Duté hlavy

Já bych je na režiséry ani netipnul. Naposledy jsem je viděl na dvorku Thommy-Weissbecker-Haus, což je jeden z těch berlínských squatů, v nichž se scházejí příjemní mladí lidé, kterým Dominik a Benjamin Redingovi říkají slovem outcast. Ti dva mezi ně prostě patří. Dvojčata: jeden s čírem sepnutým v gumičce a druhý v motorkářských kalhotách a botách. „Pokud byl záměr ukázat skiny tak, jací jsou, bez příkras i předsudků, potom se to zoufale nezdařilo,“ píše Kamil Fila v recenzi.

Jak je to vlastně se skins & punks v Německu? Jako ve vašem filmu?
Dom: Jenom zčásti. Bylo by absurdní snažit se popsat to celé nějak věrně. Rozptyl různých stylů v rámci skinheadské a punkové scény je v Německu takový, že ho ani náhodou nemůžete vměstnat do jednoho celku o devadesáti minutách. Řekněme, že by to bylo minimálně na čtyřhodinový dokument, a stejně si nejsem jistý, jestli bychom tam zvládli postihnout opravdu všechno. Punková scéna je strašně stará a ta skinheadská ještě víc. Vezměte si jen ten rozptyl od ultrapravicových fašistů po radikálně anarchistické skupiny. A v celém tom rozmezí stojí úplně odlišní skinheadi i pankáči. Dohromady to znamená nepřeberné množství stylů i politických přístupů. My chtěli jen vyprávět příběh.

Vnímají to tak i lidé, kteří nejsou součástmi těchto scén? Tady je pro většinu lidí rovnítko mezi skinheadem a neonacistou.
Ben: V Německu je to podobné. Stojí za tím média, která samozřejmě informují o násilí a zločinech. A za těmi většinou stojí pravicoví skinheadi. Pokud je cizinec umlácen k smrti,
což se bohužel stává docela často, média se soustředí právě na tohle téma. Proto ti normální Němci znají skinheady pouze ve spojitosti se zločiny proti cizincům a homosexuálům.
Ale právě váš film se nesoustředí na tuto část hnutí
Ben: Ano, my neukazujeme skinheady jako nácky, i když to publikum očekává. My jim dáváme možnost pochopit, že nic není tak jednoduché. Neukazujeme tam skinheady se svastikou nebo konfederační s vlajkou. A lidi to chápou, vědí,
že nevyprávíme o fašounech, ale o násilných principech chování.

Proč vlastně točit o skinheadech a pankáčích?
Ben: Není moc filmů, v nichž je snaha vyprávět opravdový příběh o mladých vyvržencích společnosti. Většinou vidíte spoustu snímků o ultrašťastných, megaveselých, sexuálně superaktivních teenagerech, nebo pravý opak
zneužívání drog, násilné a kriminální problémové děti. My jsme pátrali po něčem odlišném, po realitě.
Dom: Uvědomujeme si, že kult skinheadství je pořádně starý a skrývá v sobě nepsaná pravidla a rituály. Přesná rešerše pro každou scénu pro nás byla absolutně nezbytnou. Pomohla nám vynést na povrch víc než jen klišé. Ale Oi! Warning je víc než vlastní výklad kultu skinheadství.

Co tedy?
Ben: Chtěli jsme ukázat, jak mladík Janosch hledá svou mužskou identitu a právě skinheadské vzývání maskulinity mu dá sílu vybudovat si ji po svém. Další postavy jako Blanca, Janoschova přechodná přítelkyně, odhalují svou hlubokou touhu žít život po svém, osvobodit se z working class postojů svých rodičů. Nebo Sandra pokouší si udržet svou ženskou důstojnost ve světě, kde jsou normální bitky, pití a agrese, ve světě svého přítele Komy. Během filmu se její osobnost změní z nesmělé (ale přijímané) skingirl v sebevědomou ženu a matku, která s Komou začne bojovat, aby ochránila sebe i své dítě. A taky je tu Zottel moderní primitiv. Právě jeho by společnost nejspíš označila za vyvrhela. Je to špinavý, syrový, přízemní chaot, ale zároveň v sobě má energii, kreativitu a lásku. I Janosch je fascinován jeho pozitivní energií a nakonec se do něj zamiluje. Zkrátka svět skinheadského kultu je sice hlavní součástí Oi! Warning, ale rozhodně ne tou jedinou.

