Placebo

Holka, Nick Cave a já rozhovor s brianem molkem a stefanem olsdalem

Placebo jsou glam rocková kapela se zpěvákem na heliu. Neříkejte,
že jsme glam nepotřebovali. Potřebovali. Skupinu, složenou z Američana/Brita, který vypadá jako holčička, vysokého relaxovaného Švéda a bílého Angličana, který má slabost pro nebílá děvčata, skupinu řezající kytary, nezříkající se techniky a ROZERVANOSTI. Brian už sice není drug-crazed sex dwarf dávající si cokoli, co se hýbe nebo bylo vytvořeno v laboratoři, a diskutující v britském tisku na téma chuť semene. A jeho make-up přestává být manýrou a stává se nutností. No a? Placebo jsou stále sevřenější a lepší. Placebo jsme potřebovali. Placebo are: Brian Molko, Stefan Olsdal and Steve Hewitt.

Stefana nezajímáte. A když se mu to pokusíte oplatit a dát mu to aspoň trochu sežrat, uvědomíte si, že vy jste tu bohužel od toho, aby vás zajímal. A že on to moc dobře ví. Ale nakonec vám dojde, že nejspíš za špetku toho interestu stojí.

Vaše image vychází z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. David Bowie, David Sylvian (doufám, že nekecám, mortene)
Stefan: Ne. To, jak vypadáme, vychází z toho, jací jsme. Nesedneme si a nepřemýšlíme, jako kdo budeme dneska vypadat. A taky jsme tři různé osobnosti. Brian vypadá tak, jak vypadá, stylizuje se do holky, nosí make-up a šaty, baví ho to. Steve nosí obleky, protože si myslí, že vypadá jako Nick Cave and the Bad Seeds. Tak to máme holka, Cave a já? Já nechci vypadat jako žádný svůj hrdina. Nikdy jsem si na zeď nevěšel plakáty. Možná u nás vidíte nějaký glam element, ale ve skutečnosti nás glam rock nikdy neovlivňoval. Jasně, Ziggy Stardust, ale to bylo jen jedno album. Pak šel Bowie zas k něčemu jinýmu. Neznáme třeba žádný alba T. Rex.

A víte, že ta skladba, kterou jste nahráli na soundtrack k Velvet Goldmine, 20th Century Boy, je od T. Rex?
Jistě, ale to byla součást scénáře. Já jsem nikdy jejich fanoušek nebyl a jejich alba neznám. Ale ten film se mi moc líbil.

Mně už míň. Ani jako fanoušek Depeche Mode jsi se nikdy neoblékal do černé uniformy?
Ne. Teď nosím hodně černé, ale spíš proto, že je to praktická barva. V černé lidi vypadaj líp. A zvlášť praktická je na turné, tam je opravdu složité udržet všechno v čistotě. Klidně se můžete polít pivem. A když jste nepřetržitě na šňůře šest let, jako jsme skoro my, takové nuance vám dojdou. Autobus, koncert, autobus, koncert
Po tomhle turné si dáme pauzu. Ostatně ne,
že bychom se nebavili tohle turné je nejlepší, protože je všude vyprodáno a nemusíme hrát v zavšivenejch dírách v Německu jako dřív. Dneska jsem se aspoň byl podívat ve městě. Bylo to jako krok do minulosti. Připadal jsem si jak v Amadeovi.

Jak to dopadlo s filmem Metal God?
Dostali jsme nabídku, ale přečetli jsme první dvě strany scénáře a s díky odmítli. A vyjde ve svých upjatých džínech a špičátých kožených botách Trochu moc do eighties heavy metalu. Nechceme se stát nájemní kapelou Hollywoodu. Velvet Goldmine byl speciální, protože jsme fanoušky režiséra Todda Haynese. Nechtěli jsme další hudební film. Obzvláště ne film o Judas Priest. Nechali jsme to Marku Whalbergovi a Jennifer Aniston. On hraje zpěváka. (Mimochodem, film
už Eddie promítá v britských kinech pod jménem Rock Star. Skutečný příběh zpěváka neznámé kapely Tima Owense, který nahradil Roba Halforda v Judas Priest v roce 1996, byl jemně pozměněn kvůli problémům s právy. Kromě odhalené chlupaté hrudi pod křivákem a hára se všichni těší na scénu, kde se bývalý Marky Mark a stále ještě Rachel z Friends coby obyčejný párek z periferie připojí k orgiím metalových stars.)

