Začátkem jara 1980 jsem napsal povídku o partě mladých hackerů. Už od první verze měla název, a ejhle, ten název zněl KYBERPUNK.
Bruce Bethke
Etymologie kyberpunku
Začátkem jara 1980 jsem napsal povídku o partě mladých hackerů. Už od první verze měla název, a ejhle, ten název zněl KYBERPUNK. (A vy se klidně vsaďte, že kdybych tehdy jen matně tušil, co z toho bude ještě za dvacet let, nechal bych si ho patentovat!)
Než to všechno začalo...
1977: Disco bylo mrtvé, ale hudebním vydavatelům se to ještě nedoneslo a dusivým humusem rozhlasových playlistů prorážely první divoké výhonky punku. Bydlel jsem na matraci v Santa Monice a snažil jsem se v Hollywoodu se svou demonahrávkou protlačit někam do studia. Byl jsem a snad ještě jsem specialista na syntezátory. Analogové syntezátory. Mám hromady nerozbitných kufrů, propojených jako telefonní ústředna. Pamatujete na ten ohromný synťák v závěrečné scéně Blízkých setkání? Tak to je ARP 2500, moje nádobíčko, jak se říká.
V oněch dávných dobách jsme se my syntezátoroví bastliči (těžce pohodoví muzikanti) vzájemně opylovali s počítačovými kutily (naprostými hovady). Jednoho dne jsem se taky zajel podívat na venkovského kolegu; poslední dobou jevil známky zhovadštění a mé obavy se potvrdily, když se vytasil se svou nejnovější chloubou. Poslechni si tohle! rozplýval se. Hraje dokola sekvenci šestnácti not! A dokola. A dokola.
Pěkný, odtušil jsem, ale říkal jsem si: Je to jenom nefiltrovaná čtvercová vlna. Žádná amplitudová modulace. Žádné dynamické filtry. Proboha, vždyť mu to ani neladí. Poděkoval jsem mu za ukázku a odjel s jistotou, že budoucnost patří analogovým strojům.
Možná jsem se někdy spletl ještě víc, ale takhle z hlavy si na horší omyl nevzpomínám.
Svědek Stvoření
1980: Bydlel jsem zrovna v River Falls ve Wisconsinu (7000 obyvatel) a prodával jsem Radio Shack TRS-80 Model 1. Chodil jsem na místní vyšší školu a držel jsem se na nejzazším okraji minneapoliské hudební scény. Měl jsem dojem, že se mi daří; na místo prodejce mě dostala ukázka počítačové gramotnosti (předvedl jsem vedoucímu obchodu, jak nahrát demoprogram v Basicu) a vydělával jsem měsíčně tolik peněz, jako předtím hudbou za celý rok. (Což dokazuje, k čemu je člověku dělat muzikanta, když není v žebříčku.) Pak jednoho dne přišly do obchodu tři děti, nejstaršímu mohlo být čtrnáct, a začaly se hrabat v ukázkovém počítači. Asi na dvě minuty jsem je pustil z očí.
Když jsem se pak otočil, děti byly pryč, demonstrační program nefungoval a místo něj běželo na Modelu 1 cosi šíleného. Pár minut jsem obdivoval jejich šikovnost, pak jsem jejich program vypnul a podíval jsem se na kód. Naprosto jsem netušil, co vlastně naprogramovali.
No nic. Model 1 měl na čelním panelu veliké tlačítko RESET. Stiskl jsem ho, nahrál jsem zpátky svou jedinou kopii demoprogramu (víte už, jak to dopadne?), naťukal jsem RUN...
A tehdy mě děti dostaly podruhé.
Kyberpunk pro amatéry
Mé příběhy málokdy čerpají z jediného nápadu. Spíš si nechám v hlavě zrát celý kotel nápadů, pak směs něco katalyzuje a dá vzniknout semínku povídky. V tomto případě jsem vzal špetku lingvistiky...
Děti se dokáží učit víc jazyků daleko snadněji než dospělí a tato schopnost se neomezuje na přirozené jazyky.
Lžičku psychologie...
Adolescenti žijí v eticky neutrálním stavu. Ještě neznají empatii a nechápou přesně vztah mezi svými činy a zákonitými důsledky.
Kapku politické teorie...
Stejně jako ovládnutí komunikačního média znamená moc, technické schopnosti dávají svobodu a v roce 1980 jsme měli dvacet nebo třicet let do technologického zvratu, který měl radikálně změnit rozložení moci ve společnosti. (Dobře, ohledně času jsem se spletl. Připojte se k mé bývalé a zažalujte mě.)
Hrst Mechanického pomeranče...
Hovorová angličtina se vyvíjí v závislosti na technice. Jak bude vypadat za dvacet nebo třicet let?
A uvařil jsem tento základní nápad:
Děti těch dětí, co mi zmrvily počítač, se stanou doslova postrachem, neboť spojí mravní nevyhraněnost mládí s technickými schopnostmi, které si my dospělí ani nedokážeme představit. Rodiče a ostatní dospělí počátku jednadvacátého století budou naprosto nepřipraveni vypořádat se s první generací adolescentů, kteří odmalička plynně mluví počítačsky.
