Apoštolové operačních systémů

V současnosti existuje velké množství různých operačních systémů pro různé typy počítačů. Liší se svým zaměřením (serverové, kancelářské, průmyslové - svůj OS měl i PathFinder), rozšířením (některé OS se vyskytují jen na experimentálních počítačích v laboratořích univerzit, jiné zaplavily svět v miliónech kopií), nebo svým uživatelským rozhraním (příkazová řádka, okna).

V jediný systém věřiti budeme
Dobrá, operačních systémů je mnoho. Chtěli byste vědět, jaký z nich je nejlepší? To asi každý. Buďte klidní, neexistuje univerzální odpověď na tuto otázku. Vždy záleží na tom, jestli se ptá sekretářka, programátor, vědec nebo správce webu. Každý, kdo počítač používá, od něj čeká něco jiného. Sekretářka chce vyřizovat emaily, vědec požaduje silný výpočetní výkon pro své algoritmy, administrátor chce, aby jeho server byl stabilní, programátor je nejnáročnější občas si potřebuje zahrabat v hlubších vrstvách systému, pohrát si s jeho parametry, provozovat ho v extrémních podmínkách, atd. Málokdo z uživatelů je schopen opravdu posoudit, že ten či onen operační systém opravdu potřebuje ke své práci, přesto počítače denně používáme a jsme nuceni si o tom, na čem pracujeme, vytvořit aspoň nějaký obrázek.
Schválně: proč používáte právě Windows (MacOS, Linux...)? Operační systém většinou koupíte předinstalovaný na novém počítači a nemáte příliš na vybranou. Pokud si vybíráte, rozhodujete se na základě argumentů, jejichž pravdivost nemáte možnost si přímo ověřit. Na základě navzájem si odporujících tvrzení. Na základě neúplných informací. Na základě doporučení známého. Na základě informační politiky zaměstnavatele.
Když to vše dáte dohromady, vychází vám, že základem pro vaše nutně zjednodušené rozhodnutí je intuice, často dokonce cizí intuice nebo, buďme přesnější víra. Někdo vám řekne, že právě tento OS je pro vás to nejlepší a vy mu uvěříte.

Marketingová evangelia
Moderní OS tvoří tým vývojářů po dobu několik let. Tisíce řádků kódu, hardwarové a síťové závislosti, všechny detaily a technické záludnosti operačního systému to vše dnes přesahuje rámec chápání jednotlivce. Složitost stále narůstá.
Navíc, hranice mezi aplikacemi a operačním systémem se stírá, takže spor o definici OS, tedy o to, zda prohlížeč Internet Explorer je či není součástí operačního systému, zaměstnává právníky v antimonopolní kauze USA versus Microsoft hezky dlouho.
Obchodní úspěch operačního systému pak závisí na lidech z marketingového oddělení ti systém prodávají a přesvědčují potenciální zákazníky o tom, že za své peníze dostanou to nejlepší, co je momentálněk dispozici.
Každý, kdo se s počítačem stýká, vidí jen uživatelské rozhraní, špičku ledovce, vyčnívající část operačního systému. Proto se obchodníci nemají příliš čeho chytit a jejich úkolem je vymýšlet argumenty pro koupi OS: Nainstalujte si náš OS! Že nevíte, co je operační systém? Nevadí. Počítač bez OS je jako auto bez motoru takže si od nás potřebujete koupit licenci. Kupujte, bububu, kupujte. Kdo z nás je dnes schopen rozkrýt nánosy reklamních sloganů, polopravd a lží, rozpoznat mýty, které se kolem jednotlivých platforem vytvořily?
Obchodníci operačními systémy vytvářejí systém víry jakési církve podporující šíření toho pravého náboženství mezi ovečky, laiky, prosté uživatele. Ty, zákazníku, musíš uvěřit, že naše svaté ikonky na desktopu jsou lepší než kacířské ikony odnaproti, musíš uvěřit, že současná verze OS neobsahuje žádné chyby, zatímco ta minulá jich obsahovala tolik, že nejlepší, co jsi mohl udělat, bylo upgradovat na současnou verzi. A za rok se, zákazníku, totéž bude opakovat nanovo, jen za minulá verze si dosaď současná verze.
Že prodejnost OS nezáleží na jeho vnitřních kvalitách, dokládá to, že i přes slibné vyhlídky a technologickou nadřazenost, jež měl svého času OS/2, operační systém IBM, se jej nepodařilo na trhu prosadit a dnes se jedná o spíše marginální záležitost. (Jeho zapřísáhlí uživatelé mi dnes už jistě prominou, před několika lety bych byl za předchozí větu božími OS/2 bojovníky ukamenován.)
Při debatě o operačních systémech se podobně jako v otázkách víry také častěji, než je obvyklé, dostáváme do iracionálních a bezbřehých sporů s přívrženci té či oné sekty, ať už se jedná o grafiky, kteří svým Macům přísahali věrnost až za hrob, nebo o zastánce obskurního NeXTStepu, pro něž je každá věc na světě objekt. Tak, jako je ztrátou času přesvědčovat věřícího o tom, že jeho víra stojí na vodě, je marné přesvědčovat přívržence operačního systému o tom, že podlehl marketingovým bludům.
Dnes žijeme z pohledu těchto OS evangelií ve víceméně katolickém světě. A k uživateli Windows je správná víra šířena z Redmondu, tohoto Vatikánu počítačového světa.

