Budoucnost filmu je digitální

Klasickému filmu ve výdělcích začal nepříjemně šlapat na paty herní průmysl. Aby nezůstal stranou, musí procházet proměnou, využívat moderní technologie. Zdá se, že jsme na prahu doslova revolučních změn.

Nová kina
Není pochyb o tom, že čím větší plátno, tím větší požitek z filmu. Po celém světě dnes existují téměř dvě stovky speciálních kin IMAX, jejichž plátno má rozměry slušně velkého domu 28 x 39 metrů. Obraz tak zabírá celé zorné pole a poskytuje zážitek přirovnatelný k ponoru do virtuální reality. Nevýhodou tohoto systému jsou vysoké náklady na výrobu filmů oproti klasickému filmu jsou zhruba dvojnásobné. Film musí být již od začátku natáčen pro tento systém, takže zatím se v IMAXech promítají jen kratší filmy, vesměs naučné. Teprve kdyby byl IMAX v každém městě, vyplatilo by se natáčet Hvězdné války nebo Matrix i v tomto systému.
Hlavní přelom se ale očekává v úplném opuštění celuloidového nosiče filmového záznamu a v přechodu na plně digitalizovanou formu. Proč k tomu v dnešní, už tak digitalizované, době ještě nedošlo? Zaprvé proto, že digitální obraz na velkém plátně nedokáže zachovat potřebnou ostrost, jas a barevnou věrnost srovnatelnou s celuloidem. Druhým důvodem jsou jako obyčejně vysoké realizační náklady. James Cameron, autor Titanicu, ale namítá: Filmová studia stojí výroba filmových kopií dohromady zhruba miliardu dolarů ročně. Přechod na digitální nosiče by stál nějaké dvě miliardy, ale samotné kopírování a distribuce by nestály téměř nic. Nejdřív bychom se sice dostali do minusu, ale už po třech letech bychom ušetřili víc než s celuloidovým filmem. Filmové kopie by se nemusely rozvážet po světě v neforemných krabicích, ale vysílaly by se přímo do kin optickým vláknem. George Lucas je o přechodu na digitalizaci skálopevně přesvědčen: Film 20. století byl celuloidový, film 21. století bude digitální. Čeká vás všechny lepší, čistší a realističtější obrazový zážitek.
Jednou z možností, jak odstranit zhoršenou kvalitu digitálního promítání, je oddělit zdroj světla a obrazu a vysílat obraz na plátno složené z drobných zrcátek, ozařované laserovým paprskem. Technicky se ale touto metodou zatím nepodařilo vytvořit plátno větší než deset metrů. A pro domácí kino bude zatím větší budoucnost spočívat ve zkvalitňování a zlevňování plazmových obrazovek.

Nové triky
S uvedením nového dílu Hvězdných válek Skrytá hrozba se znovu začalo hovořit o možnostech počítačové grafiky v trikových záběrech. Téměř s každým velkofilmem, hlavně žánru science fiction, je překračována hranice dosud možného a Skrytá hrozba je dosud posledním výkřikem vývoje digitálních triků a animací. Poprvé v dějinách filmu v nich vystupuje počítačovou grafikou vytvořená postava, která prochází celým dějem a komunikuje s živými herci dětmi milovaný, dospělými pro svou infantilitu proklínaný Jar Jar Binks. I když zrovna chůze patřila k jeho nejslabším stránkám, učinil významný krok ke Svatému Grálu všech tvůrců digitálních triků, totiž k lidskému herci vytvořenému počítačem a k nerozeznání podobnému skutečné živé postavě. Už dnes jsou dodělávány nebo ubírány hercům některé tělesné partie (Forrest Gump), do davových scén jsou obsazováni počítačem generovaní statisté (Titanic) a tlející čelist Mumie byla prý nejdokonalejším trikem svého druhu. Ale největším snem všech je natočit nový film s Marilyn Monroe nebo jinou zesnulou superstar.
Někteří se této možnosti děsí. Obávají se, že zanedlouho by už živí herci nebyli vůbec potřební. Objevily by se i další problematické otázky. Například, má filmová společnost právo natočit film kupříkladu s digitálním Schwarzeneggerem, kdyby se ukázalo, že vyjde levněji než skutečný? Měl by si každý slavný herec svůj zevnějšek nechat patentovat?
Frank Kitson, technický ředitel největší britské trikové společnosti, říká: Udělali jsme velké pokroky v napodobení pohybu kůže, svalového napětí, očních pohybů a podobných detailů, ale spojit toto všechno do jednoho funkčního systému potrvá ještě roky. Snad nejobtížnějším problémem je vytváření realistického povrchu. To je fakt. Ve většině filmů poznáte počítačem vytvořené předměty právě podle notoricky známých druhů počítačového renderování a podle jejich charakteristické sterilnosti, kterou realita málokdy má.
