Nepomukův syndrom

Člověk s mobilem v kapse je rybička v akváriu...

Svět pěti smyslů
Čerpáte u pumpy do auta benzín. Podíváte se šikmo vzhůru. Spatříte objektiv televizní kamery. Přístroj vás vidí a zaznamenává váš obraz na magnetickou pásku. Vstoupíte dovnitř. Zachtělo se vám cigarety. Odejdete na záchod a zapálíte si. Za chvilku se ozve bušení na dveře.
Tady se nekouří, pane!
Krucinál, copak je taky tady kamera? Není, jenom u stropu je detektor kouře. Něco jako elektronický nos.
Jdete zaplatit. Platíte kartou. Peníze, které jste nikdy neviděli (přišly vám na konto bezhotovostně) a neuvidíte (odejdou na konto benzínové společnosti) zašumí v drátech.To byl zrak a čich. To existuje už dnes.
Za pár let mohou nastoupit další smysly. Dejme tomu, že u téže pumpy dojde k přepadení. Kde se vzali, tu se vzali, grázlové s pistolemi. Jsou dobře připraveni, uřezali všechny dráty vedoucí k pumpě a parabolickou anténu natočili kolmo vzhůru. Vypálí několik varovných výstřelů. Za dalších pět minut tu jsou policisté a grázly pochytají, aby je o pár dní později soudce pustil s omluvou na svobodu a policisté dostanou důtku za brutalitu. Jak se policisté dozvěděli o přepadení?
Svět se naučil naslouchat. Na různých místech ve městě jsou umístěna zvuková čidla. Dovedou rozlišit alarmující zvuky, jako jsou výstřely nebo volání o pomoc. Dovedou i určit směr a jakmile jsou v doslechu aspoň tři, vyhodnocovací centrum dokáže určit místo, které je zdrojem zvuků, s přesností několika metrů. Chuť bude následovat.
Mezi čichem a chutí je úzká spojitost ví to každý majitel psa, který si všiml, že pes objekt očichá a pokud je mimořádně zvědav, ještě ho olízne, aby získal zpřesňující informace. Pach je individuální, stejně jako otisky prstů, DNA nebo kresba duhovky. Jistě bude používán k identifikaci osob. Bude to diskrétní, neviditelný detektor. V některých případech si však nebude jist existují parfémy které přetlučou přirozený tělesný pach . Dejme tomu, že půjde o identifikaci nutnou ke vstupu do budovy. Vaše voňavka anebo síla alkoholu, čichový detektor zmátla.
Pak nastoupí chuťový detektor.
Na rozdíl od tří předešlých vyžadují chuťové a hmatové detektory kontakt. Zrakovému, sluchovému ani čichovému detektoru nemůžete zabránit v koukání, poslouchání a čmuchání, zato chuťovému a hmatovému ano. Jenže ono vás to pak do té budovy nepustí.
Mimochodem, chuťový detektor není žádný výmysl. Funguje v detektoru lži, sleduje chemické pochody v pokožce, a to není nic než chutnání.
Pokud jde o hmatové detektory, zde bychom se mohli dostat do sporu, co to vlastně je. Teplotu cítíme především hmatem naše přístroje ji vnímají v infračerveném spektru. V jistém smyslu ji tedy vidí i hmatají současně. Takto lze odhalit automobil, který už nestojí na původním místě, zůstalo po něm teplé místo. I toto je malá ukázka toho, že technické prostředky sahají už dnes daleko za hranice možností základních pěti smyslů. Hmatové detektory se budou už brzy montovat do pažby inteligentních pistolí, které poznají svého vlastníka a každému jinému budou blokovat spoušť. To bude už zítra. Pozítří? Ještě inteligentnější pistole oznámí policejní centrále, že pistoli berete do ruky.

Jako rybičky v akváriu
Příkladu s pěti smysly jsem užil pro snadnější pochopení na úvod.
Od určitého stupně dokonalosti, neb, chcete-li, komplexnosti, se musela technika naučit autonomně reagovat na svoje okolí. Člověk ji musel obdařit smysly. Některé odpovídají smyslům známým z přírody, jiné sahají dále. Čím dokonalejší a komplexnější technika je, tím dokonalejší jsou její schopnosti vnímání okolí. Technice je lhostejné, na jaké objekty jsou její umělé smysly zaměřeny. Umělý zrak myčky automobilu kopíruje tvar vozu a vede kartáče a sušicí rám, umělý zrak televizní kamery sleduje každý pohyb auta i jeho řidiče.
