Případy majora Dastycha

Levnější je sledovat někoho dalšího jiným člověkem, než ho nějak technologicky monitorovat.

Někdejší kapitán Jiří Dastych se díky jakési tiskové konferenci stal v roce 1997 takřka přes noc kultovní postavou počítačového undergroundu. Oznámení o tom, že v té době snad jediný český počítačový kriminalista nedisponuje ani dostatečným technickým vybavením, působilo jmenovanému jistě jako medvědí služba. Své místo má věnované i na slovenském hackerském serveru hysteria.sk. Nicméně zpráva byla jasná: policie se hodlá datovým a softwarovým pirátstvím seriózně zabývat. Dnes má ing. Dastych funkci majora a je vedoucím celého oddělení. Jeho práce se týká především dvou oborů útoku na data po Síti a šíření nelegálně získaného softwaru. Kromě toho toto oddělení slouží jako servisní služba pro ostatní složky kriminální policie. Pomáháme například s identifikací lidí na internetu, s řešením případů spojeným se zasíláním zpráv přes SMS brány mobilních operátorů, řešíme zneužívání čipových karet či vyhledáváme trestnou činnost na internetu pro ostatní policejní složky stránky spojené s extremismem, ohrožením mravnosti a podobně, říká major Dastych.
I počítačové vybavení se za ty tři roky podstatně zlepšilo. Majoru Dastychovi na pracovním stole trůní pořádně velký monitor počítače a anatomicky řešená klávesnice, další počítač, tentokrát s připojením na internet (providerem celého vnitra je Eunet), má za zády. Na obou z nich běží screensaver Seti@Home. Major Dastych je nadšený čtenář science fiction a jeho víra v mimozemské civilizace je přítomna v dávce větší než malé. Od jednoho neoficiálního zdroje jsem získal překvapivé informace o tom, že se v některých lidech našly mimozemské implantáty. Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nejsme připraveni na skutečný kontakt s mimozemšťany, uvažuje nahlas major v civilu. To potom člověka napadají takové myšlenky, jestli například seriál Akta X patří jen do oblasti science fiction, nebo jestli nás na takové setkání nemá připravit. Jiří Dastych je pravidelným návštěvníkem sci-fi knihkupectví, v poslední době ho zaujal například román Roberta Forwarda Dračí vejce, nebo série Chtorr od Davida Gerrolda.

Hodně se diskutuje o ochraně soukromí v technologizované společnosti. Jaká vy vidíte rizika a možnosti v tomto směru?
Nejen, že máme zákon na ochranu osobních dat, ale nyní se přijímají zákony, které to ještě zpřísní. Intelektuálové možná nejsou technologiemi nadšení, ale technologický pokrok tu je a je objektivní. Objektivita toho vývoje nám nedává možnost mít příliš na vybranou. To je totéž jako jaderné elektrárny. My můžeme ječet, že je nechceme a že existují alternativní zdroje. Ale objektivně si nemáme z čeho vybrat. Uhlí dojde nebo se ukáže natolik nevhodné pro výrobu energie, že se přestane používat. Vodní zdroje jsou také vyčerpané
na všech velkých tocích už vodní elektrárny jsou a menší elektrárny spotřebu nepokryjí. Solární kolektory se u nás moc použít nedají, větrné elektrárny maximálně na horách, navíc jsou závislé na rozmaru počasí. Je jasné, že to, co zažíváme s internetem, je právě o tom, kam směřuje lidská svoboda a že bude složité uchránit některé základní věci.

Některá opatření zaměřená na ochranu občanů jsou dvousečná. Bezpečnostní kamery mohou hlídat kriminalitu, ale mohou i kohokoliv sledovat, aniž by o tom věděl...
Tyhle věci mě neděsí. Člověk o nich ví a jsou namířené hlavně proti konkrétní kriminalitě, jako je prodej drog či násilí. Mně osobně trochu děsí rozhodnutí amerických soudů o omezení pohybu některých odsouzených, kdy lidé dostávají náramky nad kotník, monitorované nějakým systémem sledujícím, zda člověk dodržuje omezení pohybu dané určitým územím. To já považuji za děsivé.
Váš příklad se týká kriminálních živlů. Nebezpečí ale přijde, až tyto živly budou moci kontrolovat nás.
To bude podle mě minorita. Levnější je sledovat někoho dalšího jiným člověkem, než ho nějak technologicky monitorovat. Lidská svoboda ale bude pravděpodobně čím dál více omezovaná. Pokud se nějaký stát postaví na filozofii kompletního monitoringu svých občanů, tak to samozřejmě lze,
ale ten stát už nemá nic společného s demokracií, to je diktatura. Lidé v Evropě jsou naštěstí dostatečně rozumní, aby poznali, kde končí volnost a začíná totalitní režim.

