Message bout Rudies

Už toho bylo moc. Slova platná jako červí hryz se v pravidelných cyklech prolévají českými médii. Nepřesnosti, zkreslení, neznalost.

Místo: Anglie, Londýn. Čas: 60. Léta vznik
Nejdřív byli mods, skútry, The Who, euforické drogy a stylové oblékání. Ale druhé polovině šedesátých let vládli hlavně hipíci a jejich psychedelická revoluce. Část mods k nim přeběhla, ale tvrdé jádro hard mods či gang mods sympatizovalo hlavně s mladou pracující třídou, která si svůj názor rozhodně nepostavila na válce ve Vietnamu. Zábava? Po propracovaném týdnu zajít do klubu, pak na fotbal. Tancovat na soul a ska, bít se za svůj gang, za svůj klub. Právě za zvuku černé muziky se začíná formovat móda. Hard mods měli vždycky respekt k jamajským rudeboys (nakonec, byli si dost podobní svým nekompromisním chováním), a tak začali kopírovat i jejich oblékání. Inspirace: filmoví gangsteři. A v té chvíli k tomu došlo. Styly hard mods, fotbalových hooligans, tzv. bootboys (o hools více v Živlu 11), a černých rudeboys se promísily a daly základ hnutí skinheads. A ten základ byl možná násilný, ale ve svém prapůvodu v žádném případě rasistický. Vždyť třeba kapelu Simaryp, která měla hity jako Skinhead Moonstomp, Skinhead Girl nebo Skinhead Jamboree, tvořili jenom černoši

Spirit of 69
Ano, zatímco hippies si z roku 69 vzpomínají jenom na to léto, skinheads v něm vidí ducha. Situace na ulicích, v klubech i na tribunách byla v té době jasná. Na prvním místě se bily lokální gangy, na druhém spolu všichni tančili a na třetím probíhaly bitky podle fanouškovského klíče. Ale skinheads, subkultura vzešlá z chudých mladých lidí, nebojovali jen mezi sebou a jenom na fotbale. Skins měli i společné nepřátele. Dlouhovlasé špinavce hipíky, kterým vytýkali pokrytectví (bouří se, dokud jim tatínek nenajde pěkné teplé místo v kanceláři, napsal George Marshall) a potom Pákistánce. Byla to dost paradoxní situace, smíšené gangy černých a bílých bojovaly proti lidem, kteří jim brali práci a bydlení. Ale ani v téhle době byste skinheads nemohli s čistým svědomím označit za rasisty. I když se paki-bushing (mlácení Pákistánců) ani zdaleka netýkalo celé scény, jsou právě tady základy dnešního vnímání skinheads. Nebo spíš jejich xenofobie.
Na začátku sedmdesátých let se něco stalo i s hudbou. Klasické reggae zabývající se rastafariánstvím a vysněnou zemí pro všechny černé už bílé Anglány přestávalo bavit. A tak nastoupilo skinhead reggae. Na jeho počátku stály coververze klasických jamajských hitů s pozměněnými texty, které vycházely na labelu Trojan. A pak jsou tu bootboys, které už nezajímá nic jiného, než fotbal. Už se ani nehlásí ke skinheads- staly se z nich precizně organizované skupinky násilnických hooligans.
V roce 71, přichází Stanley Kubrick s Mechanickým pomerančem. A protože do adaptace Burgessova románu zakomponoval i tehdejší stav londýnských ulic, stal se jeho film mezi skinheads kultem. Jeho fanoušci se začali oblékat jako Alex- bílé sáčko, buřinka, typicky zmalované oko. To se nakonec stává i motivem pro nášivky, placky a další věci. Zděšený režisér raději na veškeré projekce filmu uvalil embargo. Přesto v polovině sedmdesátých let zájem mladých Angličanů o skinheads pomalu upadá. Ale duch devětašedeátého pro tradiční skinheady zůstává jednou z nejdůležitějších věcí vůbec. Zlatým věkem skinheads, ze kterého zbyly jenom vzpomínky. Jak napsal George Marshall: Všechny dobré věci dojdou dříve nebo později ke svému konci a kult skinheads zvolna začínal zpívat svou labutí píseň. Ale v těch starých psech zůstal ještě život. Nezbavili se nás tak snadno. Boty a kšandy jsou možná pryč, ale duch devětašedesátého žije dál.

