Český meziválečný tramping

Odešel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žíti rozvážně, střetnouti se s podstatnými věcmi života, a poznati, zda bych se nemohl naučiti tomu, čemu má učiti, a ne abych umíraje teprve si musil přiznati, že jsem nežil. - Henry David Thoreau, Walden čili život v lesích, 1847

Romantika utopie virtualita

Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít.
Ernest Thompson Seton, Dva divoši, 1904

Ti, kteří na sklonku první světové války uposlechli londonovského volání divočiny, asi jen těžko mohli tušit, že nastartovali obsahově a formálně jedinečné hnutí, které nemá dodnes ve světě obdoby. Hlavním impulsem jeho vzniku byl útěk. Útěk od všedního vesměs proletářského života a modernistického tlaku technologické společnosti do virtuálního prostoru ztraceného ráje, do lůna zrazené a zapomenuté přírody.
Myšlenka návratu do přírody je jistě velmi stará (co třeba v jistém smyslu parfosní hony), ale v našem pojetí se objevuje široce exponovaná teprve u francouzských encyklopedistů. Jean-Jacques Rousseau bez ustání bojoval proti všemu, co pokládal za strojenost a zkaženost francouzského vkusu, a obhajoval řeč srdce, tedy uplatnění přirozeného citu a úplného návratu k přírodě.
Navíc vzápětí během druhé poloviny minulého století čistou a vždy morální přírodu silně rehabilitovali i dva duchovní přátelé - americký transcendentalista Ralph Waldo Emerson a jeho žák, ač také dokonalý idealista, přeci jen pragmatický umělec života, Henry David Thoreau. Zatímco první z nich - filosof, estetik a vynikající esejista - přišel s mystickou vizí dokonale krásné a morální přírody, ten druhý skutečně odešel z města a žil zcela svobodně několik let sám ve Waldenském lese.

Průkopníci

Opravdový stanař je z tvrdého bronzu vypracovaný chlapík - jenž ví, čeho nedovede!!!
Bob Hurikán, Dějiny trampingu, 1940

Ovšem prvním hlasatelem tohoto přírodního náboženství se stal angličan přestěhovaný do Kanady - Ernest Thompson Seton - lovec, přírodovědec, malíř zvířat, pedagog a spisovatel (Dva divoši, Rolf zálesák). Roku 1902 založil hnutí zvané Woodkraft Indians a naznačil, že této lesní moudrosti se máme učit od severoamerických indiánů. Lesní moudrost byla schopností poznávání přírody a života v ní s co nejjednodušší výstrojí. Setonův návrat k přírodě nebyl samoúčelný, byl založen na mravních základech, obsažených ve čtyřech světlech ohně - světle krásy, pravdy, síly a lásky. Seton na stará kolena dokonce v roce 1937 uskutečnil několik přednášek i v Praze.
Sir Robert Baden-Powell, britský generál, byl neméně zdatným propagátorem života v přírodě. Na přelomu století si dobře všiml průzkumníků v búrské válce v Jižní Africe a na základě svých pozorování v roce 1906 napsal knihu Scouting for boys. O rok později založil skautskou organizaci, kde sice částečně využil Setonovu woodcraft, ale indiánskou svobodu nahradil vojenskou disciplínou i hodnostním označením. Skauting obsahující bojovou zkušenost z kolonií, příklad japonských samurajů i přírodní moudrost vzápětí během několika let uchvátil celý svět.
Zakladatelem českého skautingu byl středoškolský profesor Antonín B. Svojsík (Základy junáctví, Český skaut, Táboření), který se už roku 1911 vydal poznat skauting přímo do země jeho vzniku. Snažil se úspěšně přizpůsobit hnutí národnímu naturelu, ale přece jen se v Čechách nakonec našli takoví, kteří zavrhli přísnou disciplínu a dali přednost toulkám, plným naprosté svobody.