Pokud si tedy myslíte, že zjevy na motorkách představovaly problém pro společnost, jen počkejte na... na... Víte, vlastně pro ně ještě nebylo pořádné slovo.
Tak jsem se ho rozhodl vymyslet a definovat.
Od konceptu k tisku
Sám příběh je na dnešní poměry nezajímavý. Parta nevychovaných smradů chodí za školu a sjíždí síť na vylepšených přenosných počítačích, dopouští se vandalismu a vůbec páchá koniny. Náš hrdina je hodný kluk, který se chytil špatné party. Využije svých schopností k dosažení konkrétního cíle, ke vzpouře a vítězí, protože změna paradigmatu mu hraje do karet.
V červnu 1980 jsem zkusil povídku prodat Asimovs Science Fiction, kde se tehdejšímu redaktorovi Georgi Scithersovi líbila, ale vadilo mu, že na konci vyhrají pankáči. Tak jsem připsal konec, kde Michael prohraje, a Scithers povídku zase odmítl s tím, že se mezitím poradil s expertem na sálové počítače a podle něj je to nesmyslná fantazie. Švihlé děti s levnými, svižnými, přenosnými počítači o velikosti notesu? Hloupost.
Víte, kdyby George tehdy tu povídku rovnou koupil, ušetřil by nám všem spoustu trablů.
Mohl bych tady rozebrat kompletní chronologii. Až nebudete moci usnout, pošlu vám ji. Takže stručný souhrn:
Od června 1980 do července 1982 jsem povídku nabízel všem
sci-fi časopisům. Možná by to nezabralo tak dlouho, ale na rok mi ji zabavili v Amazing Stories.
Když Amazing koupilo TSR, novému redaktorovi (přetáhli od Asimovs George Scitherse) se povídka nesmírně líbila, hned ji vzal a moc ho zajímalo, kde jsem ji celou dobu schovával. Koupil ji v červenci 1982. Pravdu jsem mu neřekl, dokud mi nepřišly peníze.
Povídka poprvé vyšla v listopadovém čísle Amazing Stories, ročník 1983, vydaném v září téhož roku, jak je u Amazing zvykem.
Světová sláva, bohatství, filmové smlouvy a schůzky s blond gymnastkami na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat.
Ale já slyšel, že (jméno si doplňte)...
Důležité! Nikdy jsem netvrdil, že bych vymyslel kyberpunk. Tahle čest přísluší především Williamu Gibsonovi, jehož Neuromancer z roku 1984 zůstává zásadním dílem celého Hnutí. (Norman Spinrad tou dobou tvrdil, že spisovatelům kyberpunku by se mělo říkat Neuromantici, protože většinou jen opisovali z Neuromancera.)
Ale ani Gibson nemá všechny zásluhy pro sebe. Pat Cadiganová (Pretty Boy Crossover), Rudy Rucker (Software), W. T. Quick (Dreams of Flesh and Sand), Greg Bear (Blood Music), Walter Jon Williams (Hardwired), Michael Swanwick (Vacuum Flowers)... seznam spisovatelů z počátku osmdesátých let, kteří podžánr definovali, je pro mou paměť příliš dlouhý. Michael Swanwick je naštěstí sepsal za mě ve svém skvělém článku A Users Guide to the PostModerns (Úvod k PostModernistům).
Nebyl to ani nijak originální nápad: John Brunner (Shockwave Rider), Anthony Burgess (A Clockwork Orange) a třeba Alfred Bester (The Stars My Destination), ti všichni jsou důležitými předchůdci oné věci, která se proslavila jako kyberpunk.
A já? Můj hlavní přínos údajně (kromě pojmenování té bestie) spočívá v zavedení postavy počítačového punkera s purpurovým čírem. Což je divné, protože Rayno nosil bílé číro.
A jak to bylo s Billym Idolem, co?
Tohle nemůžu vynechat. Když jsem povídku psal, těžko jsem si dokázal představit jednu postavu: Rayna. Měl jsem určitou představu, byl frajírek, vlasy dokonale vymáčené v peroxidu. Na jeho povaze ale byla hlavní faleš. Rayno byl parazit, žil ze schopností ostatních, sestával jen ze stylu, postojů a image, sám nic neuměl.
Jak říkám, těžko jsem si ho představoval, dokud jsem na MTV neuviděl raného Billyho Idola. Vyskočil jsem, ukázal na televizi a zařval: To je on!
Pročež mi připadá jako totální hysterie, že se v devadesátých letech pravý Billy Idol tolik snažil chytit kyberpunku a nazval tak dokonce jedno své album. Kdyby jen věděl, jak to bylo ve skutečnosti...
Tak co, povíme mu to?
Poslední zprávy z fronty
Revoluce skončila. Kyberpunkeři vyhráli.
Ne že by svět ovládli zdrogovaní asociálové s implantáty. (Pokud jste dostali mailem nějaký chutný virus, možná jste jiného názoru. Upřímně řečeno, vůbec jsem si nedokázal představit, že uděláme takovou blbost a zavedeme protokol, který usnadňuje šíření destrukčního softwaru.)
Revoluce ale dosáhla svých dvou původních cílů:
1. Z knihovniček zmizel Barbar Křupan a jeho nápodoby (což je, pokud jste nečetli novou sci-fi konce sedmdesátých let, rozhodně dobrá zpráva).
