Mr: Scruff

Legrační chlápek, co zpívá o rybě.

Kolem hudby jsem se pohyboval asi od poloviny eighties. Dělal jsem mixy pro pirátský rádio, který jsme tenkrát rozjížděli. Až do roku 93 nebo 94, než jsem začal djovat, šlo víceméně o koníček. Od roku 95 jsem vydával spoustu singlů a half-singlů na různých labelech, Warp, Cup of Tea, Sirkus, Disorient, a samozřejmě Grand Central. Nikdy jsem se nedral, aby mě někdo podepsal, byla to náhoda. Jsem rád, že moje kariéra rostla pomalu, že jsem nebyl jeden den doma v ložnici a druhý nepodepisoval smlouvu s velkou firmou. Mohl jsem se stím líp vyrovnat. Teď jde o to, abych se nezačal opakovat.

Andy Carthy aka mr scruff natočil jednu z nejlepších desek loňska. Keep It Unreal v UK vyšla 3. června 1999. A vzrušuje mne to neustále. Album je to plné fint fň, kaskád samplů, líných oblázků hiphopových beatů, snivých meandrů, peřejí absurdního humoru z komických hlášek a všech hudebních stylů, včetně těch mála níže zmíněných. To jsem to formuloval! Jak pro příručku Píďalka čili plnopásník brněnského docenta dr. Baudyše. V Jusjus rapuje Roots Manuva, známý též ze spolupráce s Leftfield.

Andy študýroval výtvarné umění na universitě v Sheffieldu, ilustruje, animuje a kreslí komiksy pro časopisy od Jockey Slut přes 7 po The Face. V jeho verzi vypadá logo Ninja Tune jako zlověstný koblížek s paradentózou korzující pod paraplíčkem na kolonádě. A nedávno získal prodejem v čajovně 109,80 ? na pomoc obětem zemětřesení v Indii.

To intro na Keep It Unreal Is he ready, není to nahrané?
To se opravdu stalo, ve vysílání Mary Ann Hobbs. Měl jsem dělat hodinu a půl dlouhý mix a když jsem měl pustit první skladbu, ona měla zapnutý fader. Mě nebylo slyšet a ona si myslela, že to je moje chyba. Než si toho všimnula, uběhlo asi deset minut.

Deset minut?
Ticho trvalo asi 30 sekund. Pak řekla, že to zkusíme později a mezeru se snažila vyplnit povídáním. Zkusila to znovu a zas to samé. Všichni si mysleli, že to dělám já a považovali mě za magora, byli dost naštvaný. Přitom jsem za to nemohl. Přišlo mi to skvělý. Je dobrý, když můžeš přetvořit chybu v něco dobrýho. Je z toho báječný vtip na úvod desky.

To určitě. Kde bereš ty srandovní samply?
Jsem opravdový record freak. Mám hroznou spoustu nahrávek. Hodně hloupoučkejch věcí jako komediální a dětské nahrávky, soundtracky ke kresleným pohádkám, Sea Shanty, dost divný mluvený slovo... když hledám něco do tracku o rybě, nemám problém. Měl jsem nějak víc nahrávek, které mají něco společného s rybami, než ostatních, tak jsem je začal trochu sbírat. Natočil jsem jeden rybí track. Pak jsem našel další samply. Říkal jsem si: Kdybych je tak měl předtím! Proč ale neudělat další fish song? Tak přišel další. Doteď jsem nahrál čtyři, už mám takovou sérii. Lidi mi dokonce začali posílat písničky o rybách. Ale nejde o žádný Greenpeace, jako Chraňte velryby nebo tak. Je to spíš legrácka.

Jistý Tom Miller na internetu tvrdí, že Fish je vůbec nejlepší, jemně zastřený hudební pohled na orální sex se ženou. Že je to blbost?
Wow. Poslyš, Fish je oblíbená u dětí, protože je velmi jednoduchá, takže asi těžko bude o orálním sexu. Ale tak to je vše je otevřeno interpretacím, zvláště pak slovo fish. Ten pán čte možná moc porno časopisů. Ale jestli si chce představovat tohle, hm, proč ne.

Musíš mít spoustu oblíbených hlášek, potencionálních samplů. Jak vybíráš ty, které se nakonec dostanou na desku?
To je těžké. Stejně jako vybrat správné desky k djování. Myslím, že celá kreativita je o umění se rozhodnout, vybrat z množství. Musíš vystihnout náladu a to už trochu zužuje výběr. Asi musíš znát hodně hudby, abys věděl, jakou texturu potřebuješ vypíchnout. Je to jako mít velkou knihovnu.

