Průhledná společnost

David Brin je proslulý především jako spisovatel science fiction. I u nás vyšly jeho romány Praktický efekt, Sluneční poutník, Pošťák či Hvězdný příliv. Krom toho ale napsal i studii o soukromí ve věku kybernetiky.

Povím vám příběh o dvou městech z nedaleké budoucnosti, řekněme za dvacet let. Pokud se nestane něco neočekávaného, budete si muset vybrat jedno z nich. Jiná možnost není.
Na první pohled obě budoucí města vypadají skoro stejně. Obě jsou plná úžasných technických divů, zvláště pak v oblasti elektronických médií. Obě pociťují stejnou známou bezradnost nad marností a rozkladem. Pokud vidíme nějaký pokrok v řešení lidských problémů, postupuje pomalu a postupně. Děti mají možná lepší vzdělání. Vzduch není tak jedovatý. Lidé mají starosti s přelidněním, životním prostředím a nejbližší mezinárodní krizí.
Z těchto rysů nás teď nezajímá ani jeden, protože jsme si povšimli něčeho, čím se obě města jedenadvacátého století výrazně liší od našich. Jednoho rysu, který je jasně odlišuje od kterékoli metropole konce devadesátých let. Z ulic obou měst se téměř vytratil zločin. To je však jen projev, výsledek. Základ změny se na vás dívá z každého sloupu, střechy a dopravní značky. Totiž maličké kamery, jež natáčejí oko z jedné strany na druhou a sledují provoz dopravy, chodce a všechno ostatní. Dostali jsme se do orwellovské noční můry? Zbavili se občané obou měst zločinu za cenu života v stalinské dystopii?
Vezměme si město číslo jedna. Všechny z bezpočtu kamer předávají signál na policejní ústředí, kde agenti za pomoci komplikovaných programů pátrají po jakémkoli narušení veřejného pořádku nebo zavedeného způsobu myšlení. Občané na ulicích jsou si plně vědomi, že každé jejich slovo a skutek zaznamenává jakási tajemná instituce.
Teď přeskočíme v prostoru i čase.
Město číslo dvě vypadá na první pohled podobně. Opět narazíme na všudypřítomné kamery, umístěné na každém vyvýšeném místě. Záhy však odhalíme zásadní rozdíl. Elektronická oka nehlásí své informace tajné policii. Každý obyvatel metropole se může naopak kdykoli podívat na hodinky nebo na televizi a vyhledat si záznamy z kterékoli kamery ve městě. Tu se noční chodkyně dívá, zda na ni za rohem někdo nečíhá. Tady zas nedochvilný mladík kontroluje, zda na něj milá ještě čeká u kašny. O blok dál starostlivá matka prohledává celou čtvrť, kam se zatoulalo její dítě. U obchodu zatýká policista mladistvého zloděje úzkostlivě podle předpisů, neboť ví, že ho sledují stovky lidí, zda profesionálně nepochybí.
V městě číslo dvě jsou kamery zakázány v mnoha budovách... kromě velitelství policie. Každý občan může nahlédnout do účtů, obžalovacích spisů a především do velína kamerového systému, aby se ujistil, že služba vskutku pátrá jen a jen po zločinu.

Přes počáteční příbuznost jde o dvě velice odlišná města. Různý způsob života tu ukazuje na zcela opačný vztah mezi občany a jejich strážci. Čtenáři může naskakovat husí kůže z obou variant, ani jedna budoucnost se mu nelíbí. Lze však pochybovat, kde bychom raději žili, kdybychom jinou možnost neměli?
Bohužel se zdá, že jinou alternativu opravdu nemáme. Kamery už jsou na pochodu, spolu s datovými sítěmi, jež dokáží přenášet nespočet obrázků rychleji než myšlenka. Budoucnost k nám už dokonce dorazila. Trend se poprvé objevil před deseti lety v britském městě Kings Lynn, kde šedesát kamer monitorovalo pro policejní účely problémová místa. Výsledný úspěch nikdo nečekal, neboť v okolí kamer klesla pouliční zločinnost na sedmdesátinu. Za pár měsíců se zařízení zaplatilo díky penězům ušetřeným za policejní hlídky. Příkladu Kings Lynnu už následovaly stovky dalších měst. Skotský Glasgow ohlásil snížení zločinnosti o 68%, policie v Newcastlu usvědčila díky záznamům 1500 pachatelů (až na sedm případů, usvědčených později, se všichni přiznali). V květnu 1997 vyrabovala tisícovka fotbalových fanoušků centrum Newcastlu. Vyšetřovatelé na záznamech rozlišili 152 tváří a osmdesát z nich otiskli v místních novinách. Za pár dní byly všechny identifikovány.