2. Už není možné psát současnou science fiction a nezabývat se naším vztahem k moderní technice.
Bohužel dnes také není možné natočit thriller bez povinné scény závodu s časem při hackování počítače. (Božínku, zlatíčko, jak se vám podařilo proniknout do bezpečnostní sítě OmniCorpu a zachránit svět? Vlastně jsem jenom naťukala to heslo, co mám přilepené ze strany na monitoru...)
Promiňte mi tu odbočku. Kde jsme to byli? Aha, závěr.
Důležitější je, že jako bylo o generaci dřív nemyslitelné psát o letech do vesmíru bez narážky na Wellse, Verna a Heinleina, je dnes nemožné zpracovat budoucnost počítačů a Internetu a nevyužít kolektivní vize Gibsona/Ruckera/Vinge, chcete-li kyberpunkového mixu.
Což nás dovádí k poslední otázce, kterou mi lidé často pokládají. Jak se skutečnost kyberpunku roku 2000 liší od mých představ z roku 1980?
Odpovídám: Ani trochu.
Pamatujte, že mi šlo hlavně o pojmenování typu. A základní definice kyberpunkera, která se objevuje v každém novinovém článku o počítačovém zločinu, je moje definice: mladý, technicky zdatný, morálně indiferentní počítačový vandal nebo zločinec.
Zfleku mi to přijde jako slušný výsledek. Na muzikanta.
Bruce Bethke
kyberpunk
Budík spustil v sedm a já byl za pár nanosekund venku ze spacáku, nahozenej a on-line. Dál jsem se nedostal. Sotva jsem se nabootoval a dostal zprávu CRACKER/BUDDY/8H hned jsem vypnul. Kurva! Rayno se připojil dřív než já, jako vždycky, a ta zpráva znamenala, že se nám někdo dostal na síť megaprůser! V tu chvíli jsem s tím nemoh nic dělat, tak jsem natáh bundu, prohrábnul vlasy a sešel dolů.
Když jsem proklouznul do kuchyně, máma s tátou s snídali. Dobré ráno, Mikey! usmála se máma. Šel jsi spát pozdě, že jsme tě takhle ráno ani nečekali.
Musel jsem rozlousknout tvrdej prográmek.
Tak to si teď můžeš sednout a dát si pořádnou snídani, odtušila máma. Otočila se, vytáhla z mikrovlnky pár masovejch placek a hodila je na stůl.
Kdyby sis dělal úkoly včas, nemusíš ponocovat, zavrčel od faxu s kafem táta. Chrstnul jsem si do sklenice trochu džusu, hodil jsem ho do sebe, zajed ho plackou a vyrazil ven.
Cože? zděsila se matka. Ty už jsi dosnídal?
Nemám čas, povídám. Musím rychle do školy, jestli ten prográmek fachá. Táta zase něco zabručel a máma ho začala uklidňovat, ale to už jsem byl venku.
Skočil jsem do školního šouráku, kdyby se koukali z okna. O dva bloky dál jsem přestoupil na opačnej směr a pár dalšíma linkama jsem se dostal až do Buddyho nonstopu. V naší kóji už seděl Rayno a civěl do kafe. Bylo 7:55 a já tu byl dřív než Lisa a Georgie.
Co se šustí? zeptal jsem se, sotva jsem si sednul naproti. Jenom se na mě kouknul přes obočí a mě přešla řeč.
V osm dorazila Lisa. Lisa je Raynova holka, aspoň by ráda byla. Chápu ji: Raynovi je sedmnáct, o dva víc než nám, nosí se v plastu, na hlavě má číro (fotřík si málem spálil čip, když jsem mu řekl, že bych chtěl taky kohouta na hlavě) a je takovej řízek, že na ni ani nesáhne, i když Lisa pořád škemrá. Zaplula na sedák vedle něj a Rayno ani nemrknul.
V 8:05 Georgie ještě nedorazil. Rayno se zase mrknul na hodinky a pak zvedl hlavu od kafe. Crackli nám kompík, oznámil. S Lisou jsme zakleli. Vymysleli jsme kód, aby se nám na síť nikdo nenalámal. Starouši by si odpálili celý základní desky, kdyby zjistili, o co nám ve skutečnosti jde. A teď nám někdo cracknul kód.
Georgieho fotr? zeptal jsem se.
Zdá se. Zase jsem si ulevil. Síť jsem rozjel já a Georgie, když jsme napíchli vlastní terminály na podnikatelský počitadlo jeho fotříka. Můj táta by nepoznal ani operák, kdyby na něj narazil, ale Georgieho otec je přes techniku. Jeden soft nám už kdysi našel a snažil se ho rozebrat, aby zjistil, co je zač. Tenkrát jsme se stihli stáhnout.
Tušíš, jak se dostal daleko? zeptala se Lisa. Rayno se díval skrz ni ke vchodu, protože právě přišel Georgie.
Teď se to dozvíme, odpověděl Rayno.
Georgie vešel s úsměvem, ale když uviděl, jak se Rayno tváří, posadil se ke mně, jako by stoupal na propadlo.
Dobré ráno, Georgie, řekl Rayno, žraločí úsměv na tváři.