Oi! Oi! Oi!
A máme tu šestasedmdesátý rok a punk k tomu. Anarchy in UK, No More Heroes to jsou hymny ulice. Jenže dělnické mládeži, stejně jako dřív u hippies, nevoní středostavovská přetvářka většiny punkových kapel. Sex Pistols a jim podobní jsou odmítáni pro pokrytectví. Část punkového hnutí se vydává cestou ulice vzniká street punk, někdy nazývaný working-class punk. Spolu s elitářstvím jdou dolů i vlasy. Kapely jako Sham 69, Menace nebo Skrewdriver hrají tvrdě a nekompromisně, hrají o problémech ulice. Kapela Cockney Rejects na začátku každé skladby místo: One Two Threepořvává: Oi! Oi! Oi! Stejně se jmenuje i jejich singl a nakonec, díky novináři Garry Bushellovi, i styl všech spřízněných kapel. A i když jsou nepolitické, dochází na jejich koncertech k ostrým střetům mezi punks a skins. Situace využívají ultrapravicové organizace National Front a British Movement. Část hnutí se politizuje, druhá část se začíná vymezovat. Některé Oi! kapely se účastní série koncertů Rock Againts Racism (rock proti rasismu), jiné, jako třeba Skrewdriver kultovní postavy nacistické scény Iana Stuarta, se ještě více radikalizují. Ale ani jasně protirasistické kapely jako Sham 69 nedokáží zabránit heilování svých fanoušků. Po konfliktech v asijské čtvrti Southall, kde se přistěhovalci začali mstít na návštěvnících Oi! koncertu (ultrapravičáků tam prý bylo minimum) za výtržnosti spáchané příznivci National Front, už nikdo nechce pořádat koncerty Oi! kapel. Výsledek? 110 těžce zraněných a na nějakou dobu útlum street punku.

They call it Madness
Ale nástup punku znamenal i návrat ska. V roce 79 zakládá Jerry Dammers z kapely The Specials label 2 Tone a vydává na něm (kromě vlastní skupiny) spřízněné kapely jako Madness, Selecter nebo The Beat. Hudebně se tyhle kapely pohybují někde na pomezí ska, punku a nové vlny. Na jejich koncerty chodí (znovu) všichni mods, rudeboys i skinheads. Ska je opět v módě a označení 2 Tone se vžívá pro celou následující generaci. Snad jen kromě Madness jsou všechny kapely barevně smíšené. Když na jejich koncertech později začne docházet k potyčkám, není to kvůli rase, ale kvůli politice, případně barvě favorizovaného fotbalového klubu. Zatímco frontman Bad Manners seskakuje z pódia a bitek se účastní, Madness se pokouší se stoupenci National Front a British Movement (kteří si kupodivu našli cestu i na koncerty černých kapel) diskutovat. Velká část skinheadského hnutí se politizuje. V roce 77 získala National Front (s programem: If they are black, send them back) v komunálních volbách čtvrt milionu hlasů a založila mládežnickou organizaci Young National Front, o dva roky později (díky existenci Anti Nazi League, programu rock proti rasismu, ale i hnutí 2 tone) ve volbách totálně propadli.
Nestačí být antirasistou. Musíte být pozitivními antirasisty. Čelit tomu, protože jinak se vůbec nic nezmění, říká Jerry Dammers. V té době se skinheads začínají politicky diferencovat. Volí Labour party, Socialist Workers Party i liberály. 2 Tone přišel, aby nám vzkázal, že nejsme stejní jako ti, co mají všechno. Byli jsme lepší a oni by tomu měli radši začít věřit! Prostý starý label dal tisícům dětí pocit identity, loajality a hrdosti. Pokud jste prožili 2 Tone a pořád se ptáte k čemu to vedlo, asi jste kráčeli po jiné ulici, než já, napsal v závěru své knihy o době toho nakladatelství George Marshall. A smysl 2 tone hudby byl jasný uvědomit si sám sebe a brát se za svoje zájmy. Rasismus v něm neměl místo. A přesto, navzdory místnímu chápání tohoto hnutí, v něm svoje pevné a významné místo měli právě skinheads.

