Banlieue
Ici, cest la merde - subkultura francouzské městské periferie
Když jsem jednou vystupoval z metra na předměstí Paříže, nějaký černoch si dlouho prohlížel moji českou zmijovku, pak se zazubil a pravil: Tohle je africká čepice. Česká republika totiž vyváží zmijovky do Afriky. Jsou dokonce in i mezi dredatými černochy ve Francii, tvoří součást looku černošské panelákové módy.
H.L.M. Ve Francii žilo v roce 1960 asi dvanáct milionů lidí na periferii velkoměst. V roce 1975 už jich bylo šestnáct milionů, v roce 1990 už skoro dvacet milionů. Většina jich bydlí v takzvaných sociálních bytech komplexů HLM (habitation `a loyer modéré, bydlení s regulovaným nájemným), které byly vystavěny na přelomu padesátých a šedesátých let.
V té době představovalo bydlení v HLM opravdový komfort, byty sice byly panelové a stavěné podle šablony, nicméně měly ve výbavě koupelny a záchody, byly světlé a hlavně byly v dosahu velkoměsta v dosahu snu o lepší práci a lepších životních podmínkách. Sídliště HLM rostly na periferiích jako houby po dešti a poskytly bydlení statisícům zoufalců, kteří hledali městský ráj; dělníkům, chudině, přistěhovalcům jiných národností a jiných etnik. Mluvilo se o banlieue rouge rudých předměstích. Proletariát však nedělal velké problémy; zdálo se, že kolektivní bydlení vyřeší problém společenské integrace lidí ze sociálního okraje. Na čas se tak opravdu stalo: práce bylo dost, konzumní způsob života se slibně rozjížděl, ubývalo starostí a na obzoru se třpytila naděje na služební postup, větší
výdělek, auto, vilku. Děti chodily do škol, černoušci ze Senegalu a Toga společně s dětmi z Alžíru a Maroka a s francouzskými dětmi zpívali Naši předkové Galové měli dlouhé bílé vlasy. Ale v roce 1975 přišla první z několika po sobě jdoucích ekonomických krizí. Desetitisíce lidí poznaly, co to je být propuštěn ze dne na den a zářivá budoucnost na obzoru sídlišť postupně zmizela i těm nejoptimističtějším. Tehdy se začalo mluvit o tom, že lidem na periferii se zastavila městská
kariéra, jinými slovy, že se do nějaké vilky těžko kdy
přestěhují. Pak se postupně v rámci škrtů v rozpočtech začaly rušit spoje městské hromadné dopravy, méně často se vyvážely popelnice, do toho přišlo několik
přistěhovaleckých vln z Afriky a Karibiku, které našly
útočiště v HLM. Francouzi ze zón HLM v přistěhovalcích
viděli obraz svého vlastního neúspěchu, svých zklamaných nadějí. Nejstarší paneláky se ve stejné době začaly pomalu rozpadat. Od té doby je periferie tím, čím je ve většině jiných zemích, a tím, čím být má: svébytnou betonovou džunglí kultur a barev a postrachem lidí z centra města. Sídliště se změnila z místa kolektivní
integrace v místo kolektivní izolace.
Mýtus předměstí Špatnou pověst získala sídliště poměrně rychle: přibývalo Arabů a černochů, ubývalo takzvaných
slušných lidí, nezaměstnaní mladíci se flákali mezi paneláky, hlučeli a drogovali (dozorčí v metru dnes dokonce občas hlásí: prosíme osoby sedící na schodech u vchodu do stanice, aby uvolnily průchod cestujícím). Děti přestávaly chodit pravidelně do školy. Dospělí pomalu začali chápat mládež jako skupinu samu o sobě, zaregistrovali vznik prvních klanů a band. Nevýhody bydlení na sídlištích se začaly kumulovat, ale drtivá většina obyvatel neměla možnost se přestěhovat. Začalo jim docházet, že sídliště není přestupní stanice k blahobytu, ale konečná. Pocit izolace a ublíženosti vedl k dalšímu uzavření se do sebe. Objevil se sociologický termín subproletarizace citlivých čtvrtí.
