Od paprskometu k laseru

Paprskomety. Blastery. Laserové pušky. Nezbytné, dnes již poněkud zprofanované rekvizity vědeckofantastické literatury let třicátých až šedesátých. Položili jsme si otázku proč vlastně nebyl dosud vyroben paprskomet? Anebo byl?

Buck Rogers a spol.
Seriály na pokračování vycházely na stránkách novin i v devatenáctém století. Již tehdy měly značný vliv na popularitu denního tisku. Není tedy náhodou, že krátce poté, co deník Cosmopolitan otiskl poslední díl seriálu H. G. Wellse Válka světů, někdo přišel s nápadem napsat pokračování. Arthur Brisbane, vydavatel deníku New York Evening Journal, se obrátil na spisovatele Garretta P. Servisse. První
díl seriálu Edison dobývá Mars (Edisons Conquest of Mars) vyšel
12. ledna 1898.
Příběh byl čtivý, dobře napsaný na tehdejší styl. Přesto zdaleka nedosáhl popularity románu H. G. Wellse; po měsíci byl ukončen a brzy upadl v zapomnění. Historie bývá nespravedlivá. Přes víceméně chybějící literární hodnotu se jednalo o dílo, jež vůbec poprvé popsalo skafandry (v nichž hrdinní cestovatelé vystupují do vesmíru, aby opravili svoji loď), v němž se poprvé odehrála bitva v otevřeném vesmíru, a v němž byly prvně v historii použity paprskomety dezintegrátory.
Sice nikoliv prvním, leč o to populárnějším paprskometčíkem, a prvním široce známým vesmírným hrdinou, se o skoro třicet let později stává Buck Rogers. Poprvé se tento superhrdina objevil v románu Armageddon-2419 AD v roce 1928. Od následujícího roku se objevil na stránkách novin jako komiksový hrdina a o deset let později již prohání vesmírné piráty na plátnech kin. Brzy ho zastínil známější superhrdina, Flash Gordon. Oba hojně používali paprskomety, což byla nejoblíbenější zbraň v science fiction 20. a 30. let.
S těmito hračkami se mohli seznámit i čeští čtenáři, ať již v přeložených románech, například ve Mstícím paprsku od Seamarka (originál vyšel r. 1930), v Tolstého Paprscích inženýra Garina, nebo třeba v klasice J. M. Trosky Paprsky života a smrti z roku 1938. V posledně zmíněném románu objeví ničivé paprsky český vědec Farin při experimentech s rentgenovým zářením. Byl to opravdu objev tohoto záření koncem,
19. století, co způsobilo takovou popularitu různých paprsků smrti
v populární beletrii.
Paprskomety se ukázaly být velice efektivní rekvizitou ve filmu. Svou nezastupitelnou roli hrály v seriálu Star Trek (pod názvem fázer), častěji přišly ke slovu ve filmu Hvězdné války (zde nemluvím o proslulé Reaganově iniciativě, o té později) a v desítkách dalších kosmických stříleček.
Paprskové zbraně, neoddělitelná výzbroj filmových hrdinů, se samozřejmě stávají hitem číslo jedna mezi dětskými hračkami. Nejrůznější modely se vyrábí od Evropy přes Ameriku až po Japonsko, v rozličných technických provedeních nejprve lisovaný plech, později plast. Dnes se stávají oblíbeným sběratelským artiklem.
V současné době paprskomety prožívají renesanci. Objevují se v mnoha moderních science fiction snímcích; jedním takovým nepohrdl ani Arnold Schwarzenegger, jenž s ním perforoval své odpůrce ve filmu Šestý den.