Mně systém nespadnul! zavyl Georgie. Nic jsem neřek!
A jak se tam kurva dostal?
Znáš ho, je divnej! Má rád hádanky! Georgie u mě hledal podporu. Proto jsem se zdržel. Chtěl mě skřípnout, ale neřek jsem ani slovo! Rozlousknul to jenom napůl. Vůbec se neptal na síť!
Rayno se opřel, ukázal postupně na nás na všechny a usmál se. Nemáte páru, děcka, jakou máte kliku. Včera v noci jsem byl na síti a všimnul jsem si, že se v Georgieho kompíku hrabe někdo bez hesla. Pár věcí jsem změnil. Než na to tvůj fotr přijde...
Oddychl jsem si. Už víte, proč je takovej řízek? Rayno nás měl celou dobu na háku!
Praštil pěstí do stolu. Kurva Georgie, musíš ho pořádně hlídat!
Pak se Rayno usmál a koupil nám všem koláč a pití. Lisa si dala cherry coke, já a Georgie kafe jako Rayno. Je to pěknej hnus! Když nám odnesli hrnky, rozepnul si Rayno bundu a zalovil pod ní.
Děcka, začal, nejvyšší čas na nějakou seriózní srandu. Vytáhl mikroterminál. Ruším školu!
Kdykoli vidím ten mikroterm, podlamujou se mi kolena je to nádhera! Původně Zeilemann Nova 300, ale tak jsme ho přeplácali, že od motherboardu vejš je to čistá ruční práce. Svižný spojení, takováááhle paměť, porty, tenkej displej a celý dohromady jako videokazeta; za takovej stroj bych dal vlastní ucho. Romku jsme předělali na vypalovačce čipů u Georgieho fotra a v Citynetu jsme se mohli napíchnout kamkoli.
Rayno zavolal samotaxíka a vypadli jsme od Buddyho. Na šouráky kašlem, pojedeme s celou parádou! Účet jsme přeťukli na nějakou advokátní firmu a projeli jsme celej Eastside.
Ježdění po bulvárech nás časem začalo nudit a tak jsme zamířili do knihovny. V knihovně je slušně, protože nás tam nikdo nebuzeruje. Nikdo tam nechodí. Taxíka jsme pořád na účet advokátů poslali na Westside. Kolem vrátných a knihovnic jsme proklouzli s bůhvíjakou kartou a pak už jsme zapluli mezi regály.
Dostat se do knihovních systémů znamená prásknout na sebe všechno, což je lidem s naším rejstříkem prd platný. Jenže knihovna neustále stěhuje terminály z fleku na flek a tak mají po celým baráku volný zásuvky. Našli jsme prázdnej konektor, Rayno se napojil přes svůj mikroterm a já a Georgie jsme stáli na hlídce.
Připoj mě na síť, řekl a podal mi terminál. Nemáme stálej operák na síťování a tak Rayno nechává rychlou a ošidnou práci na mně.
Přes datafonky jsem nás dostal z knihovního systému na Citynet. Tohle by starouši nepochopili. Pořád mají za to, že počítač musí být mozek v krabici. Já dostanu stejnej výsledek ze stovky operáků, když je spojím. Skoro každý počitadlo je na datafonu, Citynet je pořádná síť a Raynův mikroterm je dost nadupanej, aby to zvládnul čistě a rychle, než si nás někdo všimne.
Vytáhnul jsem kompík z počitadla Georgieho fotra a zajel do naší sítě. Pak jsem terminál vrátil Raynovi.
Tak si trochu užijeme. Nějaké návrhy? Georgie si chtěl srovnat nějaký účet s fotříkem a já promejšlel novou sjížďku, ale Rayno podal terminál napřed Lise, až se jí z toho rozsvítily oči.
Chci vypráskat Lewise, oznámila.
A jéžiš, stěžoval si Georgie. To jsi udělala posledně!
Dal mi další kouli z kompozice.
Mně kouli nedá nikdy. Kdyby sis jednou za čas přečetla nějakou...
Georgie, připomněl mu tiše Rayno, teď pracuje Lisa. To stačilo. Lisa celá zářila.
Vrátila se na Citynet a přidala Lewisovi do knihovních záznamů pár set nevrácených titulů. Pak mu nechala vyjet z faxu v kabinetu celou Britskou encyklopedii. Po ní jsem byl na řadě já.
Georgie a Lisa drželi stráž. Rayno se mi díval přes rameno. Máš něco novýho?
Rezervace letenek. Je to čtrnáct dní, co jsem byl s tátou koupit letenku, a řek jsem si, že by z toho mohla bejt prdel. Díval jsem se na tu babu v kase a omrknul jsem heslo.
Fajn, tak se ukaž.
Přistup byl tak snadný, že jsem napřed pro jistotu smazal pár rezervací, jestli to není past.
Nic. Žádná kontrola, stěny nebo kódy. Smazal jsem pár desítek lidí, aniž by se počitadlo jedinkrát kouslo. Panebože, řekl jsem. Nemají žádný zabezpečení!
Já ti to říkal. Staříci jsou ještě blbější, než vypadají. Georgie, Liso, pojďte se mrknout, co nám tu běží.
