Kosmické sny

V první polovině století bylo ochotno vážně mluvit o kosmických výpravách a o ovládnuti vesmírného oceánu jen několik málo nadšenců...

Dnešní kosmický program stojí na ramenou odvážných snílků od Julese Verna až ke svérázným kutilům, kteří ve skromných podmínkách stavěli první vesmírné raketové motory.
V roce 1925 požádal londýnský nakladatel Paul Kegan stovku významných vědců z nejrůznějších oborů, aby každý napsal předpověď, jak bude žít člověk v době kolem roku 1975, tedy za půl století. Zdálo by se, že to nebyl nikterak nesnadný úkol. Když však v oněch předpovědích dnes zalistujeme, určitě nás některé tehdy naprosto vážně míněné názory donutí až k úsměvu.

Jeden z vědců například nakladateli Keganovi napsal, že bude nejlepší, abychom zkoumali vesmír jen bezpilotními raketami, protože těžko budeme kdy mít k dispozici takové množství energie, aby se za hranice zemské atmosféry vydaly rakety s lidskou posádkou. Ernest Betts a Fournier dAlbe prohlásili, že film zůstane navždy němý (když byla jejich předpověď otištěna, film už uměl mluvit a oba ctihodní vědci museli připojit několik řádek svého upřímného politování). Oliver Stewart byl přesvědčen, že lidé budou sice z kontinentu na kontinent cestovat v létajících mastodontech s deseti až dvaceti motory, s můstky a promenádami, jaké měly tehdy jen největší transatlantické parníky, ale že se nikdy nedostanou do větší výšky než 1400 metrů, protože se nepodaří vyrobit přetlakovou kabinu. Větším optimistou byl naopak vynálezce Leslie Mitchell, který předpověděl let člověka na Měsíc na rok 1968 a neopomenul dodat, že v pětičlenné posádce bude i zpravodaj věhlasné Reuterovy agentury. Dostalo se mu shovívavých úsměvů, ale od nás dnes zasluhuje obdiv za svou skvělou věšteckou trefu takřka přímo do černého. Ani posměšky jeho současníků však nemůžeme odsuzovat, protože v první polovině století bylo ochotno vážně mluvit o kosmických výpravách a o ovládnuti vesmírného oceánu jen několik málo nadšenců, nad jejichž názory mávali ctihodní občané rukou jako nad bláznivými klukovskými sny, které se nikdy nesplní a jen zbytečně ubírají čas.

Připomeňme si, že dokonce ještě v roce 1947 považovala
většina lidí za pouhou fantazii předpověď mladého britského radarového odborníka a fyzika Arthura C. Clarka, zveřejněnou v románu Předehra k vesmíru, v níž autor tvrdil, že první těleso vyrobené lidskou rukou bude dopraveno na Měsíc v roce 1959, v roce 1962 se člověk vydá k prvnímu balistickému letu v kosmické raketě, v roce 1970 obletí kosmonaut poprvé Zemi a v roce 1978 přistanou lidé na měsíčním povrchu. Dnes víme, že Clarke mohl být ještě o něco odvážnější. První sonda totiž na Měsíc dopadla už na podzim 1959, první kosmonaut světa Jurij Gagarin obletěl Zemi v dubnu 1961, aniž bylo nutné předtím uskutečnit zkušební let po balistické dráze, a první dva odvážlivci Armstrong a Aldrin zanechali své stopy v měsíčním prachu v červenci 1969.