laserová klišé
Paprskomety ale zůstaly nadlouho jen a jen rekvizitou science fiction. Ve druhé světové válce hovořily kulky a ke konci atomová bomba a ani v následné studené válce nebylo vynalezeno nic dokonalejšího než opět jaderné zbraně. Nakonec se však na scénu paprsek smrti přece jen dostal. Zrodil se v laboratořích a začal se používat od 60. let.
Lidé mu dali jméno laser.
Paprskomety ve filmech jsou však jen zpotvořenou verzí laserů skutečných. Paprsky filmových laserů typicky létají pomalu, jsou vidět i ve vesmírném prostoru, a často opouštějí hlavně zbraní pod náhodným úhlem. Též je pravidlem, že hrdina čelí celé smečce padouchů s laserovými kanóny a ani jeden ho netrefí. Také padouši po zásahu odlétávají, jako by do nich něco narazilo, a laserové pistole a pušky vykazují zpětný ráz. Hvězdné války budiž neslavným příkladem.
Skutečnost je zcela jiná. Laserový paprsek zbraňového typu často ani není ve viditelném spektru. I pokud by byl, k tomu, aby byl vidět, by bylo nutné, aby procházel něčím, na čem se může rozptylovat prach v atmosféře, kouř, mlha. V čistém vzduchu vidět prostě NEBUDE. Můžete si to odzkoušet sami, laserová ukazovátka jsou levná.
Reálný laserový kanón se při výstřelu ani nepohne. Může se zablesknout z některých částí opláštění, můžeme zahlédnout krátký záblesk lehce rozptýleného záření na optice výstupu, ale to je tak všechno. Pokud se nedíváme přímo do paprsku, neuvidíme nic. Pokud se díváme do paprsku, neuvidíme už nikdy nic. Paprsek opouští těleso laseru vždy v jeho ose nikdy se neodchýlí, pokud mu do cesty nepostavíme zrcadlo, speciální optiku, nebo ochočenou černou díru. Laser nemá zpětný ráz přesněji má, dal by se vypočítat, ale pochybuji, že by byl natolik silný, že by se dal změřit. Netrefit se laserovou zbraní s alespoň základním výcvikem vyžaduje značné umění cíl je zasažen nanosekundy po okamžiku stisknutí spouště (takže není potřeba korigovat pohyb). Vyzkoušet v akci si to můžete sami hrajte Unreal Tournament a střílejte ze šokové pušky ta věc s modrým paprskem. Základní výcvik v reálu můžete získat s laserovým ukazovátkem, pro trochu realismu namontovaným třeba do dětské pistolky; vyvedení spínače ven zvládne kdokoliv, kdo ví, který konec páječky je horký, nahrazení knoflíkových baterií, co houby vydrží, trojicí tužkových článků (nebo plochou baterií nebo víceméně čímkoliv, co dá asi 5 voltů) taktéž.
Přesnost zásahu ručního laseru by se dala zmnohonásobit použitím počítačem asistovaného zaměřování a lehkého vychylování paprsku např. pomocí hranolu uloženého na piezoelementech. Vliv větru na paprsek je též minimální. Jistý lom a rozptyl může nastat na teplotních gradientech v atmosféře, ovšem to jsou speciální případy, na které se můžete natrénovat, a v boji ve městě je stejně potkáte vzácně.
Budete-li zasaženi, může na vás zničehonic vzplanout uniforma. Může vám zuhelnatět kůže na zasažených místech. Můžete mít popáleniny různé hloubky; je-li laser kontinuální nebo dostatečně rychle opakovaný pulsní, může vás doslova překrojit. A dostanete-li přímý zásah řádně napapaným pulsním laserem, nechte si zdát o tom, že budete odhozeni; na zasaženém místě dojde k relativně malé explozi, ale to, co vaši spolubojovníci spatří, bude jen zášleh plazmy, vystřelivší ve formě plamene z obou konců otvoru, který ve vás vznikne. Vzhledem k termokoagulaci cév bude krvácení minimální. Pokud laser nebude dost výkonný a bude ještě z čeho krvácet.
Bude-li zasažena vaše kosmická loď, může dojít k lokální explozi na trupu, nebo do něj bude provrtána dírka. V prvním případě na trupu vzplane oblak plazmy. V druhém případě začne z poškozené sekce unikat vzduch a drobné neupevněné předměty (nebo se otvor v okamžiku zaplní rychletuhnoucí pěnou, uloženou v sendvičové struktuře vnitřních vrstev pláště konstruktér, který na to nepomyslel, je idiot). Je-li otvor větší, může dojít k explozivní dekompresi celé sekce. Pak upřímnou soustrast příbuzným posádky z dané části lodi. Pokud dojde k poškození lodního reaktoru, a tento je poháněn antihmotou, a její stabilizační pole zanikne, loď exploduje. Nikoliv ve standardní pyrotechnické explozi, jako ve filmech, ale v jediném záblesku oslepujícího světla, jako fotografický blesk. Po několika nanosekundách a době potřebné na zotavení optických senzorů (či očí, pokud ještě nějaké zbyly) pozorovatelé (pokud nějací zbyli) uvidí rozpínající se žhnoucí oblak bíle zářící a postupně chladnoucí plazmy. Relativně nejpodobněji vypadala autodestrukce Nostromo na konci Vetřelce.
Nejjednodušší obranou proti laseru je vyleštit povrch lodi.
V kosmickém prostoru se dají perspektivně použít i urychlovače částic; svazek rychlých protonů, neutronů, těžkých iontů (ještě lépe) nebo antiprotonů či pozitronů (úplně ideální antičástice se doslova prožerou trupem lodi, jenom se špatně produkují) má mnohem vyšší průraznost. Nevýhodou je vyšší technologická náročnost. Urychlovače jsou vhodné jen jako výzbroj větších kosmických lodí vyžadují mnoho energie a jsou rozměrné. Malá šance, že někdy budou použity v reálném světě jako pěchotní zbraně. Pentagon pracuje na jejich vývoji pro vesmírný program (svazky částic se v atmosféře brzdí a rozptylují, takže dostřel stojí za houby ovšem ve vakuu se chovají slušně); peníze tečou spíše do vývoje laserů, na poli urychlovačů se tedy brzkých aplikací nedočkáme.
Takže jsme si ukázali, jaké kousky lasery dovedou. Proč se tedy ony nestaly oněmi paprskomety, houpajícími se u boku každého profesionálního vojáka či teroristy?
Problém spočívá ve zdrojích energie. Laser, který byste udrželi v rukou, nevyvine zatím ani zdaleka tolik energie, aby vám ublížil víc než vypálením očí. Klasické elektřinou napájené lasery vyžadují objemné banky kondenzátorů a/nebo masivní napáječe, a poměr hmotnosti a uložené energie pro známé baterie nestojí za moc. (Problém společný i pro laptopy a elektromobily.) Lasery chemické jsou na tom již o něco lépe energie uskladněná v chemických vazbách má vyšší objemovou hustotu než známé verze akumulátorů. (Vyvíjejí se palivové články pro napájení laptopů a mobilních telefonů, vyrábějící elektrickou energii katalytickým spalováním metanolu jsem zvědav, co pak naši moudří poslanci udělají se zákonem, který kvalifikuje metanol jako jed a vyžaduje zkoušky pro jeho nákup, k velké radosti např. leteckých modelářů... ale černý trh kvete, což je jen dobře). Máme-li být zodpovědní k své vlastní budoucnosti, měli bychom brát s rezervou technologicky orientované zákony, jež nejsou navrženy a odhlasovány techniky.