Ve Spojeném království už na stovku policejních služeben přenáší obraz čtvrt milionu kamer. Ve všech lokalitách se snížil počet přestupků a trestných činů. Průzkumy dokazují, že občané jsou monitoringem prostě nadšeni, byť britský libertarián John Wadham a další se bojí, že jde o nezdravé šíření špehounské techniky, jež může být užita k jakémukoli jinému cíli a samozřejmě zneužita.
Do Severní Ameriky se móda kamer dostala později, ale rovněž se jí tu začíná dařit. Jakmile počáteční experimenty přesvědčily veřejné mínění, instalovalo město Baltimore policejní kamery na všech 106 křižovatek v centru. V roce 1997 začalo město New York monitorovat Central Park, stanice metra a další veřejná prostranství.
Zjevné a výrazné krátkodobé úspěchy této primitivní technologie nikdo nepopírá. O ty však nejde. V dlouhodobém výhledu stanou obyvatelé Baltimoru a mnoha dalších měst před stejnou volbou jako občané našich vymyšlených metropolí. Kdo bude nakonec kamery kontrolovat?
Probereme ještě několik případů:
Kolik rodičů by někdy chtělo být mouchou, aby viděli, jak se jejich dítěti daří ve školce? Dnes už je to možné díky sledovacímu systému Kindercam, který pracuje přes telefon na internetovém serveru. Rodiče se nalogují, vyťukají adresu www.kindercam.com, zadají heslo a kdykoli uvidí své dítě v reálném čase z každého místa na světě. V roce 1998 se měl Kindercam po světě zavést v dvou tisících školek. Matky na služebních cestách, otcové v zahraničí i vzdálení prarodiče se mohou denně mrknout na svoji ratolest. A nevýhody? Příliš starostliví rodiče se nedokáží odtrhnout od monitoru a cizí rodiče zase uvidí vaše dítě, jak zlobí.
Už dnes dokáží konstruktéři vmáčknout elektroniku videokamery do krabičky menší než kostka cukru. Spy Shop, obchůdek dva bloky od budovy OSN, nabízel za přístupnou cenu elektronická očka ne větší než půl krabičky cigaret. Laciné štěnice budou brzy tak malé, že si jich náhodný kolemjdoucí nevšimne.
Naše města však všudypřítomnou bdělostí nezamořují jen kamery. V Redwood City nedaleko San Franciska, a později i jinde, propletli policisté celé čtvrtě zvukovými snímači připojenými přímo na velitelství. Za pomoci triangulace teď důstojníci přesně vědí, kde zazněl výstřel a kam poslat hlídku, aniž by museli čekat na nepřesné telefonáty sousedů. Roku 1995 podepsalo ministerstvo obrany Spojených států smlouvu za 1,7 milionu dolarů s firmou Alliant Techsystems na zkoušky dokonalejšího systému mikrofonů SECURES ve Washingtonu i jinde. Měl by dokázat poznat nejen výstřely, ale rovněž lidské volání o pomoc.
Na tom zatím není nic špatného. Konstruktéři však přiznávají, že nebude nijak těžké zařízení vylepšit, aby štěnice dokázaly otevřenými okny ložnic nahrávat hlučné projevy vášně nebo naslouchat rodinným hádkám.
Tak daleko to samozřejmě nikdy nedospěje, ujistil nás jeden úředník.
Vezměme si jiný vynález z výstroje Jamese Bonda, který si už dnes může pořídit každý platící zákazník. Téměř každý obchod s elektronikou vám levněji než videokameru prodá kočičí oči vybavené stejně kvalitní infračervenou optikou, jakou používá armáda. Firma AGEMA Systems ze Syrakus prodala několika policejním okrskům kamery, jež dokáží z ulice rozlišit uvnitř v domě teplo ze skleníků na marihuanu a někdy i poznat, kdy osoby za zdí přecházejí z jedné místnosti do druhé. Vojenská i komerční technologie postupují stejně rychle, jako už po mnoho let v případě počítačů. Znamená to, že ani tma nám dnes nezaručí soukromí.