Arthur C. Clarke se ostatně poprvé předvedl jako úspěšná kosmická Sibyla, když na stránkách odborného tisku už v roce 1945, kdy o umělých družicích nebylo ještě ani potuchy, hovořil o možnosti zavěsit umělou družici Země ve výši 36 000 km nad zemským povrchem tak, aby bez přerušení přenášela rádiové a televizní signály. O dvě desetiletí později byly skutečně vyslány první geostacionární družice.
První polovina 20. století byla vzrušující dobou opojenou rozmachem vědy i techniky a především lákavou představou, že vesmír nám už bude brzy patřit jako nový oceán. Desítky i stovky autorů zasedly za psací stoly a ponořily se do hlubin tajuplného kosmu.
Když v roce 1866 vycházel v Paříži časopisecky román Ze Země na Měsíc, posílali nadšení a především důvěřiví čtenáři do redakce své přihlášky k příští takové cestě. Jules Verne psal velice přesvědčivě. Knihu četl také ruský učitel matematiky Konstantin Ciolkovskij, který se později nesmazatelně zapsal do začátků kosmonautiky jako nejslavnější zakladatel teoretických pouček raketového letu, datovaných 25. srpnem 1898. V zimě roku 1899 se Vernova kniha o dobrodružství trojice mužů na cestě k Měsíci dostala do ruky tehdy šestnáctiletého studenta Roberta Goddarda z města Worcesteru na východním pobřeží USA, který nakonec 16. března 1926 vypustil z Auburnu první kapalinovou raketu na světě. Roku 1906 seděl nad Vernovou knihou v městě Sibiu v podhůří jižních Karpat jedenáctiletý syn místního lékaře Herman Oberth, který (jak sám později vzpomínal) napínavý příběh kosmických cestovatelů přečetl snad šestkrát nebo sedmkrát. Později se z něj stal třetí velikán, kteří se zasloužili o zrození kosmického věku.
Snílky nedokázaly odradit ani všelijaké pesimistické
úvahy, pochmurně věštící černou budoucnost člověka ve vesmíru. Už roku 1832 psal Josef Jan Littrow, rodák z Horšovského Týna a ředitel hvězdárny ve Vídni o cestě na Měsíc v Časopisu Českého muzea:

První překážka jest, že to je trochu daleko, neboť cesta do Měsíce obnáší 57 850 zeměpisných mil. Náš rychlík po zemi ujede v průměru za den, počítaje v to i noc, 25 mil. A takový rychlý vůz by potřeboval k vykonání té cesty 2314 dní, čili 6 let a 4 měsíce, a to, myslím, že leckterému z našich putovníků zdáti se bude přece jen trochu dlouho. Ale kde není silnice, musíme k lodím, a sice k lodicím povětrným se uchýliti. A budeli nám přáti pohoda a poplavímeli se vždy jen prostředním větrem čerstvým, jaký je obyčejně 15 střevíců za sekundu, a tedy 57 mil za den, strávíme na té cestě 10015 dní, čili 2 léta a 10 měsíců. Arci že by se taková cesta větrem nemálo uspíšila. Naši vichrové neb burášové profukují 100 střevíců za sekundou nebo 380 mil za den a na perutích takového větříku přeletěli bychom za 152 dní. Ale který smělec by se takovému vozkovi svěřil ?

Josef Jan Littrow ve své práci vypočítává i další překážky, pochybuje nad tím, zda bychom dokázali větroloď přesně řídit a tudíž se vůbec trefit do Měsíce, soudí také, že bychom nejspíš nedokázali překonat zemskou přitažlivost a pokud by se nám to podařilo, pak bychom museli udělat vše, aby se větroloď neroztříštila o Měsíc... I kdybychom nakonec všechno zvládli, hrozilo by nám zalknutí z nedostatku povětří, protože již asi dvě míle od Země jest povětří mnohem tenčí, nežli pod vyprázdněným přijímatelem čili zvonem sklenným u vývěvy zvané Luftpumpe...
Není tedy divu, že Josef Jan Litrow došel k neradostnému závěru:

A tak dle toho vidím, že by větroloď naše smutně si počínala. Zkrátka, celé podniknutí naše zdá se podle všeho nemožné. A proto nám budiž v této chvíli dosti, dívati se klidně odsud zdola na ony krásné krajiny, do kterých nám putovati nelze, a na způsob zamilovaných, jež laskavě na měsíček se také dívají a s ním prý rozmlouvají, žádosti své přímé k němu nezasílali tou nadějí se nekojíce, že kdy vyplněny budou. Však bez toho živi býti můžeme, protože jsme dosaváde bez toho žili.

Dva roky po tomto článku v Časopisu Českého muzea v roce 1834 vydal Josef Jan Littrow útlý spisek s názvem Poznámky o cestě na Měsíc, který byl mimo jiné přeložen také do italštiny. Opět se v něm netajil se svým názorem, že cestu na Měsíc budeme moci podniknout jen pomocí dalekohledu, ale stačil ubezpečit zklamané čtenáře, že i přesto poznáme mnohá z tajemství odvěkého věrného průvodce naší Země.

