Jsem retro MZ

Rozhovor s Michalem Zavadilem z fan klubu majora Zemana.

Případy majora Zemana oslavují estébáky, pakáž, která jménem lidu popravovala
(zpráva z českého tisku, 1999)

Je to nepochybně pokleslý produkt normalizační kultury, který se může dotknout těch, kteří za komunistické diktatury zhusta nejrůznějším způsobem trpěli pro své politické, náboženské či jiné přesvědčení
(zpráva z českého tisku, 1999)

Je to magor, inteligentní retro manipulátor, zastydlý puberťák nebo, prostě svérázný postmoderní vykladač, který si vzal na mušku náš rozporuplný vztah k socialistické minulosti? MUDr. Michal Zavadil (odborný lékař chorob ušních, nosních a krčních, chirurg hlavy a krku( ve své knize 30 případů majora Zemana píše: S postupující amerikanizací naší televizní kultury a myšlenkově bezútěšnou výplní její seriálové tvorby si nás hrstka nadšenců vzpomněla a pro sebe znovu objevila čistou, i když samozřejmě politicky tendenční, přesto tklivou krásu seriálu 30 případů majora Zemana, jehož vpravdě encyklopedická obsažnost a umělecká inspirativnost nás nechává s otevřenou pusou stát a vstřebávat megabitové kvantum informací. I rozhodli jsme se založit společnost, společnost majora Zemana, a já jsem se stal z vůle Prozřetelnosti jejím předsedou. K tomu jsem předurčen již svým jménem, začínajícím iniciálami M. Z., Michal Zavadil, stejnými jako iniciálami majora Zemana. Nuže, pohleďte, co nám velký M. Z. v exkluzivním interview prozradil o Velkém M. Z. a o nás samotných.

Nedávno tě Vladimír Just v Katovně označil v souvislosti s tvými aktivitami v rámci seriálu Třicet případů majora Zemana za postmoderního cynika. Cítíš se jím být, ty cyniku?
Spíš se přikláním k termínu cynický postmodernista. Označili mě též nálepkou recesista, což mi taktéž sedí jen z části, páč recesista si dělá srandu z nějakého díla, ve kterém žádné hodnoty, ani ty pranepatrňoučké, nenalézá. Jde mu pouze o srandu, o zábavu, o zneužití. Pro mě je Zeman, ať už se na to dívám z jakéhokoliv pohledu, a nejen z toho všeobecně stupidně omílaného ve všech médiích, totiž morálně-historického, ryze postmoderní dílo. Sebe pak považuji za jakéhosi vykladače. Ale proč za cynika, milí moji, to nechápu. Snad se ti pánové v Katovně domnívali, že se strefuji do pana Drobného, ale to je velká mélka, vždyť jsem se tam choval, myslím, velmi pěkně a slušně a dokonce jsem panu Drobnému způsobil nesmírnou radost přirovnáním Zemana k Vinnetouovi.

Ano, to byl bizarní příměr!
To jsem ale namouduši nemyslel jako nějakou srandu. Opravdu jsem to v dětství tak prožíval a tuším, že nejen já, jak se mě snažil přesvědčit filmový teoretik Karel Thein. Nechápu, jak mohl sklouznout do tak laciného zevšeobecnění! Jenda Zeman pro mě byl prototypem českého Vinnetoua, a bastafidli! Na něm jsem se v období svých pravidelných návštěv základní devítileté školy učil rozlišovat mezi Dobrem a Zlem, ačkoliv paradoxně to ve skutečnosti bylo přesně naopak. Vinnetou byl zkrátka pro potřeby každodenního života nedostupnej, v televizi ho moc nedávali a dokonce si vzpomínám, že jsem jednou šel s tatínkem na Vinnetoua do kina, nedostali jsme lístky a já nebohý celé odpoledne probrečel. Pak jsem se večer aspoň díval na Zemana.