lasery hromadného ničení
V některých filmech (Zlaté oko) se objevují lasery schopné likvidovat celá města. Zdroje energie jsou buď přímo nesené satelitem (pitomost, pokud to není generátor antihmoty), nebo (jako ve Zlatém oku) slouží satelit jen jako zrcadlo pro laser pozemní (to už je lepší). Ovšem paprsek bude schopný maximálně krájet jednotlivé budovy nebo zapalovat hořlavé předměty žádná destrukce ve velkém měřítku. Psychologický dopad na morálku obyvatelstva však přesto může být značný.
Ovšem pokud je vaším cílem likvidace města, a z nějakého důvodu mermo mocí chcete použít satelit, odpalte z něj směrem dolů klasickou termojadernou nálož. Pár megatun, a v okruhu kilometrů nezbude jediná budova. Efektivní, spolehlivé, spousta světelných a zvukových efektů, zápis zlatým písmem v historii (pokud budete první).
Pokud se vám však příčí hromady trosek, požáry a přeplněné polní nemocnice, pořád ještě máte šanci natropit mnoho chaosu. Jedním z účinků jaderného výbuchu je elektromagnetický puls (EMP). V poslední době velký hit. Vezměte asi pětimegatunovou hlavici a odpalte ji nějakých 100-200 kilometrů nad cílem. Tlaková vlna bude minimální, možná budou menší poškození očí několika lidí, kteří se v daný moment dívali vzhůru a značná část elektroniky v okruhu desítek (spíše stovek) kilometrů umře. Rozvody elektřiny, telefony, počítačové sítě, počítačem řízené cokoliv. Přestanou fungovat převody peněz, přestane fungovat infrastruktura, přestane fungovat komunikace. Dokonce i armáda je z velké části závislá na civilní infrastruktuře. Nejpozději v několika dnech nastane chaos. Mnohem zábavnější chaos než v případě klasické jaderné exploze v nízkých výškách. Bonusovým efektem budou překrásné závoje polární záře, viditelné ještě několik minut po explozi. Funkce byla ověřena ve 23:00 místního času 9. července 1962, při testu Starfish Prime. Hlavice W49 s náloží Mk4 RV explodovala s výtěžkem 1450 kilotun 400 km nad Havají. Elektromagnetický puls způsobil špičky v rozvodné síti po celém ostrově Oahu, vyřadil pouliční osvětlení, spálil mnoho pojistek, a spustil mnoho protilupičských alarmů. Tu noc značná část obyvatel Oahu nespala.
Existují i generátory EMP, které nejsou jaderné povahy. Elektromagnetický impuls je věc zajímavá, účinná, a nejen ve vědeckofantastické literatuře zbytečně nevyužívaná. Ovšem problematika je rozsáhlejší a mimo rozsah tohoto článku.