Stejně špatně vás ochrání zeď kolem zahrady. Koncem roku 1995 admirál William A. Owens, zástupce náčelníka štábu Spojených států, popsal systém, jenž měl začít fungovat do jednoho roku. Využívá vrtulníku s rádiovým ovládáním a malé televizní kamery, jež ze vzduchu zkoumá terén pro pěší vojsko. Podobná zařízení v ceně kolem milionu dolarů se samozřejmě používají už dlouho, neboť dokáží provést vzdušný průzkum, aniž by armáda riskovala život pilota. Nový systém se od nich však liší přístupnou cenou a jednoduchostí. Místo početného obslužného personálu dokáže vrtulníček řídit jediný voják. Cena bude minimální, neboť se každé zařízení vejde do ruky. Při svých rozměrech a tichém chodu pak mohou poletovat mezi stromy a přes ploty, aby prozkoumaly terén, do něhož se chystá pěší rota. Admirál Owens očekává, že se začnou vyrábět ve velkém a tak se sníží cena. Zmeškají snad tento vývoj komerční modely? Tolik o klamném soukromí, jehož si naháči užívají na slunci za zdí svého dvorku.
Můžeme podobnému vývoji předejít, když povolíme užívání létajících kamer jen armádě? Samozřejmě ne. Jejich rozšíření žádný zákon nezabrání. Občané si příslušnou legislativu samozřejmě vynutí. Úředních vyhlášek bude pod tlakem veřejného mínění kvapem přibývat. (Neměli bychom schválit i zákony proti leteckým modelářům?)
Nehledě na počet zákonů na sebe však příchod podobných novinek do našich měst nenechá dlouho čekat. Bohatí a mocní si je opatří, ať už legálně, nebo ne. Udělátka se rozšíří, budou každý rok menší, rychlejší, levnější a chytřejší. Monitorovací systémy jsou navíc jen příslovečnou špičkou ledovce. Úžasný informační věk skýtá bezpočet dalších možností. Uchrání vaši klasickou korespondenci papírová obálka, když moderní skenery dokáží přečíst písmo uvnitř? Řekněme, že si s ostatními dopisujete e-mailem a zprávy softwarově kódujete, aby je dokázal přečíst jen zamýšlený adresát. Co vám budou platné všechny kódy a šifry, když si váš nepřítel pořídil heslo vašeho šifrovacího programu, nebo vám rovnou poslal do pokoje maličkou kameru a sleduje každý úhoz do klávesnice?
Stejné problémy vyvstávají, když se zamyslíme nad přibýváním obrovských databází, jež znají vaše životy, zvyky, chutě a všechno, co jste kdy udělali. Čtečky karet v obchodech už teď produkují nesmírné množství statistických údajů o zákaznících a jejich nákupech, jež čekají jen na vyhodnocení. (Nedržíte dietu a kupujete si koblížky? Zásobujete se mastí proti hemeroidům? Databáze to vědí.) Korporace tvrdí, že informací využívají ke zkvalitnění služeb. Jejich kritici namítají, že velké společnosti tak získávají neregulérní výhodu, neboť o nás vědí daleko více, než my o nich. Počítače budou brzy znát všechny záznamy o vašich finančních operacích, školních výsledcích, soudních přích i lékařských vyšetřeních, jež vás rozeberou až do genů. Ke všem zmíněným informacím se mohou bez vašeho vědomí nebo dokonce proti vaší vůli dostat cizí lidé.
Stejně jako u pouličních kamer z počátečního podobenství i v případě informačních sítí rozhodne naše volba o životech příštích generací.

Ohrožením soukromí se samozřejmě zabývalo již množství lidí. Z knih jmenujme například přemýšlivé Soukromé záležitosti Janny Malamud Smithové nebo učené Právo na soukromí od Ellen Aldermanové a Caroline Kennedyové, z jiných zdrojů třeba paranoidní tirády milovníků konspiračních teorií, kteří vidí za každým rohem Velkého bratra. V celém spektru ale poznáváme jedno společné téma. Téměř pokaždé autor burcuje a volá do zbraně na ochranu tradičního soukromí proti skrytým (vyberte si sami) vládním byrokratům, korporacím, zločincům nebo obyčejným zvědavcům.
My navrhujeme jiné řešení.
Ve skutečnosti už je pozdě bránit se kamerám a databázím. Džina zpátky do láhve nenacpeme. Ať prosadíme sebevíc zákonů, novou technologii a databáze už zakázat nepůjde. Zůstanou s námi.
Světlo se dostane do každého kouta našich životů.
Hlavním problémem nového století bude, jak dokáží dospělí v takovém světě žít, soupeřit, spolupracovat a prosperovat. V průhledné společnosti.
