Přijatelná nádhera pedofilie

V dubnu 1990 skupina agentů FBI a sanfranciských policistů vtrhla do studia fotografa Jocka Sturgese. Zničila zařízení, zabavila foťáky, fotky a negativy, počítač a vybavení komory a zatkla fotografa za výrobu dětské pornografie. Za pornografii v USA považují cokoli vztahujícího se k vyvolávání zájmu o sex, vzrušení, a to bez vážné umělecké hodnoty. Je to směšné a my ty kauzy vyhrajeme, ať to zajde jakkoli daleko. Pokud se dostaneme k nejvyššímu soudu, ředitelé všech muzeí v zemi mi potvrdí od

Byla vyhlášena kulturní válka. Zhoubná, agresivní menšina se rozhodla, že Američané sami nevědí, co chtějí vidět, a musí být chráněni moudřejšími. Represivní síly si najednou začaly ve zvýšené míře všímat umění. Je to dost strašidelné a musí se to zastavit.
Vytyčíme si dva kolíky, kolem se budeme honit jako psi za oháňkou a možná na ně budeme i jako ti hafíci čůrat.
Jeden kolík je cenzura a svoboda uměleckého projevu a druhým kolíkem je ta nepodstatná záležitost, zda je opravdu Jock Sturges pedofilní a ubližuje dětem (což nejde vždy ruku v drobné ručce).
Sturges (nar. 1947 v New Yorku) už od poloviny sedmdesátých let fotí naturistické komunity v Kalifornii. Jako přítel rodin v těchto kontrakulturních společenstvích sleduje své objekty od dětství do dospělosti. Některé série postihují rozpětí 25 let. Nyní už fotí děti svých dřívějších modelů. Doufám,
že sledování tělesného vývoje od počátku - sledování těla ve všech proměnách, od děťátek s tlustými bříšky přes vytahující se končetiny, zaoblování boků, dospívání pomůže lidem pochopit, že osoba obývající tělo je víc než jen fyzický objekt. Ty fotky neobjektivizují: jsou mnohem víc o vývoji duše než těla. Protože charakter, osobnost zůstávají stejné. Také se vyvíjí a dospívá, ale jisté způsoby stání, pohledy zůstávají. Je úžasné sledovat, co se mění a co zůstává. Po problémech s křesťanskými fanatiky se přestěhoval do Montalivetu ve Francii a souběžně pracuje v County Galway v Irsku. Jeho baletní fotografie vystavuje množství předních galerií a muzeí, včetně Museum of Modern Art a Metropolitan Museum of Art v New Yorku, Bibliotheque Nationale v Paříži a frankfurtského Museum für Moderne Kunst. Vydal knihy The Last Day of Summer (1992), Radiant Identities (1994), Evolutions of Grace (1994), Jock Sturges (1996), New Work (2000). Velkoformátové snímky (zásadně 8 x 10 Abych vytvořil přímější a psychologicky pravdivější obraz. To, jak chápeme lidi a jejich pocity, je jemná, vznešená informace. Nejjasnější fotka, jakou můžete udělat, je bez zrna.) si půjčují z klasické fotografie a malířství na přelomu 19. a 20. století. Irská práce vykazuje více dynamiky a animace než předchozí, silně formalistická tvorba. V poslední době se zaměřil na dvojité portréty, jeden v oblečení, druhý bez něj. Objevilo se i několik málo barevných fotografií.

Vyšetřování přirozeně přineslo Sturgesovi extrémní popularitu. Cena jeho fotografií stoupla z 125 dolarů v roce 1978 na 850 až 3500 v roce 2001. Umělci vždycky posouvali hranice přijatelného. Ale provokovat je kurva jejich džob.