trocha fyziky neuškodí...
S vlastní ideou laseru přišel již roku 1905 sám veliký Einstein, když sestavil rovnice popisující stimulovanou emisi záření. Prototyp si však musel počkat až do roku 1953, kdy Charles Towens (a nezávisle na něm, teoreticky, Rusové Basov a Prochorov) zkonstruovali čpavkový maser (mikrovlnná obdoba laseru). Laser v optickém spektru byl zkonstruován o 8 let později, na bázi rubínového krystalu. O rok později byl sestrojen první helium-neonový laser a ostatní známé konstrukce na sebe nenechaly dlouho čekat.
Laserové záření má zvláštní vlastnosti, jež jej odlišují od běžného světla; je koherentní (zjednodušeně, všechny fotony jsou ve stejné frekvenci a fázi), má velmi nízkou rozbíhavost a má vysokou spektrální čistotu jednu nebo maximálně několik málo přesně definovaných čar ve spektru. Je tedy velmi soustředěné, koncentrované a proto tak účinné.
Konstrukčně je laser tvořený rezonátorem, aktivním médiem, a zařízením na dodání energie do aktivního média tzv. čerpání laseru. Úkolem čerpání je převedení významné části atomů aktivního média do metastabilního stavu s vyšší energií. Každá částice při přechodu z metastabilního stavu do stavu základního vyzáří foton o přesně dané vlnové délce. Konstrukční uspořádání rezonátoru zajistí, že impuls procházející v ose rezonátoru je při mnohonásobném průchodu aktivním médiem (rezonátor je tvořen v nejjednodušší verzi rovnoběžnými zrcadly, mezi nimiž se záření odráží jako ping-pongový míček) zesílen a pak odveden.
Účinnost laseru poměr energie dodané a energie vyzářené se obvykle pohybuje pod 1% (velmi vzácně přes 10%), zbytek se promění na teplo. Odvod tepla z budících elementů (obvykle výbojek) a aktivního média je u výkonnějších laserů problematická záležitost a obvykle se řeší vodním chlazením. Laseroví fyzici své miláčky často poněkud sarkasticky nazývají drahé průtokové ohřívače vody.
Podle charakteru provozu dělíme lasery na lasery kontinuální a lasery pulsní. Lasery kontinuální září stále, lasery pulsní pouze v krátkých impulsech. Pulsní lasery dodávají cíli v průměru méně energie než lasery kontinuální, ale tato energie je nahuštěná v podstatně kratších časových intervalech. V pulsním režimu je tedy možno dosahovat podstatně vyšších výkonů při podstatně nižších celkových energetických nárocích. Rozdíly v účincích těchto dvou konstrukcí budou popsány níže.

lasery v praxi
Kapalinové lasery mají jako aktivní médium roztok specielních barviv. Jejich výkon bývá minimální, jejich výhodou bývá přeladitelnost možnost nastavit přesnou vlnovou délku. Mimo laboratoře se vyskytují vzácně. Použitá barviva bývají jedovatá a mají tendenci se rozkládat, rozpouštědla bývají hořlavá, jedovatá (jak jinak), a obvykle i smrdutá, a dlouhodobá práce s těmito lasery není příliš příjemná.
Lasery v pevné fázi jsou konstrukčně nejvýhodnější pro praktické použití. Jejich konstrukce bývá robustní, dobře reprodukovatelná, nezávislá na pracovní poloze a nenáročná na servis. Výkony se pohybují od miliwattů do kilowattů v kontinuálním režimu a mohou dosahovat až terawattů v režimu ultrakrátkých pulsů.
Nejobvyklejší variantou je YAG laser používaný v průmyslu ve vysokoenergetických aplikacích, jako například precizní řezání plechů, a v lékařství k některým operacím a např. k odstraňování tetování. Jednou z jejich obskurnějších aplikací je bezpečné odpalování trhavin v lomech, kdy se k náložím přivádí impuls pomocí optického vlákna a rozbušku nahrazuje tenký plátek kovu, na němž po dopadu laserového impulsu dojde k mikroexplozi. Spekuluje se o použití téže technologie k precizně synchronizovaným odpalům směrových náloží, např. v implozní konstrukci jaderné bomby, čímž by se za pomoci relativně běžné technologie elegantně obešla nutnost použití součástí embargovaných Wassenaarskou dohodou od krytronů (či jejich varianty sprytronů) po nízkoindukčnostní kondenzátory.
Speciálním případem laserů v pevné fázi jsou polovodičové lasery. Nejčastější variantou, povalující se v dnešní době se na každém rohu, jsou nízkovýkonové laserové diody. Pravověrný laserový fyzik si nad nimi zhnuseně odplivne výstupní spektrum je relativně široké, koherence záření také nestojí za moc, výstupní svazek má vysokou divergenci. Ale svojí práci udělají. Jejich výhodou je vysoká účinnost až desítky procent. V terénu bývají nasazovány obvykle v informačních technologiích.