Tak například v případě zmíněných kamer v obou modelových městech vidíme, jak rozdílný život vedou občané každého z nich díky jedinému rozhodnutí. Jedná se o to, jak odpověděli na následující otázku:
Budou mít i prostí obyvatelé právo přístupu k čidlům spolu s mocnými? Budou moci obyčejní lidé sledovat ty, kteří je sledují?
Ve městě číslo jedna Josef a Jana Beránkovi za celý den na všechny mikrokamery ani nepomyslí. Možná dokonce věří oficiálním prohlášením, že všechna čidla byla zakázána a zničena už před rokem či dvěma. (Ve skutečnosti byla jen zmenšena, aby je nebylo tak snadné odhalit.) Josef a Jana mají dobrý pocit, že je sousedi nemohou špehovat. Jinými slovy žijí v blahé iluzi soukromí.
Obyvatelé města číslo dvě tak naivní nejsou. Uvědomují si, že přinejmenším venku bylo soukromí vždy jen přeludem. Vědí, že na kameru na nedaleké lampě se může napíchnout kdokoli ve městě... a nijak zvlášť jim to nevadí. Chápou, co je důležité; totiž že žijí ve městě, kde je policie schopná, úctyhodná a především zodpovědná instituce. Kde jsou byty a domy svatyní, ale na ulici se mohou bohatí i chudí cítit stejně bezpeční a navíc hledět očima bezpočtu kamer na divy veliké, ale snadno uchopitelné vesnice, jíž se jejich metropole stala, jako by se kouzlem proměnila z bydliště mužů a žen v město ptáků. Občané města číslo dvě občas podlehnou pokušení a zasteskne se jim po starých časech, než se kolem nich vyrojilo tolik kamer... než se do domovů vnutila televize... nebo telefon, automobil... Většina obyvatel ale ví, že staré časy jsou pryč a už se nevrátí. Život je snesitelný především protože každý ví, co se děje, a může zasáhnout do věcí budoucích. Se stejnou vahou jako miliardář nebo náčelník policie.

Naše podobenství jako každé jiné je samozřejmě hrubým zjednodušením. V našem městě volného přístupu budou občané muset tisíckrát řešit nastalé problémy:
Vzhledem k tomu, že můžete někoho kamerami sledovat až domů, měl by se usvědčeným zločincům zakázat přístup k Síti?
Může si někdo objednat vyhledávací program, který v davu kolemjdoucích rozliší právě vaši konkrétní tvář? Kdyby byly podobné pasti po celém městě, snadno by lapily hledané osoby. Najdu ale ještě někdy v davu anonymitu? Začnou snad lidé na veřejnosti nosit masky? Nebo nám bezpečí zajistí vlastní vyhledávací programy, které nás upozorní, že nás někdo našel? (Řešení formou oboustranné otevřenosti.)
Kdy začnou dokonalé kamery používat obchodníci i pod střechou? Zabrání sice krádežím, ale komu je co do toho, jakou si kupuji knihu?
Pokud se budou létající kamery nadále zmenšovat (třeba na velikost komára), kdo nás ochrání proti šmírování, a policejnímu špehování?
Výčet podobných potíží by mohl pokračovat ještě dlouho. Složitost volby přiměje některé občany města číslo dvě závidět jednoduchý život obyvatelům města číslo jedna, kde mají stejnou moc jen velké podniky, stát a organizovaný zločin. Řečená elita se bude snažit obyvatele přesvědčit, že žádné kamery neexistují. Někteří lidé dají iluzi soukromí přednost před obtížným rozhodováním ve městě číslo dvě.
Na tom není samozřejmě nic nového. Každá generace činí rozhodnutí, jež změní běh dějin. Když Thomas Jefferson předepsal státu revoluci každých pár desítek let, nemluvil jen o politice, ale rovněž o nutnosti nezkostnatět, dokázat se přizpůsobit změněným podmínkám a přitom neodhodit hodnoty, jež považujeme za univerzální a neměnné. Naše civilizace je už teď dost hlučná právě proto, že jsme si zvolili svobodu a svrchovanost jedince, což s sebou přináší neustálé dohady na nejnižší úrovni.
Dnes se nemění jen rychlost změn, ale také naše výbava do budoucnosti. Dnešní civilizace se liší hlavně tím, že dokáže využít dvou bolestných zkušeností.
1) V celých dějinách jsme nalezli jediný lék proti chybám a jejich neustálému opakování. Nápravu sebeklamu. Tím lékem je kritika.