Postmoderní pohled na Zemana je možný až dnes. V té době přece o žádnou vědomou postmodernu nešlo.
Můj pohled na Jeníka se vyvíjel. Když jsem na to zíral jako malý děcko, tak jsem to bral samozřejmě úplně doslova, jak
to režisér Sequens podával. Rodiče mi nevysvětlovali žádný historický souvislosti, páč se báli, abych ve škole něco nelátl a oni z toho neměli na třídní schůzce problémy. Můj pohled se změnil až na gymplu, když jsem rozkrýval věci o Chartě a osmašedesátém. Tehdy jsem se na Zemana už nedíval, protože mě to vůbec nezajímalo. Nově jsem ho objevil až vloni, když se celý promítal na slovenské Markíze. Tož a to mě znovu ouplně nadchlo.
Dívat se na to novýma rozzářenýma očima jako na postmoderní dílo,
jako na svérázný temný melancholický svět, který nemá daleko ke světům Davida Lynche či Petera Greenawaye. Proto jsem se snažil o postmoderní výklad, o nadhled - a nevidět jej jenom ve světle historické morálky, v černobílém rozlišení Pravda a Lež.

Ze Zemana se ovšem stala politická kauza vnímaná jako ohrožení společenské morálky. Myslíš, že jeho promítání může nějakým způsobem zásadně ohrozit mladou generaci?
Rozhodně si nemyslím, že by promítání seriálu vedle těch hrůz, co kolikrát v televizi běží, nějak zásadně ohrozilo mladou generaci. Pan Drobný a političtí vězňové prostě potřebovali
nějakého obětního beránka, jehož podřezáním a stažením z kůže dosáhnou určité satisfakce. Víme, že náhrada za příkoří způsobená zemanovským režimem (myslím ten minulý režim, pane redaktore) je pořád v nedohlednu. Ti lidé musí cítit hroznou nespravedlnost. V tomhle s nimi samozřejmě souhlasím, ale holt vsadili na špatného koníka.

Přesto, nezdá se ti, že ztrácíš přes svůj postmoderní pohled morální téma?
No, víš, musíš rozlišovat morální a morální. Jestli ti samozřejmě nepřijde amorální, že Zeman versus jeho spolupracovníci žijí v monogamních svazcích, že se čistě oblékají, že nemluví sprostě, že soucítí s obyčejnými lidmi v jejich každodenních starostech a strastech, že chráni před bestiemi ty, kteří je nenávidí. Ale tobě jde asi o morálku historickou! Na tomto levelu je to samozřejmě hnůj! Jsou některé díly, za které bych toho Sequense naliskal. Tento pohled jistě predestinuje k Zemanovu zakázání nebo aspoň k etickému zavržení. Já se na to ale dívám jinak, nechci se zabývat jen tou fádní dualitou Pravda - Lež. Myslím, že jsem poučený do té míry, abych mohl Zemana vnímat s nadhledem a hledat v něm něco jiného.

Co?
Rajcuje mě v Zemanovi absurdno. Jsou tam pronášeny místy tak absurdní dialogy a sentence a jsou tam tak absurdní situace, že Ionesco je proti tomu hadra. Třá v prvním díle - Zeman přinese strážmistru Pechovi nalezenou kulku, která zabila jeho otce. Pecha si ji prohlédne, pak ji Honzíkovi vrátí a říká: Tady ji máš! A dobře se na ni dívej, každej večer se na ni dívej, abys nezapomněl na tátu. A v další scéně poslušný Zeman opravdu leží v posteli a čumí v ruce na tu kulku, vstoupí jeho matka a on jak puberťák přistiženej při listování v pornočasopise šup s doličným předmětem do kapsy, aby to máma neviděla. Nebo se ještě vrátím, k té scéně, kdy se vrací z koncentráku, objímá drahou maminku a ta mu říká: Tak ses mi vrátil! Máš rozum? Jako kdyby byla radši, kdyby v tom koncentráku zkejsnul, či zkapal.

Takže pouze absurdní legrace?
Ale pozor! Ve všech dílech zase taková prča néní. Jsou tam místa, kde citlivému člověku, jako jsem já, běhá mráz po zádech. Třeba některé scény ze Studny, Strachu, Bestie či Kvadratury ženy umocněné emocionální hudbou Zdeňka Lišky! Tam cítím skutečně tu hnilobu smrti, tu mrazivou hloubku vesmíru, ten dech vetřelčí královny za krkem. A to, holečku, nevyčpělo ani po pětadvaceti letech!

