Lamželezo František Peterka

Kolik herců nám zůstává v paměti živých a dodnes cítíme z jejich rolí humor, nadhled, živý výraz? V zoufalé situaci českého filmu a televize, kde není skoro nic a nikdo, o koho „kolo postavit“, kdo by stál za slovo, kdo by se nezprofanoval alespoň cizím zaviněním k lacinosti, působí František Peterka, jemuž jeho profese prý byla spíš cikánkou předpovězena a jíž se jen díky osudu nevyhnul, stále ve svých starých rolích živě, zatímco sláva většiny vrstevníků vybledla. Pro tuhle malozem

Sice žijete v Liberci, ale vypadáte jako pravej Pražák.
Já jsem se taky na Smíchově narodil. Studoval jsem v Praze u kostela, kde se po atentátu na Heidricha bránili parašutisti z Anglie. Šel jsem se tam tehdy podívat, ale blízko mě nepustili. Nic nebylo vidět jenom hasiče, jak někam strkaj hadice, a ti dole jim je pořád házeli zpátky. To, jak je chtěli v tom sklepě kostela vytopit...
Co jste si o českých atentátnících z Anglie myslel?
Říkal jsem si, že je to obrovská odvaha, protože to nebylo, jako když Němce vidíte ve filmu. Tam jsou to blbouni, kteří se vždycky nechají nalákat. Taková pravda ale nebyla. Z nich šla hrůza. On když šel takovej chlap po ulici, on vás vůbec neviděl.
Promítly se protektorátní zážitky do vaší profese?
To určitě. My jsme všechno vnímali intenzivněji nebyla televize, takže jsme večery trávili jinak. Většina mladejch musela být v 7 doma no tak jsem si četl. Mezi klukama to byla zvyklost. Vyměňovali jsme si ze čtení dojmy. Celá generace byla jinak vycepovaná. Vy to třeba budete nelibě nést, ale my jsme měli třeba úctu před vrchností takže strážník měl pro nás velkou váhu. Oni také strážníci nikomu nic zlého ještě neprováděli.
Vždycky jste působil jako sportovec, jaký jste vlastně dělal sport?
Dvě spojený disciplíny řeckořímský zápas a vzpírání. Uzvedl jsem přes 125 kg. Bohužel mimo soutěž. Vyhrál jsem soutěž nováčků, ale to jsem zvedal daleko méně, protože jsem nevlastnil činku. Tu jsem měl až jako herec, koupil jsem si ji do divadla na dobírku. Až tam, protože jsem byl mladík, šel můj výkon ohromně nahoru. Najednou jsem byl chlapáckej typ, takže všechny role hrdinskejch milovníků v divadle byly předem zamluvený. Otevřelo mi to vlastně i dveře na Barrandov. Hned jak mě uviděli. Musel jsem sice udělat zkoušku dělalo ji na film Černej prapor pět lidí, ale kluk od kamery mi povídá: Drž hubu, vole, budeš to dělat! Ale fakt to nikomu neříkej, protože kdyby se to propíchlo, že už to upekli dopředu, měl bych průšvih. Chtěli dokonce, abych vzal stálý angažmá, ale já měl otevřený dveře snad u každýho divadla.
U filmu mně ze začátku dávali vážné role. Černý prapor to byla válka v Indočíně, příběh z cizinecký legie. Druhej film byl skutečný příběh Život pro Jana Kašpara o chlapovi, který se v továrně napil tetrachloru místo sodovky, protože byl výpadek elektřiny. Pak to byl film Přežil jsem svou smrt o boxerovi, který si boxováním vybojuje život v koncentráku, protože tento sport měl rád jeden gestapák. Ještě mezi ty moje nejstarší patřil film Chlap jako hora.

Názvy filmů zní dnes humorně. Ve svých rolích jste měl jakoby i nad vážným nadhled, dával jste najevo jakousi nejistotu. To abyste ze sebe dostal to city drásající herectví?
I v komediích to činilo příběh reálnějším a zábavnějším. Vykrucoval jste se tak z předvádění se(be sama) záměrně?
