Il hororo Italiano

Jsou jako zhmotnělá noční můra strážců představy o čistotě kultury. Marek Dobeš, Štěpán Kopřiva a Jiří Pavlovský.

Jsou jako zhmotnělá noční můra strážců představy o čistotě kultury. Marek Dobeš, Štěpán Kopřiva a Jiří Pavlovský - triumvirát vysokých, obrýlených hochů s ostře nabroušenými pery už dávno překročil hranici běžné filmové publicistiky a stal se svébytným fenoménem české (pop)kulturní scény. V 90. letech se o tom stále jasněji přesvědčují čtenáři všemožných fanzinů, e-zinů, discmagů i velkých magazínů jako Nemesis, Kinorevue, FilmJam, Klan, Interkom, Ikarie, 14, Score, Crew, Playstation magazín, Cinema, Neviditelný pes a koneckonců i Živel.
Uvědomuju si, že psát o lidech, kteří sami píší, může být zatraceně ošemetné. Zvlášť pokud do toho člověk cpe své čistě osobní dojmy. Pokusím se tohle věčné prokletí zlomit, neboť provedu mazaný cimrmanovský úkrok stranou. Nehodlám tady nikomu stavět pomníky zaživa ani nadávat do pubertálních primitivů, ale podívám se na celou kauzu Rigor Mortis & Dobeš prizmatem současných kulturálních studií. Základem bude zaujmutí nehodnotícího a bezpředsudečného postoje.
Tři krále popkulturní publicistiky P+K+D nechápu jako fakticky existující osoby, vnímám, ostatně jako většina lidí, pouze jejich texty, které oni sami dávají do pléna a pomocí jichž si konstruují svou mediální identitu. A ta je, omlouvám se za to blbé intošské slovo(které oni nenávidí), ryze postmoderní (tj. narcistická, pohodářská, zevlounská a tvrdě ironická). Na jejich textech se dá výborně demonstrovat, že neexistuje nic takového jako homogenizující a otupující masová kultura, ale pouze kultura populární, lidově přetvořená a pragmaticky přijatá. (Tím pragmatizmem mám na mysli praktické způsoby jednání, jimiž si přizpůsobujeme okolní svět svým každodenním potřebám, což není vůbec nic nemorálního.)
Záměry producentů filmů, seriálů či comicsů mohou být jakékoli, avšak z jejich díla si každý divák-čtenář vybere jen to, co koresponduje s jeho vlastní sociální zkušeností a co mu působí největší rozkoš. Text díla ožije a začne zpětně působit až v procesu čtení, jeho rozkládání a zužitkovávání. Původní producentem zakódovaný význam díla může být příjemcem dekódován naprosto odlišně (jasně, banalita, ale důležitá). Divák není nikdy pasivní, ale vždy aktivní, protože žádný text na něj nepůsobí samostatně, ale vždy v kontextu každodennosti.
Postmoderní teorie multimediální interaktivní kultury mají za své ústřední téma právě rozpad centrální kontroly textu a emancipaci diváckých významotvorných příjmových aktivit. Od doby, co se avantgarda stala fádní banalitou, je konzumní popkultura hlavním potenciálním ohniskem živelného odporu proti široce chápané dominantní ideologii.