Umělé smysly, které jsou nápodobou či obdobou smyslů přirozených, se budou postupně zdokonalovat. Čidla všeho druhu, od kamer přes naslouchače a čichové detektory budou stále menší a obtížněji odhalitelné, a také budou levnější, snadněji dostupné a jejich počet tudíž poroste.
K těmto umělým smyslům však je nutno přiřadit ještě detektory zcela jiného druhu.
Jde o detekci komunikace a ekonomických činností. Stále větší díl činnosti člověka se přesouvá do virtuálního světa datových sítí. Prakticky každá tato činnost je nějak spojena s identifikací, tedy se záznamem, s jakýmsi virtuálním spatřením. Uvedu příklad: mobilní telefon GSM. V okamžiku, kdy ho zapneme, přístroj hlásí do prostoru svoji přítomnost. Nejbližší vysílač BTS s ním naváže kontakt, ovšem vnímají ho i vzdálenější BTS. Běžnou metodou triangulace je možno s poměrně značnou přesností určit polohu přístroje.
Závěr je jednoznačný: člověk kráčející po ulici se zapnutým mobilem v kapse je vidět. Jakmile nasedne do letadla a odletí do státu, kde je zavedený roaming, okamžitě po vystoupení a zapnutí mobilu je opět vidět.
Člověk s mobilem v kapse je rybička v akváriu.
Neudělá jediný krok, aby nebyl vidět. Moderní člověk netuší, kde a jak a kdy je vidět. Přihlásí svůj počítač k elektronické poště nebo zaplatí platební kartou to jsou klasické příklady, kdy člověk do značné míry odkládá svoji anonymitu, opouští svoje soukromí.
Užívám mlhavého sousloví do určité míry, protože nikdo z nás neví a nemůže vědět, do jaké míry. Nevíme, co se děje s našimi e-maily, a jenom doufáme, že nikdo nešeredí s číslem naší platební karty.
Jděte do Tesca a udělejte tam pořádný nákup. Mají tam k dostání všechno knížkami počínaje přes ošacení, zahradní nářadí, potraviny až po prezervativy u kasy. Kasa je samozřejmě elektronická, vnímá čárkový kód. Tato kasa ví detailně, co jste si koupili a protože jste zaplatili kartou, ví, kdo si toto konkrétní spektrum zboží koupil. Není třeba mít přehnanou fantazii, abychom si dokázali představit, že by někde něco shromažďovalo údaje o našich nákupech a podle skladby zboží zjišťovalo náš profil osobnostní i ekonomický.
Před záznamní pokladnou Tesca jsme nazí.

Průhledná společnost
a její nepřátelé
George Orwell byl první, kdo se vážně zabýval těmito otázkami v románu 1984. Jeho vize televizorů vybavených kamerami, jež umožňují totalitní vládě sledovat reakce občanů, poznamenala myšlení druhé poloviny dvacátého století. Jeho vize demaskovala fízlovské manýry totalitních společností. Zároveň ale vrhla podezření na informační technologie. Naučila nás podezíravosti. Přecitlivěle vnímáme skutečnost, že nás vidí nějaká kamera, a neklademe si otázku, proč se na nás kamera dívá a kdo a s jakým cílem nás jejím prostřednictvím sleduje. Mnozí antitechnologicky zaměření lidé docházejí na základě takových podezření k absurdním závěrům, že technologie sama o sobě je odlidštěná a protilidská jako by fízlování bylo důsledkem nikoli špatného uspořádání společnosti, ale důsledkem vývoje techniky.
Padesát let po Orwellovi přichází jiný autor sci-fi se zcela odlišnou koncepcí. David Brin razí ideu Průhledné společnosti. Konstatuje ostatně v souladu s fakty že rozvoj sledovacích technologií je nezadržitelný a že bude záležet na lidech, co s nimi udělají.