Plynové lasery mají širokou škálu konstrukcí a použití. Od laserů etalonových s přesnou vlnovou délkou (např. He-Ne), po vysokovýkonné průmyslové CO2 lasery, jejichž použití je podobné jako výše zmíněné YAG lasery. Typů plynových laserů je velmi mnoho; nejobvykleji se dá potkat laser helium-neonový (měření, kalibrace) či laser CO2 (měření, sváření, řezání).

Specifickou, divácky atraktivní kategorií plynových laserů jsou lasery používané na laserových show. Obvykle se zde dá potkat laser argonový (modrozelený), laser kryptonový (buď poskytující světlo bílé, nebo častěji jasně červené), či lasery směsné, obvykle směs Ar-Kr, produkující směs červeného, zeleného a modrého světla, vypadající bíle tato se dá rozdělit na optické mřížce a každá barva regulovat zvlášť, pro mnohabarevné projekce.

Zvláštním typem jsou lasery excimerové. Obvyklé jsou modely pracující s nestabilními, dočasně existujícími molekulami ArF nebo XeCl. Použití mají v lékařství, specificky v chirurgii oka úpravy lomivosti čočky (PRK a LASIK postupy), nebo v srdeční chirurgii (laser od firmy Helionetics-Acculase).

Poněkud exotickým bratrstvem (nikoliv kočičí pracky) jsou lasery používající páry kovů. Obvykle operují na poměrně vysokých teplotách (např. kadmiový laser má pracovní teplotu asi 1500°C), aby se zajistil dostatečný tlak par. Nejběžnějšími typy jsou laser helium-kadmium, laser používající páry zlata, nebo laser pracující s parami mědi. Posledně zmiňovaný má krásné azurové světlo o solidním výkonu světlo, jež mimořádně dobře (nebo spíše nejméně špatně) prostupuje mořskou vodou. Nalézá tedy časté využití při měřeních a komunikaci na hladinových plavidlech a zejména ponorkách.

Kontinuální plynové lasery s výkonem řádově desítek kilowattů (průmysl) až (v pulsech o délce milisekund) stovek megawattů (pro armádní účely) bývají obvykle realizovány chemickou reakcí plynů (metan-kyslík pro průmyslové aplikace, fluor-vodík pro vojenské, a mnohé jiné kombinace) ve speciálně tvarovaných tryskách. Za přísně specifických podmínek je část uvolněné energie vázána v inverzní populaci excitovaných stavů částic plynu v oblasti za tryskou, kde jsou též umístěny rezonátory. Tato konstrukce se nazývá chemický laser.

Některé konstrukce chemických laserů byly projektovány pro použití ve vojenských satelitech, podobně jako grasery. Jejich primární vojenské aplikace však bývají pozemní konstrukce, účelem pak sestřelování nepřátelských satelitů.

Jedním z příkladů prototypového zařízení je americký MIRACL (Mid-InfraRed Advanced Chemical Laser), umístěný na střelnici White Sands Missile Range, Nové Mexiko; spaluje směs fluor-deuterium. V srpnu 1997 byl úspěšně odzkoušen vyřadil z provozu zastaralý vojenský satelit (velký asi jako lednička), jež byl použit jako pokusný terč, a rok před tím úspěšně sestřelil raketu za letu. Čína buduje vlastní verzi téhož typu.

Velmi specifickým typem laserů jsou lasery na volných elektronech. Informace o této skupině bývají kusé, jelikož se jedná primárně o technologie vojenské mnoho investic do výzkumu v této oblasti pocházelo z projektu Hvězdných válek, též známého jako SDI.
Lasery na volných elektronech mohou produkovat záření v rentgenové oblasti (jsou též zvané rasery, x-ray lasery, nebo XRL). Jejich primární projektované použití je likvidace balistických raket s jadernými hlavicemi a likvidace nepřátelských satelitů. Variantou XRL jsou grasery gamma x-ray lasery. Tyto pracují v pásmu tvrdého gama záření. Jejich použití je opět jak jinak vojenské. Energie pro impuls bývá poskytnuta malým termojaderným výbuchem. Grasery a XRL jsou určeny pro umístění ve vesmíru jako satelity. Konstrukcí připomínají ježka sférickou implozní nálož, z níž trčí do okolí až dva tucty laserových tyčí. Tyto tyče jsou namířeny na ostatní spřátelené satelity, jež nesou zrcadla, odrážející paprsky s vysokou přesností na cíle například na letící balistické rakety.

