Česká hororová selnaka

Přízraky mezi námi

Horor jako žánr nemá v českých filmových luzích a hájích příliš velkou tradici. Snad jediným klasikem českého filmového hororu je režisér Juraj Herz, který například svou Morgianou, pohádkou Deváté srdce či hororovou parodií Upír z Feratu ukázal, že snad jako jediný ovládl řemeslně dobře zpracovaný horor. Jistě, existují další snímky Chytilové Vlčí bouda, Herzův Spalovač mrtvol či trilogie depresivně-kriminálních filmů o majoru Kalašovi (mj. Vrah skrývá tvář) které je bez nadsázky možno považovat za precizně odvedenou práci s filmovým strachem. O tradici se však v souvislosti s hororovými tématy v české kinematografii dá mluvit opravdu jen těžko.
Snad právě proto se na prostávkované obrazovce České televize mohlo objevit ono seriálové dílko, kterému je věnován tento text. Dílko, jež může v sadomasochisticky orientovaných paraintelektuálních kruzích nabýt jistého kultovního rozměru.

Tvůrci seriálu Přízraky mezi námi zvolili cestu zdánlivě nejmenšího odporu cestu velice volného nakládání se strachem.
Měli hitchcockovskou snahu děsit nepřímo, nikoliv explicitním vyjádřením násilí a splavením potoků krve. Zasekli se však na třísce staré dobré české polovičatosti, nedůslednosti, kutilovské umolousanosti.
Žádný prospektor nemá lehkou štreku. David Livingstone na své cestě do nitra černého kontinentu také musel překonat nejednu překážku. Oproti seriálovým tvůrcům měl sice nespornou výhodu jeho dobrodružství se odehrávalo v reálném čase, mohl tedy briskně vyhodnocovat výsledky své pouti, zatímco filmaři bohužel musí čekat na zpětnou diváckou vazbu, bez možnosti nějak svůj objevitelský čin později měnit což ovšem nic nemění na faktu, že tvůrci seriálu Přízraky mezi námi v mnoha ohledech zakufrovali mezi liánami.
Ono uvíznutí kdesi uprostřed džungle a neobjevení vysněného města Opar může být vysvětleno zmíněnou neexistencí výraznější domácí hororové tradice. Bez ní není-li v osobě tvůrce skryt zakalený ambiciózní génius, hospodařící s dobrými znalostmi žánrového kánonu, nasátými z výživného anglosaského či italského hororového agaru není možno postavit kvalitní prám a na něm dorazit k cíli cesty. Povedlo se nasekat klády, ovšem vazivo je protkáno značně neuměle.
Nejprve nasbíráme něco málo argumentů a postřehů. Ortel nad Přízraky nechť je definitivně vyřčen až po procesu, po předložení důkazního materiálu.
Seriál je vystavěn mírně konvenčně a mnohdy předvídatelně. Není v žádném případě mnohovrstevnatý, nepůsobí v druhém, neřkuli třetím plánu. První figurka, se kterou se divák seznámí, je jistý pan Kladivo, od pohledu trochu divná duše, žijící v nádražním domku a živící se snad sběrem brouků nebo něčeho podobně užitečného. Budoucí hlavní hrdinové, Klára a Honza, si bezstarostně právě poblíž Kladivovy přítraťové rezidence hrají v mlází a býlí na doktorku a pacienta. Kladivo je jednoho nekrásného dne zle pokousán psy. Jak už to tak bývá, hodné, Foglarem kojené dětičky mu přispěchají na pomoc a zachrání mu když už ne rozum, tedy alespoň život. Když se jdou druhý den přesvědčit, jak se jejich novému kamarádovi vede, zjistí, že starý Hamr zmizel, a při průzkumu jeho brlohu najdou podivný deník...
Někde v těchto místech začíná opravdu přituhovat, protože K & H četbou této konspirační literatury objeví vpravdě děsivé tajemství. Kladivoun odhalil spiknutí zlých mocností, které se vmísily do běžného života a nyní nás svými příjemnými úsměvy a přátelskými gesty chtějí ukolébat do stavu sladké nevědomosti, aby vzápětí mohly zaútočit. V deníku jsou dokonce adresy těchto strašidel a u některých i jejich civilní profese.
Budiž tato krátká reminiscence pouze jakýmsi zastřešením příběhu. Jako úvod do děje by toto krátké slohové cvičení formou vyprávění stačilo. Na diváka čeká ještě několikerá peripetie, seriál se snaží gradovat a dávkovat napětí, aby udržel pozornost po všech sedm dílů, jež mu odměřují délku jeho televizního života. Místy je pocit strachu skoro přítomen a místy jsou Přízraky spíše komedií to ve chvílích, kdy má napětí tendenci kulminovat, ale je blbou řemeslnou chybou vysypáno mezi odpadky. Za příklad může sloužit vypjatá scéna úniku ze zoologické zahrady, kdy jsou hrdinové pronásledováni šerým vlkem (alias učitelem biologie viz dále). Celá situace je degradována pitomým záběrem na psí čumák, očuchávající objektiv. V tuto chvíli si člověk maně vzpomene na blahé paměti antouška Božimila Ústrkovce, ten by aspoň raťafákovi dal pořádnou pumelici, pes by stáhl ušiska, rypec obrácený naruby jako pavián zadnici, a odkráčel by, aniž by zbytečně rušil příběh. Podobných momentů je v ději více, a jsou to právě ony, ruku v ruce se špatným věkovým zacílením, které ne úplně beznadějné dílko poškodily.
Není však konec hrůzostrašné jízdě, podívejme se nyní blíže na jednotlivé zrůdy...