Teď, když už jsme jakž takž v obraze, si ukážeme, jak prakticky uplatňují P+K+D své subverzivní strategie v tvorbě recenzí. Tyhle borce zkrátka poznáte ihned po několika prvních větách. Vedle unylých frází ostatních seriózních recenzentů z konformních novin a časopisů se jejich hravé slogany, pubertálně rozjívené vtípky a nečekaně agresivní i vulgární formulace vyjímají jako cosi naprosto deviantního a nepřijatelného. O to ale jde. Odlišnost, originalita a humor (i tumor) za každou cenu, odporující si argumenty, nezastíraná demagogie, verbální excesy, odmítání hloubky a soustředění se na kvality povrchové textury to vše jim poskytuje bohatou paletu záškodnických rozkoší, které nakonec kolektivně sdílejí i se svými věrnými čtenáři.
Postmoderní estetika je založena na čtenářské účasti při utváření významů a to v závislosti na tom, jak hloubkově a komplexně je příjemce vtažen a zainteresován. Postmoderní divák čte tělem a přivlastňuje si jednotlivé významy pro vlastní uspokojení, nepodřizuje se a nenaslouchá dílu jako celku, neoddává se unášení na jeho vlnách.
P+K+D dávají jasně najevo, jak je jim protivné, když na ně někdo blije morální poselství a hustí do nich oficiálně přijímané pozitivní hodnoty (např. cpe do sentimentálního odsťavňovače předváděním malých hezkých dětí nebo romantické lásky).
V opozici k tomu se nestydí prožívat a reflektovat rozkoše z opakování žánrových struktur, jejich klišé a zaběhané ikonografie. Dokonce nemají sebemenší zábrany u tzv. body genres, filmů, ve kterých se dekonstruuje lidská tělesnost (krev a sliz tečou proudem, lítají kusy masa a vnitřností, tkáně hnijí, sexuální diference se stírají apod.; známe je pod krycími názvy gore, splatter, venerický nebo high-violence-techno horor), ba naopak, nepokrytě se vyznávají z lásky k nim. Celý systém působení P+K+D je založený na vědomí plebejské, materiálně podvratné síly a sebesnižujících, ozdravných úniků zpod moci dominantní ideologie.
Odborně se tomu říká princip karnevalizace (nebojte, tak chytrej nejsem sám od sebe, mám to vyčtené z knížek). Karneval je místem, kde dochází k všeobecnému převracení hodnot a kategorií, místem, kde je každý podroben permanentní travestii. Vysoké se promění v nízké (Co je lepší Schindlerův seznam, nebo Komando ? No samozřejmě, že Komando, ale o tom se teď nebudeme bavit.), logické zdůvodnění se stává nesmyslem ,a naopak. Hravá karnevalová atmosféra umožňuje vyzkoušet si množství sociálních rolí, popírat svůj dosavadní status quo, a hlavně podvádět hrát faul play.
Způsob, jakým užívají P+K+D jazyk, ukazuje jejich příklon k neformálnější orální kultuře (ne, nemá to nic společného s Clintonem a Lewinskou), která stojí v opozici proti aseptickému spisovnému jazyku a politické korektnosti, nastolenými masmédii už od dob knihtisku. P+K+D zviditelňují původně nenápadné znaky recenzentské instituce tím, že se zabývají obskurními žánry stojícími mimo zájem a znalosti seriózních kritiků, přičemž však zároveň zneužívají jejich tradiční rétoriku. Následkem toho vznikají parodie na recenzování, kde hypertrofované obraty pojednou existují již zcela samy pro sebe, významy se volně vznášejí okolo slov a jsou vydány všanc výsměchu čtenářů. Autoři ovšem chtějí vyvolat výsměch a to všem hodnotám bez rozdílu a jejich texty mají k tomuto účelu velmi otevřenou polysémickou strukturu.

