám se na hodně filmů, čtu hodně knih. Nemám moc v lásce tuhle otázku, protože nikdy nevím, jak na ni odpovědět.

Nedávno jste oslavil desáté výročí vzniku série Sin City. Jak ji při zpětném pohledu vnímáte?
Je to moje radost. Vždycky se těším, až se k ní znovu vrátím.

Dosáhl jste s ní to, o co jste usiloval?
Myslím že ano. Rád dávám do příběhů politiku, protože to je dobrá látka, i když v dnešní době je dost těžké držet krok s tím, jak stupidně se někteří lidé z těchhle kruhů chovají.

Má nějaký metaforický význam fakt, že Sin City je kreslené jen černou a bílou, bez šedých odstínů?
Jedním z důvodů bylo, že v té době moje žena Lynn Varleyová, která se mnou spolupracuje, nechtěla vybarvovat comicsy. Také jsem si chtěl vyzkoušet, jestli zvládnu sám udělat celou knihu. Proto jsem se rozhodl Sin City i sám letterovat. A kromě toho, ten styl se tak dobře hodí k tématu. Chtěl jsem, aby Sin City stálo někde mezi americkým comicsem a japonskou mangou. Při černobílé kresbě jsem si uvědomil, že oko čtenáře je neklidnější a musíte se víc snažit, aby zachytilo význam. Někdy ho kvůli tomu musíte i zopakovat. S černobílou je těžší zpomalit děj, protože tu není tolik věcí, kterých se oko může zachytit. Hodně z mé práce tehdy spočívalo v tom, abych čtenáře zpomalil. O to při tvorbě comicsu jde. Nacházet způsoby, jak vás zaujmout a okouzlit tak, abyste chvíli spočinuli. Na rozdíl od filmu nemám totiž kontrolu nad vaším zrakem. Technicky vzato byste mohli stránky mých comicsů zhltnout za několik vteřin a já přitom chci, abyste tam pobyli celé minuty.

Černobílé pojetí evokuje morální jednoduchost, která je obsažena v heroickém rozměru vašich postav. Mám na mysli především ty epické padouchy v nadživotní velikosti.
Nadživotní velikost je určitě můj záměr. Vždy tíhnu k temným příběhům. Občas si střihnu i dokonalého hrdinu, ale dá to práci. Mám rád, když jsou mí hrdinové posedlí a divní. Není divu, že superhrdina, s nímž jsem nejčastěji spojován, se obléká jako netopýr.

Už v jednom starším Sin City se zmiňujete o králi Leonidasovi, roky před tím, než jste se k tématu vrátil v knize 300. Jak dlouho jste ten příběh vlastně plánoval?
Když mi bylo asi sedm let, rodiče mě vzali na film 300 Sparťanů. Ten konec, v němž umírali všichni kladní hrdinové, mě šokoval. Už tehdy jsem chtěl dělat comicsy, ale ty dvě věci se mi spojily dohromady až o desítky let později. Film byl starý a naivní, ale když je vám sedm, nic vám naivní nepřipadá. Ten příběh ovlivnil značné množství mých pozdějších příběhů, protože téma hrdinského sebeobětování je mimořádně silné. Představa, že hrdina dělá to, co dělá, protože cítí, že to je správné a ne proto, že ho za to na konci čeká medaile.

Jak reagovali v Dark Horse, když jste jim navrhl, že namalujete comics o historické bitvě ve starém Řecku?
S nadšením. Je to dobré nakladatelství. Prostě byli zvědaví, jak to pak bude vypadat. To jsem byl já taky, protože jsem měl k té látce velký respekt. Nakonec jsem si ale uvědomil, že o ní už mluvím příliš dlouho a pokud v tom budu pokračovat, budu vypadat trapně. Takže jsem se osmělil a začal kreslit.

Přemýšlel jste někdy o filmovém zpracování Sin City?
Jednu dobu ano. Napsal jsem dokonce scénář. Ale pak mi došlo, že bych do toho šel jen v případě, že bych měl nad filmem dostatečně velkou kontrolu. Nechtěl jsem se vzdávat žádných práv a svěřit proces někomu jinému. Ten čas ještě nenastal, takže zatím zůstávám u comicsů.

