Japonsko

Davida Krause a jeho futuristické architektonické vize jsme představili v našem architektonickém čísle. Nyní nám přináší reportáž ze země, kde budoucnost nastala již dnes. Ovšem za jakou cenu.

Přílet, první dojmy
V průvodci se sice dočtete něco o vlhkém klimatu, ale vstup do spojovací chodbičky mezi letadlem a letištní halou je bomba jako kdyby si člověk rozdělal v sauně oheň a vařil si na něm silně kořeněnou polévku. Naráz jsme mokří od hlavy k patě a když vidíme, že Japonci si vyndali malé bílé ručníčky, je nám jasné, že nejsme připraveni. (Teď také chápu, proč mají všichni tak dokonalou pleť.) Nápis před odbavením je jasný a nepřipouští dvojí výklad: Japonci vlevo, ostatní národnosti vpravo, vítáme Vás v naší zemi, ale dodržujte naše pravidla. Fronta místních postupuje velmi rychle, fronta plná zpocených utrápených bělochů velmi pomalu, neboť pohled úředníka je pátravý a podezřívavý. Proč jedete do Japonska? Co od návštěvy očekáváte? Ukazuji dopis adresovaný císaři, v němž pokorně vysvětlujeme, že bychom rádi navštívili zemi Jeho veličenstva kvůli architektuře, jsme architekti a chceme vidět opravdová města budoucnosti. Ukazujeme, že máme dost peněz, ukazuji, že máme kde spát, ukazuji, že nevezeme jídlo kvůli nákaze, ukazuji, že nehledáme práci, a trpělivě odpovídám. Pane Tadeši, nebo co to máš napsanýho na štítku na uniformě, přijeli jsme do Japonska, protože si myslíme, že to je úchylná země, plná nindžů, chci si tady koupit ňáký boty, co mluvěj, nebo hodinky, co se nosej ve voku, chci vidět baráky z pokroucenýho rezavýho plechu, takže kam jinam mám jet? Po chvíli mu dojde, že jsme Amíci, takže nuda, a pustí nás. Sedíme v hale letiště a hledáme WC, od teďka budeme hledat všechno, budeme hledat výstup z metra, budeme hledat jídelnu, budeme hledat hotel, budeme hledat správnej vlak. Vstup do metra je přesně scéna z videoklipu Free styler, japonskej výrostek s vodbarvenýma vlasama s walkmanem čeká na vlak. Nastupujeme do vlaku a přichází upravená dívka s vozíčkem občerstvení. Výrostek je na všechny kolektivní služby tohoto státu zvyklý a nevěnuje jí ani pohled, my jsme velmi polichoceni a přátelsky a s mnoha omluvami odmítáme. Upravená dívka je vyděšená. Cestou vlakem se ještě nic moc neděje, kolem je sice trochu divná krajina se spoustou domečků, drátů a trafostanic, ale opravdový šok nastane později. Vlak se zanoří pod zem a stane se z něj metro. Jedeme jakýmsi podzemím dost dlouho a pak vlak zastaví. Všichni se vyhrnou ven, konečná stanice Ueno. Děláme, že je pro nás všechno samozřejmost, ale Japonci si nás nepokrytě prohlížejí. Jsme v hale metra a s hrůzou zjišťujeme, že 95 % nápisů není latinkou. Scéna z filmu Koyanisquatsi lidské mraveniště a všichni někam míří. Muži mají typizovaně tmavomodré obleky, ženy elegantní kostýmky. S tričkem a baťohy vypadáme tak, jak asi pyšní Aztékové viděli Cortézovy vojáky. Začínáme mít strach, protože za chvíli je večer a já ani nevím, jestli se v Japonsku spí stejně jako v Evropě. Anabáze s koupí telefonní karty, anabáze s úschovnou zavazadel, anabáze s vytočením telefonního čísla na náš kontakt v Tokiu. Záznamník. Jdeme ven na ulici nadšení, protože domy jsou opravdu skvělé, půl stroje, půl domy, hliníkové fasády, vitráže ze sklobetonů, okna poleptána požárními značkami, nelze rozeznat, co je uvnitř. Hotely vypadají jako garáže a garáže jako obchodní domy. A všude plno nápisů, kreseb, reklam, značek. A drátů skoro nelze vyfotit dům celý, všechno je connected. Všechny budovy jsou klimatizované a uvnitř chlazené, už máme také ručníčky, takže chápeme proč.