Pan Vodák, alias Vodník
na potoce podle skal, zelený mužík zatleskal
Vodník je klasickou strašidelnou bytostí, v jistém smyslu maskotem českého pohádkového světa. Máme tendenci si jej už ani nepředstavovat jako něco hrůzostrašného, je obdařen image bodrého chlapíka ze sousedství, který ověšen stuhami od hlavy až k patě je schopen tak leda při hře v karty cintati sobě pentli a tahat za sebou rezavý lavór, do kterého lehce kane jeho životodárná míza. Vodník zažil za dobu své imaginární existence totální rozštěp osobnosti. Jedna část chápání jeho postavy vychází z klasického ponurého erbenovského pojetí a druhá, ta výraznější, jež byla ve velmi přijatelné rovině prezentována Čapkovými pohádkami a kterou nám s nevkusem sobě vlastním proštemplovala normalizace se svou licencí na papundeklové pohádky.
Scénárista Ivan Hejna se pokusil své chápání vodníka přiblížit Erbenově představě, rezignoval tedy na pojetí vodníka jako dobráckého strejce s přituplým výrazem.
Pavlu Křížovi v roli pana Vodáka alias Vodníka na výrazu přidává kamera, je podáván v mírně předimenzovaných expozicích, které ve výsledku dávají efekt tzv. rybího oka, což podtrhuje jeho vodnickou přirozenost. Z obrazovky většinou zírá bledší, mírně opocená tvář, ne nepodobná deviantu Mrázkovi. Vodák není žádný dobrák od kosti je klasickým topitelem bezmocných dítek a učitelů tělocviku.
Ve vodníkově domě se kupříkladu odehrává nervy drásající bazénová scéna, v níž vír vytvořený výpustí bazénu má sílu několika naplno otevřených výpustních šachet Gabčíkova-Nagymaros. Epizodka vrcholí v dějovém kotrmelci saunou, kterou vodní muž tuze nerad, a prostředkem, který řeší situaci, je moderní komunikační prostředek v podobě telefonu Nokia 5110. Tedy žádné otáčení kouzelným prstenem či vyšší moc lásky.

Lékárnice Durmanová, alias Čarodějnice
omlouvám se mojí mámě a Joshový mámě, a taky Mikeový mámě. Byl to můj projekt, to já jsem dopustila, že jsme zabloudili v tom zatraceným lese
Čarodějnice, bytost pohádková, má také mnoho podob. Čas od času je nám podsouvána jako věkem sešlá, lehce bradavičnatá bytost, jindy zase jako lepá děva mladistvého vzezření, jež pod obluzujícím pláštíkem sexuální atraktivity ukrývá pravou podstatu nemilosrdné sukkuby, bytosti stahující do pekel ve slabinách sídlící mužské duše.
Lékárnice Durmanová patří do kategorie sukkub. Jejím civilním zdrojem příjmů je mastičkářství a vyrábění všeliké meducíny do děje tedy vcelku předvídatelně vstupuje podáním nezdravého lektvaru spolužákovi hlavních hrdinů. Hlupáčci, měli si všimnout, že na pořadníkovém lístku, ne nepodobnému těm, co se vydávají v bankách něšťastníkům jdoucím pumpnout svá již tak dost zatížená konta, byla ona magická číslice, jež spojuje temné mocnosti 666...
Durmanová je v seriálu zřejmě nejdůležitější strašidelnou postavou. Oproti ostatním okrajovým příšerkám ztělesňuje bezprostřední ohrožení hlavních hrdinů. Jako správná sukkuba okouzlí svým zevnějškem tatínka Kláry, traumatizovaného smrtí své první ženy. Ten (v docela plochém náušničkovém podání Lukáše Vaculíka) je pouze bezmocným statistou, který pod vlivem druhé mízy kupí jednu chybu za druhou, vzdaluje se své dceři Kláře a čím dál více podléhá svodům lékárnice.
Ivana Chýlková je v Přízracích poměrně slušnou svůdnicí, která svým ohnivým vlasem a vnadnou nožkou, obtaženou silonkami, uvádí v jakési zbožné vytržení nejedno divácké oko. Celkové uchopení role je sice místy slabší, nicméně svoji důstojnost si zachovává, a to především v okamžicích, kdy hraje více svůdkyni a moderní čarodějnici. Její pojetí je docela moderní a v některých okamžicích vyloženě sympatické.