No, to slyším prvně. Je to možné, protože jsem si až doteď udržel trému. Když jsme měli domovní schůzi v paneláku, každej tam něco řek a já jsem se pomalu strkal ke dveřím. Kdyby něco, tak snad řeknu Ježíšmarjá, já tam nahoře něco vařím. A uteču. Já normálně neměl odvahu promluvit. Jsem povaha uzavřená a celej život jsem od herectví utíkal, ale osud mě zvláštním, ale tak zvláštním způsobem vždy u profese udržel.
Naši řekli, že budu dělat herectví. Řekl jsem: Tak dobře, no..., ale v herecké třídě jsem se před ostatníma klukama styděl a školu prolézal s odřenejma ušima. Když jsme absolvovali, já dostal úplně epizodní roli a nějakej Ryšlík hlavní. No a zrovna mně přišla nabídka na angažmá. Dodatečně jsem zjistil, že to bylo omylem! Nicméně jsem tam jel a ze strachu jsem se naučil roli za den nazpamět. Druhý den režisér po zkoušce začal: Je mi to líto, ale už zkoušíme 14 dní a Franta Peterka sem teď přišel, a on nejenomže roli umí, ale vytvořil už i předlohu své figury, jak by si ji představoval. Tak to se mi od tebe, Frantíku, moc líbí, ale my ostatní musíme přidat! A hned mi dali roli Silvestra ve Scapinově šibalství to je ten druhý sluha, Scapino, což je asi nejznámější role Vladimíra Menšíka.
V roce 1948 jsem už měl natolik vypracovanou muskulaturu, že jsem si řek, budu dělat profesuru tělocviku. Jenomže byla vypsána soutěž, po níž překladatel Dr. Saudek řekl o mně své ženě Evě Vrchlické: Tak vidíš, to je mladík, kvůli němuž bych byl ochoten přebásnit Othella. Tak jsem neodešel.
Pak jsem chtěl utéct v šedesáti. Jenže Dr. Novotný napsal Psychoterapii a Mistry psychoterapie a my s tím měli tak obrovskej úspěch a já s rolí taky, že jsem řek: Nepůjdu do důchodu. Hra byla zahalena do jinotajů, ale lidi tenkrát po těch jinotajích chňapali, jak kapr po návnadě. Obě byly protikomunistický, ale klika, která vždycky v divadle existuje, se obula do autora že je nadháněč, že poštval StB, aby se dívali, kdo se bude smát politickejm vtipům! No je to přitažený oni budou sedět a furt se koukat, kdo se směje, a budou si to zapisovat, jo? Nehledě na to, že my těch představení odehráli moc a reakce byly POŘÁD STEJNÉ...
Othella jste pak skutečně hrál, musel jste škrtit Desdemonu doopravdy?
Ta mě namíchla. Začala křičet, že ji škrtím opravdu. Když jsem ji totiž chytil pod krkem, úplně ochabla a byla jakoby předčasně mrtvá. Tak jsem ji pořádně přimáčk. V tu ránu jí vyletěly ruce ke krku a začala: chrrrrgrrrrvrrrr, pustil jsem ji a ona do mě: Co sis to dovolil!? Von mě škrtil, vopravdu, pane režisére! Já na to: ... já jsem viděl, že umíráš příliš ladně, a tak jsem ti chtěl ukázat, že škrcení je hrozná věc, že bys něco z toho měla použít a do toho přidat tu graciéznost, kterou tam chceš mít. Chtěl jsem ji obout do tý skutečný hrůzy. No já ji nemoh utišit, pro ni jsem byl hulvát.
To jste byl ale takový, jako vás diváci asi viděli ve vašich filmových rolích. Hrál jste přece postavy gangsterů. Musel jste někdy někoho skutečně praštit?
Ne nikdy. Jedině jako kluk. K pračkám docházelo, ale já byl vždycky z kluků nejslabší. Hubenej, než jsem si vypěstoval svaly.
Které role vás zajímaly?
Hrál jsem například ve hře Indiáni. Ta byla v Americe zfilmovaná. Já jsem tam měl hovořit indiánsky. Dali mi text a řekli, abych to přečetl a zkusil. Pamatuju si, jakou hrůzu to ve mně vzbudilo. Znělo to asi takto: Vičachčá čí hejá pelo makakin. Řekl jsem si, že to bude určitě k smíchu, až tohle spustím... a že si musím vytvořit svůj vlastní indiánskej jazyk. V té době v naší televizi účinkoval zpěvák
Američan, který sem emigroval z Ameriky. Zlomil zapálenou americkou vlajku no byl to parchant
nějakej.