Kdyby došlo k nárůstu terorismu, dá to zbraň do rukou těm, kteří monitorovat občany chtít budou.
To je pravda. Dá se samozřejmě postupovat tak, že se utáhnou šrouby a občané musí ustoupit od svých demokratických svobod. Příkladem jsou Spojené státy, kde prezident Clinton před několika lety natvrdo řekl: Vážení občané, chcete-li bezpečí, musíme ustoupit od některých demokratických výdobytků, které máme. Nelze mít maximální demokracii a maximální ochranu občanů. U nás s tím máme osobní zkušenost. Totalitní systém dokáže velmi efektivně bojovat s kriminalitou. Demokratický systém s ní naopak dokáže bojovat jen velmi obtížně. Toho jsme byli svědky mezi roky
89 a 95. I my musíme přemýšlet, kde ustoupit od demokracie, abychom ochránili sami sebe. Pokud budeme poslouchat extrémisty, kteří nás budou děsit tím, jak stát sebere lidem svobodu, povede to k neřešitelné
situaci, kdy lidé budou sice chtít ochranu, ale nebudou se chtít ničeho vzdát. Není možné zaručovat občanům maximální ochranu zdraví a majetku a na druhou stranu vytvářet prostředí pro pohodlné páchání trestné činnosti. Naše republika teď opsala ohledně zákonů o ochraně osobních dat kruh. Před rokem 1989 byl stát absolutním pánem nad osobními daty občanů. Pro policii nebyl problém o občanovi v krátké době zjistit cokoliv bydliště, zaměstnavatele, vztahy na pracovišti, přátele, finanční situaci a podobně. V roce 1993 to už nešlo. Výsledek? Pro policii je neobyčejně obtížné zjistit o pachateli trestného činu nějaké informace vyšší než ty nejzákladnější, jako datum narození. To podstatně ztěžuje boj s kriminalitou. My například z hlediska zákonů nemáme právo získat informaci, jaký zaměstnavatel za toho člověka platí sociální pojištění. Tím pádem nejsme ani v rámci vyšetřování schopni tohoto zaměstnavatele zjistit. Nebo si vezměte ten trapný příklad, když bylo nalezeno mrtvé novorozeně a státní zástupce pak žaloval ty zdravotní pojišťovny, které orgánům činným v trestném řízení poskytly informace o matkách vedených jako těhotné a nevedených mezi ženami, které porodily. Takhle daleko my jsme zašli s demokracií. Jak může společnost zároveň chtít chránit život třeba právě toho novorozence a zároveň bránit orgánům zjistit, kdo to dítě vůbec mohl porodit. Nemůže nastavit obě laťky najednou. Deset let poté se tedy znovu diskutuje, jestli by policie v odůvodnitelných případech neměla mít právo na zjištění takových informací.
Policie musí mít k provádění toho, od čeho je, patřičné nástroje. Tím nástrojem není zbraň a služební vozidlo, ale možnosti získávání informací. Nyní je zkrátka ochrana osobních dat tak vysoká, že brání v činnosti bezpečnostním složkám. Pro policii bylo například obrovskou pomocí vyvěšení obchodního rejstříku na internetu. Do té doby se totiž musel policista osobně dostavit na krajský obchodní soud a tam tyto informace ověřovat fyzicky. To bylo neuvěřitelně obtížné. Takže tolik k ochraně osobních dat. Někdy je zkrátka ta hrana, co ještě ano a co už ne, velice jemná. V některých zemích, kde to přehnali, jako třeba ve Spojených státech, se také dnes snaží situaci analyzovat a změnit. U nás se ochrana osobních dat občanů trochu přeceňuje. Český občan je mnohdy ochoten udávat svá osobní data kdekomu. Každému vrátnému v podniku dáte klidně do ruky občanský průkaz, aniž byste musel, ale když po vás totéž chce policista na ulici, hned lidé křičí něco o lidských právech a chtějí si stěžovat. Například rodná čísla jsou už tak zprofanovaná, že se hovoří o tom, že se bude muset přejít na nějaký nový způsob evidence občanů, třeba v souvislosti se zákonem o digitálním podpisu. Uvažuje se o tom, že každý občan bude mít nějaký složitý osobní kód, který bude s sebou mít na nějakém datovém nosiči. Občanský průkaz zřejmě nahradí nějaké čipové karty a jen tyto karty budou spolu s nějakým kódem občana spolehlivě identifikovat.