Pořád se vám nezdá, že bych mluvil o Dobešovi, Kopřivovi a Pavlovském? (Možná je neznáte, nebo máte dlouhé vedení.) Máte pocit, že jim připisuji cosi příliš vznešeného a že z nich dělám revolucionáře, bojující za svobodu projevu?
Netroufal bych si tvrdit, že tihle týpci dělají programově cokoli, co by mělo alespoň náznakem něco společného s kultivací globální demokracie, povznesením lidského ducha apod. Jen konstatuju, že díky nim a jim podobným můžeme dnešní svět vidět jako prostor volného soupeření subkultur, z nichž žádná nemá definitivní právo na dominanci v hlásání univerzální pravdy, ale musí ustavičně zápolit s jinými pravdami. S názory P+K+D a jim podobných nemusíte souhlasit, stačí, když víte, že takový pohled, jaký mají oni, je vůbec možný, a nejenom to - dokonce i publikovaný. Naše trojice echtovně tvrdých hochů nemá vůbec zájem na propagaci mezilidské tolerance. Jejich subkulturní jádro (čítající asi půltucet lidí) a okruh sympatizantů se, ostatně jako jakákoli jiná subkultura, (třeba feministky, homosexuální komunita, ekologičtí aktivisté nebo sprejeři) legitimuje prostřednictvím vyvolávání konfliktů s majoritou či ostatními podobně malými subkulturami. Subkultury žijí v symbióze neutuchajícího rozdmýchávání sporů a tím se živí a obrozují. Nic nesměřuje k nějaké absolutní ideji, konečnému smyslu. Boje různého druhu a intenzity vytvářejí dynamické sociální prostředí, v němž spory nerozřeší žádná revoluce, neboť společnost je už natolik rozdrobená, že jediné, k čemu dochází, jsou pouhé dočasné přesuny mocenských akcentů v hegemonických vztazích.
P+K+D dokazují, jaké zděšení z anarchie nastane, když si členové subkultury comicsových a videových maniaků, chápaných všeobecně jako podřadná sorta obyvatelstva, přivlastní prvky rétoriky privilegované vrstvy kulturních kritiků a začnou s nimi bezostyšně manipulovat. Kdybych vám od počátku klasifikoval P+K+D jako lidi, kteří provokativně narušují zatuchlé normy a rozbíjejí zkostnatělé konvence, vyznělo by to příliš lacině a jednostranně. Jejich progresivita nespočívá ve vytyčení nového společensko-politického cíle (na něco takového úplně kašlou), ale pouhém znevažovaní stávajících pravidel práce s textem. Recenze v podání P+K+D přestávají informovat i hodnotit tradičním způsobem a začínají narcisticky předvádět, jak jsou udělány, stávají se autotematickou a fetišistickou hrou na označování. Přičemž to neznamená, že by si i na této úrovni samotní podrývači museli být nutně vědomi svých guerillových schopností; jednají spíše intuitivně, než aby veřejně explikovali svůj záměr. Jde tak o svého druhu uměleckou (tj. primárně pocitovou, ne filozofickou) tvůrčí činnost, kde se stírá hranice mezi uměleckou kritikou, narativním psaním, nekritickým fanouškovstvím, hlasem ulice a textuální performancí. Tímto se P+K+D dostávají na úroveň jiných mediálně známých osobností přesněji extrémistických bavičů jako jsou třeba tvůrci seriálu South Park Trey Parker a Matt Stone, rozhlasový spíkr Howard Stern (zahrál si sám sebe v autobiografickém filmu Soukromé neřesti) nebo již zesnulý Andy Kaufman (a jeho alter ego Tony Clifton), o němž natočil nedávno film Miloš Forman. Všechny spojuje výsostná nedisciplinovanost, touha testovat a šokovat své publikum. Možná, že se jejich sledováním učíme všichni sami něco o sobě a různých tabu naší společnosti, ale rozhodně ne v prvním plánu. Těmto provokatérům je jedno, jestli jim budou lidé za jejich hereze, perverze a promyšlené trapnosti tleskat, nebo nadávat, berou všechno. A hlavně prachy. Bez uzardění tvrdí (konkrétně Pavlovský v discmagu Klan): Já na to v podstatě seru, já to dělám pro prachy.
Mnohokrát ve svých článcích psali něco takového jako: No, tak teď ještě napíšu pár řádků, abyste neřekli, tím splním zadaný počet znaků a půjdu si pro honorář.

Žádný vkus není nevinný (vždy za ním totiž stojí nějaká ideologie, třeba i nereflektovaná), a kdo si myslí, že jeho vkus je nějak lepší než vkus ostatních, tak se velice plete. Z tohoto důvodu je pak nakonec ospravedlnitelný i zavilý boj P+K+D proti kavárenským, dandyovským intelektuálům, kteří si o sobě myslí, že jsou něco víc, když kritizují tzv. masovou kulturu. Pokud byste se zeptali Pavlovského a Kopřivy na jejich největší nepřátele, určitě by vám od boku okamžitě vypálili: intelektuálové.