V podstatě je příměstská periferie nejzdravější vzorek francouzského obyvatelstva: 33% obyvatel je mladších dvaceti let, naopak pouze 9% je starších šedesáti pěti. Má to jednu chybu skoro pětina obyvatel periferie nemá francouzskou národnost a i mnozí z těch, kteří ji mají, se za Francouze nepovažují. V roce 1990 přiznávalo 42 % Francouzů antipatii k Arabům. Francouzi v průzkumu tvrdili, že Arabové se nechtějí integrovat, hlavně kvůli svému způsobu života, shledávali je příliš odlišnými. Proslýchaly se hrůzné zvěsti, že Arabáci chytají mladé bělochy, nařezávají jim břitvou koutky úst a pak je bijí, až si křičící oběť sama roztrhne naříznuté tváře (mimochodem, vzpomínáte si na podobné pověsti o tom, že cikáni dávají žiletky do tobogánů na koupalištích?). Tváří v tvář předsudkům, rasismu a frustraci z nepříliš dobrých výhledů do budoucna nacházela druhá generace přistěhovalců největší oporu
v komunitě své čtvrti. Mladí lidé, vyrůstající v komplexech HLM nejdříve hledali sociální ukotvení v různých bandách mladistvých gangů, po vzoru amerických ghett (jako Krokodýlové a Vlci v Millerově Prezydentovi Krokadýlů). Později, na konci sedmdesátých let, s tím, jak dosáhli všichni obyvatelé předměstských lokalit zhruba stejně slabé
životní úrovně a etnické skupiny se promíchaly, se gangy samovolně rozpustily do všeobjímající galerky. Přestaly krvavé bitky o teritorium a začala se vytvářet víceméně jednotná subkultura mladých sígrů z periferie. Mluví se dokonce o kmenové kultuře mají vlastní společenské rozvrstvení, sociální rituály, rozpoznávací znamení a dokonce řeč. Ta se jmenuje verlan a na scéně se objevila v osmdesátých letech, společně s prvními graffiti graffs a breakdance exhibicemi.
Verlan Verlan je snad nejcharakterističtějším znakem úpadkových citlivých čtvrtí. Určuje však zároveň jasný rozdíl mezi americkými ghetty a francouzským sociálním předměstím. Zatímco ghetta v USA jsou čistě černošská nebo španělská, italská, čínská nebo jakákoliv jiná, francouzské předměstí se do stádia urbanistické segregace nikdy nedostalo. Verlan jako jazyk multietnické mladé galerky obsahuje vlivy francouzského argotu, antilských černošských jazyků, arabských dialektů a angličtiny. Jeho základem jsou francouzská slova s přeházenými slabikami. Verlan je pozpátku po slabikách utvořené slovo z výrazu lenvers , který se čte lanver a znamená opak. Černoši sami sebe nazývají les renois, což je verlanová podoba slova les Noirs černoši. Podobně jsou Arabové les rebeus". Toto slovo dokonce prošlo
verlanem dvakrát, takže Francouzi říkají Arabům les beurs.
Verlan se utvořil jako jazyk kriminálnických gangů a sloužil jako dorozumívací prostředek v krizových situacích, protože mu nikdo z města nemohl rozumět. Tento svůj původní rozměr však už dávno přesáhl má jednoznačnou společenskou a kulturní roli, je znakem rapové a hiphopové sídlištní subkultury. Má dokonce své zvláštní vulgární rituály oslovení a komunikace ve verlanu předpokládá důkladnou znalost undergroundových reálií. Kromě toho se podle stupně ovládnutí verlanu pozná úroveň každého individua v hierarchii čtvrti. Ti nejlepší se už dávno nepoznají podle značkového oblečení nebo looku, ale podle plynulého
vyjadřování ve verlanu, které často hraničí s poezií řeč ve verlanu má svou vlastní metriku podobnou rapovému tchatchi, rýmovaná ustálená spojení, tempo i rytmus. Verlan nemá žádná pevná pravidla ani slovní zásobu, takže se projev největších bossů navíc hemží i osobními novotvary. Základem verlanu je však mluvit suverénně, co nejsprostěji a co nejhlasitěji. Egoismus a náznaky agrese charakterizuje řeč i životní styl čtvrtí městského okraje.