Poprvé se o vás veřejnost dozvěděla v onom proslaveném novinovém článku z roku 1997, kde líčili vaše osamělé tažení proti hackerům s pomocí PC 486. Ten článek vám spíše uškodil nebo pomohl?
V něčem pomohl, v něčem uškodil. Tak už to v životě bývá. Pomohlo to v tom, že se začalo něco dít. Zároveň to uškodilo, protože není dobré vysílat negativní informace. Teď už máme samozřejmě vybavení lepší, řekl bych nadprůměrné. Nejsme vybaveni špičkově, protože to ani není účelem vytvářet zde nějaké kybernetické centrum.

Tehdy to vypadalo, že policie nemá dostatečné technické vybavení ke sledování kriminality na Síti.
Na toto téma jsem diskutoval mnohokrát. Ono je třeba se na počítače podívat z takového lidského pohledu. Spousta lidí si myslí, že počítač je něco úplně odděleného od člověka. Běžní občané si myslí, že ti různí hackeři žijí v nějaké ideální symbióze s počítačem. Ono to ale tak není. Všichni lidé potřebují provádět určité fyzické úkony. Nejen takové základní, jako je vyměšování a stravování, ale každý člověk se někde pohybuje, někde musí vydělávat peníze, musí žít v nějakém sociálním prostředí, musí mít výstupy do běžného života. Kdyby toto všechno neexistovalo, pak by policie za současného stavu vybavení skutečně byla bez šancí. Protože to ale tak není a všichni lidé žijeme v nějaké společnosti, tak boj proti tomuto druhu kriminality probíhá v oblasti běžné policejní práce. Není to tak, že jedině policista s výborným připojením na internet a s důkladnými znalostmi
hackingu má šanci hackery chytit. Je to spíš tak, že policie bojuje s touto kriminalitou standardními prostředky. Mám s tím velmi dobré zkušenosti. Hackerská komunita v České republice si uvědomila, že na počítači mohou spáchat skutečně všechno, mohou se nám i vysmát, ale jakmile se objeví na ulici a my o nich jednou budeme vědět, jejich pozice už přestane být tak neotřesitelná.

Slyšel jsem, že jste snad navštívil nějaké setkání hackerů.
Vím, že taková setkání byla, ale nikdy jsem žádné z nich nenavštívil. Dokonce snad i měli zájem, abych se tam přišel podívat, ale to by už byla fraška.

Nezorganizoval jste ani onen předloňský zátah na setkání hackerů v Praze, během kterého účastníky lustrovala policie?
Jestli je policie lustrovala, tak k tomu asi měla důvod. Těžko k tomu říct něco víc.

Stopování hackingu vyžaduje skutečné odborníky. Co s tím děláte? Školíte se, nebo najímáte nějaké experty?
Útoky po internetu jsou samozřejmě velmi komplikované a špičkoví odborníci v tomto směru nerostou na stromech. My s tím můžeme dělat dvě věci. Za prvé se snažíme brát rozumy v zahraničí, kde s tím mají zkušenosti. Zahraniční zkušenosti praví: Nemějte vlastní špičkové odborníky, těch je dost v civilu, třeba na školách. Pro konkrétní případy si tedy najímejte konkrétní civilní odborníky, kteří vám ten servis udělají. Snažíme se mít kvalifikované odborníky i u nás, ale ti jsou zaměření spíše na objasňování kriminality, než na její technologickou podstatu. Moji odborníci musí být schopní situaci vyhodnotit a vědět, na koho se obrátit, aby pomohl s řešením problému. Dotyčný odborník nám je pak třeba schopen poskytnout adresy,
ze kterých ten který hacker útočí. Druhá věc je, že zatím máme minimální zkušenosti s těmito věcmi. V České republice je totiž takové divné prostředí, že nikdo tuto trestnou činnost nehlásí. V roce 1999 nebylo podle mých informací podáno jediné trestní oznámení na hackerský útok. Když občané nechtějí, abychom se tím zabývali, my se tím proti jejich vůli zabývat nemůžeme. Když se dozvíme, že na nějakou firmu byl podniknut hackerský útok, ale ta firma odmítne podat trestní oznámení, tak já možná trochu razantně říkám: Nechcete pomoct? Nepomůžeme. Nebezpečí číhá v tom, že úspěšný hacker to příště udělá zas a jinde. Bude to dělat tak dlouho, dokud někdo nepodnikne opatření k tomu, aby to už nedělal, což bez nás jde těžko.
Datové útoky rozdělujeme na útoky zvenku a zevnitř subjektu. Útoky zevnitř jsou mnohem častěji oznamované a také snadněji odhalitelné. Obvykle máme omezený počet podezřelých i počítačů. My se jinak snažíme negenerovat vlastní trestné činy, spíše pomáháme ostatním složkám s případy, které samy nezvládnou. Ono je těžké vyšetřovat krádeže dat, pokud policista při vyšetřování není schopen správně klást otázky. Na správně kladených otázkách je objasnění trestné činnosti postaveno. Například poradíme mimopražským policistům, na co se vlastně mají ptát providera, z jehož serveru byl útok veden, a pak jim pomůžeme s vyhodnocením toho, co se od toho providera dozvěděli.