Jídlo
První jídlo si dáváme v omšele vypadající restauraci v ulici nedaleko stanice Uena. Venku vedro a vlhko, uvnitř zima a umělý vítr, ideální
na nastydnutí. Všechna jídla jsou vystavena tedy modely, nudle z bužírky, maso z gumy, těstoviny jsou asi nasekaný sádrokarton. Ale má to tu výhodu, že člověk nestuduje jídelní lístky. Stejně by to byla formalita. Na uvítanou (vždy) dostáváme sklenici ledové vody. Přichází japonská babička, upravená a usměvavá, my ukazujeme na model, který bychom rádi. Vmžiku dostáváme obří hlubokou mísu plnou jejich polévky, okořeněná a řádně omaštěná voda s vařenými listy (hlávka?) a samozřejmě spoustou nudlí, na vrcholu je kus masa. Babička nám s významným pohledem dává tyčinky a decentně se vzdaluje, nicméně v koutě jídelny o čemsi živě diskutuje s ostatními pár očí zvědavě kouká, co my a hůlky. Tss, jsme frajeři a už to trochu umíme, takže se k velkému překvapení všech najíme. Zatím to chutná, ale přiznávám, že jsme místní jídla z důvodů pocitu najezení výrazně střídali s McDonaldem. Japonské jídlo je zdravé, syrové a lehké, alespoň ta, co jsme jedli. Ve městě Fukuoka jsme jedli syrové ryby s hlávkou a něčím, co připomínalo pudink. Ryba výborná, pudink brr. Tak, jak je japonské jídlo čisté a přirozené, japonské chování u stolu je příšerné. Chlap v tmavomodrém obleku s brýlemi se zlatými obroučkami srká jako pes. Všichni srkají. Japonci nejedí na ulici při chůzi, ale při jízdě šinkanzenem se cpou z dřevěných misek. Když si koupíte zmrzlinu, neblížete ji za chůze, ale rozpačitě se s ní posadíte na lavičku v parku, nejlépe tak, aby vás nikdo neviděl. Americké vývařovny typu McD jsou oázy jídla, kterým se nasytíte, párky, sejra, kečup, kola nezdravé, ale důvěrně známé. Kdykoliv jsme vcházeli do McD, všech pět upravených dívek nás vítalo sborovým kříkem: Arrigato, kosai máááás, což ve volném překladu znamená Oléé, ale kdo to přichááááází

Ulice, doprava
Jestliže jsme chtěli vidět města budoucnosti, pak doprava a ulice všech měst, která jsme viděli (navštívili jsme všechna větší města, a všechna si byla podobná jako vejce vejci), to splnila. Fritz Lang by koukal, i když říkáli se, že Ósaka je aglomerace s kdovíkolika miliony, je nutno říci, že ta obrovitost je dána především náletem doslova rozsypaným hrachem rodinných dvoupatrových domečků, které mají svá centra, což jsou teprve města, jak je zná Evropan, tedy s výškovými budovami, jakous takous hierarchií a eleganci. Tokio je například tvořeno sítí takových center spojených dráhou či metrem. Po silnici bych moc nedoporučoval se pohybovat, nejen proto, že se jezdí vlevo. Jejich auta to je designérská halucinace. Jestliže se tady dají Japonci poznat, je mi jasné, že auta, která se vyvážejí, jsou vymýšlena s ohledem na evropský vkus. Neboť to, co jezdí u nich, je nádherné a divné nepatřičné tvary, nezvyklé proporce, nepochopitelné detaily. Myslím, že jsme také neviděli špinavé auto. Struktura města je dána nedostatkem prostoru, minimální parcelací, takže domy vypadají často jako rostliny s nádorem, je nutno využít každou možnost jak zastavět pozemek. A protože dopravní nároky rostou, silnice jsou nad sebou, vedle sebe, mezi sebou. Vlaky jsou v několika úrovních v těsné blízkosti budov (a když říkám těsné, myslím třeba 2 m), seřazeny v přísné hierarchii, vespod v podzemí hučící metropole linky podřadné, pomalé, regionálního významu, nejvýše řítící se šinkanzeny. Proboha existuje zde něco jako hygienické normy? Nádherné peklo, ale rychle zpět do naší přiblblé oázy klidu jak hlásá plakát na EXPO. Doprava je exaktně řízena, docela jsem očekával, že uvidím nějaké robůtky. Aby se člověk nenudil všude je neuvěřitelné množství nápisů a reklam, na domech se vysílají videoklipy. Stoupneteli si na přechod, kde svítí červená, naproti na displeji vidíte, kolik sekund vám zbývá do zelené. Doslova jste odpočítáváni šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, nula vpřed! Zážitkem pro nás i pro Japonce bylo, když jsme se míjeli na přechodu (samozřejmě, že jdete ve svém proudu), údiv, úsměvy, lehké rozpaky. Samostatnou kapitolou je noc ve městě. Doporučujeme jet v noci do Akihabary centra elektroniky, jakési Holešovické tržnice Tokia, kde je snad možné si už koupit umělou upravenou dívku. Vybrat si chodník, sednout si a koukat se a koukat se.