Výkonové lasery obecně jsou náročné na přesnost. Vysoké energetické hustoty v paprscích vyžadují absolutní čistotu optických drah; sebemenší smítko nebo škrábanec v dráze paprsku a dojde k lokálním energetickým ztrátám, místnímu přehřátí, a následně v lepším případě k prasknutí součásti, v horším případě při vyšších výkonech k její explozi. K havárii destruktivního charakteru může dojít i při nepatrné vadě materiálu v aktivním médiu; nejedna laboratoř již byla zpustošena, když se pevnolátkový laser rozhodl, že se místně přehřeje.

lasery v armádě
Lasery mají mnohočetné vojenské využití. Nízkovýkonné lasery se běžně používají na měření vzdáleností a rychlostí (civilnějším příkladem budiž laserové policejní lidary), na osvětlování krajiny pro přístroje pro noční vidění, nebo pro navádění zbraní. Laserem naváděné bomby fungují v principu velmi jednoduše z letadla (nikoliv nutně toho samého) se laserovým paprskem posvítí na cíl jako laserovým ukazovátkem. Bombě nebo raketě se ukáže infračervená tečka,
a ta jí pak během letu sleduje. A s velkou přesností trefí.
Lasery THEL (Tactical High Energy Lasers) jsou již pravé laserové zbraně. Jejich úkolem je dopravit co největší množství energie do co nejmenšího místa cíle v co nejkratším čase. K destrukci cíle dochází
buď místním přehřátím (u kontinuálních laserů), nebo explozí při zásahu (u pulsních laserů viz výše zmíněné odpalování náloží laserem). Při dopravení dostatečného množství energie v dostatečně krátkém čase totiž dojde k lokálnímu přehřátí a ekvivalentu exploze včetně vzniku rázové vlny. Poranění od vysokovýkonných laserů mají částečně charakter podlitin, a puls takovéhoto laseru může roztříštit sklo okna.
Velmi citlivé na zásah laserem jsou též lidské oči. Laserový paprsek, podle množství přenesené energie, působí oslnění a ztrátu zraku v trvání od několika sekund po navždy (záleží též na vlnové délce). Což je nebezpečné v okamžicích, kdy život cíle závisí na sekundách zejména pro řidiče a posádky letadel. Jen v USA již došlo k více než padesáti zaznamenaným incidentům, kdy byl člen posádky letadla zasažen laserem, často v okamžiku startu nebo přistání. Nebezpečné v tomto ohledu bývají zejména laserová show v blízkosti letišť.