Klip k Special K překvapivě neobsahoval žádné zfetované děti, nýbrž reminescence na filmy jako Fantastic Voyage a Inner Space.
Sci-fi freaks?
Klip je nutné zlo, součást promotion. Ovšem je pravda, že Brian je hodně do sci-fi, hlavně do Star Treku. Ale u klipů jde jen o to najít ten nejlepší scénář. Jinak je celkem jedno, o čem to bude. Musí to být co nejlepší reklama.

Na Black Market Music jste se hodně odvázali, co se týče elektronických zvuků. Remixy Special K dělal Timo Maas. Mám to chápat jako vaše budoucí směřování?
No, myslím, dělat elektroniku, byli bychom mnohem bohatší a mnohem víc cool. Nás vždycky elektronika zajímala jedna z mých nejoblíbenějších kapel jsou Depeche Mode. Ale Placebo jsou hlavně živá rocková kapela a pak teprve jsou tu ty vetkané elektronické struktury. Jako v Taste In Man, v Pure Morning, sekvencery v Haemoglobin. Spíš nás nudí hrát ve stejném obsazení, a proto hledáme nové způsoby práce. Proto si často měníme nástroje. Brian může bubnovat, já můžu hrát na klávesy

Vykradli jste v Taste In Man Block Rockin' Beats od Chemical Brothers?
?

Znáte tu skladbu?
Ne. Teda jo (podrážděně, hehe). Samozřejmě, že ji znám. Ale to můžete dneska říct o všem tenhle kousek zní jako Sex Pistols, tenhle jako Beatles

Jo, jenže když živá rocková kapela vykrádá tři roky starou taneční skladbu, vypadá to fakt divně. Kdybyste si půjčovali od Led Zeppelin, ani nemrknu.
Hele, já jsem to prostě napsal.

OK. Tři národnosti v jedné kapele, Brian navíc vyrůstal v Libanonu a Liberii. Můžete popsat vlivy, které se v Placebo střetávají?
Eeee uh ae ee jsme bez hranic. Kdybychom vyrostli v jednom městě, měli stejné účesy a sjížděli jednu kapelu, zvuk Placebo by byl víc lineární. My pořád pochybujeme o tom, co to Placebo je a kam by mělo jít. Já jsem ze Švédska, jako malej jsem musel poslouchat Abbu, takže miluju pop. Depeche Mode. Steve vyrostl s Bee Gees a Eltonem Johnem. Má rád disko. Černou hudbu Prince, Public Enemy. A Brian je nejvíc ovlivněn newyorskou scénou Sonic Youth a silné ženy Billie Holiday, PJ Harvey. My moc kytary nesjíždíme. Maximálně tak Queens of the Stone Age, At the Drive-in, Fugazi, Idlewild. Měl by ses jít podívat na Sneaker Pimps. Milujeme soul, funk, techno, lidi, jako je dj Shadow. Vyrostli jsme na old school disku.

Jste populární ve Švédsku?
Ne, Švédsko nás nerado. Neprodáváme tam skoro nic. Je mi to jedno, nechybí mi to. Jezdím tam tak dvakrát ročně za rodinou. Lidi ve Švédsku jsou izolovaní. Mají dům a zahradu, ale nemají hospodu nebo bar, místo, kde by se mohli potkat. Náboženství tam taky zrovna nefrčí, tím pádem se nepotkají ani v kostele. Mám radši Dánsko než Švédsko. Kodaň je moje favoritka.

Na poslední desce se nečekaně objevily i politické motivy.
Předtím jsme měli dost co dělat sami se sebou. Jakékoli umělecké vyjádření je politickým prohlášením. My nejsme tak aktivní jako Thom Yorke nebo Bono, i když jsme podpořili Jubilee 2000. Podpořili jsme legalizaci svazků gayů a lesbiček ve Španělsku. O rovná práva pro gaye a lesbičky se dost zasazujeme. Během roku nás čekají benefity pro děti bez domova. Nejde o žádný ucelený program, spíš sem tam něco. Asi toho bude přibývat, jak budeme stárnout. To by asi udělal každý.

Mluvíte Brianovi do psaní textů, nebo je to čistě jeho záležitost, celý pocit dělá on?
Text přichází vždycky na konci, na hudbu. Já se Stevem pak kontrolujeme kvalitu. Někdy má Brian blok, tak se pěkně všichni posadíme a pomůžeme mu. Předtím, než jsem začal hrát v Placebo, psal jsem si písničky kompletně sám, ale nenazýval bych se textařem. Spíš jsem až trapně špatnej. Nemám pocit, že bych to chtěl ještě někdy dělat. Ani mi nevadí, že je Brian vepředu. Lidi si samozřejmě spíš spojí náboj kapely s texty než s basovou linkou. Ale mimo pozornost médií fungujeme jako pevný celek tvořený rovnocennými jedinci. Brian má jen silný názor a větší hubu.
Což neznamená, že na některých místech desky nemůžu já vyjadřovat třeba naštvanost.