Přeskočme propast času o více než dvě desetiletí.
Roku 1928 vyslovil spisovatel Rosny starší poprvé termín astronautika, složený ze slov astér (hvězda) a nautiké (plavba). Od toho okamžiku nový termín trvale zakotvil na stránkách novin, časopisů i knih. Konec první poloviny 20. století pulzoval neobyčejným vzrušením nad představou jistě již blízkých kosmických výprav. Do velkého opojení se zapojil také továrník a vynálezce z Čech pan Ludvík Očenášek. Pojal vše velice prakticky. Postavil malé rakety, poháněné střelným prachem a úspěšně je vyzkoušel na okraji Prahy na Bílé hoře. Noviny jeho pokusy jaksepatří pořádně nafoukly a za oceánem se dokonce psalo, že český vynálezce chystá let na Měsíc. Do Prahy putovaly dopisy nadšenců, kteří se dožadovali zařazení do posádky.
Další zprávy přišly zhruba ve stejné době z České Třebové:

Karel Honl sestrojil vesmírovou raketu, jež má řiditelné kormidlo. Konstruuje nové modely, jež mají na bocích náplně s vodíkem a dva kolmé propelery, jejichž účelem je zmenšiti tlak vzduchu ve vysokých prostorách. Tak by se raketa dostala jistěji do etherového prostředí, kde by teprve explodovala.

Vynálezce v dopisu redakci jednoho časopisu skromně přiznal:

Pracuji na myšlence raketových letů velmi houževnatě a nezapomenu vám při dalších pokusech sděliti svůj výsledek a mnohé nové poznatky. Jsem přesvědčen, že moje podnikání bude míti jistý úspěch.

Karel Honl se však zvědavostí hořícím čtenářům už bohužel neozval.
Velice vážně se v 30. letech ujali raket v Německu.
Tehdy věhlasný režisér Fritz Lang právě začal natáčet vědeckofantastický film s lákavým názvem Žena na Měsíci. Odborným poradcem se stal profesor Herrmann Oberth, který měl na přání reklamního oddělení filmové společnosti UFA také postavit skutečnou raketu a odpálit ji v den premiéry filmu... To tu ještě opravdu nebylo! Oberth dostal peníze a začal pracovat. Start se měl uskutečnit z malého ostrůvku v Baltském moři nedaleko německého pobřeží. Nakonec však UFA zastavila financování a Oberth se v duchu zaradoval, protože byl více teoretikem a technické svízele stavby rakety nedokázal zvládnout. Langův film měl premiéru v roce 1929, raketa k jeho oslavě neodstartovala, ale reklamní pracovníci společnosti UFA stejně rozpoutali velkou kampaň a označili v ní Obertha za vynikajícího vědce.
Koncem 20. let byla založena německá Společnost pro kosmické lety, inspirovaná optimistickými Oberthovými spisy. Na návrh francouzského průmyslníka inženýra Roberta EsnaultaPelterieho vyhlásil pařížský bankéř AndréLouis Hirsch v roce 1929 mezinárodní cenu za úspěchy v astronautice. Jejím prvním laureátem se stal Oberth.

Ve stejném roce byl mladému českému inženýru Peškovi udělen patent na vojenské využití raketového motoru. Kdo mohl tehdy jen tušit, že Rudolf Pešek se v 60. a na začátku 70. let stane světově uznávaným kosmonautickým odborníkem a inspiruje mezinárodní setkání předních vědců nad problémy mimozemských civilizací. Ve své vlasti bohužel dodnes nebyl jeho skutečný význam doceněn. Je to naše ostuda.
Vesmír se už dlouho před druhou světovou válkou stále častěji dostával na stránky novin a časopisů. V druhé polovině 20. let se do vzrušené diskuse o budoucnosti kosmických letů zapojil také dr. Vilém Santholzer z Prahy. Roku 1928 zveřejnil první českou knihu věnovanou kosmickým letům. Nesla název Raketové lety do vesmíru a poměrně dlouhý podtitul Jak na ně pohlíží střízlivá věda a co bude z dnešních vědeckých fantazií pravděpodobně uskutečněno. Dnes obdivujeme autorovu pozoruhodnou schopnost realistického pohledu do budoucnosti. Správně totiž vystihl význam vícestupňových raket, kterým se tehdy říkalo složené, zabýval se otázkami beztížného stavu, popsal přistání hlavice výškové rakety na padáku a velice přesně odhadl postupné kroky k ovládnutí kosmu zkoušky se sondážními výškovými raketami, vyslání nevelkých raket (dnes bychom řekli umělých družic) bez posádky na oběžnou dráhu kolem země, zásah Měsíce, oblet Měsíce a návrat na Zemi, fotografování odvrácené strany Měsíce, starty kosmických lodí s lidmi na oběžnou dráhu kolem Země, nejprve oblet kosmonautů kolem Měsíce a teprve až při další výpravě přistání na jeho povrchu, stavba velké orbitální stanice velikosti asi transatlantického parníku čili umělého Měsíce naší planety.