Učitel Wolf, alias Vlkodlak
kdo se dostal do jejich spárů, byl nemilosrdně roztrhán. Po setmění se každý bál vyjít ven. Strach se šířil rychle, nic je nemohlo zastavit. Úplněk měsíce jim zářil na cestu a Ďábel vedl jejich kroky, toť vlkodlaci táhli krajem
Na rozdíl od předchozích dvou vyvolávačů děsu je vlkodlak přece jen typičtější součástí repertoáru hororových, čistě a neoddiskutovatelně zlých bestií. Vodník i čarodějnice se dají vykládat na jedné straně jako postavy vyloženě záporné, na straně druhé jako postavy s možností jisté nápravy bez rizika recidivy. (Což je v případě vodníka dotáhnuto k dokonalosti jeho představou senilního plesnivého dědka, lezoucího z vody do hospody.) První náznaky vlkodlačí bytosti lze vystopovat již v Ovidiových Proměnách. Především v antice se pak vžila představa, že člověk se mění ve vlka působením úplňku.
Vlkodlak Michala Dlouhého není další z jeho rolí příjemných chlapíků odvedle či variací na Petra Majera. V seriálu si uchovává tajuplnost a jeho výrazovým prostředkem je spíše nevyřčené než explicitně vyjádřené šíření hrůzy. Ve chvílích, kdy představuje obyčejného učitele biologie, si zachovává decentně civilní výraz, který se mění s jeho odchodem z hodiny. V kabinetě ukrývá v šupleti syrové maso a jeho bokovka krmič vlků v zoologické zahradě také o lecčems svědčí.
Skvrnou na kráse je ovšem balení do tradiční české ústupnosti pevně daným pravidlům a snaha najít vlastní východisko. Ani jedna forma není ideální, první je ústupkem druhé a naopak. Výsledkem je mišmaš, jaksi zoufale nefungující a tvářící se, jako by fungovat chtěl. Předkládaný obraz dvou světů je spíše vzdáním holdu Švejkovi, než dodržením mantinelů.
Člověk-vlk je také snad jediným seriálovým stvoření, které nechce primárně ublížit. Dětičky se mu však nepříjemně montují do života, a tak sahá k nevyhnutelné obraně. Kromě jediného útoku v zoologické zahradě nepředstavuje Wolf akutní nebezpečí, je spíše postaven jako smutný představitel nepochopené rasy, která (ač je fyzicky nesmírně silná) je předem odsouzená k zániku.
Učitel Wolf je zřejmě, ač není prezentován na velké ploše, nejprokreslenější postavou celé série. Těžko posoudit, nakolik je to dílem scénáře a nakolik civilním herectvím Michala Dlouhého.