Od toho tu jsou. A je to čím dál těžší. Někdo by si mohl stěžovat, že aspoň v Evropě není proti čemu bojovat. Pokud chceme být jedovatí, můžeme tvrdit, že Sturgesovi se podařilo najít téma, které ve víceméně otevřené západní společnosti ještě může provokovat. Sex a rouhání, jinak si vás nikdo nevšimne. Ale samotný sex už dávno nestačí. Už i transsexuálové, bisexuálové a homosexuálové Nan Goldin okupují všechnu seriózní akademickou půdu. Takhle útočné vyšetřování se může stát definující událostí vašeho života. A já netoužím být definován takovými debily. Jsem dobrý v umění. Stal jsem se dobrým v bránění se, ale to je přechodná dovednost. Radši bych se vrátil k dělání umění, než abych o něm mluvil. Je ironické, že vláda vždycky nevyhnutelně skončí propagováním přesně toho, čemu chce nejvíc zabránit. Vedl jsem si dost dobře, a teď si vedu dramaticky líp. Kupujou si lidi moje fotky, protože jsou nechvalně známé? Nebo si jen všimli mé práce a líbila se jim? Nevím. Nikdy se to nedovím.
Vyšetřování mělo další negativní dopady na jeho práci. Některé fotografie, které bych dřív klidně vyfotil, aniž bych se bál nějakého nedorozumění, teď prostě neudělám. Naturisti jsou zvyklí být svlečení, neuvědomují si, jak si sedají, jak si lehají, jak stojí. Nemyslí na to, není to důležité. Neberou to jako něco obscénního. Celý život jsem fotil lidi, kteří byli úplně v pohodě v situacích,
ve kterých jsem je vídal. Často bez šatů, ale to prostě nehrálo roli. Byli svlečení předtím, než jsem tam dorazil, a svlečení zůstali potom, co jsem odjel. Je to jejich volba, je to pro ně tak pohodlné. Nikdy mě nenapadlo, že by to někomu mohlo připadat perverzní. Hrozně mě to překvapilo, což je asi důkaz toho, jak strašně jsem byl naivní. Jsem vinen neobyčejnou naivitou. Ale o tuhle naivitu nechci přijít ani teď. Předtím bych vyfotil cokoli. Nepřemýšlel jsem o tom, která část těla je víc obscénní než jiná. Teď jsem zjistil, že jsou určitá gesta a pozice, ze kterých někteří lidé vidí rudě. Asi jsou to nějaké stopy prvotního hříchu nebo co. Snažím se tomu teď vyhýbat. Najednou jsem se přichytil, jak jim dávám nohy přes sebe, odmítám některé úhly nebo dávám instrukce, které neúmyslně říkají mladým lidem, že některý aspekt jejich chování je vlastně neslušný,
že část toho, jací opravdu jsou, je vlastně neslušná. A já jsem poslední člověk, který by chtěl někoho vést ke studu. To je další problém.
Nikdo ovšem nemůže popřít, že Sturgesovy fotky jsou erotické. Nemyslím sexuální ani vystavěné pro vaše vzrušení. Sex v nich ale je. V momentě, kdy jste obviněni, jako jsem byl já, jste nuceni k umělé polaritě postojů. Když vás někdo obviní z X, musíte okamžitě říct, á né, já jsem Y. I když pravda je pravděpodobně někde mezi. Musel jsem předstírat něco, co abych byl upřímný, nejsem bílý jak lilie, absolutně umělecká, čistá lidská bytost. Nevěřím, že bych byl vinen nějakými zločiny, ale vždycky jsem byl fascinován fyzickou, sexuální a psychologickou změnou. A v tom erotický aspekt je.
Je tam a co jako? Ta fascinace provází druhy od počátku, jen lidé ji přijímají různě. A doufám, že moje práce jde proti erotickým pin-ups. Pin-up po vás chce, abyste potlačili zájem o osobnost a zabývali se celkově jen pohledem na tělo a představovali si, co by se s tím tělem dalo dělat, kompletně ignorujíce, jak by se to líbilo té osobě. Lidé, kteří fotí pin-ups, se nezajímají o to, kdo ta žena je, jaké tragédie nebo vítězství její život obsahuje. Mou ambicí je, abyste se podívali na mou fotku a uvědomili si, jak komplexní, úžasný, zajímavý každý z mých modelů je. Každý je jiný.