Jestli vám předcházející řádky připadaly moc abstraktní, tak se teď doufám nabažíte konkrétna. Následují ukázky toho, o čem a jak píší tito tři samozvaní megalomani, egobozi a věční diggeři. (pozn. aut. digger = videomaniak, hledající béčkové perly trashe filmy tak blbé a zvrácené, až jsou dobré)
Předně, P+K+D se zabývají se všemi důležitými masmediálními oblastmi (film, televize, comicsy, počítačové hry) a vybírají z nich především to, co si mezi -náctiletými a -cetiletými získalo kultovní ohlas. Hlavní okruhy jejich zájmu jsou ve filmové oblasti fantastické žánry SF&F&H (všeho druhu, jakostí, kombinací a proveniencí), áčkové technothrillery, hongkongské filmy (kungfu a heroic-bloodshedové gangsterky), tarantinovské a trainspottingové pastiše, bláznivé komedie (nejlépe italské), kreslené filmy a seriály (zvláště Warner Bros., Disney moc ne); v comicsovém ranku zase superhrdinské týmovky a crossovery nebo dospělácké depresivní drsárny a erotické comicsy; a jejich game naturelu odpovídají nejlépe střílečky, mlátičky a závodní hry (nepodceňují sílu Playstationu, chlapci, a dobře dělají).
Z jejich prací hodně čiší nostalgie po 80. letech rocku, metalu i krásně pitomém discu, náhle zprimitivnělých filmech té doby a boomu pirátského videa. Proto mezi jejich filmovými favority najdete osobnosti jako jsou božský Arnie Schwarzenegger, wrestler Hulk Hogan, fackovači Bud Spencer a Terence Hill, kungfu komik Jackie Chan, asijský hitman No.1 Chow Yun-Fat, kreslouni Bugs Bunny a Willie E. Coyote, tlustí uprděnci Paolo Villaggio a Renato Pozeto, béčkoví machři Bruce Cambell a Lance Henricksen či bimbos královna Julia Strainová.
Z režisérů, o nichž často mluví, pak vyjma uznávaných prvoligových veličin typu Spielberg, Cameron, Woo, McTiernan či Verhoeven vyloženě objevili pro českého diváka například tato jména: Kevin Smith, Peter Jackson, Sam Raimi, Clive Barker, Robert Rodriguez, dvojka Pepin-Merhi, Guillermo del Toro, Dario Argento nebo Lucio Fulci. Jako jedni z prvních taky mluvili s uznáním o Kathryn Bigelowové, bratrech Wachovských či Alexu Proyasovi. Navíc se zabývají i béčkaři typu Alberta Pyuna, Larryho Cohena, Jima Wynorského, Freda Olena Raye a Čechokanaďana Lloyda A. Simandla. Pokud chcete být ve společnosti skutečně in, nebo přinejmenším dobře blufovat, musíte tato jména znát, stejně tak jako nemít pochyb, že nejdůležitějším filmem 80. let byli Krotitelé duchů a v 90. letech zase Braindead-Živí mrtví.
U comicsů bude dobré, když si zapamatujete čtyři jména: Stan Lee, Frank Miller, Garth Ennis a Neil Gaiman. Portrétů a rozborů jejich jednotlivých děl napsali Pavlovský s Kopřivou nepočítaně. (Zato Dobeš píše jen o Čtyřlístku.)
Géniů není mnoho. Jen se rozhlédněte okolo sebe a spočítejte si je: Stephen Hawking, Quentin Tarantino a my dva. To je éé sedm. Jo a taky ten Bisley. Křestním jménem Simon. (Jiří Pavlovský a Štěpán Kopřiva dělají portrét kreslíře Bisleyho)

Jak psát jako Pavlovský, Kopřiva a Dobeš? Jejich styl se už podle jejich vlastních slov stává jistým "trademarkem". Tady je několik neklamných znaků, podle kterých se jejich texty poznají a které se nabízejí případným epigonům:

1. Buďte politicky nekorektní
P+K+D si vymýšlejí úděsně rasistické, sexistické, xenofobní, šovinistické a vůbec za hranicí trestního zákona se pohybující vtipy [zvláště ty o Osvětimi, Somálcích, Janu Palachovi, atentátu na Martina Luthera Kinga (Gratulujeme, trefa přímo do černého !), rakovinovém nádoru Lindy McCartnyové či smrti Josefa Luxe a Jaroslava Foglara coby pozitivních hodnotách roku 1999 apod.]. Čtenář si často po jejich přečtení musí rozvážit, jestli se tomu má ještě smát; zdali se opravdu může zasmát něčemu tak odpornému, aniž by přitom neutrpěl újmu na vlastní cti. Rada: Neptejte se, zda jsou tyto vtipy dost dobré pro vás, ale ptejte se, zda jste vy dost dobří pro ně.
Připočítejme k tomu ještě explicitně vyjadřovanou nenávist k důchodcům a malým dětem, doprovázenou většinou nejenom mimořádně nelichotivými označeními, ale i velmi detailními popisy jejich fyzické likvidace nebo obzvlášť eklhaftní vtipy o chrchlech a ušním mazu či neustálé Dobešovy zmínky o vakuové pumpě. To jsou však většinou excesy mimo samotné předměty recenze.