Svaté technologie
Softwarové firmy dnes uživatele nechápou jako homogenní masu zákazníků, jejichž společným rysem je to, že přišli do obchodu a zakoupili krabici se správným logem. Místo toho je dnes v módě budování uživatelských komunit. Výrobce své oběti diferencuje, je si vědom toho, že správně zmanipulovaní zákazníci si v misijní činnosti počínají daleko lépe než rota najatých kazatelů.
Jednou z vděčných cílových skupin jsou pak vývojáři a programátoři. Každá softwarová firma nabízející vývojářské nástroje tedy programy vhodné pro psaní programů se snaží pro uživatele organizovat konference a hromadné akce, na nichž je seznamuje s novými verzemi svých produktů a technologií. Tedy tak je většinou tento úmysl prezentován. Skutečný smysl hromadných setkání uživatelů je ovšem trochu jiný: konference je jako svatá pouť, masové přijímání hostií (cédéček s novým softwarem), účelem je shromáždit věřící na jednom místě a utužit jejich víru v produkt. Efektivita přednášek a seminářů pořádaných na těchto konferencích je nepřímo úměrná počtu jejich účastníků, seznámit se s novou technologií můžete totiž nejlépe doma, ve svitu důvěrně známé obrazovky. O to ale skutečně na nejrůznějších Developer Days a Brainshares skutečně nejde důležitá je upgradovaná indoktrinace a zesílení pocitu sounáležitosti (tj. nejsem sám, komu se ta nová verze čehosi kouše).
Firmy se to, že marketing je pouze šíření víry, ani nesnaží zastřít. Důkazem je i to, že mnozí specialisté mají na vizitkách napsáno evanglist tam, kde obyčejně bývá uvedena funkce.