Západní civilizace trvá na přesném vymezení. Do osmnácti fyzicky neexistujete; po osmnáctce existujete šíleně. Před osmnáctými narozeninami v kalhotách nemáte nic; potom tam je střed vašeho života. Ve skutečnosti jsme dost smyslní už od narození. Neexistuje člověk, který by neměl rád mazlení. Děti masturbují od prvního roku věku. Dělají to spontánně a bez pocitu, že by na tom, že si dělají dobře, bylo něco zlého. To je smyslová zkušenost, která
by měla zůstat úplně v majetku dítěte. Nikdo nebude odporovat a já bych byl ten poslední že se to nesmí stát předmětem jakékoli sexuální zkušenosti dospělých. Jistě. Dospělí by neměli myslet na sex v souvislosti s dětmi. (Jenže, považujeme-li za hranici sexuality 15 let, jsou pedofilní myšlenky úplně běžné. Zeptejte se ve vydavatelství PK 62, kolik se prodá Leo speciálu Lolity, který vychází dvakrát ročně.) A rozhodně nesmí myšlenky uvádět do praxe. Děti se nemohou bránit. To je asi všem jasné. Jiná věc je, že i děti jsou sexuální bytosti, latentně či otevřeně, vědomě či nevědomky. Mohou být svůdné. A není důvod, proč by dětská sexualita měla být zapírána nebo potlačována. Sturges přináší problém. Západní společnost není zvyklá na nahé děti uchopené populární kulturou, uměním nebo čímkoli mimo bezpečí rodinného alba z dovolené u moře. Jeho fotografie nejsou záměrně erotické. Erotika v nich je, protože je v jeho modelech.
A. D. Coleman vysvětluje Sturgese jako pokus o dokumentaci a objevování heterosexuálního muže, který se snaží pochopit, jak se děti stávají dospělými a zvlášť jak se holčičky stávají ženami, a asi chce nahlédnout do své, jak by řekli jungiáni, animy. Na což někteří odborníci odpovídají: Pokud hledá toto, pak to nenašel. Ve skutečnosti je opak pravdou. Jediné, co nalezl, je erotizovaná dospělá verze, vytvořená očumujícím heterosexuálním mužem. Používají na svou podporu Sturgesovo časté použití contraposta (stojící žena s vahou na jedné noze, což zdůrazňuje klenbu boku), umělecké konvence s tradicí od starých Řeků, která vyvolává ikonografické konotace. Symbolizuje ženskost, plodnost, ženskou sexualitu, chtíč, touhu, a přestože ne tak evidentní, ale možná ještě důležitější, mužskou nadřazenost v uměleckém světě. V podstatě je to póza, která má zdůraznit sexuální atributy ženského těla (což vysvětluje její časté užití v celých dějinách umění). Jenže tuto estetickou harmonii Sturgesovy fotografie postrádají. Sexuální atributy, které má contraposto zdůrazňovat, u děvčátek chybí, tato póza je šitá na tělo vyvinutým dospělým ženám. Tím, že je Sturges takto zobrazuje, vybavuje je zralou sexualitou, čímž sexualizuje nevinnost, kterou tvrdí, že dokumentuje, domnívá se Ashley Whamondová. Sturges ovšem trvá na tom, že své modely nijak neinstruuje a neusměrňuje, čili sorry, Ashley, 1:0.
Studoval jsem psychologii a vždycky mě zajímaly citové stavy. Respektuji a zbožňuji je za to, jací jsou, a nechci a ani po nich nežádám, aby se kvůli mně nějak měnili. Čím méně je řídím, tím lépe. Znám rodiny, které portrétuji extrémně dobře. Ty děti to vážně baví. Stále se ujišťuji, že jsou v pohodě. Líbí se jim, že je beru vážně. Rodiny dostanou kopii každé fotografie, kterou s nimi udělám užívají si, že je někdo považuje za krásné. Mediální hvězdy jsou čím dál mocnější, jak jejich moc roste, my jsme čím dál víc jen čísla, nuly. Propast mezi jejich a našimi životy se stále zvětšuje. Děti se cítí neviditelné, nepovšimnuté, jako by v tom nehrály žádnou roli. Jak toho vidíme víc a víc v médiích, svět se zmenšuje, my jsme čím dál menší. Víc si všímáme toho, jak nedůležití jsme. Skrze moje fotografie jsou méně anonymní. Líbí se jim, že je někdo považuje za umění. Normální modelky příliš nehledí na to, co je na lidech krásné, pózují podle nějakých zaběhnutých archetypů, jak by měl někdo na fotce vypadat. Což má většinou bohužel velmi málo společného s tím, jací doopravdy jsme. Nejlepší fotky vznikají, když řeknu, že došel film. Ale Ashley se nevzdává. Zůstaňte s námi a možná si ji ještě oblíbíte.