Co tě na zemanovské kauze, která teď probíhá v médiích, nejvíce štve?
Právě to absolutní popření jakýchkoliv uměleckých hodnot seriálu. Nejen že je lživý, ale i scénář je špatný, herci jsou špatní, hudba je špatná a vykradená. Všechno je to šmíra, brak, hnus, trus. Tak proč to lidi baví? Proč se tomu smějí jako oteklí?
Tehdy se tomu ale těžko mohl někdo smát! Ani disidenti, protože ti se na to programově nedívali?
Ale to bys koukal, Péťo, co znám dizošů, kteří na to koukali! A není to koneckonců krásný, když nějaké umělecké dílo dozraje jako víno po více než dvaceti letech? Jasně, že spousta postav tam hraje karikatury, přehrává, nebo jenom odříkává text. O to víc ale vyniknou ve svých postavách Vinklář, Kemr, Somr, Brzobohatý! To je ten herecký kontrast, ta ambivalence postav. To je akcelerátor toho humoru. A teď si vem, na jakým se to odehrává pozadí! To není žádná zasraná studiovka, to je reál. To jsou komunistický Akta X! Je tam příroda, neuvěřitelné akční scény, geniální Liškova hudba. A to všechno dohromady je prostě postmoderní podívaná. Poprvé se tady navíc objevily úplně nový dějový postupy. Vezmi si, že se tam hlavní seriálová postava odmlčí na dva díly, a ty se najednou věnuješ dva díly Jirkovi Hradcovi v Jižní Americe. To je odbočka ve vyprávění, která v té době překračovala kánon TV seriálu, kdy postavy musely lineárně proplouvat z dílu do dílu. Je samozřejmě nesmysl považovat TV seriál za nějaké vysoké umění. To je snad věc filmu. V seriálu fungují zcela jiné zákony. Pracuješ tam se spoustou postav,situací a masovými klišé. To jsou úplně jiné hranice. Srovnávat seriál o Zemanovi s nějakými kriminálními filmy z šedesátých a sedmdesátých let, jak se o to pokoušel Karel Thein, je zásadní nepochopení televizní estetiky.

Takže z celé kauzy tě ani tak neudivila reakce politiků a vězŇů, jako pohled intelektuální kritiky?
Jistě. Ono říct bez vysvětlení, že něco žádnou uměleckou hodnotu nemá, je strašně jednoduchý. Umělecká hodnota nula, herci šmíra. To jsou ty pražský intelektuální kydy všech těch současných rychlokvášků, kteří chtějí všechno a hlavně rychle hned vyřešit pomocí kategorických imperativů - nejhorší, nejhnusnější, hodnota nula. Ale svět není takhle jednoznačnej. Uvědomuji si, že v Zemanovi jsou některý díly, na který se mi opakovaně dívati nelze. Na druhé straně některé ale ten emocionální náboj mají. Další věcí je, že když už je nějaké umělecké dílo puštěno do světa, tak existuje nezávisle na tom, co jeho tvůrce chtěl nebo nechtěl. A záleží na lidech, jak si to vyloží a jak je to osloví. Páně Sequens by asi s mým postmoderním náhledem na Zemana nesouhlasil.

To by asi zcepeněl!
Ten by mě nechal zastřelit jak proradnou lišku!
Tak mě napadá, jak to, že byla Liškova hudba k Zemanovi tak napadená? Kritika ji označila za škvár a kýč.
Nejsem muzikolog, a tudíž ti nejsem schopen rozebrat takt po taktu Liškovu hudbu k seriálu. Bohužel dodnes nebyl muzikology přijat. Snad ještě Markéta Lazarová, ale to jen proto, že ji režíroval Vláčil. Když jsem se na toto téma bavil se skladateli soudobé vážné hudby Martinem Dohnalem a Zdeňkem Plachým, ti v něm spatřují giganta, který se bohužel vydal všanc pouze ve filmech a seriálech, a proto se jeho hudba dnes nehraje. Hudba k Zemanovi je neobyčejně působivá, emocionální a jen intelektuální hovado typu pana T. o ní může prohlásit, že jde o kýč, navíc vykradenej.
Liška ve své hudbě geniálně slučuje pokleslé okrajové žánry - jako zdechovku (rozuměj dechovku) nebo kolotočový orchestrion - cituje z Esquivela a žánru lounge musis šedesátých let, film noire, a mísí to s vlastní invencí, coby skladatel komunistické Evropy. Tu hudba z kolotoče, tu exaltované smyčce, ženské hlasy a proti tomu někde v hloubce rozladěné tympány nebo bicí, bizarní zvuky, že ani někdy nelze identifikovat, s čím vším si tam pohrává. A ty nádherné melodie! Při určitém zjednodušení mi připomíná trochu Badalamentiho v seriálu Twin Peaks. Určitě by stálo za to vydat Liškovi nějakou monografii. Přišlo mi jako úžasný počin ta dvě CD z Markéty Lazarové a Údolí včel. Ale chce to víc odvahy! Co takhle Zemana na CD!
Z jakých důvodů vznikla Společnost přátel majora Zemana, které jsi předsedou?
Tož, vznikla z důvodu zábavy a poučení. Podívali jsme se na to se ženou a jejím přítelem Minaříkem s odstupem, nezaujatě, vyrostlí a doufám, že zmoudřelí. Napadlo nás, že kdybychom k tomu přidali sérii mystifikačních přednášek, znalostních testů a podivuhodných hostů, že by z toho mohli být velice milé vlahé a zábavné večery.