Nabízí představu dvou komunit, nazývá je městy, vybavených systémem videokamer. V prvním městě jsou obrazy přenášeny do centrálního policejního dispečinku a občané jsou pod permanentním dohledem represivní moci. V druhém městě má každý občan přímý přístup k výstupu každé kamery ve městě a její zorné pole si může zobrazit na displeji svého náramkového videopřijímače. Dokonce i sama policie je pod dohledem veřejnosti Brin uvádí příklad zatčení mladého zlodějíčka v obchodě; zatčení je přísně korektní, protože policista je pod dohledem veřejnosti.
Brin bere v úvahu i komplexnější data, než jaká poskytují pouliční kamery. Také on si všímá údajů získaných záznamními pokladnami, ale také dat získaných v úřadech a lékařských ordinacích. Otázku, kdo bude tato data kontrolovat a kdo k nim bude mít přístup pokládá za klíčovou pro naše další žití v tomto světě a pro život těch, co přijdou po nás.
Domnívá se, že pro komplexní databáze platí totéž, co pro obrazy pouličních videokamer. Pouze univerzální, přímý přístup k datům zabrání orwelliánské manipulaci. Podle jeho názoru univerzální veřejný dohled povede k posílení odpovědnosti ze strany vůdců. Uvědomuje si dobře, že nástup stále účinnějších sledovacích technik vyvolává nevrlou, až ostře nepřátelskou reakci. Electronic Frontier Foundation (viz http://www.eff.org/) shromáždila do jednoho šiku vynikající osobnosti, jako jsou John Perry Barlow, Esther Dysonová nebo Steve Wozniak. Její webová stránka patří ke čtyřem nejnavštěvovanějším na americkém webu. EFF chrání především volné používání internetu, podporuje šifrovanou komunikaci a je proti jakémukoli dohledu. Brin polemizuje s EFF a poukazuje na to, že přes všechny snahy prosadit tak zvanou legislativu soukromí, nezabráníme skrytým očím nahlížet do našich životů. Cituje Roberta Heinleina, který prohlásil, že jediný výsledek legislativy soukromí je v tom, že sledovací štěnice budou menší.
K tomu bych rád dodal ještě jednu poznámku: samo soukromí je konvence, civilizační prvek. Primitivní společnosti neznají soukromí v našem slova smyslu, dokonce ještě v tradiční vesnici si takříkajíc lidé viděli do hrnce s polévkou. Soukromí je především městské specifikum, od určité civilizační a majetkové úrovně. Není to tedy žádné přirozené lidské právo, je to cosi, co civilizace přinesla a co může civilizace odnést.

Hranice otevřenosti
Argumenty obou stran v tomto sporu a vybral jsem dva krajní názory mají svá opodstatnění. Ocitáme se v schizofrenní situaci. Když čteme Brina, dáváme za pravdu jemu, když potom čteme dokumenty EFF, obrátíme se o 180 stupňů a máme chuť sign up. Jako uživatelé internetu si přejeme maximum soukromí a začneme o Brinových tezích pochybovat. Jenže pak dojde ke kolizi.
Stalo se to koncem léta 1999, kdy správce sítě České spořitelny vynesl databázi klientů sporožira a na internetu nabízel soukromá data k prodeji. David Brin by k tomu podotkl, že kdyby údaje o účtech byly veřejně přístupné komukoli, k žádnému zločinu by nedošlo nebylo by co krást a co zveřejňovat. Naproti tomu si klienti ČS oddychli, když ho policie za čtrnáct dní chytla. Dodnes policie neprozradila, jak to dokázala. Nepochybuji, že muselo jít o brutální zásah do zcela privátních zákoutí systému elektronické pošty a kdo ví, zda i moji či vaši e-mailovou schránku neočichal elektronický policejní pes. Tady se narazilo na Hranice soukromí, jak o nich píše ve stejnojmenné knize Amitai Erzioni. Policie s největší pravděpodobností porušila soukromí těžko odhadnutelnému množství osob. Přesto ji asi kvůli tomu nikdo soudný nebude odsuzovat. Tady totiž nešlo jen o nějaké abstraktně pojímané soukromí. Šlo o prozaickou věc, o peníze.
S tím souvisí podstatný aspekt soukromí, který Brin nebere ve své koncepci dostatečně v úvahu.