Děti
Láska k dětem je cítit na každém kroku, snad proto, že Japonec je dítětem do smrti. A je to láska se vším všudy. Mnohokrát jsme viděli chlápka v tmavomodrém obleku, jak pečlivě studuje dětský porno časopis nejlépe v šinkanzenu. Tehdy jsem si říkal tak tohle je Japonsko. Na druhou stranu Japonci nepoužívají kočárky a své děti láskyplně nosí přikurtované na hrudi. Muži i ženy. Rodiče jsou evidentně pyšní na svá robátka a neviděl jsem jediný náznak nervozity, plísnění nebo výprasku. Ty malé
a ojedinělé veřejné prostory ve městech jsou prostory pro děti miniaturní dětské kouty, legrační prodejny zmrzlin, zábavní parky, všelijaké hejblata a mobily, občas na ně narazíte. V Kóbe, jež bylo doslovně postaveno znovu, je na hlavním náměstí umístěn úžasný stroj něco mezi horskou dráhou a bludištěm pro olověné kuličky. Jedna jede za druhou a postupně padají z výšin do drátěného lapače, ten je předává úzké trubce, která s nimi zalaškuje, jakmile z ní vyjedou, jsou uchopeny cvakacími zuby, které si s nimi zakloktají, atd. atd, až naše kuličky udýchané, ale vydováděné vypadnou opět do lapače. Kolem toho všeho je samozřejmě spousta zvuků cinkání, rachotu, kvílení a hučení, a také spousta dětí i dospělých, kteří dlouho a dlouho civí. Nicméně japonskou náturu je nutno rozvíjet už odmalička, takže dětičky nemají doma obyčejné křečíky nebo ubohé andulky, ale pořádné brouky. Obrovité brouky, kteří lezou jeden přes druhého
a vytvářejí tak zrůdné snopy, avšak láskyplně nošené v umělohmotných košíčcích tak, jako si důchodkyně vozí z chaty kočku. Milé děti se v tom přehrabují a přitom živě diskutují v japonštině.

Architektura
Dostala nás, ale je vlastně všude stejná. Obří stroje na kancelářskou práci, byznys a marketing jsou plně klimatizované a důraz je kladen na vnitřní prostředí. Je jasné proč, město se v období naší návštěvy (srpen) jevilo jako přijímací salon v předpeklí, takže dýchat a vůbec si laskavě uvědomovat svou tělesnou schránku se dalo jen uvnitř nějaké té budovy Myiuzo corporation. Návštěva veřejných záchodků připomínala svou atmosférou snobský večer v Rudolfinu, protože: vzduch je akorát chladný, příjemně voňavý, s optimálním procentem průvanu, všude je spousta upravených dívek, neboli hostesek, kteří ochotně pomohou, ochotně zavedou, ochotně ohlásí návštěvu. Nevtíravá hudba tuším Berliotz zní zdálky tak, aby příliš neobtěžovala. Otvírání všeho je na fotobuňku, schody samozřejmě jezdí, fontány samozřejmě šumí, květiny vybraně voní. Když vyjdete ven hluk, pach, vedro, stres. Konstrukce baráků je vymýšlena s ohledem na každodenní možnost zemětřesení, protože Japonsko leží na seizmickém rozhraní. Chladné, introvertní sochy ze skla a oceli anebo komiksové pokrouceniny (ta lepší varianta domů na parcelách 4 x 4 metry). Některé domy vypadají spíše jako hračky nebo hlavolamy. Něco jiného je ovšem tradiční architektura, stejně resistentní proti otřesům, barbarská, živočišně zdobená, dřevěná, obtěžkaná krvavou minulostí, s nejasnou hranicí mezi exteriérem a interiérem. Obě však s výraznou péčí o detail.