Začínáš stavět track kolem zajímavého samplu?
Vlastně ano, i když se to liší skladba od skladby. Většinou najdu sampl, hluk nebo hlas, přidám beaty, basu, hraju si s tím a pak ten původní sampl vyhodím. Tomu se říká tvůrčí proces.
Tvoje obrázky jsou stejně legrační jako tvoje hudba.
Ten kdo bude vytvářet minimalistickou hudbu, pravděpodobně bude dělat i minimalistický
design. Když hodně sampluješ, tvoje obrazy asi budou obsahovat mnoho vypůjčených motivů. Když sampluješ seventies, asi máš rád i seventies hudbu.

Proč tak často měníš labely? Vypadá to, že jsi vydával už na všech značkách v UK.
Jen asi na pěti (jenom pod jménem mr scruff je to sedm, tak bacha pozn.nan). Nevím proč. Neměl jsem moc zkušeností, někdo mě požádal abych pro ně udělal singl, tak jsem jim ho dal. Teď to beru mnohem víc vážně, proto jsem skončil u Ninja Tune. Je to dobrý, jsem obklopen samými talentovanými, inovativními umělci. Jsem v dobré společnosti.

Tam ses dal dohromady s Roots Manuvou?
Jo, jeli jsme dvakrát spolu turné po Evropě. Je taky dj fakt jsme si sedli. Když strávíš dva nebo tři týdny s, řekněme, dvanácti lidmi, sblíží vás to. A my dva jsme si opravdu rozuměli. Taky používá divný slova, jako já, vytváří obrazy pomocí slov, vymýšlí si vlastní slova, je hodně individuální. Nejde o akcent, spíš o to, jak mluví, jaké tvoří konstrukce když mluví nebo rapuje. Jeho projev je hodně pohodářský, ale přitom pevný. Spíš při zemi - nedělá pořád Yo Yo Yo, je spíš tichej, nesnaží se být americký, je sám sebou. Mám rád, když se lidi nestydí sami za sebe, když si nemyslí, že když jsou MC, musí se chovat určitým způsobem. Velký vliv na něj má jeho rodina na Jamajce. Je konsistentní, inovativní a jeho produkce je neuvěřitelná.

Hraješ až pětihodinové sety.
Nikdy méně než tři hodiny. Pět, sedm hodin. Čím delší, tím lepší. Před deseti dvanácti lety djové hráli celou noc a hráli různé styly. Djská škola, ze které pocházím, a která se vyvíjela během
eighties, vycházela ze sedmdesátek, kdy disco djs hráli Clash, Talking Heads, Eddie Granta, gospely, latino, Afriku a samozřejmě disco. A hiphopoví djové potom hráli cokoli s funky beatem, ať to bylo disco, soul nebo reggae. Taky se snažím, abych do hraní dostal ten funky, soulový říz, protože jsem na tom vyrůstal. Děti, co teď poslouchají djs si musí myslet, že dj musí hrát celou noc stejně.

A to je nuda.
Přesně. Nezahrajou desku, pokud nebude v jejich stylu, což je lenost. Je tu pár djů, kteří nenudí - Jeff Mills, Dave Clark - ale to je absolutní špička. A někteří reggae djové ty opravdu dobré můžu poslouchat celou noc, i když hrají jen reggae. Ale takových je málo. Přitom je teď tak snadné hrát hodně stylů pohromadě, protože většina produkce má spoustu styčných ploch, jelikož vychází ze stejných kořenů. Lze jednoduše retrospektivně sledovat linku: house electronic music - disco soul blues původní africká hudba. Proto můžeš pět hodin hrát úplně rozdílné styly, a přitom to bude dávat smysl. Zcela triviální příklad: zahraješ house track, pak latino house track a pak latino track. Nebo vybereš z té spousty housu s disco samply, kterého vychází nepočítaně, pak dát disco a už napojíš punk a hned hip hop, za něj reggae a drumnbass. Je hrozně lehké překračovat hranice, a nerezignovat přitom na smysl.