Georgie byl fakt zvědavý a ptal se na spoustu věcí, ale Lisa se nudila, dělala ze žvejky bubliny a cpala se na Rayna. Pak Rayno prohlásil: Konec školky. Zruš let.
Udělal jsem to. Bylo to prostý jako nahrát data. Zmáčknul jsem pár knoflíků a z rezervací zmizelo celý letadlo. Budou čumět, až přijdou na letiště a letadlo nikde. Začal jsem mazat jedno za druhým, ale Rayno mě zarazil.
Možná nemají poplach, ale když toho smažeš tolik, dojde jim to. Mrkni na tohle. Vzal mi terminál a napsal jednoduchej prográmek, kterej na příští rok smazal všechny lety v :07. Takhle se to dělá nenápadně.
To je frajeřina, hvízdl mi do ucha Georgie. Miku, jsi génius. Kam na ty nápady chodíš? Rayno se tvářil fakt divně.
Jsem na řadě, prohlásil Rayno a odpojil se z letiště.
Co máš v plánu? zeptala se Lisa.
No jo, když jsme rozesrali letiště, co bys moh... Georgie si neuvědomil, že má držet zobák.
Georgie! Miku! sykl Rayno. Na stráž! A tiše dodal: Je čas na Velkou ránu.
Určitě? zeptal jsem se. Rayno, podle mě nejsme připravení.
Jsme připravení.
Georgie začal kňourat. Z toho bude děsnej průšvih...
Srabe, ucedil Rayno. Georgie sklapnul.
Na Velký ráně jsme makali přes dva měsíce, ale pořád jsem si nebyl úplně jistej. Byla to jasná logika pokud/tehdy/jinak; pokud Velká rána vyjde/tehdy budeme bohatí/jinak... to jsme právě nevěděli.
Dívali jsme se s Georgiem Raynovi přes rameno. Vrátil se na Citynet, z naší sítě vytáhl crackovací operák a napíchl se na Merchants Bank & Trust. Já už se do nich taky podíval, ale nikdy jsem se nehrabal v účtech; prostě jsem chtěl vědět, jestli to zmáknu. Moje data v jejich systému už trčí tři neděle a nikdo si jich nevšimnul. Rayno měl dojem, že bude velká prča, když se do bankovních počítačů vlámeme přes jinou banku.
Když hledal a šťoural, uslyšel jsem kroky a tak jsem se šel podívat. Nějakej starej povaleč jenom hledal místo na spaní. Než jsem se vrátil, byl Rayno připojenej. Tak fajn, děcka, prohlásil, jsme v tom. Podíval se po nás, jestli ho všichni sledujeme, pak zvednul terminál a zmáčknul ENTER. A bylo to. Civěl jsem na displej a čekal, co se ještě objeví. Rayno spočítal, že to zabere tak devadesát sekund.
Velká rána byla Raynův nápad. Slyšel o nějakých děckách v Sherman Oaks, kterým málem prošel pětimilionovej přesun peněz. Udělali chybu, že peníze šoupli na účet, kde nebylo nikdy víc jak čtyřicet dolarů. Toho už si banka sakra všimla.
Rayno je řízek, Raynovi to pálí. Nebudeme nenasytní, stačí nám přetáhnout padesát litrů. A nebude to vypadat nijak divně, protože jsme ty prachy protáhli napřed pár zákonnejma účtama.
Když to zabere.
Display zhasnul, zablikal a ukázal:
TRANSAKCE SKONCENA. HEZKY DEN.
Dal jsem se do křiku, ale hned jsem si uvědomil, že jsem v knihovně. Georgie už neměl takový strach. Lisa se tvářila, jako by chtěla na Rayna skočit.
Rayno nasadil ten svůj poloúsměv a začal se stahovat ze sítě. Je po přestávce, děcka.
Na mě se nedostalo, zahuhlal Georgie.
Rayno už byl odpojený ze všech sítí a vypínal mikroterm. Pomalu se otočil a podíval se na Georgieho přes to svý dlouhý obočí. Nezavěšujte, jste v pořadí.
Georgie to skousnul, protože mu stejně nic jinýho nezbývalo. Rayno složil mikroterm a strčil si ho zpátky pod bundu.
Před knihovnou jsme si vzali taxíka a jeli jsme na oběd, kam nám Lisa doporučila. Georgie chtěl zasvinit mozek automatu, aby naši paletu zatáhnul další zákazník, ale Rayno mu to nedovolil. Navíc s ním na obědě nemluvil.
Po jídle jsem je ukecal, že zajdeme do Martinova mikroshopu. Chodím tam rád. Martin je jedinej stařík, co znám, kterej si nezavaří čipy v hlavě, když dělá s počitadlem, navíc se mnou nemluví svrchu a nikdy mi neříká, ať na něco nesahám. Naopak byl fakt rád, že nás vidí, protože Rayno u něj Lise k narozeninám koupil videogarfickou animační sestavu za tři tácy.
Martin seděl u terminálu. Nazdar Miku! Rayno! Liso! Georgie! Všichni jsme přikývli na pozdrav. Rád vás zas vidím. Co pro vás můžu udělat?
Jenom se porozhlídneme, odpověděl Rayno.
No jo, to je zadáčo. Martin se vrátil k terminálu a zmáčknul pár kláves. Kurva, řekl terminálu.