Málo známá je skutečnost, že existoval i argot černých kriminálníků v Americe, i když ne tak rozšířený a propracovaný jako verlan. Jmenoval se the hep. Tanec se v hepu nazýval a hop a pouliční taneční performance hephop: odtud po zkomolení vzniklo slovo hiphop. To rap ve slangové angličtině znamená něco jako drmolit blbosti, podobný je i význam slova la tchatche ve slangu francouzském. La tchatche pak přeneseně znamená fázovaný a rytmizovaný rapový projev a deklamaci.
Les rebeus & les renois Většina potomků
někdejších přistěhovalců vyjde ze školy v šestnácti letech a jen čtvrtina z nich najde práci. Nejčastějším zdrojem peněz jsou tzv. malé kšeftíky. Asi třetina z nich má rodiče, kteří nikdy nechodili do školy. Bída nahromaděná na předměstí pak často bez zjevných příčin vybuchne do dlouhotrvajících nepokojů, riotů provázených těžkými bitkami s policií, zapalováním aut a rozbíjením všeho, co připomíná autority. Rioty předměstské mládeže jsou vděčným tématem politických debat, řečí o divokých hordách z předměstí a rabujících feťácích. Sociologové tvrdí, že za těmito nepokoji není žádná ideologie ani žádné požadavky, ale prostě nasranost mladých lidí, kteří žijí na okraji společnosti a pociťují frustraci z přítomnosti i budoucnosti. V dotazníku, kterým se pařížské úřady snažily porozumět situaci v citlivých čtvrtích, byla otázka Proč jste se svým bydlením nespokojeni? Jednou z nejčastějších odpovědí bylo: Ici, cest la merde stojí to tu za hovno. Nejčastějším podnětem k sídlištním bitvám je chování státních autorit k bratrům ze čtvrti, protože pocit solidarity, lesprit de la bande, je neoddělitelnou součástí předměstské morálky (policie, za ty zlodějíčky / které jsi zabila a ještě se tomu smála / mami slzy nikdy neuschnou / až odveta bude, Bůh to ví / policie sejdem se v nebi / už tam bude Farid a bude tam Džamil to bude bengál). Naposledy byly rioty před nedávnem v Lille, kde policisté zastřelili mladíka, vykrádajícího auto. V roce 1998, když úřady deportovaly imigranty zabarikádované na předměstí Paříže v kostele Sv. Bernarda, stála Paříž na pokraji asi nejhorších nepokojů pamatuji si obrněné transportéry v ulicích citlivých čtvrtí, i to, jak policajti s vojáky hlídkovali v neprůstřelných vestách v metru. Šikanovali černochy, Araby a vůbec všechny divné nutili je svlékat se na nástupišti plném lidí a podobně. Trvalým nepřítelem číslo jedna je ale pro mládež periferie Front national pravicově extrémistická strana a její hlava Le Pen, hlásající vystěhování problémových barevných. Bitky se skinheady a sympatizanty FN jsou na programu téměř každé rapové a hiphopové performance a texty proti FN jsou součástí snad každého undergroundového CD. Situace je o to složitější, že skoro nikdo z galerky se neidentifikuje s Francií a necítí se být Francouzem: až vypukne boj (...) / říkáme to rovnou jaký s tim cavyky / modrobíločervená nebudou barvy naší vlajky" stojí v textu Raggasonic a nejsou zdaleka jediní.