Nechci vám už nutit, že někoho kopírujete, ale nezdá se ti, že jsi se hodně učil od Petera Hooka z Joy Division a New Order?
No, možná proto, že je ta moje basa taková rytmická a melodická. Možná je to i tím, že je tak vytažená dopředu. Basa je skvělý nástroj a Brianovo umění hry na kytaru není příliš pokročilé neví ani, jak se jmenují struny, nikdy ho nikdo hrát neučil, což je skvělý, protože hraje po svém. Proto a proto, že ve třech je tam prostě pro basu víc prostoru. Já jsem původně kytarista. Vlastně nevím, co jsem, ale rozhodně jsem víc kytarista než basák. Když jsem potkal Briana,
on hrál na kytaru a mně zbyla basa. Už předtím jsem hrál i na klavír a bubnoval, takže mi to bylo celkem jedno. Mám dojem, že basa je hrozně podceňovaný nástroj a že Joy Division jenom našli způsob, jak ji správně použít. (Bohužel mi začne vyprávět o své nové červené base, která je něco mezi basou a kytarou a basou, trochu jako čelo ale my nejsme Muzikus, že?)

Brian je první textař, který dostal do písničky císařský řez a postavení gayů závislých na heroinu v Lucembursku. Mohl by být tiskovým mluvčím Kostěje Nesmrtelného. Všechno umí okecat, rozkecat a ještě se tvářit, že s vámi vlastně souhlasí, i když tvrdíte, že jim vizážistu dělá Josef Lux. Klidně bude provolávat známá hesla, umí být patetický, přemýšlivý, ví, kam má dát důraz, a ví, jaké věty použít. Umí v tom chodit, hraje svoji roli a baví ho to. Moc. Přesto nebo proto má takové dětské nadšenecké kouzlo a vy nemáte pocit, že hovoříte se zpěvákem a přesně za dvacet minut vás lidé od firmy můžou vyhodit v půlce věty a jemu to bude úplně jedno a dá si poslat dalšího. Single-serving friend, he is.

Brian: Cigaretu?

Ne, díky. Nemyslíš si, že nejlepší věc, kterou bys mohl pro svou kariéru teď udělat, by bylo umřít?
Brian: To je úžasný způsob, jak začít rozhovor! No, možná, ale pak bych tu nebyl a nemohl si to užít. Možná je to to nejlepší pro jakoukoli kariéru. Určitě by to vystřelilo prodeje desek ke stropu. Ale já mám moc rád život. Opravdu hodně. Lidi si to možná nemyslí, protože ve své hudbě řešíme takové složitosti, ale musejí pochopit, že to je určitý proces katarze. To, že děláme hudbu a jak ji děláme, nám umožňuje žít jako šťastní lidé. Protože ven vypouštíme velkou část negativních pocitů, které v nás přežívají. Nás tři jako lidi spojuje nesmírná chuť do života lust for life. Abych citoval Iggyho. A navíc hudební průmysl a umění jako celek prostě nepotřebují další tragédii jako Janis Joplin, Billie Holiday nebo Kurt Cobain. Na tom ve skutečnosti není nic romantického, to je zbytečné zahození úžasného talentu. A je to neskutečně tragické.

Ale romantické to je.
Ano, ale jen zvenku. Uvnitř to je pouhá skutečnost. Když slyšíte, že muzikant, kterého respektujete, zemřel ať z jakékoli příčiny, při nehodě, kvůli životnímu stylu je to velmi, velmi smutné. Já, já nechci, já chci, chci tu ještě nějakou dobu být.

Nevadí ti, že zestárneš?
Ne, chci se dívat dozadu a říkat si Měl ses dobře, dělals, cos chtěl. Chci, abych se mohl usmívat,
až budu starší.

Myslíš, že kdyby ses teď podíval na svůj dosavadní život, že by ses usmíval?
Smál bych se. Rozhodně. (Směje se. Vesele a spokojeně. Se šibalskou jiskrou, která bourá ne moc dobře nanesenou tlustou vrstvu tmavšího make- upu)

Kde je tedy ten odhodlaný sebedestruktivní prvek, který mám ve vaší hudbě tak rád?
To je asi reflexe mé excesivní nátury. Potýkal jsem se spoustou věcí během kariéry a vůbec během života. Byl jsem někým, kdo musí všechno sám vyzkoušet, a také někým, kdo vždycky zajde moc daleko, než se uklidní.