Máš problém? zeptala se Lisa.
Já jsem ten problém. Mám tady napsat nějakej soft, ale furt mi padá a já nevím, co je na něm špatně.
Rayno se zeptal: A co má jako dělat?
Počítá cenu nemovitostí. Budoucí hodnotu v dnešních dolarech. Odpisy investic, inflaci, amortizaci, daně...
Hoď nám to sem, řekl Rayno. Co ti tam hapruje?
Martin začal vysvětlovat a Rayno se na mě obrátil: To vypadá jako prácička pro tebe. Martin zvedl svých sto padesát kilo z křesílka a viditelně se mu ulevilo, když jsem si k terminálu sednul já. Projel jsem parametry, prohlídnul jsem Martinův soft a trošku zakombinoval. Martin udělal jenom pár chyb. Ty by udělal každej. Smazal jsem jeho program a začal jsem do klávesnice cpát z hlavy svůj vlastní.
Podíváš se na to? zeptal se Martin.
Neodpověděl jsem, protože jsem už myslel v assembleru. Za deset minut jsem to měl v kupě a začal jsem sjíždět testy. Samozřejmě fungoval bez chyby.
Já z vás prostě nemůžu, děcka, řekl Martin. Programujete rychlejš než já mluvím.
Na tom nic není, odtušil jsem.
Pro vás možná ne. Jeden kluk, co uměl arabsky, mi říkal to samý. Zakroutil hlavou, zatahal se za fousy, podíval se mi do očí a usmál se. Fakt díky, Miku. Nevím, jak ti... Luskl prsty. Hele, tuhle mi něco přišlo, určitě budeš mít zájem. Odvedl mě k vitríně, vytáhl krabici a položil ji na pult. Poslední výkřik světa mikrotermů. Zeilemann Starfire 600.
To mě málem složilo! Pak jsem se dal dost dohromady na to, aby na něj šáhnul. Vyklopil jsem displej, přejel jsem prstama po klávesách a fakt jsem po něm zatoužil. Je chytrej, řekl Martin. Takováááhle paměť, volný porty.
Rayno se na zboží díval tak studeně, jak už to umí. Moje třístovka je rychlejší.
Jak jinak, přitakal Martin. Nadopovali jste ji málem na infarkt. Ale šestistovka je skoro stejně rychlá, sériová a stojí čtrnáct set. Ty jsi do svýho mikrotermu vrazil aspoň tři litry.
Můžu si ho zkusit? zeptal jsem se. Martin mě připojil do vlastního systému, já se nabootoval a naskočil on-line. Fachal skvěle! Tiše, přesně možná nebyl tak rychlej jako Raynova třístovka, ale já to nepoznal. Rayno, tohle je bomba! Podíval jsem se na Martina. Můžeme se nějak..? Martin se kouknul na terminál, kde se program na pozemky ještě ani jednou nekousnul.
Už jsem na to myslel, Miku. Jseš nezletilej, takže tě nemůžu legálně zaměstnat. Popotáhnul se za fousy a jazykem objel tváře. Ale toho realitního agenta pumpuju na konzultacích o pěkný prachy a nepříde mi fér tě takhle... Něco ti řeknu. Nemůžu tě zaměstnávat, ale určitě od tebe můžu kupovat software. Uděláš mi ještě, hm... sedm takovejch zakázek a plácneme si. Souhlasíš?
Než jsem stačil zařvat ano, vmáčknul se přede mě Rayno. Já ho koupím. Vyrovnáno. Z bundy vytáhl kartu. Martinovi spadla čelist. Na co čekáš? Nevoní ti můj plastik?
Vyrovnáno? Ale já Mikovi něco dlužím, namítl Martin.
Vyrovnáno. Nedlužíš nám nic.
Martin polkl. Dobře, Rayno. Vzal kartu a strčil ji do čtečky. Je čistá. Překvapilo ho to. Odmáčknul převod a rozesmál se. Fakt by mě zajímalo, kde berete takový prachy!
Vykrádáme banky, odtušil Rayno. Martin se smál, Rayno se smál, všichni jsme se smáli. Rayno vzal mikroterm a vyšel z krámu. Jakmile jsme byli venku, podal mi ho.
Díky, Rayno, ale... zvládnul bych to sám.
Všechno nejlepší k narozeninám, Miku.
Rayno, narodil jsem se v srpnu.
Musíme si něco vyjasnit. Pracuješ pro mě.
Vyučování už skoro končilo, tak jsme zamířili zpátky k Buddymu. Cestou v taxíku si ode mě Georgie půjčil Starfire, opatrně ho otevřel a prohlídnul si čipset. Tomuhle zdvojnásobíme rychlost jako nic.
Nech ho, jak je, řekl Rayno.
U Buddyho jsme se rozešli a já to vzal domů šourákem. Měl jsem kliku, protože naši nebyli doma a tak jsem mohl rovnou vyběhnout nahoru a schovat Starfire do skříně. Chtěl bych mít pohodový rodiče jako Rayno. Na nic se ho neptají.
Máma přišla jako vždycky a zeptala se mě na školu. Nemusel jsem si dlouho vymejšlet, protože sporák zrovna ohlásil, že je hotová večeře, a tak začala nosit na stůl. Táta přišel pět minut nato a dali jsme se do jídla.