Takže to byl takový zemanovský koncept již od začátku?
Ano. Plánem bylo diváky zkoušet, trestat i odměňovat. Každý výherce znalostních testů na našich večerech obdržel v milou upomínku barevné puzzle s fotografií k příslušnému dílu seriálu, jednou to byl i dort ve tvaru čepice majora Zemana a někdy dostali všichni zúčastnění buchty, a někdy zasejc karbanátky. Prostě jsme se chtěli pro lidi rozdat. Lidi to motivovalo, na večery se připravovali, někteří to měli nahraný a tak příslušný díl předem i několikrát zhlédli a promýšleli, co asi ten zatrolenej předseda dá dneska za otázky.

To zavání kultem.
To víš, chtěli jsme vytvořit takovou masovou kultovní záležitost.

Ale kult se s megalomanstvím moc neslučuje.
Né? My jsme si dali ta největší megalomanská měřítka, a pak postupně slevovali. V září roku 1998 jsme v obci Krásensko na Vyškovsku uspořádali třídenní kongres Major Zeman 98. Měli jsme tam pronajatou Zemanskou rychtu, lidi navozili autobusem z Brna. Součástí akce bylo odhalení busty majora Zemana za doprovodu tklivých houslí Ivy Bittové na místním náměstí. Následoval úvod v sále, promítání jednotlivých dílů, přednášky, módní dobová přehlídka pod patronací naší místopředsedkyně Reginky, divadelní minipředstavení Smrt agenta Bláhy podle mého scénáře a za laskavé účasti předních herců brněnského HaDivadla Lišky a Matonohy. A taky jsme tam měli Klub náročného diváka.

To spočívalo v čem?
Abychom stihli odpromítat celý seriál, museli jsme jet prakticky nonstop. Takže ty díly, řekl bych umělecky trošku slabší, jsme dávali pro fajnšmekry v časných ranních hodinách, kdy normální člověk spí. A byli opravdu jedinci, kteří se snažili vydržet dívat nonstop na díly, na které se opravdu nedá moc dívat. Namátkou Šťastný veselý nebo Tatranské pastorále - tedy díly, u kterých musíš být totálně vožralej, abys to zvládl.

Odhalil jsi v postavě Zemana nějakou zajímavou libůstku?
Reginka odhalila, to víš ženský subtilní pohled na věc, že Zeman byl vegetarián. V seriálu nikde nepožije žádný masitý výrobek. Pojídá jen buchty, pije rum, pivo, víno, kouří cigarety (přičemž v polovině seriálu toho nechá), ale nikdy nepožije maso.