A dneska jsi někým jiným?
Nemůžeš být tou samou osobou, kterou jsi byl, jako když ti bylo dvacet, když je ti osmadvacet a těší se na tebe třicítka. Hodně se nacestuješ, hodně se toho naučíš a máš hodně různých zkušeností. Což neznamená, že už jsi skončil s učením. Skončit s učením znamená být mrtvý.
V interview v Ray Gunu v roce 1998 jsi řekl,
že se nemáš rád.
Mám taková období. Já se mocnesoustředím na své já. Nejsem egomaniak. Nemyslím si, že jsem ten nejchytřejší.

Jde ti to dohromady s poněkud narcistní image?
Zajímaví lidé jsou plní rozporů. Lidi, které chápeš, které můžeš shrnout jednou větou, jsou většinou dost nudní. S takovými se nechceš moc zahazovat, protože se od nich nemůžeš nic dozvědět. Fascinující lidé jsou plní rozporů.

V Commercial For Levi je verš Youre the one whos always bruised and broken. Původně jsem myslel, že to je ironie, ale zdá se, že se opravdu lituješ.
Ano, to je píseň o mně z pohledu kamaráda. To není ani pro- ani protidrogová písnička. Říká jen: Buď opatrný. Buď opatrný. Byly časy, kdy jsem dělal špatná životní rozhodnutí a měl jsem to štěstí, že jsem měl dobré přátele, kapelu a další, kteří mě chytli za flígr a řekli mi: ,Hele, chlape, jsi můj kámoš, mám tě kurva rád a nechci, abys kurva umřel. Jestli takhle budeš pokračovat, je tu velká šance, že už nebudeš pokračovat vůbec. A to nechci. Za to jsem vděčný.

Co říká tvoje matka na sex, drugs and rocknroll image, kterou v médiích máš?
Nejsem si jistý, jestli si toho všímá. Asi raději ne. Vytěsňuje to.

Takže ji v Blue American nezdravíš?
To může být pro mou mámu nebo pro mámu někoho jinýho. Je to trošku obecnější. Ale ten song je určitě nejnižším bodem alba. Tam jsem nejvíc v depresi.

Byl jsi fanoušek Davida Bowieho?
No jasně. S tou hudbou jsem vyrůstal a tenkrát to jinak nešlo. Bylo to všude. Pamatuju si, jak jsem viděl klip k Ashes To Ashes, když jsem byl úplně malý. Udělalo to na mě fakt dojem. Zvlášť proto, že to nasralo mou matku, která je dost konzervativní a pobožná. Hrozně se mi líbilo, Honky Dory, Low, samozřejmě jsem byl Ziggy Stardust.

Teď jste se potkali, dokonce jste spolu natočili verzi vaší Without You Im Nothing.
Jo, těch moc nevyrobili, byla to limitovaná edice. To bylo dobrý, jednou mi zavolal a říká: Já kurva miluju tuhle písničku a napsal jsem k ní vlastní part na harmonium. To bylo skvělý! Tou dobou už jsme byli přátelé, (rozplývá se) jezdili jsme spolu koncerty asi tři roky, dělali jsme předkapelu na turné k 1. Outside i Earthling, vídali jsme se vždy jednou za pár měsíců, hráli jsme na jeho narozeninách a společně na Brit Awards, seznámil nás se svou ženou a dětmi Takže už jsme byli spolu docela v pohodě, ale stejně je to ohromná pocta, když ti taková legenda zavolá a řekne:
To je rozkošná písnička, můžu si ji zahrát?

Kurt Cobain zpívá Never met a wise man, if it was a woman a Manic Street Preachers I wish I was born a girl, not this mess of a man. Nemáš pocit, že by ses radši narodil jako holka?
Jasně. Určitě. To by bylo úžasný. Skvělý, protože muži jsou tak snadno manipulovatelní. Bylo by to fakt dobrý, užíval bych si být rock chick. Ale holky by ti stejně řekly: Chlape, ty bys ve skutečnosti holka bejt nechtěl, protože není o co stát. Máme to těžký a ještě pořád musíme bojovat se společností. Vždycky jsem obdivoval silné ženy v hudbě. Janis Joplin, Billie Holiday, PJ Harvey, Patti Smith, Kim Gordon, Kim Deal, Courtney Love. Vždycky mě přitahovaly silné ženské osobnosti. Takže chápeš.