Druhá světová válka všechny nadšené plány přerušila.
Z rakety se stala smrtící zbraň. Jenže hned po válce se touha a sen vrátily. Pařížská veřejnost se už roku 1945 seznámila s pozoruhodnou výstavou, na níž byl mimo jiné také model budoucí kosmické lodi. Její nákres nám dnes však spíše připomíná starou ilustraci z Vernových románů. Uvnitř kabiny totiž nechyběla pohodlná čalouněná lůžka a stoličky, velká truhla se zámkem (samozřejmě visacím), hvězdářský dalekohled archaických tvarů, provazový žebřík do průlezu vedoucího k vstupnímu otvoru, bedny se zásobami, lahve s kyslíkem a spousta dalších nepochybně potřebných věcí.

O pouhý rok později titulky novin halasně sdělovaly,
že Anglie chystá meziplanetární raketu. Byl to návrat k velkým snům z roku 1938, kdy původně strojní inženýr se specializací na turbíny a později malíř kosmické tématiky Ralph A. Smith s dalšími členy Britské meziplanetární společnosti představil v Bulletinu č. 9 vydaném v říjnu 1938 pečlivě zpracované plány rakety a kosmické lodi pro let na Měsíc. Upřednostněny byly tehdy osvědčené raketové motory na tuhé pohonné hmoty. V dlouhých tubách jich v trupu navrhované rakety s pěti nízkými stupni bylo celkem 2490!
Válečné zkušenosti však přesvědčivě dokázaly, že budoucnost patří kapalinové raketě. Proto také inženýr Smith v roce 1947 nakreslil zcela novou loď pro přistání na Měsíci, vybavenou kapalinovým motorem. Až nápadně se podobala výsadkovému lunárnímu modulu, jaký od roku 1969 používali američtí kosmonauti v programu Apollo.
Britská raketa měla být podle nákresů 32 m vysoká a v průměru měla mít nejvýše 6 m. Její hmotnost se pohybovala kolem 1000 t. Pro trojici odvážných kosmonautů byla naplánována procházka ve speciálních skafandrech s ochrannými prosklenými přílbami a s dostatečnou zásobou kyslíku, dokonce také s ohřívacím zařízením, chránícími před lunárními mrazy. Autor článku se neobával tolik srážky s meteoritem, jako mnozí jeho předchůdci, ale vyslovil obavu ze silných kosmických paprsků. Přehřívání lodi slunečními paprsky se mělo čelit skutečně moderním způsobem otáčením celé lodi kolem vlastní osy. Ve vybavení měl být navigační přístroj pojmenovaný coelostat, po celou dobu letu zaměřený na Zemi, Slunce a na vybrané hvězdy.

Objevily se další projekty. Se zajímavou představou letu na Mars (!) přišel v roce 1947 mladý čtyřiadvacetiletý inženýr Albert Ducrocq, později jeden ze známých francouzských kosmonautických komentátorů, působící především v časopisu Air et Cosmos. Se znalostmi své doby o dalekém Marsu předpokládal, že jeho kosmická loď zvaná astronef (dal si ji dokonce patentovat) přistane na povrchu planety stejně jako na Zemi přistávají kluzáky. Největší zajímavostí však bylo, že Ducrocq doporučoval použít atomové raketové motory, které jsou i dnes stále jedním z nejperspektivnějších prostředků pro dálkové meziplanetární cesty.
Také nad dalšími méně či naopak více senzačními vynálezy a projekty dávno minulých průkopnických roků se kdesi v pozapomenutých archivech hromadí neúprosné vrstvy prachu. Byla ta marná snaha vůbec k něčemu? Připomeňme si, co napsal Josef Jan Litrow ve své úvaze roku 1832:

Však bez toho živi býti můžeme, protože jsme dosaváde bez toho žili.

Ale kdepak! Ctihodný pan Litrow se hluboce zmýlil,
protože bez kosmu už dnes živi být nemůžeme. Okouzlil nás a ovládl a nedokážeme a ostatně ani se ho už nechceme zbavit. I zásluhou oněch nespravedlivě zapomenutých snů.