Šinkanzen
Chlouba Japonců pro olympiádu je ztělesněním japonské mentality. Navenek naleštěný kosmický stroj, řítící se plně civilizovanou krajinou, a v něm: lidičky, co papají tyčinkama. Opravdu je dobré si koupit před odjezdem na nádraží krabici s jídlem, protože to je jedno z mála veřejných míst, kde se ve vší slušnosti a se srkáním a mlaskáním najíte. Než se to rozjede, ženský hlas poděkuje, že jste si koupil jízdu, a oznámí, kde byl tento vlak vypraven, kam míří a kde zastavuje. To opakuje v každé zastávce. Nekupujete si jízdenky, ale palubní lístky. Je velmi, velmi drahý, ale z Tokia do Fukuoky to s ním trvá 3,5 hodiny. A poslední typ, zřejmě skutečná pýcha Japan railways, je něco mezi lodí Nostromo a stříbrným Olgojem chorchojem. Tenhle typ vypadá už více jako hmyz a když kolem vás přejede, mrazí vás v zádech, protože se ozve temné ssžžž, země doslovně duní a chvěje se pod nohama a vlna větru zlomí vše živé. Na nádražích jsou zátarasy, aby se člověk nepřiblížil ke kolejím (jsou to ještě vůbec koleje?), a vlak, co kolem vás prořízne vzduch, se na nich ani nehne.

Image
Přiznáváme, že jsme jeli do Japonska také proto, abychom viděli všechny ty podivnosti, stroječky, chtěli jsme načichnout atmosférou země, která má pochopení pro věci, které se nám Evropanům jeví přinejmenším jako zvláštní. Byli jsme ovlivněni módními přehlídkami mladých Japonců a hudebními experimenty z pořadu Intro a očekávali jsme, že v obchodních domech bude znít elektronická hudba a lidé budou nosit trička z igelitu. Velké překvapení: v megastorech se prodává Beatles, Eric Clapton a hlavně Mariah Careyová. Ta měla plakát snad v každé ulici. Japonci jsou malé děti, moc neimprovizují a moc neriskují. Při každém nákupu dostanete plyšového medvídka jako pozornost podniku (trochu přeháním), ale pořádného špinavého pankáče jsme fakt neviděli. Nutno však říci, že jsme nena-vštěvovali kluby a nemluvili jsme s nikým z podzemních komun. U nás pronikají tyhle věci doopravdy na ulici, v Japonsku byl v té době největší výstřelek to, že vedle upravených dívek jsme viděli pár holek, co mělo šatičky z maskáčů a lehce zrzavé vlasy. Žádné modré hlavy, žádné tetování. Ne že by se mi po tom stýskalo, spíš jsem byl pořádně zvědavý. Podivnosti charakteristické pro tuhle zemi jsou skryté ve věcech standardních a běžně užívaných. Možná si tady na něco hrajeme, máme stříbrné vlasy a přitom to nejklasičtější uvažování. Vlastně jsme se od konce 18. století nezměnili. pořád ta symetrie a smysl pro krásno. To oni udělali po tom slavném otevření země obrovský skok do neznáma, něco jako misi na Mars, přežili to a přetvořili si to. My máme Versailles s osou souměrnosti, oni dřevěné chrámy skryté v lesích a zahrady s pavilony rozmístěnými tak nahodile,
jako by byly součástí přírody samy. Asymetrie tradiční architektury jako odraz přirozené krásy. Musím říci, že tohle jsem si přivezl sem, větší důvěru v nedokonalost, víru v malé věci, zenové obírání se přítomností.