Klíčovým slovem se stal fotorealismus. Fotorealistické je to, co nerozeznáte od fotky, případně filmu. Fotorealistická digitální lidská postava je technicky zvládnutelná, říká Kitson, ale problémem jsou finance. Stejně jako u Jurského parku musí přijít někdo slavný a říct: Fajn, jdeme do toho! I Jurský park byl ve své době posledním výkřikem počítačové grafiky, ale dinosauři, velcí, s málo pohyblivými částmi a dobře napodobitelnou šupinatou kůží jsou z dnešního pohledu oproti lidské postavě úplná hračka na programování. John Berton ze společnosti ILM (Industrial Light and Magic), která je vůdčí silou v této oblasti, je pesimističtější. Tvrdí, že naprogramovat lidského herce je sice možné, ale vtisknout jeho hereckému projevu absolutní věrohodnost se možná nikdy nepodaří. Novou edicí původní trilogie Hvězdných válek, do níž byla přidána řada nových scén a efektů, ukázal George Lucas, že film je dynamické médium, k němuž je možné se po čase vracet a proměňovat jej podle libosti. Lucas očekává nástup nelineárního 3D filmu, což je forma filmu, v níž můžete libovolně pohybovat ve třech rozměrech libovolným objektem. To samozřejmě dává mnohem větší svobodu než klasický film, v němž lze jen klást obrázky lineárně jeden za druhým.
Blahodárnost speciálních efektů v digitálním zpracování se projeví opět hlavně u SF a fantasy filmů. Některé obsahují takové nápady (např. inteligentní draci v chystaném Dragonriders of Pern), které byly před použitím počítačové grafiky jen stěží myslitelné ve věrohodné podobě. Lucas soudí, že digitalizace a počítačové triky umožní filmařům konečně zbavit se jakýchkoliv omezení. Filmař se tak ocitne v kýžené pozici spisovatele, který při kladení slov na papír také nemusí nijak omezovat svou fantazii. A navíc to přijde levněji. I když filmy se vyrábějí čím dál dražší, speciální efekty se zlevňují. Nejdražší speciální efekt všech dob bylo rozestoupení Rudého moře ve filmu Desatero přikázání z roku 1956. Stál dva miliony liber.

Noví tvůrci
Je možné, že film čeká podobný převrat jako vydavatelskou sféru po příchodu desktop publishing, počítačových programů na úpravu textu, jež zazvonily umíráčkem tiskařským sazečům. Metoda udělej si sám je nyní dostupná i pro filmaře. Ceny digitálních videokamer a editačních programů jsou náhle dostupné takřka pro každého. Pokud chcete natočit dvacetiminutový amatérský film, musíte například v Americe zaplatit více než 40 000 dolarů za materiál, vyvolání filmu, dobu ve střižně a ve zvukové laboratoři. Stejně dlouhý a skoro stejně kvalitní film natočíte na videokameře za 10 000 dolarů, a to prosím pěkně, včetně ceny té kamery. Říká se tomu mikrofilmová revoluce. Bez těchto možností by nikdy nebyla natočena Záhada Blair Witch a podobné snímky. Vzniká masové hnutí nezávislého filmu nové generace, jeho tvůrci odesílají svá díla na festivaly přes internet a některá díla se dokonce stávají diváckými hity. Dánský film Oslava od Thomase Vinterberga vydělal milion dolarů, přičemž výrobní náklady činily pouhé tři tisíce dolarů. Záhada Blair Witch, vyrobená za 40 000 dolarů, vydělala neuvěřitelných 150 milionů. Jestli měl někdy nezávislý film opravdu volné pole působnosti, pak je to právě dnes. S digitální kamerou se navíc dostanete na nepřístupnější místa než s klasickou kamerou, osvětlovačem a zvukařem, což skýtá nové možnosti také dokumentárnímu filmu. Bez nenápadných digitálních kamer (Sony DVW-700, Sony DCR-PC1 a DCR-VX 1000) by například Wim Wenders sotva mohl natočit tak bezprostřední reportáž o kubánských hudebnících, jakou jsme viděli v jeho Buena Vista Social Club.
William Gibson, který nezávislým digitálním filmům věnoval nadšenou reportáž v říjnovém čísle časopisu Wired, napsal, že digitální film má možnost odkrýt celý proces vytváření filmu, demytologizovat ho, poskytnout ho prakticky každému.