Jak je to tady s ochranou soukromí? Může vám poskytovatel připojení prozradit identitu svého klienta?
Většina providerů to má ve svých smluvních ujednáních, že v případě porušení zákona budou spolupracovat s policií. Kromě toho máme zákonné možnosti vyžádat tyto informace a provider nemá zákonnou možnost nám je nedat. Jinak by platil dost velké pokuty, které by ho při současných červených číslech poskytování služeb na internetu dost vykolejily. Obvykle ale s providery nemáme problémy.

Před časem tu byl slavný případ odhalení softwarového piráta v České spořitelně. Nevybavuji si podrobnosti, ale pachatel byl prý vystopován na základě jeho anonymních e-mailů. Je to tak?
My jsme se tím zabývali jen okrajově. Nemůžu vám k tomu moc říci, ale pachatel nebyl vystopován přímo prostřednictvím emailů. Ty šly ostatně přes Spojené státy. Byl to klasický případ útoku na data z vnitřku organizace. Případ byl vyšetřován vnitřním šetřením v organizaci. Chycení pachatele v tomto případě bylo spíše technicko-policejní záležitostí, než vyloženě technologickou.

Když jste říkal, že vám oběti hackerských útoků nehlásí trestný čin, možná je to i tím, že si lidé neuvědomují, že i toto může trestný čin být. Kde leží ta hranice? Jaký zákon hacker porušuje a čím?
Za prvé: člověk, který je obětí útoku, se musí cítit poškozený a vyčíslit škodu. Problém je, že to poškozený obvykle neudělá. Důvodů je několik: ztráta pověsti, medializace případu, poškození dobrého jména v rámci obchodních vztahů a podobně. 98% útoků po Síti je úspěšných proto, že administrace cílového serveru byla špatná a to nechce nikdo veřejně přiznat. Prostě to měli špatně zabezpečené. Kdyby to bylo tak, že hackeři dělají jen tu záslužnou činnost, tedy upozorňování správců serverů, kde mají slabá místa, tak, jak to dělala ta skupina CzERT někdy v roce 1994, to by byla dobrá pohádka. Dnes je to spíš tak, že ty útoky jsou vedené čím dál víc k vlastnímu prospěchu a cizí škodě. Řada hackerů nám v poslední době přeskočila z toho Robina Hooda do role Černého korzára. Hackeři si nám tady dělají, co chtějí. Viníkem není policie, ale ti, kteří nám z osobních důvodů neoznámili hackerské útoky na vlastní servery.

Jak vlastně o hackerských útocích víte, když žádný případ neřešíte?
Protože se v tom prostředí pohybujeme. My ty informace máme. Většinou jsou ale už staré a nebo se setkáváme se zmíněnou neochotou správců serverů.