V osmi letech sis nahrával na kazety vlastní jako rádio. Cos hrál?
Většinou něco, co jsem nahrál ze skutečného rádia. Nahrávali jsme Adam And The Ants, The Specials, Madness hodně z 2 Tone, ale taky příšernou pop music. V osmi jsem neměl moc šanci ani chuť sjíždět underground. I když některý věci, který se mi tenkrát líbily, můžu poslouchat i teď. Jinak jsme pobíhali s kazeťákem po okolí a nahrávali fiktivní zprávy ze sousedství.
Sledoval jsi manchesterskou scénu?
Lidi z Manchesteru jsem poznal teprve asi před pěti lety, protože žiju asi 10 mil od města. Většinou jsem byl zalezlej sám v pokoji znáte to, nebyl jsem moc do společnosti. Ovlivnilo mě hlavně rádio. Měl jsem štěstí, že v eighties djs hráli house track, potom hip hop track a pak soul, a všechno to byla prostě taneční hudba. V dětství jsi hrozně senzitivní a pokud posloucháš kvalitní hudbu, vytvoří se ti cit, vkus. Současný britský rádio je hrozný, ale tenkrát měla každá stanice dobrý specializovaný pořady. Otamtud jsem se naučil všechno o jazzu, hip hopu, housu, soulu, electru, alternative music, reggae, africké, indické hudbě Ale teď je v Manchesteru velmi pozitivní, v jistém směru správně soutěživé prostředí. Každý zná každého a většinou jsou to skvělí lidé, kteří se podporují. Scéna dobře spolupracuje, máš možnost předvést lidem svou práci, zahrát si v klubech a od ostatních nabrat inspiraci. Lidi tu mají velký výběr třeba dvě clubnights spojené v jeden večer. Je třeba přinášet na trh kvalitu; je sice hezké, když jeden člověk dělá sám hudbu, ale když spolupracuje čtyřicet lidí, ať už hrají jakýkoli styl, má to větší dopad v kvantitě i kvalitě.

Cítíš se součástí undergroundu?
Underground je divný slovo. Asi to je underground, pokud tím myslíš stavění od základů, od klubů. Hudba, kterou poslouchám je underground, ale podle mě by hudba měla být dostupná. Nemůžeme po lidech chtít, aby si kupovali něco, co neznají. A oni potřebují, aby muzika přišla za nima, protože každý nemá čas pídit se po raritách v music shopech. Myslím, že kdyby lidi slyšeli tuhle hudbu v rádiu během dne, líbila by se jim a šli by si jí koupit. Jen malé procento veškeré produkce se ale dostane do médií a můžeme být rádi, že prostor se zvětšuje díky internetu. Vždycky, když se sejde pár lidí u mě doma, pustím nějaké CD od Porku. Protože jsou nezvyklá, ale velmi jemná, šťavnatá, vytvářejí atmosféru, prostě skvělá. A každý, každý se mě vždycky ptá, co to je, proč to nehrajou na Radio 1. A to nejsou djové nebo lidi co se pohybujou kolem hudby. Pork zaujme všechny. To by rozhodně mohla být pop music, protože je populární. A Pork je v UK underground, přestože je velmi přístupný. Tady ani lokální stanice nehrají lokální hudbu - žádná podpora odnikud. Myslím, že to musí být stejné po celém světě, protože rádia mají v rukou velké nahrávací společnosti, takže se hraje jejich písnička. Jsme v undergroundu, ne protože bychom chtěli, ale protože naše hudba není přijímána velkými rádii. Nemá to moc co dělat s hudbou samotnou, s tím, jestli je to pop, nebo ne, spíš s tím, jestli ji přijmou zadavatelé reklamy. A ty řeknou: Tak, chceme náš produkt prodat pětadvacetiletému, který za rok vydělá tolik a tolik, vlastní auto a dům se dvěma ložnicemi a jedním dítětem. Když to takhle vypočítají, rozhodnou, co ta jejich figura poslouchá, protože to říkají jejich průzkumy. Proto rádia musí hrát chlapecké kapely, Kylie Minogue a 2 Unlimited.

Což většinou není tak docela pravdivý obraz posluchačských preferencí.
No jasně. Spíš je to hudba, kterou by poslouchali sami ti experti na reklamu. Jde o to, že oni nejsou znalí hudby, nýbrž prodeje. Nebudou riskovat svoje peníze. Takhle mají zajištěné publikum. Velmi, velmi sterilizované publikum. Je frustrující, že něco, vytvořené jako hudba, může být zaškatulkováno, vyčísleno a sterilizováno. Ale na druhou stranu lidi začínají reagovat, vypínají rádia, jdou do klubů a roste úžasná undergroundová scéna. Ale tak by to být nemělo. Měli by kvalitní hudbě dát víc prostoru, radši než pouštět patnáctkrát denně jeden pop song.

Čteš kritiky?
No, ani ne. Kritici tomu většinou nerozumí. Dostanou tu práci, protože znají někoho v novinách. Měl jsem velmi dobré kritiky, ale snažím se jim moc nevěřit, protože by se mi mohlo stát, že budu posuzovat svoje album podle názorů jen asi pěti lidí. Měl jsem i pár dobrých interview, ptali se mě na otázky, nad kterými jsem musel přemýšlet, a které mě trochu pošťouchli dál. Což v UK není moc běžné. Většinou se ptají na ty samé jednoduché otázky furt dokola a chtějí jen novinky Jé, to je ten legrační chlápek, co zpívá o rybě. Takže vážím si jen konstruktivní kritiky, od lidí, které respektuji.

Působíš dost pesimisticky.
Je jenom frustrující, vidět scénu plnou zajímavé hudby, které si média nevšímají. Ale já si stěžuju jen v rozhovorech.