Kultura na předměstí a na rozcestí
Breakdance, rap a raggamuffin vtrhly na francouzskou periferii prostřednictvím pirátských rádií počátkem osmdesátých let a zcela ji ovládly. V roce 1984, kdy začala televize TF1 občas vysílat hiphop, musela pařížská radnice odstranit 36 000 m2 graffiti, o tři roky později dvojnásobek. Všechny represe však vyvolaly masové nadšení dalších mladých sprayerů, kteří našli své místo v boji proti městu. Hrdost na svoji drsnou čtvrť se spojila v duchu myšlenek DJ Afrika Bambaaty se soutěživostí v umění tchatche. Souboje v breakdance, smurf, hype a doubledutch a za mixákem nahradily vyřizování si účtů ručně (ano, smurf jako šmoula smurfoví performátoři nosili bílé rukavice, což někomu připomínalo šmouly, i když ti žádné rukavice, pokud vím, nemají). Snem mnoha mladých přestala být zločinecká kariéra a začli pracovat na hudbě a graffiti.
Ale za pár let se dostal městský underground na rozcestí. Nejstarší seskupení jako NTM (Nique Ta Mére / le Nord Transmet le Message) nebo IAM začala být známá i mimo scénu periferie. NTM prosluli nesmlouvavým útočným rapem, který měl problémy u úřadů kvůli explicitním textům a nenávisti k autoritám, zvláště policii. Po incidentu, kdy se NTM na státní svátek 14. července 1995 účastnili koncertu proti Front national a vyvolali konflikt s policií, byli NTM dokonce odsouzeni
k půlročnímu vězení, které bylo později změněno na pokutu. Přes všechny problémy už jejich první album Authentik mělo nebývalý
úspěch. IAM, kteří svou první pásku Concept vydali vlastním nákladem, někdo pokládá za příliš měkké. IAM jsou v Čechách možná povědomí jako tvůrci hudby k Bessonově filmu TAXI. Jejich nejúspěšnějším albem bylo Je danse le Mia z roku 1994. Obě kapely jsou úzce spjaté s Marseille, kde vznikly, a každý Marseillan je také náležitě pyšný na marseilleský rap. Méně známý, ale neméně dobrý je Tonton David (Strýček David), který vydal kompilaci Rapatitude společně s téměř neznámými NTM už v roce 1990. Pod patronací autonomní producentské skupiny Côté obscur se prosadili Fonky Family a 3e Oeil. Ale mimo Francii je nejznámější samozřejmě MC Solaar...
Po úspěchu NTM a IAM vycítily hudební společnosti obrovský trh. Vytáhly rap a hiphop na světlo a zkusily ho prodat. Největší úspěch měl gangsta rap a tak začaly gramofonové firmy cíleně těžit z mýtu periferie, násilí a obrazu gangů v betonové džungli. Hudba se z kazeťáků na ulici přestěhovala do klubů a dokonce i do Divadla současného tance (TCD) pod patronací ministerstva kultury. Část scény prošla komercionalizací, ze které vyšla úplně změněná, okleštěná od svého poselství. Málokdo z dnešních Francouzů ví, že rap byl už před Wu Tang Clanem: že vznikl v sedmdesátých letech v Bronxu, aby krvavé války gangů nahradil symbolickými výzvami ostatním i sobě v hudbě a breakdance, a nemá tedy původně s crackem a pistolemi nic společného. Snad nikdo už neví, že kalhoty spuštěné na zadek s rozkrokem až u kolen nemá být móda, ale vyjádření solidarity s bratry ve vězení, kterým dozorci předpisově sebrali pásek a kšandy, aby se v cele neoběsili. Agresivní tempo, intonace a dikce stylu Last Poets, mající za cíl vyburcovat apatické černochy a pod heslem Wake up, niggers! je přinutit k přijmutí zodpovědnosti za sebe sama, se vytratily, změnily úplně obsah nebo byly využity k většímu profitu firmy.