Mistr Leonard, alias Ďábel
Ďábel spí v kříži, Ďábel spí na kozách
Okřídlené rčení také praví, že ďábel nikdy nespí a kam nemůže, nastrčí ženskou. Jestliže jím nastrčená ženská (rozuměj lékárnice Durmanová) zaútočila na hlavní ženskou představitelku, pak Ďábel ve své pozemské podobě mága Mistra Leonarda zaútočil na mužskou část ústředního tandemu. A zaútočil velice nízkým, a přesto nejrafinovanějším způsobem, jakým mohl penězi. Vnukl Honzovi představu, že zmůže všechno, nikoho k tomu nepotřebuje, atakdále, atakdále. A to mu stačilo se pouze zjevit na besídce a vysypat z rukávu několik provařených varietních čísel a neštěstí bylo hotovo.
Ďábel má mnoho podob. Někdo z nás si jej může vysnít coby rohatého hlavonožce, pro jiného je ztělesněním pekla odér v rohu stojících ponožek, jež neprány začaly žít vlastním životem. Seriálovému ďáblovi vdechl život brněnský herec Martin Havelka. Ten je i ve svém soukromém životě mužem mnoha tváří, dle svých slov je vším od řezbáře až po náčelníka Siouxů. Zřejmě i proto nebyl velký problém vybrat pro ďábla jednu z mnoha nabízejících se tváří, a to tvář mága. Dlužno říci, že nebyla vybrána špatně. Má patřičnou hloubku, šetří výrazivem a působí spíše línými pohyby, které ovšem nevěští ztrnulost krční páteře, nýbrž jakýsi klid před skutečně prudkou metelicí.
Sám vládce podzemí se v seriálu objevuje až skoro na závěr, poté co jeho služebníci zpackají, co se dá, a vypadá to opět na šťastný konec, kdy si všichni padnou na hrudní koše, olíbají se a s blaženým rohlíkem ve tváři odejdou vstříc západu slunce. Nad Honzíkem sice získá kýženou moc, ovšem plány mu zhatí emotivní interes proud slz a vřelá slůvka z úst lepé děvy ani mocipán z útrob zemských nepřekoná, marnost nad marnost. Třeba snad jindy a jinde...

Paní Dvanáctá, alias Polednice
u lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo, bodejž by si ty cikáně, aspoň chvíli mlčelo
Proč je Polednice představována až na konec? Inu právě proto, že její osobou vše končí a vše začíná, v existenci její osoby seriálovým hrdinům docvaklo, že něco není úplně košer.
Všeobecně vžitá představa o polednici jako takové dostává v Přízracích mezi námi celkem slušně na frak. Není to divá osoba na chůdách zrobených ze sukovité kulatiny. Chybí i rekvizita nejdůležitější plachetka, jež nám byla vmlácena do hlavy ve škamnách vědomostního ústavu nejnižšího stupně. Ve jménu moderny je v seriálu Polednice roztomile performována Květou Fialovou, která své postavě vdechla něco ze své Tornádo Lue, která se však ani po třiceti letech nedočkala svého srdce šampióna, tudíž nezbytně zdegenerovala do podoby na pohled milé, staré a osamělé slečny, kterou více než cokoliv jiného zajímá chov stáda perských koček. Ovšem peníz má dvě strany, nepočítáme-li hranu. Polednice, paní Dvanáctá, se kolem času obědového motá po supermarketech, kde unáší kvičící dítka.
Paní Dvanáctá je tedy ve své podstatě jakousi pomocnicí nebohých výdělečně činných lidiček produktivního věku, odnímajíc jejich břímě, poskytuje jim dočasnou úlevu. O to bolestněji si rodičové později uvědomují ztrátu své ratolesti, když jim tichou domácnost místo efektně vybírané fistule jejich potomka ruší pouze sepnutí varné konvice a bzukot toasteru. Paní Dvanáctá zůstane v seriálu neodhalena, ani jinak dotčena rukou spravedlnosti. Zajisté, je sice obviněna Klárou a Honzíkem z únosu malého ječounka, avšak z nebohého pacholete se najde pouze černobílá botička, nápadně připomínající obuv mafiána Borsalina. Existuje sice podezření, že unesené robátko bylo zakleto do kamenné sochy před marketem, avšak žádné rozuzlení či šťastné setkání se nekoná. Celý příběh končí před onou inkriminovanou čurající sochou, kde vlastně všechno i začalo. Návrat dítěte se nekoná, rodičové zůstávají sami se svým smutkem a spotřební elektronikou a Polednice mizí neznámo kam.

Oběti doby nebo svých pubertálních představ?
Hlavní hrdinové série Klára a Honza jsou zcela obyčejný teenageři. Jediným rozdílem mezi nimi a jejich vrstevníky je jejich senzitivita, s jakou vnímají okolí. Zdá se jim to, nebo strašidelné bytosti skutečně existují? Je to pouze utkvělá představa, že je cosi tajemného, čemu přiřadili tvář, pronásleduje?
Paradoxně nejvíce hrubozrnným zlounem je jejich spolužák, kterému kdosi trefně přišil přezdívku Magor. Na pohled asi o dvě hlavy vyšší výrostek, který železnou rukou terorizuje své okolí, vybírá desátky v podobě svačin, disponuje motorovou pilou a všemožnými vražednými nástroji. On je v seriálu druhou stranou zla, stranou, která není nadpřirozená, o to však všudypřítomnější. Pouze v jedné části na něj hlavní hrdinové vyzrají nápojem lásky, který připravila lékárnice Durmanová pro Klářina otce.
Pokud bychom se chtěli zabývat chováním oběti, můžeme použít klasické schéma o prvotním strachu z neznáma a postupném uvědomění si možnosti boje s tímto nebezpečím. Klára a Honza docházejí k pochopení, že pouze a jen oni se svou láskou jsou schopni pobít nepřátele na hlavu. Toto celé graduje v závěru do srdcervoucí scény vzájemného vyznávání lásky, pokřikování typu: jdi pryč, zlý duchu, nevěřím, že existuješ pravda a naše láska nad vámi zvítězí .
Zkrátka schémata a klišé; přesně tak, jak by se dalo očekávat. Je otázkou, jak moc je to na škodu celé věci, jestli se seriál chtěl zabývat studií strachu a působením mýtů na lidskou psychiku, či bohapustě převyprávět sedmidílný příběh o tom, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Osobně bych vsadil na to druhé, i když jisté ambice a náznaky prvního naznačeného taky nechyběly. Jen ta vzájemná vyváženost, která by celek pozvedla nad šedivou úroveň ostatních příběhů podobného typu se jaksi nedostavila.