Dean Reed?
Ano. A on o sobě vyprávěl, že jako kluk žil v blízkosti Indiánů. Jeden se ho ptal, jak se jmenuje, a on mu odpověděl:Dino. Indián to opakoval Dhííínóóó. Mhluvili prhý všihhhni hrrrrdelnhě. V jižních státech mluví skoro všichni hrdelně. To směšné vičachčala by znělo jako vyčachtat se, tak jsem začal v číst jako wh a h ještě víc hrdelně. Takže najednou to bylo: Whííí čha hhh čhala khhhí jhhhá pelo makhakhííín. Byla to přece vážná hra.
Co třeba Fantomas v Arabele?
Toho jsem hrál jenom v jednom díle! My jsme si nepadli do oka s režisérem. Ono se to ani nedá nazvat rolí, ale vymyslel jsem si do toho vlastní hereckou akci pro výstup na tanečním plese, kde se měl Fantomas zjevit v poslední minutě před půlnocí. Měl jsem hrát starou paní, na obličeji vrásčitou masku s kudrlinkama a teď Vorlíček říkal:
... tak budete dělat tu pani, a aby to bylo legrační, musíme k vám najít malého partnera.
Jenomže já je všechny převyšoval o moc, a tak jsem říkal: Pane režisére, nebylo by možné, že bych Fantomase odkryl tak, jak se vždycky zjevuje nečekaně. Když končil záběr a bylo zaostřeno na někoho známého, stál jsem v dalším tanečním páru asi za Lábusem a požádal jsem, aby výhled byl narežírován tak, aby mne nepřekryl žádný statista, a na to ... a Fantomas? ...se nezjevil. jsem se otočil a z podřepu na kameru zvětšoval. V dlouhý sukni to fungovalo. Stál jsem nade všemi a strhnul masku. Pak někdo mohl vykřiknout: Fantomasi, v pravý čas...! já tam říkal: Jak je mým zvykem! No dělali jsme to podle toho francouzského seriálu s Funésem a Jeanem Marais.
Co bylo příčinou vašich neshod s režisérem?
Prostě jsem se nechoval jako ostatní ti ho furt poklepávali po ramenou atd. Možná, že jsem si takhle troufal proto, že jsem se cítil na herectví nezávislej a mohl jsem kdykoli říct: odcházím. Neměl jsem obavu říct otevřeně, co si myslím, a on se asi doslechl, jak o něm povídám, že ho nevidím jako zdatného filmaře spíš jako fotografa.
Objevil se názor, že současný český film vytváří pouze jednostrannou podobu hrdiny člověk, který si neví rady se svým životem i okolím. Je to trochu jiná poloha, než v jaké jste hrával vy, že?
Jó? K tomu můžu říct tohle. Mám syna a ten je nedoslýchavý. Když viděl starý český filmy (a to už byl starší okolo 20), řekl: Táto, to je zvláštní, ty starý český filmy mi přijdou, jako by všichni měli z něčeho radost, kdežto ty naše moderní jsou takový stísněný. On cítil, co mi teď říkáte, jenže to vyjádřil svejma slovama. My jsme byli odkojený zkušenejma a chytrejma lidma. Ta generace před náma kladla důraz na SLOVO, že musí něco obnášet. Kdežto dnes jsou učeni, že do filmu se žádnej výraz dávat nesmí. Jako by se nechtělo nechat rozpoznat, co se vlastně říká. Ksicht nechají nehnutej.
Jak se podle vás pozná dobrý herec? Zrovna teď hrál v Praze Othella člověk, který sklízí všude úctu, ale mně přišla jeho práce úplně bez citu a talentu.
Vím, o koho jde. Já to u něj cítil, když byl ještě v Liberci, ale netroufal bych si to před váma říct, protože byste si mohl myslet, že žárlím, když on je známý pražský herec a já zůstal tady v Liberci. Člověka, který je mezi povolanejma vyvolenej, poznáte brzo. Používá jiný výrazový prostředky, ne jiná slova... ale jaksi se vyčleňuje...