Jaký zákon tedy hacker porušuje? Kde je ta mez? Je trestné se už samo o sobě dostat na cizí server?
Já jsem v tom krajní a tvrdím, že trestné je už samo o sobě dostat se neoprávněně na cizí server. Já jsem s těmi různými hackery o těchto věcech diskutoval, takže jsem si na to už ujasnil názor. Tam jde totiž o to, že na to, aby se někdo na nějaký server dostal, musí udělat cosi, aby se prolomil dovnitř. Oprávnění vstoupit na server musí hacker získat způsobem překračujícím hranice zákona. Paragraf 257a Trestního zákona říká: Kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch získá přístup k nosiči informací... (tedy když tam vlezu a přiřadím si práva oprávněného uživatele, tak tím získám neoprávněný prospěch) ... a takových informací neoprávněně užije, informace zničí, poškodí nebo učiní je nepotřebnými a učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače... To je ono. On aby tam prolezl, musí učinit zásah do programového vybavení počítače. V tom jsme tvrdí. Chráněný zájem je v tom, aby nikdo nelezl tam, kam lézt nemá. Kdybych šel kolem pootevřeného okna, také do toho bytu nevlezu jen proto, že to okno je otevřené. Možná lepší příklad je auto na ulici. Běžný člověk neví, jak se do zamčeného auta dostat, hacker ale ví, jak překonat zámek.
Když se do auta dostane, je to trestné, i kdyby si do něj jen sedl a nic jiného špatného nedělal.

Je trestné posílat někomu elektronickou poštou automaticky nevyžádaná kvanta dopisů, spamů?
Já myslím, že ano. Trestné je vše, co vás poškozuje. Když vám někdo na tři dny zahltí mailserver, a vy jste třeba firma, dá se hovořit o vyčíslitelné škodě. Z nevinného spamového žertíku se může stát trestný čin. Lidé, kteří jsou omotaní kolem počítače, si někdy neuvědomí, čeho se vlastně dopouštějí. Tady jsme u toho. Hackeři mají někdy pocit, že žijí ve virtuálním světě. V běžném životě jsou třeba odpad společnosti, ale ve virtuálním světě jsou bozi a chovají se tak. Pak ale musí nést zodpovědnost.

Někteří lidé rozlišují mezi hackery a crackery, přičemž hackeři jsou ti dobří a crackeři škodí.
To platilo tak ve Spojených státech v 80. letech. Dnes je cracker hlavně ten, kdo láme ochrany počítačových programů před neoprávněným užíváním a vyrábí takzvané cracky. Jde tedy proti autorskému zákonu, ne proti ochraně dat. Hacker byl dříve ten, kdo žil na internetu a zajímala ho jeho bezpečnost. Život se nám ale zpestřil a lidí, kteří žijí touto filozofií 80. let,
už moc není. Ze sta českých hackerů tím stylem Robina Hooda uvažuje tak 10-15. Ale sto je moc, těch opravdu dobrých je u nás mnohem méně.

Studoval jste nějakou literaturu o hackerech, třeba Hacker Crackdown od Bruce Sterlinga?
Kusy jsem četl, ale je to beletrie. My jsme v trochu jiné situaci než třeba Spojené státy. Technologie se k nám valí, ale nezažili jsme ten její růst. Proto i to hackerské společenství u nás nemá stejnou strukturu jako v Americe. V Americe jsou profíci jak na straně hackerů, tak na straně
policistů. U nás se zatím trápíme ještě stále dětskými nemocemi.

Řešili jste nějaký případ vytváření počítačových virů?
Ano. Skončilo to tím, že jsme dotyčného upozornili, že při pokračování by mohlo dojít v trestné činnosti a ten autor toho nechal. My řadu věcí můžeme řešit tím, že někomu zabráníme v trestné činnosti formou prevence.
My se hlavně snažíme, aby se trestná činnost nepáchala.

Jste úspěšnější v oblasti softwarového pirátství, v postihování distribuce warez?
Velmi dobře se nám logicky daří v případech, kdy někdo nabízí k prodeji nelegální software. Tou svou nabídkou na sebe obvykle musí upozornit. Mnohem méně se nám daří omezit užívání nelegálních softů na úrovni podniků. My jako policie nemáme žádný nástroj na zjištění, že k něčemu takovému dochází. Máme sice statistiky, podle kterých víme, že téměř každá firma užívá nelegální software. Kdyby nám nějaký zaměstnanec napsal,
že se v jeho firmě používá kradený software, teoreticky bychom tam mohli přijít, ale to bychom nedělali nic jiného, než ověřovali všechna anonymní udání na zaměstnavatele. My musíme mít něco v ruce. Nemůžeme tu demokracii ohnout až tolik, jak to bylo za starých časů. Nemůžeme slepě uvěřit každému udání, abychom někam vtrhli a třeba s ostudou odkráčeli pryč.