Staňte se znovu dítětem. Zašlápněte plynový pedál až do Přemka Podlahy a stiskněte spoušť kulometu. (Kopřiva o simulátoru motokár Speed Freaks)
2. Kašlete na etické kodexy filmové kritiky
P+K+D se vyvyšují nad čtenáře (Nejsme obyčejní lidé. My jsme FILMOVÍ RECENZENTI. My můžeme všechno. Jsme nadlidé, nová a lepší rasa. Homo Superior Recenzentus.), leckdy je i urážejí (Tak už jste dočetli a teď vypadněte.; Všichni čtenáři, co čtou tento článek, jsou hnusní, kromě těch, kteří dočetli až sem, protože ti jsou úplně nejhnusnější.; Pokud na tento film nepůjdete, tak jste hovada. Možná dokonce větší než jsme my. apod.), a především hrubě častují namnoze podpásovými argumenty tvůrce a herce (např. herecké výkony a` la Bohnické divadlo Mezi ploty, dement, potácející se s kamerou apod.). Dále pomrkávají na kamarády a vyřizují si vzkazy s fanynkami i odpůrci (Erotické foto podmínkou!; Martina se v tomto článku konečně dozví pravdu o svém otci.; Bylo to bílé na Hančině bradě, když mi ve čtvrtek otevírala dveře, opravdu jogurt? aj.).
Mimoto se také ještě stihnou popichovat navzájem mezi sebou (Kopřiva např. obviňuje Pavlovského z nekrofilie) a hlavním tématem bývají narážky na vlastní pleše (Dobeš nazývá Pavlovského s Kopřivou siamská plešata, oni jej na oplátku Mrdek Dopleš).

Redakce vyzývá Jiřího Pavlovského, aby přestal být za každou cenu vtipný ! (redakční poznámka v časopisu Kinorevue pod článkem o Monty Pythonech)

3. Nedopusťte, aby bylo z úvodu poznat téma článku
Jedním z nejtypičtějších prvků jejich psaného projevu jsou totálně zavádějící úvody, v nichž dalekosáhle hledají referenci k tématu článku, oddalují podstatné informace a zabývají se úplnými prkotinami, takže z toho často vyleze jakýsi automatický text, naplněný úplně schizofrenními asociacemi a fórkecy (škoda, že nemůžu uvést žádné příklady zabraly by moc místa). Dobrým zvykem u P+K+D bývají absurdní morální ponaučení na konci článků, viz:
Zdá se, že Hitman se dočká toho, co zatím potkalo jen pár vyvolených sérií, jako třeba Sandman nebo Preacher celá řada bude pro svůj úspěch znovu vydána formou comicbooků. A to bude fajn, nejen kvůli tomu, že Hitman je geniální comics, ale také proto, že čím víc se vydá tlustých comicbooků, tím víc se vykácí amazonských pralesů, zelených plic planety. Což je jedině dobře, protože už nás nějaký čas iritují. Smrdí kyslíkem. (comics Hitman: Ten Thousand Bullets)
Všichni přece víme, že pomsta je správná a dobrá. (film Grázl)
Tarantino a Rodriguez milují krev a milují béčko. A tak to má být. (film Od soumraku do úsvitu)

Říkejte mi klidně barbare a nuťte mě obědvat s vidličkou, ale mnohem radši se dívám, jak někdo kvičící babě ufikne kozu, než na roztřesené záběry větviček a potůčků, které nabízí Záhada Blair Witch. Víte co? Říkejte mi barbare Conane. (Marek Dobeš srovnává ubohou americkou amatéřinu s veledíly italského hororu)