Vědci tuto základní pravdu znají už dlouho, neboť je úhelným kamenem jejich úspěchu. Teorie si vyslouží úctu, teprve když dostatečně dlouho odolává všem útokům. Teprve když si na ní armády chytrých kritiků vynutí tisíce drobných vylepšení, stane se hypotéza uznávaným modelem světa.
Jiný příklad nám dává kapitalismus. Když funguje v mezích spravedlivých a nestranných pravidel, odmění volný trh snahu, tvrdou práci a inovace, stejně jako na cenách akcií ztrestá společnosti, jež dělají příliš mnoho chyb. Každý zastánce evoluce také ví, že nejtvrdší formou kritiky je smrt, neboť nemilosrdně nutí druhy ke změnám. Dokonce doma a v práci jsou si vyzrálí lidé vědomi, že se poučí jen z vlastních chyb, nehledě na to, jak zprvu skřípeme zuby, když nás na ně někdo upozorní.
Což nás přivádí k druhé pravdě:
2) Nejméně rádi lidé a hlavně vůdci slyší právě kritiku.
Tento rozpor měl v průběhu staletí na lidskou kulturu nepominutelný a zhoubný vliv. Historické záznamy jsou plné žalostných případů utrpení způsobeného potlačením svobody projevu a otevřenosti, takže mocní mohli dělat strašlivé chyby, aniž by se ptali na souhlas či názor zdola.
Pokud si nová západní civilizace osvojila nějaký šikovný trik, zodpovědný za její úspěch, pak je to důraz na osobní zodpovědnost, zvláště pak možnost pohnat k zodpovědnosti i mocné. Heslem doby je otevřenost a politici museli neradi povolit svobodu projevu a shromažďování, zveřejňování složení potravin, sponzorských darů stranám a podobně.
V moderní populární kultuře, kde skoro každý film či román hlásá nedůvěru k moci, vidíme stejnou morálku.
Zmíněný jev nebyl neznámý ani předchozím generacím. Učebnice říkají, že svobodu zajišťuje ústavní systém brzd a protizávaží, ale když ho začátkem devatenáctého století opsaly téměř všechny nové jihoamerické státy, ani v jednom neudržel svobodu dlouho. V Severní Americe zafungovaly ústavní pojistky jen díky nezvratnému přesvědčení, vyjádřenému v písních, příbězích a dnes i v hollywoodských filmech, že na každé soustředění moci máme hledět s nedůvěrou.
Ze všeho nejméně můžeme věřit vládě.
Filosof Karl Popper zdůraznil důležitost tohoto mýtu během druhé světové války a krátce po ní ve své slavné knize Otevřená společnost a její nepřátelé. Jen trváním na osobní zodpovědnosti můžeme podle něj neustále připomínat státní správě, že má sloužit. Také pak můžeme věřit, že nás obchodníci nepodvádějí a továrny neotravují vodu. Zpochybňování a dotírání na autority je možná hlučné a občas neúčinné, ale zajišťuje svobodu daleko lépe než jakýkoli starší společenský model, založený na úctě a důvěře.
Kdykoli se však v dnešní společnosti jedna zájmová skupina pokusí pohnat k zodpovědnosti jinou, vyvstává další paradox: Jakmile nastane střet mezi soukromím a zodpovědností, lidé požadují pro sebe soukromí a průhlednost pro všechny ostatní.
Toto pravidlo platí snad v každé sféře moderního života, od prokurátorů specializovaných na sexuální aktivitu politiků až po vystrašené rodiče, kteří se dožadují zveřejnění jmen pedofilů. Od obchodníků zvědavých na stav účtu zákazníka po klienty, kteří jsou samozřejmě proti. Od lidí, kteří nutně potřebují na telefonu vidět číslo volajícího, až po ty, kteří by ztrátu anonymity v telefonu považovali za ohrožení života. Od lidí, kteří chtějí odtajnit vládní záznamy, aby už neskrývaly úřednickou neschopnost a státní šmírování, až po ty, kdo by se zveřejněním osobních údajů nikdy nesouhlasili.
Moderní sklon k přeceňování vlastní spravedlivosti vychází najevo zvláště v diskusích o budoucí organizaci nových institucí informačního věku a Webu. V posledních letech se občané i společnosti dovolávají šifrovacích nástrojů, jež by otevřené kanály Internetu a telefonní i televizní přenosy proměnily v mlhu šumu a skrytých zpráv. V zástěnu navyklých masek a rutinní anonymity.