Zdrojákoví heretici
Vytvořit kvalitní OS je, jak bylo uvedeno, neuvěřitelně obtížný úkol, proto jsou zdrojové kódy (texty, jejichž překladem vzniká spustitelný software) chráněny jako rodinné stříbro a dostane se k nim jen osoba, která je oprávněná v nich dělat změny tedy většinou autor příslušné části.
Narůstající složitost OS vede i k nárůstu počtu chyb. Chyby jsou nevyhnutelnou součástí každého software, navíc, s tím, jak se postupně zvyšuje inteligence a počet jednotlivých vrstev systému, roste i životní prostor pro chyby, jež záludněji a zákeřněji využívají každou možnou skulinu v návrhu. Přitom zároveň platí, že čím více je otestováno betaverzí před tím, než je software puštěn do světa a čím více je testerů, tím větší šance na včasné odhalení chyb.
Samozřejmě, že zdaleka nejlepšími testery jsou samotní uživatelé (testováno na lidech) vždy po vypuštění finální verze OS se vzápětí objevuje ještě jedna stabilnější, obsahující opravy té finální např. oblíbené Service Packy pro operační systémy Microsoftu.
Nicméně zdá se, že klasický výrobní cyklus SW doznává poslední dobou podstatné změny. Internet je plný chytrých a netrpělivých lidí, kteří nečekají, až se objeví oprava od výrobce a rádi mají chyby pod kontrolou. Když jsou zdrojové kódy k dispozici, mají tito šikovní lidé usnadněný život ledacos si dokážou opravit sami a často aspoň rozumí příčině problému, jehož řešení je nad jejich síly.
A tak se jeví zveřejnění zdrojových kódů jako ta nejlepší cesta, jak vyvíjet spolehlivý software. Samozřejmě, že odhalení informací, které jsou dnes chápány jako knowhow a intelektuální vlastnictví výrobce, mění výrazně i obchodní model (takový software je pak nutně zadarmo), firmy se musí nastalé situaci přizpůsobit a místo softwarových licencí začít prodávat služby.
Tento proces v softwarovém průmyslu výrazně akceleroval v okamžiku, kdy se objevil Linux, operační systém tvořený úmyslně jako Open Source (jak se hnutí začalo nazývat). Přiznejte chyby svého systému to je protestantský tlak na revizi základních církevních dogmat, jemuž jsou nyní katolíci vystaveni. Zvláště poté, co na veřejnost na podzim roku 1998 uniklo tzv. Halloweenové memorandum, v němž manažeři Microsoftu přiznávají, Linux a Open Source představuje pro jejich software vážnou hrozbu.
Bylo by ovšem mylné domnívat se, že hnutí zdrojáky patří všem je názorovně jednotné. Tak jako v každé správné herezi, objevují se zde subsekty vášnivě hájící svá stanoviska. Např. Richard Stallman (Free Software Foundation, GNU R. Stallman je jakýmsi Martinem Lutherem volně šířeného software), Linus Torvalds, vůdce Linuxové komunity, nebo Larry Wall, autor populárního jazyka Perl, případně Eric Raymond, filozof hnutí Open Source ti všichni netáhnou vždy za jeden provaz. Frakce a neshody mezi výraznými postavami protestantů, konkurence v rámci linuxových distribucí to je to, co oživuje současný duchovní život lidí okolo software.

Upgradování rituálů
Jestliže ale vše kolem operačních systémů je marketingová víra a my se můžeme víceméně rozhodnout, který OS si nainstalujeme na vlastní počítač, v čem je potom problém? Proč si všichni nestáhou zdarma z Internetu to, co potřebují a dále za software platí?
Zvyk, setrvačnost a pohodlí to je to, co tvoří základ víry uživatelovy. Plus pocit příslušnosti ke skupině. Každý to má, nemá proto smysl pochybovat o kvalitách tu stojí proti: Jsem mezi hrstkou vyvolených, kteří rozumějí tomu, co používají. Mnohdy za to může i celkový nedostatek rozhledu částečně pod vlivem dlouholeté indoktrinace, částečně jednoduše proto, že získat nezkreslený obrázek o tom kterém operačním systému není vůbec jednoduché.
Důležitým kritériem při výběru operačního systému je také dostatek či nedostatek vhodných aplikací. Právě programové vybavení, to je to, co uživatele většinou zajímá. Co je mi platný geniální operační systém, když na něm nespustím texťák, na který jsem zvyklý?
Další nutnou věcí je také přítomnost uživatelské podpory. Součástí zakoupené softwarové licence je většinou slib bezplatné konzultace či dokonce servisního zásahu v případě problémů. Ta u volně staženého software většinou chybí. A ačkoliv firmy, jež distribují Linux, nabízejí i uživatelskou podporu, zkušenějšímu uživateli nedá problém vyhledat na Internetu potřebné informace, případně požádat o pomoc někoho, kdo si ví rady.
Operační systémy přímo určují vlastnosti a poměrně často i vzhled aplikací; to, jestli má program menu takových či jiných vlastností, jestli se používá pravé, levé, prostřední nebo žádné tlačítko myši, je často závislé přímo na vlastnostech operačního systému. Operační systémy tak nepřímo, skrze chování programů na nich spouštěných, ovlivňují i chování uživatelů. Církevní komunita pak není jen pocit sounáležitosti s kolegy, kteří nainstalovali stejně jako já, ale i společný slang, sdílená terminologie a jmenný prostor (zástupci versus linky, adresáře versus složky, atd., Program Files versus /usr/bin ).
Vyměnit operační systém svého počítače za jiný tedy není jako koupit si nové auto. Ať už řídíme cokoliv, volant nalezneme na stejném místě, zatímco v cizím operačním systému si nemůžeme být jisti vůbec ničím, naše návyky, zkušenosti, triky a konvence to všechno je náhle pryč. Zkušený uživatel je náhle novicem ve světle svého nového operačního systému. Zříci se víry a přijmout novou bylo a je pro jedince vždy netriviální záležitost, operace vlastní dlouhodobě utvářené mentality.