Další věc je, co se stane s hotovými fotkami. To už nemůžu kontrolovat. Není těžké si představit, že si moje knihy koupí někdo s nečistými úmysly. Proti tomu nemůžu udělat nic. Jen doufat, že pokud se k mé práci přiblíží, pochopí, že zobrazuje opravdové lidi. Pedofilové si neuvědomují, že jejich oběti jsou skuteční lidé, kteří budou navždycky trpět. Ta dichotomie mezi veřejným přijetím a mým záměrem mi to velmi ztěžuje.
Sturgesovy modelky kontrolují, co se s jejich portréty stane. Nechci, aby se někdy cítily špatně. Můžou se vdát za metodistu a žít velmi konzervativně. Když chci fotku použít v knize, musím je najít, zavolat jim, vysvětlit, o co půjde. Moje účty za telefon jsou někdy astronomické. Když několik amerických adolescentů začalo střední školu, nechtěli, abych jejich fotky ukazoval. Stáhnul jsem je z galerií. Když skončili školu, ozvali se, že už je to v pohodě, že můžou zas na světlo.
Když jsem začal fotit, trochu jsem se bál. Ale zkušeností jsem zjistil, že moje fotky nikomu neubližují. Nikdo si nestěžoval. Jako dospělí teď za mnou chodí a jsou potěšeni, že ty fotky existují. Chtějí, abych fotil i jejich děti. Kdyby se cítili alespoň malinko jako oběť, nikdy by mě nenechali pracovat s jejich dětmi.
Tahle země je fakt slepá. Myslím, že průměrný věk ztráty panenství je tu tak 14 a půl nebo 15. Kdyby byl věk legálního počátku sexuálního života nižší než 18 a mohli byste s těmi dětmi inteligentně mluvit a nebát se úřadů v momentě, kdy zmíníte slovo kondom, nemuseli bychom tady mít epidemii nechtěných dětí a nezletilých matek. Jak něco zakážete, stává se to extrémně zajímavým. A taky přinášíte stud jako fenomén. V naší společnosti je tolik studu v sexuálních otázkách, že pedofilové a násilníci tu mají tak 70 až 100 obětí, než je chytí. V Holandsku, kde je sex povolen od 13, je průměr neporovnatelně nižší asi 3 nebo 4. Jen proto, že se tam nestydí a řeknou to mnohem dřív. Systémy, kde se nesmí ukázat ani kotník či krk nebo obličej, jsou i ty s největším počtem zločinů páchaných na dětech a ženách. Čím jsou společnosti v tomto ohledu uzavřenější, tím více se toho děje pod povrchem a násilně.
Po osmi letech od návštěvy nevraživých pánů v kuklách a kravatách se Sturges dostal opět do novin. Organizace kandidáta do Kongresu ve státě New York Terryho Randalla nazvaná Operation Rescue vyzvala k ničení jeho knih a knih dalších fotografů Davida Hamiltona a Sally Mannové. Využívají děti, vybavují ty, kteří děti sexuálně obtěžují, a my máme morální povinnost být tak drzí a odvážní a tak netolerantní, jak můžeme, nechal se slyšet Randall. Operation Rescue, známá především útoky na lékaře provádějící interrupce,
se zaměřila na největší síť knihkupectví v USA Barnes and Noble. K výzvě se přidaly další středověké party jako antiporno skupina Enough Is Enough (Musíme říct ano, tohle je dětská pornografie.) či Focus on the Family reverenda Jamese Dobsona, jehož knihy Barnes and Noble také prodávají. Členové křesťanského motocyklového klubu Heavens Saints (no fakt, to si nedělám srandu) se spanile přišourali do Nashvillu a zablokovali místní pobočku Barnes and Noble. Pedofilové s pomocí takových knih snižují inhibici dětí. Ukážou jim je a pokoušejí se tak normalizovat něco, co by dítě nikdy neudělalo. Dostanou dítě do spodního prádla, potom donaha a pak ho donutí k různým sexuálním aktivitám zachycovaným kamerou. Často to jde od přemlouvání k donucování a k vydírání. Jeden muž z vyšší střední třídy vzal nezletilou sousedku do obchodu, ukázal jí časopis, na jehož obálce byla její oblíbená rock star. Uvnitř byla hvězda nahá. Tak ji přesvědčil. Představte si to u Barnes and Noble. Sem si chodí děvčátka kupovat svou Bibli, možná knížky do nedělní školy. A ten chlap může udělat totéž. Vím, že můžou tvrdit, že podle Prvního dodatku můžeme prodávat leccos. Předpokládám, že by je První dodatek chránil, kdyby chtěli prodávat filmy nacistického znásilňování a mučení v Dachau, ale chceme to prodávat? Je to v nejlepším zájmu komunity? řekl Alan Sears, bývalý státní žalobce, a postavil se do čela davu. V mnoha městech ovečky boží braly útokem knihkupectví, a aniž by zaplatily, cupovaly inkriminované knihy na podestýlku. Což ovšem vznáší další etické otázky. Není ničení nezakoupené knihy krádeží, porušením zákona a osmého přikázání? Nebo je to v tomto případě obrana sedmého přikázání nesesmilníš?