V půlce zazvonil telefon. Vyskočil jsem a vzal ho. Byl to Georgieho fotr a chtěl mluvit s mým tátou. Dal jsem mu sluchátko a snažil jsem se poslouchat, ale vzal si ho vedle a mluvil tiše. Přešla mě chuť k jídlu. Stejně mi tofu nikdy nechutnalo.
Táta nebyl zticha dlouho. Cože udělal?! Tak to vám děkuji, že jste mi to řekl! Hned si zjistím, co to má znamenat! Zavěsil.
Kdo to byl, Davide? zeptala se máma.
Pan Hansen. Georgieho otec. Mike a Georgie se zase flákali s tím pankáčem Raynem! Otočil se na mě. Málem jsem zdrhnul. Michaeli! Byl jsi dnes ve škole?
Zkusil jsem to brát s nadhledem. Z tofu se mi ale nějak stáhlo hrdlo. Jo... jo, jasně.
A jak tě tedy mohl pan Hansen vidět před knihovnou?
Zasekl jsem se. Musel jsem... měli jsme udělat výzkum...
Do kterého předmětu? No tak, Michaeli, co jsi studoval?
To už na mě bylo moc vstupů. Začínal se mi kousat program.
Davide, pomáhala mi matka, nespěcháš na něj moc? Určitě má dobrý důvod.
Marto, pan Hansen našel ve svém počítači něco, co mu tam strčili Michael a Georgie. Má pocit, že to má něco společného s bankami.
Náš Mikey? To je jistě nějaký hloupý vtip.
Netušíš, jak je to vážné! Michaeli Arthure Harrisi! Co jsi dělal celou noc na tom terminálu? Na co je ten systém v Hansenovic počítači? Odpověz! Cos to dělal?!
V očích mě pálilo. Do toho ti nic není! Nestrkej nos do věcí, který nikdy nepochopíš, ty přežilá vykopávko!
To by snad stačilo! Nevím, co je to s vámi, ale je mi jasné, že ta věc ti vůbec neprospívá! Rozběhl se do mýho pokoje. Zkusil jsem ho na schodech předhonit, ale akorát mi podupal ruce. Máma nás dohnala, zrovna když mi rval zástrčky z terminálu.
No tak Davide, zkoušela to. Nejsi na něj moc přísný? Potřebuje to přece na domácí úkoly, viď, Mikey?
Teď ho z toho nevysekáš, Marto! Myslím to vážně! Tohle půjde do sklepa a zítra zavolám elektrikářům, ať mu vysekají kabel. Když potřebuje něco na počítači, může dělat na terminálu dole, kde ho budu mít pod dozorem! Vydusal ven s terminálem v náruči. Zabouchnul jsem dveře a zamknul jsem. Třeba se vztekni! Je ti to prd platný!
Chvíli jsme mlátil polštářema a když jsem se trochu uklidnil, vytáhnul jsem ze skříně Starfire. Díval jsem se otci přes rameno dost často, abych znal čísla jeho účtů a hesla, takže jsem se napojil a pustil se do práce. Za půl hodiny jsem měl hotovo.
Napíchnul jsem se na jeho terminál. Jak jsem čekal, zrovna si projížděl školní záznamy. Fajn. Nezjistí nic; školu jsme crackli už před půl rokem. Vlítnul jsem na něj a poslal jsem mu na displej novou zprávu:
Tati, pár věcí se tu změní, říkal řádek.
Trvalo mu to pár vteřin. Vstal jsem a ujistil jsem se, že zámek fakt něco vydrží. Když konečně zadupal na schodech, měl jsem stejně trochu nahnáno. Netušil jsem, že dovede dělat takovej kravál.
MICHAELI! Vrazil do dveří. Otevři. Okamžitě!
Ne.
Když neotevřeš, než napočítám do desíti, vyrazím dveře! Jedna!
Než to zkusíš...
Dvě!
Radši zavolej do banky!
Tři!
B320-5127-O1R. To bylo jeho heslo na kontrolu stavu účtu. Na pár vteřin ztichnul.
Mladíče, nevím, co se mi tu pokoušíš...
Nic nezkouším. Už jsem to udělal.
Dorazila máma a řekla: Co se děje, Davide?
Sklapni, Marto! Teď mluvil fakt potichu. Co jsi udělal, Michaeli?
Předběhnul jsem tě. Nechal jsem tě zmizet. Pohřbil jsem tě.
Chceš říct, že ses dostal do bankovního počítače a smazal můj účet?
Taky úspory a hypotéku na barák.
Proboha...
Máma se ozvala: Má jen zlost, Davide. Dej mu čas, ať se uklidní. Mikey, to bys přece neudělal, viď?
Pak jsem napíchnul DynaRand, pokračoval jsem. Vymazal jsem ti práci. Penzi. Dostal jsem se ti i na kreditku.
To přece nejde, Davide. Nebo ano?
Michaeli! Narazil do dveří. Zakroutím ti krkem!
Zadrž! zařval jsem na něj. Než jsem ty záznamy smazal, překopíroval jsem je. Můžu ti je vrátit!
Přestal mlátit do dveří a donutil se mluvit klidně. Dej mi ty kopie a já na všechno zapomenu.