Nejde jen o kriminalitu (tedy: když nebudu páchat zločin, je mi jedno, když mě někdo sleduje) nebo o stud (tedy: je mi jedno, za jakých okolností se na mne někdo dívá). Soukromí je zároveň i hodnota, je to statek, má svoji hodnotu vyjádřitelnou penězi, nebo přinejmenším hodnotu morální a profesní. Uvedu příklad: tento článek jsem psal týden, k mnoha pasážím jsem se vracel, předělával jsem je. Teprve pak jsem ho předal redakci Živlu a po dalších úpravách redakce ho zveřejnila. Ani já, ani redakce bychom nebyli rádi, kdyby článek byl po celou dobu vzniku a zpracování přístupný. Čert vezmi článek, co ale kdybych pracoval na vynálezu a konkurent mi svobodně koukal přes rameno a jakmile bych se dostal k cíli, on by výsledek mé práce převzal a uvedl na trh dřív, než bych vynálezu mohl využít já? V tom zase já vidím jakousi Hranici otevřenosti a vede mě to k závěru, že zcela transparentní společnost patří do oblasti prakticky nerealizovatelných utopií.

Tajný metajazyk robotů
Hádka o to, kdo v tomto sporu má pravdu, je snad zábavná, praktického významu však nemá.
Zatímco se mudrcové hádají, technický vývoj pokračuje, ve všech směrech. Zdokonalují se sledovací a vyhodnocovací systémy (na podporu Brinovy teze), a zrovna tak se zlepšují technologie zaměřené na ochranu soukromí (teze EFF). Ani jednomu, ani druhému trendu nelze zabránit. V důsledku toho bude společnost stále průhlednější, avšak v moři transparence se budou vytvářet nepřístupné ostrovy privátnosti, podobné pevnostem v obležení. Soukromí se stane zbožím ostatně už dnes jím je, a to dlouho. Malý detail za to, že nejsem uveden v telefonním seznamu platím poplatek.
Nějakou dobu budeme svědky zápolení ve stylu souboj dělo-pancíř, jímž se po desítky let bavily na účet daňových poplatníků zbrojaři a stavitelé křižníků.
Východiskem bude velká syntéza, jíž říkám tajný metajazyk robotů.
Brin má pravdu v tom, že poroste počet miniaturních očí, uší, zkrátka čidel vybavených pěti lidskými smysly, jak jsem uvedl na začátku, plus bezpočtem smyslů umělých, schopných zachytit stopu jakéhokoli objektu či libovolného děje.
Tím bude nashromážděno prakticky nekonečné množství dat.
V paměti sledovacího megasystému bude otištěn čím dál komplexnější a tudíž kompletnější obraz světa. Na obzoru už vidím obrysy Borgesovy Bábelské knihovny, nekonečné Databáze, v níž bude zachycen každý pohyb a každé slovo každého člověka na světě v každé vteřině dne. Databáze od určitého stupně dokonalosti bude moci sloužit nějakému božstvu jako partitura ke stvoření dokonalé repliky našeho světa. Navíc, po nějaké době, umožní cestování v čase do minulosti, protože budeme listovat zemřelými vteřinami času až na práh, kdy Databáze vznikla a tento okamžik bude pokládán za okamžik Velkého třesku informačního systému. Je docela možné, že v Databázi budou naše virtuální otisky nějak žít, že nabudou autonomní psychiky. Toto je moje pouhá spekulace.
Co pokládám za jisté a nesporné je to, že takto rozsáhlý systém jako je uvažovaná Databáze nadaná informatickou autonomií nebude technicky vzato pod kontrolou žádného státu, korporace natož pak jednotlivce, stejně tak jako není pod kontrolou státu, korporace natož jednotlivce oceán. V Databázi bude možno stejně jako po oceánu plout, potápět se v něm, ovšem nikdo ji nepostihne v úplnosti.
To ani za předpokladu, že by byla zcela otevřená příchozím zvenčí.
Brinova vize dvou měst, kde v jenom informace sbírá policejní úřad a v druhém jsou všechny informace otevřené komukoli, ztrácí smysl před Databází, která určitě vznikne v prvních desetiletích nastávajícího století.
Data ale nebudou volně přístupná.