Spojené Státy na nátlak organizací ochraňujících lidská práva příliš nerozvíjejí vývoj protipěchotních laserových zbraní zbraně, jejichž primární účel je trvalé oslepení, jsou zakázány Protokolem IV z roku 1995, doplňujícím smlouvu z roku 1980, zakazující šíření a použití zbraní, jež působí nepřiměřená zranění nebo mají příliš širokopásmový účinek a nedostatečné rozlišení mezi civilním a necivilním obyvatelstvem. Ovšem značné množství povolených laserových zbraní má trvalou slepotu jako možný vedlejší účinek... Vývoj však pokračuje, ovšem pod jiným odvětvím závěr konferencí zněl, že lasery se nesmí použít proti vojákům, ale mohou se použít proti teroristům.
Méně výkonné lasery jsou používány pro přenos dat, či jako dálkoměry a laserové naváděcí systémy. Výkonnější typy jsou nebezpečné až do vzdálenosti řádově jednoho kilometru.
Výkonnější verze (THEL) se používají k oslepení zaměřovacích systémů laserem naváděných raket, kamer, destrukci optiky tanků, obecně k likvidaci očí moderních zbraní. Druhou verzí použití je destrukce obvykle raket nebo dělostřeleckých granátů ještě v letu. Dají se použít i proti živé síle např. Sabre 203 byl použit Američany v Somálsku v roce 1995, přenosný Dazer je používaný americkými speciálními jednotkami. Jeho větší obdobou je Stingray, vážící 160 kg a určený pro motorová vozidla a helikoptéry.
Systém MTHEL, laser třídy Thel (M jako Mobile), dodávají Američané Izraeli v rámci projektu Nautilus. Konstrukčně se jedná o odvozeninu od laseru MIRACL (viz výše) chemický laser DF o výkonu asi 1 megawatt. Byl vyvíjen od sedmdesátých let s cílem získat obranu proti raketám země-země. Supertajné technické detaily promptně ukořistili Číňané. MTHEL má efektivní dostřel téměř 20 km. Základní verze MTHEL-1 má být zavedena do výzbroje roku 2005 a v počtu 13 nezávislých operačních jednotek rozmístěna podél severní hranice Izraele. Prototypové testy proběhly již roku 1996, kdy byla dne 9. února úspěšně zničena raketa vypálená z raketometu BM-21. Již roku 2007 má být do provozu zavedena verze MTHEL-K, určená pro obranu proti 240mm raketám a střelám z děl a minometů.
Varianta MTHEL, kombinovaná laserová zbraň CADEWS (Combined Arms Directed Energy Weapon System) by měla nahradit protiletadlové rakety Stinger (plánováno na rok 2003 až 2005). Při experimentech paprsek propálil plášť 122mm rakety za 1-3 sekundy. Při instalaci na obrněném transportéru M2-Bradley by měla být schopna ničit 5-10 (nebo 20-60, v závislosti na vzdálenosti) na jedno nabití.
Nedávno Pentagon vyčlenil skoro půl miliardy dolarů na projekt ABL (Airborne Laser), zaměřený na vývoj zařízení likvidujícího rakety typu Scud. Má jít o výkonný laser (pravděpodobně COIL, prototypové testy zmíněny výše) nesený letadlem podobným Boeingu 747. Podle projektu má létat ve výškách kolem 12 km, zůstávat nad přátelským územím (jak typické pro statečné Američany) a mít dostřel přes 450 km. Má zaměřit a sestřelit rakety do minuty po jejich odpálení.
Ovšem i lasery ve viditelném spektru mají své vojenské využití obvykle jako nesmrtící zbraně (non-lethal weapons). Efektním příkladem je argonový laser, používaný pro efektivní oslepení osádek aut a letadel; jeho modrozelená barva se velmi dobře rozptyluje na nepatrných, normálně neviditelných škrábancích na skle např. osvícené sklo auta, letadla nebo budovy se pak celé změní v mléčnou jasně zářící plochu, přes kterou není vidět.
Lasery zbraňové kvality nejsou jen výsadou armády Spojených Států. Čína vyvinula a přes společnost Norinco (China North Industrial Corporation, Peking) prodává pěchotní laserový systém krátkého dosahu, ZM-87. Připomíná kulomet na trojnožce se separátní napájecí a zaměřovací jednotkou, vážící cca 33 kg. Je určený k likvidaci vybavení pro noční vidění, zaměřovacích systémů raket a oslepování pěšáků.

Jaké lasery můžete potkat na současném bojišti:

CO2 laser
Vzdálená infračervená oblast, záření neviditelné. Dobře absorbovaný vodou, sklem, plasty, biologickými tkáněmi (rohovka, kůže), většinou organických materiálů. Vysokoenergetický kontinuální laser ve vteřině zuhelnatí kůži, spálí rohovku, zmléčnatí a nataví čočky optiky, přehřeje a roztříští sklo, zapálí uniformy na pěchotě nebo palivo ve skladištích, na vzdálenost několika kilometrů. Podobný laser v pulsním režimu dokáže v jediném nanosekundovém pulsu odstranit rohovku z oka. Tyto efekty, spojené s neviditelností laserového paprsku, mají devastující efekt na bojovou připravenost a morálku vojska.

HF, DF, COIL lasery
Následky podobné kontinuálnímu CO2 laseru, s tím rozdílem, že při poranění oka dochází k hloubkovému poškození.

Nd:YAG laser
Blízká infračervená oblast, záření neviditelné. Obvykle používán v pulsním režimu. Obvykle způsobuje potrhání sítnice a krevní výrony do sítnice a sklivce, později odchlípnutí sítnice a její odumření.

Viditelné lasery (rubínový, argonový, Nd YAG se zdvojenou frekvencí)
Barva červená, zelená či modrozelená. Všechny způsobují popáleniny sítnice, případně oslepení.