Přestože se Sturgesovo jméno běžně objevuje mezi odkazy na pornostránky (velké procento dětské pornografie na webu pochází z nepornografických zdrojů nuda pláže, rodinné záběry), většina galerií je na svých stránkách raději neukazuje. Pokud je chcete vidět, musíte kontaktovat galerii. Sturges samozřejmě není sám, kdo se zabývá zobrazováním nahých nezletilých. V jeho generaci jde především o Sally Mannovou, jejíž úchvatnou výstavu jsme před několika lety mohli projet v galerii U Řečických. Ta stejně jako Alice Simsová ovšem fotografuje jen své vlastní děti. Obě byly též vyšetřovány v souvislosti s podezřením z produkce dětské pornografie. Čistě popová teatralita a nadsázka se objevuje v silně erotických fotografiích Bettiny Rheimsové.
Její stylizované, nereálné sexy fotografie má ve svém booku kdejaká hvězda, Madonnou počínaje. Umělci jako Robert Mappelthorpe, George Dimock, Walter Chapell, Donald Mader, Julia Margaret Cameronová, Edward Weston, Emmet Gowin, malíři jako Balthus, Munch nebo Degas či autor Alenky v říši divů Lewis Carroll též objevovali krásu nezletilého těla (a duše). Povětšinou
si na tom i vystavěli kariéru. A nejde jen o to, že o pedofilii je zájem jako o politický kapitál, zvlášť po událostech v Belgii. Pokus zakázat další filmovou verzi Nabokovy Lolity je jen nejtupější špičkou sekáčku na led. Mimochodem, největší snahou Humberta Humberta je zastavit čas, zachovat Lolitu ve věku dívčího kouzla, které ho tak vzrušuje. Sturges se spíš soustředí na vývoj, melancholické přijetí plynutí času. Jen by mě zajímalo, co tomu říká Sturgesova žena Maia.
Ano, už je tu, Ashley vrací úder. Jednou ze Sturgesových modelek byla nezávislá americká režisérka Jennifer Montgomeryová. Její autobiografický film Art for the Teachers of Children se detailně zabývá vývojem sexuálního vztahu mezi 14letou Jennifer a postavou učitele fotografie, vytvořené podle Jocka Sturgese. Hu. Homerun pro Ashley. Proto dostává právo poslední promluvy. Dává smysl. Když porovnáme Sturgesovy fotky s dětskou pornografií, což je jen trochu víc než dokumentované zneužívání dětí, stanou se problémy se Sturgesovou představivostí vskutku nedůležitými. Můžeme tedy říci, že Sturgesova zobrazení reprezentují přijatelnou tvář pedofilie; jeho obrazy jsou mnohem neškodnější než jiná pornografická obraznost. Problém ovšem nastává, když Sturges tajně převléká svou potvrzenou pedofilní citlivost za dokumentování nevinnosti. I kdyby divák přiznal Sturgesovi uměleckou integritu, kterou si on sám přisuzuje, nejoptimističtější možnou interpretací jeho díla je umělecká reprezentace nebo vyjádření Sturgesových vlastních pedofilních tendencí. A to je legitimní a správné a tak to je. Tak nakonec se ukázalo, že Ashley a Jock se vlastně nehádají. Říkají totéž.
Živel fandí jejich týmu.