To nejde. Zálohoval jsem je do jinejch počítačů. Zakódoval jsem je a jenom já vím, jak k nim.
Ticho. Ne, v nanosekundě jsem si uvědomil, že neztichli, jenom spolu najednou mluví potichoučku. Přimáčknul jsem ucho na dveře, ale chytil jsem jenom proč ne? od mámy a od táty: co kdyš mluví pravdu?
Dobře Michaeli, řekl nakonec táta. Co chceš?
Zaseknul jsem se. Tímhle mě dostal: co vlastně chci? Tak daleko jsem to nedomyslel. Nachytal mě bez programu! Málem jsem se rozesmál, ale radši jsem začal přemejšlet. Nemůžou mi dát nic, co si neopatřím sám nebo s Raynem. Rayno! Chtěl jsem se s ním spojit, to mi chybělo. Rozjel jsem to všechno bez něj!
Rozhodl jsem se, že bude lepší, když se starouši nedozvědí o Starfiru, tak jsem otci pověděl, že napřed chci zpátky svůj terminál. Trvalo mu dost dlouho, než se s ním vyhrabal nahoru. Napřed si ve sklepě ověřil, že jsem ho opravdu smazal. Vrátil se fakt zničenej.
Kombinoval jsem dál, ale nevymyslel jsem nic lepšího, než že mi mají dát pokoj a nekafrat mi do života. Terminál jsem dostal bez problémů, zamknul jsem, připojil jsem se a vrátil fotříkovi práci. Pak jsem zkusil vyhmátnout Rayna a Georgieho, ale nenašel jsem je, tak jsem jim nechal vzkazy, až se nabootujou. Do půlnoci jsem hrál válku, aby si táta nemoh nic zkusit.
Ráno jsem se hned nabootoval, ale Rayno ani Georgie se ještě nepřipojili. Tak jsem šel dolů, mlčky posnídal a poslal rodiče do práce. Zrušil jsem školu a celej den jsem dohrával válku a psal malý prográmky. Když se naši vrátili, zase jsme se beze slova najedli a po večeři jsem našel Raynův vzkaz, kdy ho najdu na síti.
Kolem osmý jsem ho konečně chytil a dozvěděl jsem se, že Georgie má zaracha a nejspíš je definitivně odepsanej.
Tak jsem Raynovi popsal, jak jsem přečůral fotříka, ale nijak ho to nevzalo. Povídal, že má něco v pácu a že večer nemůže k Buddymu. Tak jsme se odpojili, rozjel jsem další válku a šel jsem spát.
Když jsem se probudil, na budíku bylo 5:25 a já nechápal, proč se budím tak brzo, ale pak mi došlo, že slyším něco divnýho. Otec mi odšroubovával panty na dveřích!
Tati! Ser na to, nebo tě vymažu! A tentokrát bez zálohy!
Zkus to, zafuněl.
Vyskočil jsem ze spacáku, nahodil jsem, nabootoval a nic. Zkusil jsem to znova. Nedostal jsem se ven. Uříznul jsem ti drát, oznámil fotr.
Čapnul jsem Starfire a strčil jsem si ho pod bundu, ale než jsem stačil doběhnout k oknu, vpadly do pokoje dveře a na nich otec. Máma vešla za ním, otevřela skříň a začala mi skládat do kufru ponožky a slipy.
Teď jsi v hajzlu! oznámil jsem otci. Nikdy ti ty záznamy nevrátím! Chytil mě za loket.
Michaeli, něco ti ukážu. Zatáhl mě do svýho doupěte ve sklepě a vyndal ze stolu starý papíry. Tohle jsou účty. Tohle používají přežilé vykopávky jako já, protože nevěří počítačovému účetnictví. Zavolal jsem do práce i do banky; všechny záznamy v počítači se archivují na papír. Nemůžeš nic změnit na víc než dvacet čtyři hodin.
Dvacet čtyři hodin? Rozesmál jsem se. Stejně jsi v hajzlu! Můžu tě vymazat z každýho terminálu na Citynetu.
Já vím.
Přišla za námi máma, nesla kufr a otírala si oči ubrouskem. Mikey, musíš chápat, že tě máme rádi a že to děláme jen pro tvoje dobro. Odtáhli mě na letiště a nacpali mě do soukromýho bzučáka plnýho starejch gestapáků.
Pár neděl už si zvykám na Von Schlagerovu vojenskou akademii. Říkají mi tady, že jsem bystrý a mám slušné chování, proč bych tedy nemohl promovat už za pět let. Už mě ovšem unavují ty věčné řeči starších kadetů, že co do kasáren zavedli vodu, žiju si jako v hotelu.
Samozřejmě můžu odejít, kdykoli se mi zachce. Do Fort McKenzie, kde končí silnice, je to jen tři sta mil.
Občas v noci po večerce vytáhnu svého Starfira a přejíždím prsty po klávesnici. Víc s ním nenadělám, protože nám na noc vypínají elektriku. Ležím pak ve tmě, myslím na Lisu, na Georgieho, na Buddyho nonstop a na všechno, co jsme spolu prožili. Většinou ale myslím na Rayna a co asi plánuje.
Nemůžu se dočkat, jak mě odsud dostane.