Jak jste vzhledem k uzavřenosti těchto scén postupovali při výběru herců?
Dom: Nechtěli jsme nějak cíleně hledat lidi mimo scénu. Dělali jsme hromadu castingů jak na srazech hereckých škol a diskotékách, tak na demonstracích a při riotech. Náš cíl bylo najít lidi, kterým vy jako publikum uvěříte, že jsou tím, kým ve filmu být mají. Že jsou squateři, že jsou skinheadi. Nakonec tam jsou v hlavních rolích jak herci, tak neherci. Stalo se například, že když jsme před kameru postavili opravdového skinheada, začal se zmenšovat a zmenšovat až z něj nakonec nezbylo nic. Koma nemá v civilním životě nic společného se skinheads, vyznává jiné hodnoty, je umělecky založený, ale před kamerou se z něj stal ten obrovský skinhead, po kterém jsme tak dlouho pátrali. Na druhou stranu Zottel je i ve svém civilním životě odmalička dítě ulice, takže vlastně hraje sám sebe.
A co ti profesionální herci museli jste je nějak připravovat?
Ben: Samozřejmě jsme je nemohli do ničeho tlačit, ale doporučili jsme jim, aby se zašli podívat na nějaký hardcore, oi!, ska nebo punkový koncert.
Dom: O ten zásadní vjem scény se ale postaral už scénář, takže žádné velké vysvětlování nebylo potřeba.
Ben: Popravdě na ty koncerty s námi zašli až po natáčení.
Dom: Občas jsme jim museli vysvětlovat,
že některé věci vypadají jinak, že se mají chovat jinak, že jako skinheadi se musejí tvářit jinak, hrát.
Ben: Bylo to vlastně snadné, protože i když jsi opravdový skinhead, tak pořád něco hraješ. Na téhle scéně je to přeci normální je plná gest a postojů, které nejsou ničím jiným než hraním vlastní role.

Váš film je doslova přecpaný symboly, občas to působí až divadelně.
Ben: Tahle otázka mě trochu překvapuje. My jsme rozhodně nedělali dokument, je to opravdu hra. Ale to je zároveň jediná spojitost s divadlem. Někteří kritici dokonce psali, že v našem filmu je hyperrealistický podtón... Určitě jsme nechtěli stvořit věrný obraz reálných situací, mělo v tom být něco víc. Hledali jsme lokace, které něco sdělují, jsou víc než pěkný obraz. Soustředili jsme se na psychologické detaily, na maličkosti, které samy o sobě promlouvají k publiku. Chtěli jsme vytvořit něco, co sice není reálné, ale klidně by reálné být mohlo. Mám rád, když je ve filmu schována spousta věcí a publikum si může vybrat, jestli je chce vidět, nebo ne. Nelíbí se mi stavět před lidi pár jasných tezí a ty tlačit dopředu. Je přeci lepší nacpat příběh skrytými věcmi. Jako v Kubrickově Vesmírné odysee tam je tolik sdělení, na která se můžete soustředit, ale nikdo vás do toho přitom nenutí. Kubrick říkal: berte, nebo nechte. Líbí se mi, že je to jen nabídka. Třeba vás víc zajímá ten na sousední sedačce, třeba všemu nerozumíte, třeba jste to ani nepostřehli. Důležité je, že my vám něco nabízíme. Něco víc než hloupé prvoplánové filmy.

Ale jak to chápou samotní skinheadi? Zvládají ten symbolistní nápor? Líbí se jim váš film?
Dom: Mají takový výběrový pohled, což mě dost zklamalo. Přeci kdybych byl skinhead, tak nejdu na film, jenom abych viděl skinheady. Tenhle pocit jsme získali z e-mailů. Jako by jejich jediný cíl byl vidět sama sebe na velkém plátně. Nic jiného je v tom filmu nezajímá. Přitahuje je jenom skinheadská image. To je to jediné, co si z naší nabídky vyberou, i když tam zdaleka nejde jenom o skinheady, co se chovají drsně a zle. Tenhle pohled mě mrzí.
Ben: I když to samozřejmě není jediná reakce, vždycky záleží na tom, kdo film sleduje.
Dom: Ale od skinheadů většinou přichází právě tohle.