Zjistil jste, že sláva a kreativita v jednom médiu nezaručuje totéž v jiném médiu?
Nevím. Vlastně ano, asi bych se vrhal do mnohem většího rybníka, který je plný žraloků. Rád ale píšu scénáře. Je to zábava. Film je pěkně sexy byznys a točí se v něm hodně peněz. Je to ale médium založené na vzájemné spolupráci a já bych asi chtěl nad Sin City příliš velkou tvůrčí svobodu pouze pro sebe.

Jak jste se vůbec dostal k tvorbě scénářů?
Jednoho dne zazvonil telefon. Až tak jednoduché to bylo. Zavolal mi agent a ptal se, jestli bych chtěl zkusit scénář k RoboCopovi 2.

Jak jste byl spokojen s výsledkem?
Pro mě je těžké to posoudit, protože nemám od filmu dostatečný odstup, ale řekl bych, že se nějak vymkl kontrole. Je to těžké, protože když se na film dívám, vzpomínám si, jak jsem byl přímo na place, spolu s celým štábem.

Jaký byl rozdíl ve vaší práci na RoboCopovi 2 a 3?
Když jsem dělal na dvojce, měl jsem dokonce režisérské ambice a opravdu jsem si myslel, že bych to dokázal ukočírovat. V trojce jsem úzce spolupracoval s režisérem, psali jsme scénář společně, po částech. Pak jsem si uvědomil, že jsem jen najatý pisálek, se kterým nejsou problémy, protože si nedělá velké nároky na autorství. Když mi to došlo, uvědomil jsem si, že moje místo je v comicsu. I když v současné době pracuji s režisérem Darrenem Aronofskym na scénáři k filmu podle mého comicsu Batman: Year One.

Jeho filmy (Pí a Rekviem za sen) mají k comicsu daleko. Není to divná volba režiséra pro další batmanovský film?
Ale on comicsy zbožňuje. Bohužel nemohu říct o projektu žádné podrobnosti, protože by si Warner Brothers pak nejspíš najali někoho, aby mi rozbil hubu. A ptát se scenáristy, jak bude film vypadat, to je jako ptát se vrátného, jestli je budova vhodná ke kolaudaci.

Plánujete comicsové zpracování postavy Ježíše Krista. Jaké jiné historické epochy vás ještě lákají?
Ať se podívám na jakékoliv místo v dějinách, začnu mít pocit, že si volá po comicsovém zpracování. Ale rád bych jednou nakreslil něco o Irsku, o éře kolem vzniku IRA. Jenže historické téma vyžaduje hodně práce s prameny a já bych teď rád udělal další díl Sin City. Tentokrát to nebude sešit jako posledně. Lidé, kteří čtou Sin City, nejsou netrpěliví a snesou i knižní rozsah. Když kreslím sešity, je to jako bych měl u nohy vězeňskou kouli. Svazuje mě, abych pokaždé vytvořil jen 26 stran a já chci přitom dělat comicsy, kde jediná scéna bude mít víc než takový rozsah.

Postavy v Dark Knightovi používají velmi specifický jazyk. Jak jste dokázal napsat tak realistický slang?
Je to předměstský slang užívaný v 60. letech v Detroitu, kde vyrůstala má žena Lynn. Její bratři Don a Rob patřili k partě, která takhle mluvila. Jednou jsem je poprosil, jestli bych si jejich mluvu mohl nahrát na magnetofon a z té nahrávky jsem pak vycházel.

Svým způsobem podporují příběhy o Dark Knightovi osobní angažovanost v otázce násilí a apatie ve společnosti. A jak jste řekl, druhý díl smutně předvídal události z 11. září. Myslíte, že by někdy tyto comicsy mohly sloužit i opačnému efektu, že by se jimi inspirovali samozvaní strážci zákona?
Neznám moc lidí, kteří by si utvářeli společenské a politické názory podle kreslených seriálů. Taková představa zní pěkně hrůzostrašně. Já jen házím své dílo do světa a čekám, jestli se něco stane. Nemyslím si ale, že by moje tvorba mohla změnit něco v širším plánu. To není účel při psaní příběhů. Najdou se výjimky, jako Chaloupka strýčka Toma nebo Jako zabít ptáčka, které změnily způsob nazírání na některé věci. Ale pokud by to někdo chtěl dělat vědomě, ovlivňovat svým dílem společnost, mělo by to na jeho tvorbu asi zničující účinek. Vznikl by nestravitelný traktát.

Přeložil Ivan Adamovič
By Tasha Robinson, THE ONION A.V.Club
Reprinted with permission of THE ONION. Copyright 2001, by ONION, INC.
www.theonionavclub.com