Ultrafialové lasery
V současné době víceméně pouze v laboratořích. Působí pouze povrchové škody pokožka, rohovka.
Lasery v politice?
Zde se nabízí zajímavá možnost využití laserové techniky v politice. Před několika lety, po jisté smrtelné autohavárii, se vyskytl vtip: Kdy měl Mečiar na sobě naposledy montérky? Když seřizoval Dubčekovi brzdy. Dnes by se již auta nemusel ani dotknout potřebná aparatura je víceméně přenosná, nebo může být skryta ve stovky metrů vzdáleném objektu. Kterého patologa napadne kontrolovat oční pozadí, a i pokud to udělá, kdo si spojí popraskané cévky s laserovým zářením? Pokud je laser infračervený, ani kolemstojící pozorovatelé paprsek nespatří. Kolikpak nehod se již po světě přihodilo? Kolik se jich ještě stane?

Existující armádní lasery
SABRE 203 je zařízení produkující intenzivní laserový paprsek červené barvy. Jeho zdrojem je polovodičový laser montovaný v tělese rozměrově ekvivalentním 40mm granátu používanému v granátometech M203. Používá se zasunutý v granátometu jako normální granát, ovšem není vystřelen. Nevyžaduje žádnou modifikaci existující M16/M203 sestavy (armádní puška s granátometem), a je-li potřeba střílet granáty, je vyhozen z hlavně a standardní granát je nabit a vystřelen. Systém je lehký, kompaktní, jednoduchý na obsluhu, a podle oficiální verze je pro oči neškodný. Je napájen ze šesti tužkových baterií a má efektivní dosah několik set metrů.
DAZER je laser v pevné fázi na bázi alexandritového krystalu. Má zářivý výkon asi 20 000 Cd, velikost podobnou samopalu, hmotnost cca 10 kg a odpaluje se z ramene. Je schopen generovat 50 pulsů za minutu a baterie vystačí na 1000 pulsů. Používá se na oslepení zaměřovacích systémů obrněných vozidel a oslnění pěchoty.

Kupte si laser!
Jisté zbraňové kvality mohou mít i civilní přístroje. Tasmánská univerzita (Austrálie, Hobart) prodává CO2 laser určený pro dálkové řízené zakládání malých lesních požárů. Přístroj je namontován na dvoutunovém nákladním autě, je schopen zapálit hořlavý materiál ve vzdálenosti 100 až 1.500 metrů, a stojí 86.500 dolarů (zda australských nebo amerických není zjištěno). Rusové mají podobné hračky na prodej samozřejmě také.

Jak se bránit proti laserům
Určitou obranou proti laserovému záření mohou být filtry. Ty musí vykazovat silnou absorpci v oblasti spektrálních čar laserů, proti kterým jsou navrhované. Ovšem čím více vlnových délek mají pohltit, tím méně je přes ně vidět.
Protiopatřením ze strany návrhářů zbraní je konstrukce laserů, které jsou schopny přepínat vlnovou délku na které vyzařují, blikají tedy přes poměrně rozsáhlou oblast spektra. Jsou ovšem konstrukčně náročnější.
Odpovědí je vývoj vrstev na povrch brýlí, které jsou při dopadu laserového světla schopny ztmavnout v čase kolem jedné nanosekundy.
Protilaserová obrana raket je jednodušší, než by se mohlo zdát. Jednoduchá verze počítá s vyleštěním povrchu střely do vysokého lesku, tedy snížení absorpce paprsku na minimum. Složitější verze se realizuje pokrytím povrchu rakety vrstvou materiálu, který po dopadu laserového paprsku vytvoří obláček plazmatu, který je pro paprsek neprůsvitný laser si tedy sám vytvoří mráček který jej zastíní.

Jiné druhy energetických zbraní
Zatím jsme hovořili jen o laserech. Existují ovšem také další energetické zbraně sloužící především ke znehybnění protivníka pomocí elektrošoků.
Stun gun je určena pro kontaktní boj. Jedná se o zbraň drženou v ruce, vybavenou baterií a vysokonapěťovým měničem,
a dvěma kontakty, kterými je nutno se dotknout protivníka a vpraviti do něj elektrický proud o napětí 50.000 až 500.000 voltů.
Taser lze naopak použít i na větší vzdálenost. Drží se podobně jako pistole, a funguje stejně jako předchozí typ, s tím rozdílem, že kontakty se na protivníka vystřelí ve formě dvou malých šipek spojených tenkým drátem s tělem zbraně. Po zásahu oběti tato dostane sérii elektrošoků, které ji dočasně ochromí. Poměrně často je využíván policejními složkami.
Existují také zbraně vysílající mikrovlny a další a další typy nesmrtících zbraní. K těm se ale raději někdy vrátíme v samostatném článku.