Technologie a práce s materiálem
Rozebírat techniku záběrů a vůbec obrazovou kvalitu a technickou stránku seriálu Přízraky mezi námi je jako se snažit v dramatických obrazech vyvést poklidné nedělní fotbalové utkání III. divize mezi Slavojí Dolní Loučky a Sokolem Koclířov. Žádná dramatická překvapení se nedějí, domácí vyhrají jako vždycky, chlapi si u sedmého piva padnou kolem krku a děti odcházejí z nedělního svátku uspokojeny cucklandrem.
Kamera si brouzdá seriálem poklidným tempem, jen s občasnými, ale nikterak zvlášť novátorskými výlety do nejrůznějších oddalovaček a nájezdů. Dramatičnosti se snaží dosáhnout spodními záběry. Je pravdou, že v jistých chvílích to i působí, ovšem čeho je moc, toho je příliš. Obraz sejmutý digitální technologií pak nejspíše připomene zlaté časy komisaře Dalglishe. Nic proti v současnosti populární digitální technologii jen mi k hororovému žánru nějak nesedí, všechno je pak v obraze jaksi zbytečně reálné a nepůsobivé. Exteriér zabraný digitální kamerou může fungovat v umělečtějším žánru, ale strašidelně vypadající podzimní park v opuštěném lomu vypadá jako park v ulici za rohem a ztrácí důležitý přídech tajemna a nedosažitelnosti. Přitom výběr exteriérů byl vydařený.
Ivan Pokorný je televizní režisér, proto mu není příliš vlastní filmařská dynamika, s jakou je možno vpravit do celovečerního filmu všechny možné pocity od smíchu po napětí. Prioritou je uspokojit většinu, a přitom urazit co nejmenší počet přihlížejících. Možná proto byl žánr strašidelného seriálu zvolen nešťastně a neúměrně možnostem televizních tvůrců.

Co říci při posledku?
Nápad natočit hrůzostrašný seriál pro celou rodinu byl bezesporu chvályhodný. Jenže, a to bylo předesíláno už během natáčení, právě ona všeobsažnost byla asi největším kamenem úrazu. Když natáčíte komediální seriál, dá se záměr dílo pro všechny ještě jakž takž chápat, ovšem horor pro věkovou kategorii 3 99 let je trošku ústřel mimo. I při běžné analýze a kladení si základních scénáristických otázek lze zjistit, že strašidelný příběh prostě nelze zacílit na tu nejširší diváckou obec, jakou je možno si představit. Nelze předpokládat, že stejnou měrou bude vyděšen teenager, obroušený sledováním série o masakrech motorovou pilou, a senior, pro nějž největším vzrušením bylo potajmé sledování odhaleného ňadra Hedy Lamarové v předválečném kinematografu. Když se k takovémuto dramaturgickému ajntopfu připočte ještě vysílací čas, kdy seriál běžel (tedy pondělní prime-time), dostáváme nikoliv polévku z jednoho hrnce, nýbrž slušnou bramboračku. Ta má sice důsledně českou recepturu, s přikořeněním v podobě německého kapitálu, ovšem jaksi nedovařenou a připravenou bez gusta skutečného znalce národní kuchyně. Není to sice polévka z nádražního pajzlu V. cenové skupiny, jakou byl před časem uvedený seriál Motel Anatema, ale je průměrným vývarem, který neurazí, ovšem nikterak zvlášť nechutná.
Seriál navíc nebyl příliš divácky úspěšný, takže je nejisté, zda můžeme v nejbližší době očekávat nové pokusy o průnik do nám zatím zapovězeného žánru, žánru hororu.