Databáze vznikne, jak jsem ukázal, za permanentního soupeření zastánců otevřenosti i soukromí. Od samého začátku bude šifrovaná. Jakmile budou data šifrována člověkem, pořád zde bude zůstávat podezření, že někdo šifru zlomí, prozradí, zveřejní. Myslící stroje tomu budou čelit prostě tím, že si vytvoří vlastní šifru, vlastní režim předávání a sdílení informací, a právě to je onen tajný metajazyk robotů.

Poslání Databáze
Vznik Databáze je těžko datovat. Databáze totiž už vznikla. Každá databáze, i ta, kterou ukradl v České spořitelně její správce sítě, je jakousi buňkou informatického metaorganismu. Jsou jich na světě doslova miliardy. Mohl bych je přirovnat k jednobuněčným organismům na úsvitu organického života na planetě Zemi. Postupem vývoje se jednotlivé specializované jednobuněčné organismy spojují, kooperují spolu, nacházejí vzájemné závislosti a interakce. Jak tento proces probíhá vidíme na případu Státního informačního systému České republiky. Tam jde o to, aby se dílčí databáze v jednotlivých centrálních úřadech spojily v databázi jednu, univerzálně přístupnou. Tento proces podporuje Brinovu koncepci transparentní společnosti. Zároveň je tento proces podrobován kritice ze strany lidí, kteří se obávají zneužití, obávají se nežádoucích vpádů do soukromí jednotlivce. Nepochybuji však, že tento proces bude pokračovat, že Státní informační systém vznikne a bude se dál vyvíjet a bude hledat spojení s dalšími podobnými informačními systémy ať v naší zemi, nebo v zahraničí.
Přestože paralela vývoje integrovaných informačních systémů a živých organismů se sama nabízí, oba procesy jsou v podstatných rysech rozdílné.
Organický život nemá žádný smysl, životu jde jen o organizovanou látkovou výměnu a replikaci.
Informatický organismus však má poslání. Transformuje konkrétní skutečnost do abstraktních dat a s těmi daty nakládá s cílem optimalizovat chod dějů ve světě konkrétní skutečnosti.
Pokusím se vysvětlit tuto na pohled záhadnou tezi na jednoduchém příkladu.
Osobní automobil už dávno není pouhou množinou mechanických částí. V moderním automobilu je mnoho informatických systémů. Má svůj obrazně řečeno mozek, který zpracovává informace plynule dodávané specifickými smysly automobilu, tedy čidly. Jejich prostřednictvím vnímá rychlost vozu, otáčky motoru, proudění v sacím potrubí, složení výfukových plynů a další děje a stavy.
V moderním automobilu má řidič jen iluzi, že plynovým pedálem bezprostředně ovlivňuje rychlost vozu nebo že brzdí. On dává jen pokyn tomuto mozku, aby vůz zrychlil nebo zpomalil a on to učiní za optimálních podmínek. Pohlídá například, aby nebyly překonány optimální otáčky motoru, říká se tomu omezovač otáček, nebo aby se při brzdění nezablokovala kola. Z řidiče se stává jakýsi velitel vozu, nebo zákazník, která dává požadavky čili zakázky řídící centrále. Tyto systémy budou dále zdokonalovány. Už dnes existují prostředky, jak připojit automobil na systém satelitů létajících na nízkých oběžných drahách kolem země, takže automobil díky tomuto spojení obrazně řečeno ví, kde se v danou chvíli nalézá. Brzy bude možné mozek automobilu spojit s databází shromažďující a vyhodnocující informace o dopravní situaci v silniční síti, takže palubní počítač bude řidiči radit, jakou optimální cestu volit. Uvažuje se o tom, že pomocí tohoto družicového systému bude možno nejen sledovat, ale i přímo ovlivňovat rychlost vozu. Na tak zvaných automatických dálnicích to bude dokonce nutné.Tam pojede automobil sám, a manuální řidičovy zásahy budou zcela vyloučené informatické systémy budou samy optimalizovat jízdu vozu.