Neměl někdo někdy problém s tím, jak vypadáš? Fred Durst z Limp Bizkit tě prý nenávidí
To spíš jen Fred Durst má se mnou fakt problém. Jak říká Bible, pokud se hádáš s bláznem, staneš se jím. A to je v zásadě vše ohledně těhle lidí.

Setkali jste se osobně?
Ano. Nebylo to zrovna příjemné setkání.

Nechtěl tě zmlátit?
Ne, on není zas až tak tvrdej.

A Nicky Wire z Manic Street Preachers?
Nikdy jsme sice neměli možnost spolu mluvit, ale on má nějakou zálibu ve vláčení mě tiskem. Já sice nebyl fanoušek Manics, tedy jejich hudby vždycky mi přišla jen o stupínek vedle Bon Jovi. Ale enormně mě zajímala osobnost Ritchieho Edwardse a vše kolem jeho zmizení. A vida, další tragédie rocknrollu. On psal texty, za kterými bylo hodně přemýšlení. Nicky Wire má ovšem s námi neustále nějaký problém. Ale co, ať jde do prdele. Jestli chce mrhat energií na tohle jeho problém.

Měl jsem dojem, že byste k sobě mohli mít blízko.
Mně je celkem jedno, on má problém. Ale možný je, že když potkáš někoho, kdo je ti až příliš podobný, asi spolu moc nevyjdete.

Deklarujete, že jste proti násilí. Jak s tím jde dohromady slogan dope, guns, fuckin' in the streets ve Spite and Malice?
To je slogan White Panthers. Komunity, ve které žili MC5. Jejich manažer byl aktivista a založil tuhle stranu. Původně to ovšem bylo dope, rocknroll, fucking in the streets. Někdy během let to takhle zdegenerovalo. To byla moje reakce na protika-
pitalistické demonstrace v Londýně na Prvního máje. Otevřel jsi noviny a tam byl Winston Churchill se zeleným čírem. Vymlacovaly se McDonaldy, lidi zas po osmdesátých a počátku devadesátých let, což bylo jen o penězích a ahoj Jacku, mám se skvěle, uf vyšli do ulic, aby vykřičeli svou nespokojenost. Já nevěřím v přímou násilnou akci, ale tohle bylo jasné znamení WTO, že lidé jsou velmi nespokojení. Vzali si ulice zpět, asi to byl jediný způsob, jak vyburcovat společnost, která je tolik zaměřená na peníze. George W. Bush klidně nechá životní prostředí být, čistě proto, že to není ekonomicky výhodné! Tak o čem to kurva je?! Z toho je mi blbě. Ať žijeme v demokracii nebo ne, musíme se ptát, jestli vládnou vlády, nebo nadnárodní korporace. Všechno je teď o penězích. Vždyť to vidíme jen na hudebním průmyslu. A to může přinést jen negativní věci, pro životní prostředí, pro společnost a pro budoucnost.

Přichází dobře naladěný Stefan: Ten si nás dává postupně.
Brian: Cože?
Stefan: Teď mluvil se mnou.
Brian: Fakt? (ke mně) Ó ty děvko! (všeobecný smích)

Někde jsem četl, že jsi koupil obraz od Andy Warhola...
A že mi ho dal.

Fakt? Je hodnej.
Ne, ale prodám ti ho, jestli chceš. Jeden ti prodám. (zpět ke mně) To byla úžasná zkušenost. Koupil jsem ho v aukci přes telefon. Trvalo to asi minutu a půl. Divný. Celá scéna kolem The Factory mě fascinuje, Velvet Underground, Nico, všechno to šílenství, které se v New Yorku odehrávalo. Něco jako antihippie hnutí. MC5, the Stooges, Factory v New Yorku a v San Francisku flower power, Joan Baez, Peter Paul Mary. To mě nikdy nebavilo. Proto si cením všeho z tehdejšího New Yorku. Warhol je fascinující postava. A vlastnit kus historie umění je cool.

Ty jsi sexuální ikona.
(Potěšeně, leč jakoby odmítavě) Pchůůůůů. To ať řeknou jiní.

Jaké to je?
Je to divný. Divný. Nechodím a neukazuju se, nemyslím si, že jsem princ. Když ráno vstanu, podívám se do zrcadla, vidím včerejší make-up a vlasy všude, neřeknu Ahoj, sexuální ikono! Spíš Ahoj, ty sráči!

Stefan se mezitím převléká z kalhot do tmavé sukně ke kotníkům. Má chlupaté nohy. Steve něco zobe z talíře. Zdají se mi trochu osamocení,
ti tři.