Co s tím?
Používání kradeného software je masová záležitost, jeden z nejmasovějších trestných činů v České republice. Žádná policie na světě není od toho, aby řešila činnost, kterou dělá téměř každý občan, který má něco společného s výpočetní technikou. Naším úkolem je chytat darebáky. Ale pokud se celý národ dohodl, že nebude respektovat autorské právo, my nemůžeme celý národ zavřít. To nejde. To by zkolaboval systém. Je to problém celé společnosti a autorů toho softwaru. Ti by se měli zamyslet, co s tím. Pokud vytvořím dílo, které většina lidí ukradne, tak bych měl přemýšlet, proč to tak je, a dělat vše pro to, aby to už nekradli. A ne prostě dát na trh dílo, které všichni ukradnou, a pak běhat na policii a označovat ji za viníka.

Co má tedy firma dělat, aby jejich software lidi nešířili ilegálně?
Jedno řešení je, ale není v současné době realizovatelné. Řešením by bylo, kdyby šla dolů cena toho softwaru. Jenže firmy, které prodávají zahraniční softwarové produkty, zlevnit nemohou, protože jednak by nedosáhly patřičných zisků, a jednak by se sem seběhla celá Evropa a vykoupila by sklady. Cena softu je i u nás nastavená evropsky. Ty ceny pro náš trh jsou příliš vysoké. Celá situace se zlepší tehdy, až cena softwaru bude odpovídat průměrným příjmům obyvatelstva. Do té doby tu budeme mít nerovnovážnou situaci, která bude nakloněná ve směru neoprávněného užívání. Takže v této fázi se alespoň snažíme omezit šíření nelegálního softwaru. Zaměřujeme se na šiřitele.

Procházíte také internet a hledáte stránky s nevhodným obsahem?
Ano, máme tady lidi vyčleněné jen na tuto činnost. Nyní se celosvětově diskutuje o tom, co by sami provideři měli dělat proti tomu, aby se závadné materiály na jejich serverech objevovaly. Odborníci se shodují na tom, že alespoň nějakou činnost v tomto směru by vykazovat měli sami. Měli by například na svoje servery pouštět roboty, kteří by vyhledávali řetězce slov jako třeba dětské porno a podobně. Zatím to nedělají a to je myslím špatně. Obvykle to velcí provideři dříve či později dělat začnou, ale nějaká vyhláška by měla pokrýt všechny.

To se už blíží vizím, že na internetu budou filtry kontrolující používání sprostých slov.
To je sice možné, ale každý člověk ví, že všechno se dá obejít. Jestli dáte do filtru, že se nesmí říkat debil, tak lidi začnou říkat... ebel ... nebo... debl. To se uhlídat dá jen v omezených měřítcích, třeba v rámci jedné školy. Ale ne jako velký filtr na páteřní síti českého internetu pracující v reálném čase.

Pokud někdo vytvoří na americkém serveru českou stránku s protizákonným obsahem, máte nějaké možnosti postihu?
Okamžitě začneme zjišťovat, kdo to je. Pokud se to nepovede, stačí informovat provozovatele dotyčného serveru a ten to obvykle rychle odstraní sám. Ve Spojených státech totiž provideři velice dbají na dobré jméno. Pošleme mail správci serveru a během pár hodin je to pryč.

Jste sám fanda do počítačů? Hrajete počítačové hry?
Hraju strategie. Líbí se mi hra, která trvá dlouho a člověk při ní musí namáhat hlavu a ne ruce. Chraň bůh, aby to vypadalo, že jsem odpůrce dělnických povolání, ale nemám rád hry, které vypadají, že jediné, co hráč dělá je, že znásilňuje joystick.

Brousíte rád po internetu?
Já brousím profesionálně. V soukromí ani ne, protože to je moje pracovní náplň. Jinak se zúčastňuji projektu E-City. Zkouším, co to umí.

Chodíte na nějaké chaty?
To je časově náročná záležitost. Já na chatování čas nemám. Chat je zajímavý pro sekretářky mezi vyřizováním telefonů.

Co si myslíte o lidech, kteří tráví hodně volného času na chatech a vůbec na internetu?
Já myslím, že tímto směrem jde společenský vývoj. Naše společnost se na jednu stranu vzdaluje osobním kontaktům a na druhou stranu se prostřednictvím třeba právě chatů lidé mohou dostat do mnohem těsnějších kontaktů než při osobním setkání. Osobní setkání jsou časově velmi náročná, to už musíte mít hodně silný důvod. Elektronická pošta způsobuje, že můžete být v těsnějším a častějším kontaktu s ostatními.