A co jiné postavy?
Zaujalo mě, pane redaktore, téma řekl bych osudových lásek. V seriálu se vyskytuje několik hlavních postav, které procházejí vývojem. Každý z mužských hrdinů má nějakou tu svou osudovou žínku. Ale každá ta láska je tragická, nenaplněná. Zeman a jeho první žena Lída! Láska jako trám, vezmou se, mají spolu Lidušku, a pak se Lída jednoho podzimního odpoledne skácí v parku do tlejícího listí zasažena zrádnou kulkou agenta cizí západní centrály. Nebo přítel Jirka Hradec a Hanka Bízová. Milují se, ale Hanka uvyklá na určitý životní standard raději uteče s postarším obchodníkem, předtím ale podepíše spolupráci s STB jako agentka Stardust, donáší informace, aby pak tragicky skončila ve dvacátém díle opět zastřelením, tentokráte na lodičce. A nebo šílený milostný vztah agenta Bláhy k továrníkové Čadkové! Zamilují se při tanci na mysliveckém bále, zpívá jim tam Pepíček Zíma, narychlo mezi nimi proběhne jakási intimnost, když jde Čadek pro dřevo. Zamýšlená emigrace se ale nezdaří, prchá jen Bláha, který dohonil letadélko a setkávají se až po letech ve dvanáctém díle, kdy on již má po náročné plastické operaci obličeje, je takřka k nepoznání, ona ho však pozná a léty doutnající vášeň opět vzplane. Pak ji najdou utopenou v řece. Všechny ty lásky jsou zasazeny do podzimní atmosféry, furt tam padá listí jako v ruskejch filmech, je pošmourno s nádechem smrti. Ten zánik, to tušení smrti je tam evidentní už od začátku. Je jasný, jak se to bude vyvíjet.

Jaké drama asi prožívá filmový představitel Zemana Vladimír Brabec?
Tuším, že se v něm střídá šílená naštvanost až agresivita s plačtivostí a suicidálními tendencemi. Ale Zeman ho holt pro televizi objevil, bez téhle postavy by byl jen dobrý divadelní herec a výborný dabér, ale takhle je to národní hrdina.

Jaký je tvůj vztah k pokleslému žánru vůbec.?
Mám ho rád. Ten na nic si nehrající umolousaný kedluben. Nejsmutnější je, když nízké umění si hraje na vysoké a nemá na to. Když chce být brambora rajským jablíčkem. Zároveň ale je třeba hledat něco positivního i v tom pokleslém. Vždyť ten kedluben je také zelenina a dá se jíst! To máš jak to stálé srovnávání šedesátých a sedumdesátých let. Šedesátka - fantasie, sedumdesátka - sračka. To je blbost.

Co je důvodem toho, že sedmdesátá léta jsou dnes pořád brána s takovým despektem?
To je takový obecný kulturní fenomén. Kritikové hnijící a živořící v sedumdesátých letech na pokraji společnosti s láskou a nostalgií pohlížejí na léta šedesátá, na čas malin nezralých, na bezstarostné dětství a vzrušivé pohlavní probuzení. U nás jsou sedumdesátá zprofanována normalizací a politikou. Jediným správným uměním byl underground a basta. Já s tím absolutně nemohu souhlasit. Při tom nemohu říst, že by mě underground nezajímal. Poslouchal jsem Extempore, Plastiky, Odvážný bobříky, Nedohodli, ale teď už to čoveče ňák nefunguje. Teď jsem se musel nedávno smát, když jsem viděl Mejlu Hlavsu, jak v padesátce zpívá ty svý temný texty a je vidět, že to myslí pekelně vážně. Jednou nohou v hrobě a žádnej nadhled, žádná radost. Přece mládí je v umění pesimistické, ve stáří chceme vidět radost a optimismus.

jak se tvoje profese krčního lékaře slučuje s profesí postmoderního vykladače majora Zemana? Není to trochu schizofrenie?
Myslíš? Já myslím, že těmi smysly, kterými se zaobírám u svých pacientů, tedy sluchem, čichem, chutí a také hlasem a řečí mohu toho Zemana výborně studovat, jako výhružně bzučícího jarem vonícího sladkého čmeláka. Jenom aby mě potvora nepích! Jeho jed je prý vražedný!

Prý jsi velkým ctitelem skupiny Dschinghis Khan?
Já jsem hošku ctitelem radosti a perel ztraceného mládí.

Nejsi tak trochu retro?
Já jsem jenom retro. Mě vše nové smrdí. Celý ten umělecký kadlub rotující a řítící se čím dál tím rychleji do záhuby. Všechny ty TV hvězdičky s nulovou uměleckou hodnotou. Všechna ta infantilní šmíra, hnis a hnus. Retro je v pohodě, retro je bezpečí.