S hercem se bavíte a musíte uznat, že nemluví běžným způsobem. Nejede stroze na jedné linii: Tak byli jsme na Matějský, spousta lidí, kluk chtěl svézt, a tak se svez. Kdybych to vyprávěl vesele, tak to je: Jéé, my jsme byli na pouti. Kluk? Ten se moh zděsit, když tam najednou viděl, že může lítat v ňáký boudě tadydletákhle, pak jsme ho tam od toho nemohli odtrhnout, von porád, tak se dal do pláče, tak jsme tam u něj museli bejt delší dobu a on ten majitel už nás s ním viděl, jak kluk brečel, povídá: Tak já ti dám, pojedeš naposled, ale zadarmo! Zásadní jako na všechno musí být talent.
Takže si myslíte, že onen herec, o němž jsme mluvili, talent nemá? A řekl jste o tom někdy?
Nemá. A dnes prý učí. Já jsem starší než on a nechci kazit někomu iluze. Cítím ale na dálku, že mu to stouplo do hlavy. To se mi nikdy nestalo. Já o sobě pochyboval až do posledního momentu.
A nechtěl jste učit?
Já to mám v horoskopu i v rukopise, že můžu být kantorem, ale chtěl jsem dělat jen profesuru tělocviku... Teď chci mít volno, budu si číst donekonečna a půjdu se projít donekonečna. To je taky moc příjemný.
Když už mluvíte o nekonečnu, zajímala vás někdy sci-fi, ať literatura nebo film?
Především: odebíral jsem sci-fi edici, a v jedný dokonce píšou o mně... Tady v Liberci žila rodina, která měla malého chlapce. Když mu byli čtyři roky, tak jej vzali na pohádku o Krakonošovi, já v tom vystupoval a moje promluvy se pouštěly zesílené magnetofonem. To pak bylo samé: ...TÓÓ POČKEJJJ, JÁÁÁ TI UKÁŽU... UÁÁÁ! No, dost se to rozléhalo. Malýmu chlapci se to líbilo, ale za dva roky zemřel. Rodiče byli velmi nešťastní a za další dva roky se jim narodil znova zase chlapec. Když tomu byli čtyři, dali mu k Ježíšku knížku Krkonošské pohádky. No a ten kluk, s nímž nemluvili nikdy o mladším sourozenci, najednou řekl: Jéé, koukej mami, to je ten Krakonoš, co jsme ho viděli v divadle! Bylo to asi v předposledním čísle liberecké sci-fi edice a jmenovalo se to Osud si s námi zahrává.
Krkonošské pohádky stále v TV opakují, teď konečně vyšly na videokazetách, ale i na audiu, kde jste sice na obalu, ale vaši roli namluvil horší herec. Víte o tom? Dali vám vědět?
Vůbec ne! Prostě v tom viděj kšeft. Znám poměry v branži a myslím si, že s příchodem tohoto režimu se to naopak ještě zhoršilo. Tenkrát lidi spolu aspoň trochu drželi.
Přál jste si hrát v nějakém sci-fi filmu nebo hře?
To nemůžu říct a tenkrát to ještě ani nebylo. Říkal jsem si ale třeba, když jsem četl Draculu od Brama Stokera: Hergot, to by mě zajímalo zahrát si ho. Dneska z toho udělali muzikál nebo co.
Sledoval jste doma stávku televizátorů-
-normalizátorů?
Byl za mnou režisér z televize a dozvěděl jsem se, že Babošíková a ti další jsou lidi Železnýho. On je dlužen americkýmu podnikateli miliardy. Najal si tyhle lidi, aby připravili privatizaci ČT2. Až se zprivatizuje, dá se zalepit Američanovi huba tím, že se mu to daruje. Američan bude majitelem televize č. 2 a co provede? Od rána do večera kovbojky!
A věřil jste tomu?
Jo. To je starej pán, asi 65. Chce se mnou natočit ty Úsměvy s Hanzlíkem.
Takhle to v TV dnes dělají. Chtěl jsem vás požádat: nezahrál byste v mém filmu? Bude to trochu fantasy, ale komedie, založená na naší pošramocené historii. Rád bych, kdybyste přijal roli němého agenta cizí tajné služby, který je situací přinucen živit se v Sudetech jako ovčák.
(František Peterka bere do ruky horoskop a ukazuje mi důkaz se slovy:) Tady jsou moje data o tom, kdy a kde jsem žil v minulém životě. V 18. století, někde na Tahiti, jsem byl pastýřem. To se mi líbí, a pokud se uzdravím z havárie, tak v tom velmi rád zahraju.