Některé z nejbystřejších mozků dneška začaly vychvalovat nastávající zlatý věk soukromí, kdy se už nikdo nebude muset bát úředního špiclování. Známý obrazoborec John Gilmore, příznivec zákona v chaosu místo zákona pořádku, nedávno prohlásil, že počítače jsou jen přidaným vědomím a proto by měl být jejich obsah stejně tajný jako naše vlastní myšlenky. Jiný aktivista, John Perry Barlow, otiskl sporné Vyhlášení nezávislosti kyberprostoru, kde tvrdí, že Internet a jeho obyvatelé by se měli osvobodit od přežitého světa národů a jejich zastaralých zákonů. Nesourodá skupina lidí jako Tim May, Philip Zimmerman a další, již se sami označují cypherpunks, si vytkla za cíl vyzbrojit občany mocí skrývat svá slova, činy i totožnost. Druhou možností je podle nich jen všemocná tyranie.
Podobné názory by možná působily přehnaně, až extrémně, ale není radno podceňovat jejich vliv na komunitu hackerů, slídičů a dalších obyvatel sítě. Dokonce mezi bojovníky za soukromí, kteří se považují proti Barlowovi a Gilmorovi za umírněné třeba australský sociolog Roger Clarke, Beth Givensová nebo profesor z Kalifornské univerzity San Diego Phil Agre převládl společný názor, že soukromí musíme chránit selektivním omezením informačního toku: vydat zákony o přístupu k nejrůznějším datům, například umožnit občanům či společnostem vlastnictví určitých informací či dát někomu dokonce možnost žalovat jiného člověka za to, že něco ví.
Jinak, prohlašují hrdinní zastánci soukromí, ztratíme i samu svobodu.
Než se postavím této moderní vášni pro osobní i firemní tajnůstkaření, rád bych zdůraznil, že mám rád soukromí! Řeční excentrici jako já ho potřebují možná ještě více než uzavření lidé. Všechno mě nutí k mlčenlivosti a ochraně vlastní rodiny před nájezdy okolního světa. Když se vrátím k podobenství ze začátku této úvahy, sám bych si stěží zvykl na život v prvním i druhém městě.
Nechci, aby na mě civěly létající kamery.
Několik lidí například Steward Brand, Nick Arnett a Bruce Sterling už ale začalo poukazovat na zcela zjevný fakt: kamery na každém rohu jsou už za dveřmi.
Ještě to zopakuji: kamery přicházejí. Nic je nezastaví.
Samozřejmě to můžeme zkusit. Můžeme přesvědčovat, demonstrovat, schvalovat zákony. Ale zákony na ochranu soukromí nezabrání skrytým očím nahlížet nám do života. Budou jen tím menší, pohyblivější a šikovnější. V sotwarové podobě budou křižovat datové dálnice. Bohatí, mocní, policie a technologická elita si na každého z nás vždy zjistí, co budou potřebovat.
Nakonec, jak už před lety předpověděl Robert Heinlein, bude hlavním výsledkem zákonů na ochranu soukromí zmenšení štěnic. A také, jak dodávám já, nemožnost dozvědět se cokoli o bohatých a mocných.
Když srovnám důležitost soukromí a zodpovědnosti, vidím jediný výsledek. Soukromí je jen kýženým výsledkem svobody. Když zůstaneme svobodní a samostatní, zůstane nám jen v ložnicích a svatyních. Jako občané můžeme jisté soukromí požadovat (já rozhodně budu). Zodpovědnost ale není jen výsledkem. Je totiž jednou ze základních podmínek svobody. Bez zodpovědnosti, jež pramení z otevřenosti k níž budou povinováni i nejmocnější lidé a instituce , svoboda zajde na úbytě, stejně jako v každé kultuře, kde elita zjistila, jak snadno lze vládnout v konspiraci.
Dějinami ověřená pravda bude mít tisíckrát větší váhu v informačním věku, kdy se kamery rozmnoží jako býlí, ať chceme nebo ne.
V budoucnosti nás mezi jiným čeká toto důležité rozhodnutí:
Smíříme se s životem všem na očích, s životem prostým tajemství, když si na oplátku budeme moci posvítit na každého, kdo by nám mohl ublížit? I na veliké a naduté? Nebo je nám iluze soukromí tak drahá, že nám stojí i za přesun části našich práv na stát a moc? Snadná odpověď neexistuje, ale klást si správné otázky je dobrý první krok.

přeložil Robert Tschorn