Tento proces není žádnou fantazií, to je reálný stav současnosti a dohledné budoucnosti. Můžeme na něm pozorovat všechny podstatné prvky procesu, o kterém jsem se zmiňoval v odstavcích o vzniku Databáze. Nejdříve to byly oddělené informatické prvky, v podstatě primitivní jako jednobuněčné organismy: delta sonda ve výfuku, snímač podtlaku v sacím potrubí, snímač otáček rozdělovače. Následovala integrace do řídící jednotky, stále ještě na palubě jednoho vozu. Dalším krokem je napojení na informatický systém, konkrétně na GPS (Global positioning system) jako pasivní příjemce informace. Ve finální fázi bude vyšší informatická jednotka přímo řídit automobil.
Toto se děje mimo oblast zájmu a vědomí řidiče. Ten se už nestará, jaké je složení jeho výfukových plynů, o to se stará počítač. Brzy se nebude starat, jestli jede v tom či onom pruhu dálnice a dokonce ani o to, po které větvi dálnice jede. Jednotlivé informatické prvky systému si předávají v jazyce, kterému by člověk nerozuměl. To je zárodek onoho tajného metajazyku robotů.
Dovedeme si představit, že v průběhu nadcházejících desetiletí se spojí dílčí informatické oblasti do Databáze. Pravděpodobně to nebude Databáze jediná, nebude to žádný ústřední mozek lidstva. Půjde o nepředstavitelně složitý decentralizovaný systém bez klidového stavu, ustavičně se integrující a dezintegrující. Bude to spíš proces než stav. Jeho snaha o optimalizace procesů nebude nikdy stoprocentně naplněna. Databáze bude v pozici Boha, který je nespokojen s aktem svého tvoření.

Vztah Databáze a člověka
To je klíčový problém.
Člověk tu napomáhá vzniku čehosi, o čem už dnes ví, že přesáhne možnosti jeho kontroly. Vytváří nekonečnou nebo přinejmenším nepřehlédnutelnou pokladnici dat.
Náš konkrétní svět odjakživa vnímáme jako obrovský komplex neznáma. Věda z tohoto neznáma vytrhovala kousky a prohlašovala je za vědění. Toto vědění nyní přechází do databázových systémů. Každý fakt světa má svoji repliku v nějakém datovém souboru. Nekonečná Databáze znalostí bude replikou nepoznatelnosti nekonečně složitého světa. V tajném jazyce robotů budou zaklety odpovědi a my se budeme snažit nalézt správně položené otázky.
I to je skutečnost, žádná fantazie.
Uvedu jediný příklad, propojení jednoho milionu osobních počítačů v programu SETI@home. Radioteleskop v Arecibu na Portoriku shromáždil gigantické množství dat. Jsou zakleta v tajném jazyce robotů žádný smrtelník nemůže k počítači přijít s otázkou kde ve Vesmíru žijí inteligentní bytosti. Proto se spojilo milion domácích počítačů, jeden z nich mám doma, aby v tajném jazyce robotů položily tuto otázku za nás. Nepřišla zatím žádná odpověď a my si nejsme jisti, zda nepřišla proto, že odpověď žádná není, nebo proto, že jsme položili špatně otázku.
Ve světle vize celosvětové Databáze se jeví spor zastánců transparentní společnosti a ochránců soukromí jako bezpodstatná malichernost.
Samozřejmě že před umělými smysly automatů neobstojí žádné lidské tajemství, v tom má Brin bezpochyby pravdu. Myšlenka absolutní transparence bude pro lidi ještě hodně dlouho ne-li navždy nesnesitelná. Bude třeba najít nějaký rozumný kompromis, už v zájmu zachování duševního zdraví lidského druhu. Jednou z jeho složek bude tajný jazyk robotů, tedy komunikační prostředek nepřístupný lidskému pochopení. Databáze bude hrát roli jakéhosi univerzálního zpovědníka, jemuž vědomě i bezděky budeme svěřovat svoje zpovědi. Nekonečně diskrétní i nekonečně žvanivý bude tento robotický Jan z Nepomuku. Bude pod tlakem z jedné i druhé strany, bude nabádán k maximální otevřenosti a transparenci, i totální diskrétnosti. Nakolik snese Databáze tento Nepomukův syndrom? Do jaké míry se máme obávat o duševní zdraví samotné Databáze? To bude jednou ze zásadních otázek konce příštího století.