4. Hrajte si s jazykem a przněte ustálené obraty
Neuvěřitelnou vynalézavost projevují P+K+D v překrucování a inovování pořekadel, lidových moudrostí či zaužívaných slovních obratů (nedovedou se zkrátka spokojit s běžným tvarem, vždycky musí mít něco extra): hrát druhé cello; chyba mostu; to je jiný dadák; jestli je tohle váš šálek nudlové polévky; je to jeho denní rýže (u asijských filmů); ryba, která je podělaná až za skřelema; postavit se na vlastní protézy; nehodil rotační kanón svého multitalentu do žita či jiné zdravé obilniny; první, co vám brnkne o oční nerv; je třeba pohlédnout pravdě přímo do kontaktních čoček; nejen střelbou živ je člověk; stát tváří v rypák; Achillovo kopyto; smůla se mu lepí na plovací blány (o kačeru Duffym) apod.
I tak jednoduchou formulaci jako narodil se musí zprznit do podoby vymáznul z dělohy nebo svůj první bungee jumping na pupeční šňůře provedl dne. Naproti tomu mají své ustálené úvodní a závěrečné fráze např. Poslyšte poudačku. Tak to bylo moudro dne otce Furata.
Články hojně prokládají infantilními básničkami a popěvky Já jsem robot malý, nebojím se vody.; Měla bába robota, robota, hodila ho do bláta, do bláta, hej!; Kdo se v mém hrobě šťárá, na toho pošlu komára. (to ukradli z nejhoršího českého filmu 90. let Jméno kódu: Rubín); peklo kleklo; my jsme čerti, extra čerti a jiné hity.
Tady mám jenom malý výběr nadávek, který můžete v jejich článcích nalézt sráč a přizdisráč, kakoň, chcíploň, píchač (muž, který pravidelně sexuálně uspokojuje druhou osobu, nejčastěji opačného pohlaví, příp. vůbec tvor s penisem, schopný kopulačních pohybů např. zmutovaný klokan s Tank Girl), blitka (synonymum pro sračka), blitkař (umělec, tvůrce blitek), teplajzník (skoro až eufemizmus pro teplouše) či úplně adresná kráva baňďoch tuplovaná Tereza Pergnerová. A zde zase skromnou řadu jejich oblíbených slangových slov a frází, která se v článcích jiných publicistů neobjevují vychytaný/vychytávka, nabušený, nahuštěný, nadupaný (většinou akcí, vizuálními nápady atd. opakem jsou slova rozevlátý a rozmáchlý), namakaný, vymakaný, promakaný, vyžahnout, vysmahnout, vyhulit, (vy)kydlit, holomajzna, bugr, maglajz, blivajz, pumlíč, chlístat (krev a mozky), šajnit, odlifrovat, okopčit opajcnout, přikurtovat/odkurtovat, přešaltovat, vypadat vyhnusle, probrat se z tý country či diskotéky, vyžvejklý, kuňďabácký, štandopéde, méďa beďar, místo linie -lajna, hrubě jako velmi, přehršel slova totální (jízda, nářez, vodvaz, odpich, vypalovačka, maso, pilník atd.). Necítí zábrany ani v užívání slov jako podělat, srát, nasrat nebo mrdat.
Také mají svá oblíbená cizí slova inferno, tsunami, hekatomby, kataklyzma, blitzkrieg, berserk, armageddon, blizard, vendeta, nemesis, capo di tutti capi, finito, peon, vyšisovaný atd.

Navrch obohatili češtinu o několik neologizmů pominu desítky oidů (scifoid, fórkoidní, humoroidní, sračkoidní, peckoidní) a personifikovaných ovek (seagalovka, vandammovka, hauerovka) a zmíním originální slovo kadboch, což je v jejich případě výjimečně politicky korektní výraz pro Američana afrického původu. (Jedná se o podobný případ jako slovo drokk, které užívá comicsová postava soudce Dredd místo fuck, poněvadž jinak by ho nemohli číst mladší čtenáři.) Uvedli do oběhu jeden zajímavý polonizmus makabrický (pokud vím, u nás se toto slovo vyskytlo jinak pouze v knize Schůzky s upírem Andrzeje Kolodyńského a správný český tvar by měl znít makabrózní), dále podivná slova frikantní a kromulózní nebo roztomilosti babka popelnicohrabka, mifikundátor, televizobedna, gruppendeath atd.

I kdyby si váš pes nečistil celý život zuby, pořád by jeho tlama vypadala snesitelněji než vizáž tohoto typa, kterého jsem si pracovně přezdil Lorenzo Tlamas. Přál jsem mu celý film smrt. (Dobešův popis herce Anthonyho Waye, hrajícího ve filmu Kouzelná zahrada)

Mohl bych pokračovat hodně dlouho, jelikož rezervoár nápadů P+K+D obsahuje nesčíslné množství dalších pikantérií, ale mně šlo jen o to, naznačit základní rámec hry, v níž se pohybují.
Přičemž tento rámec, jak vidno, překračuje všechny meze, jaké si zatím vytyčila a dodržuje běžná publicistika. Naše česká trojka (to není žádná obdoba švédské trojky, já nevím, na co furt myslíte, vy nadrženci), podobně jako kdysi cinefilská z Cahiers du Cinema (Truffaut, Godard, Rivette, Chabrol, Rohmer co jméno, to intoš), se už rozhodla přejít od teorie k praxi, a výsledkem je prozatím čtvrhodinový kraťas I was a teenage intelectual, v němž tvůrci svůj literární modus operandi transponovali do filmového kódu řekl bych jako kritik. Jako fanoušek popkultury si nemohu přát nic jiného, než aby v jejich dalších projektech bylo ještě více vybuchujících hlav a úderných hlášek.