Bílá síla
Ještě než National Front stačila totálně zdiskreditovat média, rozjely se koncerty RAC Rock Againts Communism, které po zmíněném volebním neúspěchu obnovil Ian Stuart z kapely Skrewdriver. NF také spoluzaložila label White Noise Records, pro nacistické nahrávky kapel jako The Die-Hards nebo Brutal Attack. V té chvíli, počátkem osmdesátých let, se hnutí skinheads rozšiřuje i mimo Británii. Bohužel hlavně ve své fašistické podobě. Kapela Skrewdriver podepisuje smlouvu v Německu a stává se tak idolem pro tamní mladé fašisty a prototypem pro evropské chápání skinheads.
Rok 1986 znamená rozkol v NF, která se už nechce tak otevřeně hlásit k neonacismu. Ian Stuart a jeho nohsledi v roce 1987 stojí u vzniku Blood and Honour otevřeně nacistické organizace hlásící se k odkazu Třetí říše. Název (znamená Krev a Čest) býval mottem Hitlerjugend. BaH přímo nepodporuje žádné oficiální politické uskupení, zaměřuje se hlavně na pořádání dobře tajených koncertů, vydávání desek, tisknutí triček, nášivek atp.
Po smrti Iana Stuarta v roce 1993 přebírá hlavní kontrolu nad organizací Combat 18. Pod jeho vedením BaH založili nový label -ISD Records. ISD je zkratka jména jejich guru - Ian Stuart Donaldson. Kromě toho, že přívrženci BaH působili celosvětově (česká organizace byla ochromena v roce 1999 při policejní razii na koncertě v Lincích u Plzně), vzniká v osmdesátých letech i její americká alternativa- Hammerskins. A spolu s dalšími organizacemi jako Aryan Nations, White Aryan Resistance nebo Ku Klux Klan bere Státy útokem. Ani zdaleka si nevystačí působením skrz hudbu. V Americe se jede na drsno a týká se to především střední střídy bomby, pušky i rituální vraždy. White Power Music se postupem časy vymezuje ze škatulky Oi! Dnešní kapely hrají především heavy a doom metal. V dnešní době se celosvětově mění i samotní přívrženci neonacismu. Jejich organizace jsou přísně hierarchizované - Chtějí proniknout do politiky, hovoří o jednotě a budoucnosti původních evropských národů. Pro svoje názory hodlají získat širokou veřejnost, a proto jim snadno rozpoznatelná image skinheads už dávno nesedí tak, jako před lety.

Roots
I když nejvíc se vyvíjela ultrapravicová část scény, pořád zbývala spousta skinheadů, kteří se drželi kořenů a nerasistické hudby. Někteří se snažili vymezit kolem kapely Redskins se formuje ultralevicová ideová platforma RASH (Red and Anarchist Skinheads) propagující anarchismus či revoluční marxismus. Část nerasistických skinheads se objevuje i na hardcoreové scéně kolem kapel jako Agnostic Front nebo Warzone. V roce 1986 se v New Yorku dali dohromady SHARP (Skinheads Againts Racial Predjudice), kteří jsou silně apolitičtí. Pokud se tedy nejedná o rasismus. Pak jdou tvrdě do sporu.
V posledních letech se i v Čechách objevuje čím dál tím víc lidí, kteří se hlásí k původnímu odkazu skinheads. Vychází několik fanzinů (nejvýznamnější je Bulldog), v klubech se hraje street punk i hybné ska. O domácí scéně, která je, stejně jako v Anglii, těsně spjata se ska, se dočtete třeba v Rock&Popu 5/2001. Vzhledem k tomu, že se pořád ještě spíš probouzí k životu, do konceptu tohoto článku jaksi nepatří.
Tak co? Ještě se bojíte všech holohlavců na ulici?

Prameny:
George Marshall: Spirit Of 69, S.T. Publishing, Scotland, 1994
George Marshall: The Two Tone Story S.T. Publishing, Scotland, 1997
Bulldog 21-22/2001
Zpráva nadace Tolerance