Zároveň se však podhoubí francouzské periferie stalo nezastupitelným transformátorem dalšího vývoje pouliční hudební a taneční subkultury: americké pojetí rapu a hiphopu prošlo rukama arabských, afrických a antilských masterů, kteří jej přepracovali po svém. Městský
hiphopový underground, který na své cestě vzhůru narazil na strop
vytvořený nahrávacími společnostmi, si vyboural hned několik cest stranou: Za více než dvacet roků své existence se rap neodvážil vyrovnat se svým Oidipovským komplexem k otcovskému kontinentu Africe. Na AfroAmeričany se nedalo spoléhat, byli už příliš asimilovaní s jinou kulturou a převálcovaní prázdnotou otrokářské minulosti, píše v biografické poznámce ke svému albu skupina Bisso Na Bisso, rappeři původem z Konga. Rastafariáni z Antil s sebou přivezli do Francie raggamuffin melodickou hudbu na pomezí rapu a ostrého reggae, s kořeny mezi černými otroky na Martiniku, bývalé francouzské kolonii. Raggamuffin by stál za samostatný článek jeho sympatizanti jsou nejvyhraněnější skupinou periferie. Jsou to černoši z Karibiku (Martiniku, Jamajky, Franc. Guayany), kteří se jakožto rastafariáni považují za přímé potomky starozákonních Židů a v bílém muži vidí vtělení ďáblovo. Nosí dredy a hulí, kromě toho ale nepijí, nekouří, nemluví moc sprostě a věří, že pozemský pobyt v Babylónu je zkouškou a že z esclavage mortale (smrtelného otroctví otroctví totiž pokračuje i ve XX. století, jen změnilo tvář), je vysvobodí Jah almity. Jsou militantní, přes kérování mají jizvy od zářezů břitvou (prý za lidi, které zabili), jejich hudba a texty mají poezii černé mystiky. S tím podivuhodně kontrastují některé náměty, které si vybírají radí rude boys a rude grrrls, jak nedostat AIDS, jak poznat pokrytce a paranoiky, vysvětlují, proč se nemá pít rum, proč se holky nebijí a proč se mají ctít rodiče, neboť to není jen tak někdo. Prostě kdo nikdy neslyšel žádný raggamuffin, měl by s tím rychle něco udělat. Asi nejznámější jsou Raggasonic i ti jdou ale u nás sehnat těžko. Frankofonní si mohou jejich singl Faut pas me prendre pour un ne půjčit ve Francouzském Institutu, kde mají
i skvělou a srozumitelnou knihu La crise des banlieues.
Vznikají i projekty, které sbližují hiphop s hudebními vlivy subsaharské Afriky, Alžíru, Maroka. Do své hudby přidávají mladí tvůrci melodie, které mlhavě znají z dětství, začíná se objevovat fierté détre negro hrdost být negr. V Marseille, o kterém se posměšně říká, že je hlavním městem Afriky, zavedené kapely půjčují zkušebny arabským a černošským klukům, kteří jednou budou velkými MC. Osvícené hlavy, které rozpoznaly výhodu prevence kriminality a tvrdých drog, financují nahrávky začínajících skupin.
Nadšenci z MIB (ne Men in Black, ale Hnutí imigrantů a městské periferie) prodávají nekomerční cédéčka v Paříži na ulici a v metru, street marketing dobrovolníků z Double H (Dvojité H jako hiphop) se ukazuje být na předměstí účinnější než reklama velkých firem. Některé skupiny undergroundových hudebních vydavatelů spolupracují s výrobci a pašeráky pirátských kazet, trvání na autorských právech je výjimečné. Double H charakterizuje tento způsob distribuce jako podzemní trh tiché pošty.
Práce, která kulturu francouzské periferie ještě čeká, snad překoná i apatii plynoucí z frustrace z degradovaných prostor sociálních čtvrtí, tak jak to měl před třiceti lety DJ Afrika Bambaataa v Bronxu v úmyslu. Hele, konečně se mi podařilo roztancovat i moji mámu, říká v loňském interview o nových horizontech francouzského etnického hiphopu tchatcheur Passi z Bisso Na Bisso.