Moře, lodě, chrámy, zahrady
Mezi hliníkovými stroji, které můžeme nazývat domy, zbyly i trosky pradávné kultury: dřevěné chrámy a hrady vyhlížející jako archy ze ztmavlého dřeva, které je tvrdé jak kámen. Před nimi stojí obrovští bůžci s naběhlými svaly a vypouklýma očima, v přihrádkách uvnitř si vytáhnete svitek, na kterém je napsána vaše budoucnost. Stavby jsou obklopeny vlhkými lesy a svou barvou a robustním tvarem jsou spíše kusem země. Pod jedním z nich je podzemní jeskyně, ve které prý leží klíč k věčné slávě, ale nenašli jsme ho. Zahrady tvoří dokonale harmonické scenerie, i ty labutě a zlaté a červené ryby v jezírkách jsou součástí kompozice a ony to vědí. Větší nářez jsou však alespoň pro mne hlučící metropole plné rachotu a kvílení civilizace. V současném japonském městě umíráte v dokonalé symbióze s auty a dálnicemi, naproti tomu, procházíteli chrámy v lesích, slyšíte trávu růst.

Lidé
To je to nejlepší z Japonska. Jak je ošklivá a stereotypní (plně civilizovaná a kultivovaná, utopičtí socialisté by měli radost) krajina a hlavně města, lidičky jsou poklad. Vždy usměvaví, přátelští, v jejich tváři hraje neustále pobavený úsměv nad tím, jak jim to Bůh stvořil krásně. Radují se z maličkostí, umí je vnímat a hlavně umí je vytvářet. (Američtí turisté vyhlížejí v ulicích měst nebo v pěstěných zahradách jako věčně nasraní predátoři samozřejmě vždy v upoceném tričku a s neodmyslitelnou flaškou minerálky v ruce.) Japonci jsou vždy ochotní pomoci, poradit, věnují se vám. Několikrát se nám stalo, že nás na ulici zastavil člověk a sám se ptal, kam jdeme, jestli se vyznáme a odkud jsme. Ráj pro turisty. V šíleném vedru
přicupitala Japonka a na táce nám na ulici podávala ledový zelený čaj, zřejmě viděla splavené bělochy se zoufalým netečným výrazem ve tváři. Když jsme navštívili obchod, byli jsme sledováni, speciálně si dost neomaleně prohlíželi Petru, vysvětlením je mi to, že na módních plakátech nebo reklamách jsou často Evropanky symbol exotiky? Japonsko přece jen doposud nenavštěvuje tolik lidí z Evropy a to málo pochází z USA. Když jsme vysvětlovali, odkud jsme, stačilo říci Evropa a následoval pobavený úsměv a uznalé mručení. V tu chvíli mi připadalo, že naše planeta je fakt veliká, nepospojovaná a že to s tou globalizací není až tak horké. (I když v jakémsi obchoďáku na obrazovkách běžel dokumentární film o Telči.) Japonci jsou nevyzpytatelní a pro mne, musím říci, nepochopitelní, zdvořilosti a noblesa na straně jedné, zvířeckost a barbarství na straně druhé. Jsou duševně hodně mladí, mají pochopení pro hračičky a úlety, i když jsou vlastně hodně konzervativní. Milují děti a jejich ženy vypadají jako luční květiny, vždy čisté, upravené, voňavé. Při jedné jízdě metrem jsme seděli naproti dvěma mladým Japonkám a dvěma mladým Američankám. Japonky byly ambient, Američanky industriál. Japonky v kostýmku, nohy způsobně u sebe, drobné kabelky designérské skvosty v ruce a velmi potichu si povídaly, Američanky v ublemcaných kraťasech, flašky vody místo kabelek a vagon burácel jejich chrčivým rrrr. Asi už nebudu objektivní. Japonsko je doslovně plné lidí, takže kdo nedodržuje pravidla a vybočuje, je hodně vidět. Japonec neimprovizuje, ale zapadá, neboří, ale dotváří. Japonci neradi objevují nové, neradi riskují, neradi experimentují. Nepřipadá v úvahu chtít slevu, jít někam po zavírací době, nebo přemluvit vrátného, aby vás pustil mimo vyhrazený prostor. Nechtějí vám nevyhovět, prostě nechápou, co po nich chcete. Je tu tak málo prostoru pro jakoukoliv tvorbu osobnosti, že návrat do naší individualisticky laděné kultury byl balzámem. Skvělí lidé, kteří vytvořili společnost sešněrovanou, až skoro nedýchá. Sami o sobě tvrdí, že jsou rasově nejčistší národ na světě, doposud s nikým nepromíchaný, dokonale homogenní. Je to vzorné společenství, dokonale organizované, asertivní uvnitř, dobyvačné a nedůvěřivé ven.

Skoro hmyzí.