Nedošlo k podobné myšlenkové selekci i v případě Kubrickova Mechanického pomeranče?
Ben: Máte úplnou pravdu. Mechanický pomeranč je tak intelektuální film, možná jeden z nejintelektuálnějších, co byly kdy natočeny. A pak vidíte všechny ty milé skinheady, jak to zbožňují, jak ten film přehrávají tak jako Koma v Oi! Warning, jak vám říkají, že je to skvělý biják. Podívejte, samozřejmě to je skvělý film, ale oni z něj ve skutečnosti nemají vůbec nic. Jasně, nosí na nohách martensky, ale to je snad jediný odkaz ke skinheads. Ano, je tam přímé a drsné zobrazení násilí, ale na zbylé složky, zbylé aspekty filmu, skinheadi zapomínají. Film je přeci něco víc než ukázání skinheadů, co si hrají na skinheady.
Možná si za tu reakci můžete sami taky jste se záměrně nevyhnuli obrazu násilí.
Ben: Ale bez něj by to nefungovalo. Uvnitř skinheadských skupin, na které jsme se ve filmu zaměřili, je násilí běžnou formou komunikace. Agrese je běžná část života skinheads, žádný z nich se jí nebojí. Oni jsou přeci hrdí na to, že z nich jde strach. Nikdo nesoucítí s obětí, počítá se jen vítěz. Pro nás bylo nejdůležitější zobrazit hořkou realitu téhle rituální agrese. Násilí není krásné, je destruktivní, hnusné, smutné. Proto jsme se rozhodli, že to neodnesou jenom nějací panáci, jak to známe z televizních seriálů, ale opravdové osobnosti, lidské bytosti, jako jste vy nebo já.
Násilí má kruté následky oběti zůstávají opuštěné, často poznamenané až do konce života. A to nejen fyzicky. Ale na druhou stranu každý násilný čin má většinou svůj důvod, svůj podnět. Chtěli jsme zobrazit tuhle brutální stránku násilí, ale bez jakéhokoliv náznaku voyeurismu.
Dom: Popravdě, většině německých skinheadů se Oi! Warning moc nelíbilo. Cením si těch, kteří náš film přijali, protože svým způsobem zobrazuje, co se v části scény opravdu děje.

Nebyl právě tohle ten problém? Že ten film nakonec není pouhá fikce, že je v něm spousta pravdivých okamžiků?
Ben: Ano, oni čekali, že jim nabídneme někoho jako hrdinu. Chtěli, aby se Koma choval hrdinsky, ale to on nedělá. Reakce od skinheadů byly mnohdy dost tvrdé. Před čtrnácti dny nás s Dominikem v jednom berlínském klubu dva zmlátili. Jenom kvůli tomu filmu.

Pravicoví?
Ben: To si nemyslím. Spíš byli hloupí. Nemusíte být ultrapravičáci, abyste se chovali hloupě.
Dom: Nám se to stalo už dřív, třeba na jednom festivalu v Roztocku. Oi! Warning lidi opravdu rozčiluje. Je až neuvěřitelné, když zjistíte, že se s vámi chce někdo rvát jenom kvůli filmu. A to nebyly jenom plešky. Stáli proti mně i pankáči a říkali, že si to se mnou vyřídí. Lidi na Oi! Warning reagují opravdu nějak zvláštně. Někteří ho milují, ostatní nenávidí. Těch, kteří jsou někde uprostřed, moc není.

A je to opravdu v té pravdivosti?
Ben: Cítí, že je to upřímný portrét, ale zároveň vidí, že výsledek není tak milý a nekritický, jak by si představovali. Jako byste zašli za malířem, chtěli po něm vlastní podobiznu a pak se ve výsledku vyděsili nad tím, že nakreslil i kruhy pod očima a beďary. To je přesně reakce některých skinheadů. Někteří se spokojí s konstatováním,
že je to špatný film, jiní nás chtějí zmlátit.
Dom: Ale samozřejmě to neplatí o všech. Je spousta vyklidněných skinheads, kteří nám říkají, že sice ne všechno ve filmu je jejich styl, jejich životní cesta, ale zároveň je tam pravdivě popsána spousta aspektů skinheadství.