Gibson si klade otázku, co nás vlastně nutí všechno filmovat a zachycovat do paměti čipů. O digitální kinematografii říká: Říkat tomu zábava nebo dokonce umění, to by znamenalo vůbec nic nepochopit. Stavíme si pro sebe zrcadla, která si pamatují veřejná zrcadla, která chodí kolem a pamatují si, co viděla. V podstatě to je magie.
Nová média
Internet je místem, které je pojítkem mikrofilmové revoluce. Nejen to, stal se zároveň prostorem ke zhlédnutí nových filmových děl. Na internetu vznikají filmové festivaly, po jeho sítích putují žertovné animace i komprimované celovečerní filmy.
Mimochodem, animované filmy vytvářené přímo pro internet jsou dnes snad nejrychleji se rozvíjejícím odvětvím filmového průmyslu v Americe. Recept je jednoduchý: buďte kreativní, ovládněte práci s Flashem nebo jinou aplikací, vyrobte půlminutový žertovný filmík a prodejte ho za milion nějaké velké společnosti, která si ho umístí na svou webovou stránku. Pokud je váš výtvor úspěšný, během několika dnů vám ho někdo pošle mailem stažený z internetu. Největším hitem této oblasti byla stránka www.joecartoon.com. Jejím tvůrcem je Joe Shields, původním povoláním designér triček s obrázky. Joe rád maloval veselé postavičky, které dělaly veselé věci, ale podle jeho vlastních slov jeho život změnil animační program Flash: Konečně jsem mohl svým postavám vdechnout život. Jeho animované filmy Frog Bender a Micro Gerbil patřily před několika měsíci k nejoblíbenějším animacím na internetu. Pokud vás kolega začne najednou tahat ke svému počítači a potutelně se pochechtává, s největší pravděpodobností vám chce ukázat žábu poletující v mixeru (Frog Bender) nebo hlodavce rožněného v mikrovlnce (Micro Gerbil). Shields letos v březnu podepsal smlouvu se společností Macromedia a další výtvory bude poskytovat pro její webovou prezentaci shockwave.com. Někteří považují webové animace za nový žánr, kombinující comics, počítačovou grafiku a animovaný film. Katalyzátorem tohoto subžánru se stal program Flash, s jehož pomocí můžete poměrně snadno rozpohybovat obrázek. Jeho výrobce, Macromedia, uvádí, že si prohlížeč flashových animací stáhlo do svého počítače z internetu již 230 milionů lidí a každým dnem přibývá další milion downloadů. I Tim Burton, režisér Batmana či Ospalé díry, se nechal zlákat webovými animacemi a pracuje na sérii pětiminutových filmů nazvané Stain Boy. I tato díla budou k vidění na stránce www.shockwave.com. Postup při výrobě takové webové animace je následující:
Fáze 1: Výtvarník buď nakreslí základ na papír a obrázky nascanuje v kvalitě 72 dpi, nebo je vytvoří v Adobe Illustratoru, případně rovnou animuje pomocí Macromedia Directoru či 3D programů Maya nebo 3D Studio Max.
Fáze č. 2: Digitalizované obrázky jsou importovány do animační aplikace, nejčastěji do Flashe nebo Directoru. Zde je možné rozpohybovat obrázky okénko po okénku, nebo nechat program, aby některé pohyby provedl automaticky.
Fáze 3: Flashové animace se spolu se zvukovou stopou zkomprimují a vystaví na webu. Animace vytvořené v Directoru se ještě musí renderovat a uložit jako bitmapy.
Fáze 4: Prohlížení. Když divák klikne na staženou animaci, prohlížeč zapne příslušnou aplikaci podle druhu animace: Flash player na Flash, Shockwave player na Director, případně RealPlayer na animace jiného druhu.
Koneckonců, i některé modernější počítačové hry by se již daly označit za film svého druhu. A tvůrci některých počítačových her se jimi stali proto, že neměli dost prostředků na natočení filmu. To je ostatně případ Robyna Millera, spoluautora nejúspěšnější počítačové hry všech dob Myst. Ten dnes sedí ve svém studiu a vymýšlí film s mytologickým, fantaskním motivem, údajně cosi ve stylu J. R. R. Tolkiena, C. S. Lewise či G. Lucase. Cílem všech garážových Kubricků, jak jim říká Gibson, je najít prostředky k tomu, aby mohli divákovi odvyprávět příběh. Všichni jsme vypravěči. Někteří se realizujeme tlacháním u půllitru piva, jiní využívají nejmodernějších technologií k tomu, aby se uživatelé internetu i na druhém konci planety mohli pobavit panáčkem, který na záchodě tlačí tak urputně, až mu vybuchne kebule. A to je pak konec příběhu.
Amen.