Uživatelská dichotomie
Kolik hodin denně pracujete na svém počítači? Každá minuta strávená na pracovní ploše, v souborovém systému či na příkazové řádce, se podepisuje na vašem vědomí a podvědomí.
Operační systémy tvarují myšlení uživatelů právě způsobem, jakým se používají a tím, jak je navrženo uživatelské rozhraní. Příkazová řádka například zvýhodňuje uživatele s rychlými prsty, schopností abstrakce a dobrou verbální pamětí (parametry příkazů jsou často poměrně komplikované), zatímco grafické rozhraní vyžaduje naopak obrazovou představivost či spíše orientaci koordinaci jemných svalových pohybů (myš) a obecně i jiný, spíše povrchnější styl práce.
S nástupem Windows 95, které startují rovnou do grafického rozhraní, se zdálo, že příkazová řádka postupně vymizí. Teď to zdaleka není tak zřejmé, naopak, dávky, povely a konfigurační textové soubory slaví díky Linuxu renesanci.
Rozdíl mezi GUI (Graphical User Interface grafické uživatelské rozhraní) a CLI (Command Line Interface příkazová řádka) povede možná k tomu, že se utvoří dvě velké skupiny uživatelů. Podle toho, jaký způsob s počítačem budou preferovat, budou se uživatelé (tedy zanedlouho všichni občané civilizovaného světa) dělit na textualisty a vizualisty. Textualisté se budou vyznačovat nápadně vyvinutou levou hemisférou, zatímco negramotní vizualisté budou přepadávat doprava kvůli převaze mozkové hmoty v pravé části lebky a budou se dorozumívat pomocí vizuálního symbolického jazyka, v němž budou veškeré objekty zastoupeny nějakou ikonou, obrázkem; vztahy se budou vyjadřovat vzájemnými polohami těchto ikon, děj pak jejich pohybem a přesuny vkládáním do složek či mazáním z definovaných prostor (odpadkový koš). Existuje celosvětová tendence ke vzniku této dorozumívací syntaxe, sdílení obrazové informace a na monitorech našich počítačů je ikonická manipulace již dnes úředním jazykem. Vznikne tak možná nový obor lingvistika obrazu a děti se zanedlouho budu v první třídě vedle slabikování abecedy učit, jak zvládnout doubleclick.
Zda se toho dočkáme a zda bude následující generace vizualistická nebo spíše textualistická, záleží na tom, jak uspěje současné církevně reformační hnutí v oblasti operačních systémů. A že nás čeká třicetiletá virtuální válka? Tím si můžete být jisti; jen místo Švédů do boje vytáhnou internetoví hračičkové, pod praporem velkého Fina Torvaldse.

Literatura
Eric Raymond: Cathedral and the Bazaar
(http://www.tuxedo.org/~esr/writings/cathedral bazaar/)
Neal Stephenson: In the Beginning was the Command Line (http://www.crypto nomicon.com/beginning.html)
Roland Frohlich: Dva tisíce let dějin církve. Vyšehrad, 1999