Divocí skauti

Tohle bylo moc i na silné nervy zálesákovy; nesnesl žalostného pohledu na zbědované bandity. Setřásl rázně uplakaného dědečka, jenž mu objímal kolena, a zklamán a znechucen opustil město. Pojala ho mocná touha po rodném Povltaví, kde dobrodružství jsou tak hutná a mužně krásná.
Vlastimil Rada a Jaroslav Žák, Dobrodružství šesti trampů, 1935

Ačkoliv několik prvních průkopnických partiček se oddávalo romantickým toulkám podle Mayových spisů v nejbližším okolí Prahy už před a během první světové války, výraz tramp (tramping) se ujal až na konci dvacátých let. Byl přejatý z románu Cesta Jacka Londona, který je uchvacujícím svědectvím o životě amerických trampů hobo konce minulého století. Dalším podnětem pro vznikající ideologii trampingu byl nápor amerických filmů i literatury s dobrodružnou tematikou. Evropa, která se rychle snažila zapomenout na válku v nejrůznějších radovánkách, tak otevřela svou náruč záplavě rodokapsů, indiánek a kovbojek.
Westerny zcela otřásly duší trampských málem ještě Rakousko-Uherských pionýrů, kteří ihned vzpláli pro mužské i ženské cowboyské typy filmů Červené oko, Býčí oko, Liberty. Fantazie podbarvená filmy bujně pracovala a jejím výsledkem byla móda Divokého západu, neboť všichni chtěli napodobit své hrdinské miláčky z filmového plátna - Mary Walcampovou a Wintropa. Na březích Sázavy a Berounky rázem začala cesta na virtuální romantický Západ!
Většina prvních trampů byla původně členy skautských organizací, proto byli na počátku dvacátých let nazýváni divokými skauty. Odešli ze skautu, protože polovojenská kázeň a výchova v duchu podivné měšťácké morálky jim byla bytostně cizí. Těžko totiž mohla jakákoliv forma pevné organizace odpovídat trampským premisám o svobodě a volnosti.

Cowboyové

Proč jsou naše děvčata nejhezčí a nejsprávnější? Protože tramp si s nesprávnou dívkou nic nezačne!
Bob Hurikán, Dějiny trampingu, 1940

Zatímco před vpádem cowboyských filmů se chodilo na toulky v nejrůznějších oblecích, nejčastěji ve starých manchestrácích a sáčku s čepicí nebo skautským kloboukem, během let 1919 až 1920 nespoutané smečky Červení medvědi, Supové, Černí vlci, Utah a další ve vyzývavých chaparérách, legínách, širácích, šerifských hvězdách i okovaných opascích dobu divokých skautů přeměnili v dobu cowboyskou.
Nosily se kárované košile, staré velurové klobouky se rychle proměnily pouhým promáčknutím v americké stetsony, objevily se široké opasky pobité desítkami čalounických cvočků a hrudi mnohých trampů zdobily naleštěné vlastní rukou zhotovené mosazné šerifské hvězdy. Některé party pod vlivem Toma Mixe chodily od hlavy až k patě v černém a vysloužily si tím název Jeptišky.
Začala se také nosit revolverová pouzdra a kuchyňské á la zálesácké nože v kožené, třásněmi zdobené pochvě. Divoké táboření se změnilo ve skutečné stanaření a pomalu se přeměňovalo v osadnictví. Pak byly stanové osady obohaceny o první chaty. Doba cowboyská trvala plných osm let, do roku 1927, než byla pomalu vytlačována střízlivostí - dobou kanadskou.

Kanadská doba

Světlo, jež oslepuje naše oči, jest nám temnotou. Jenom ten den svítá, který jsme vzhůru. Ještě více dní přinese úsvit. Slunce jest pouze jitřenkou.
Henry David Thoreau, Walden čili život v lesích, 1847

Kanadská doba, trvající prakticky přes celou dobu velké hospodářské krize, znamená vrchol trampingu. Je to i čas, kdy tramp a tramping dostává své dnešní jméno. Mládež, zlákána volností trampů - Kanaďanů masově opouštěla města a utíkala do lesů. Tramping se rychle stával módním hnutím. Šířil se jako lavina i do malých měst a na venkov.
Kanadská doba se přirozeně projevila i ve výzbroji a výstroji. Dlouhé kalhoty s třásněmi nebo kožené legíny byly vystřídány pumpkami. Mexická sombrera byla nahrazena sportovními klobouky, nosily se vysoké boty a podstatně se zlepšila výstroj - objevily se americké torny uesky s velkou skladností, vařiče, pánve a kotlíky, skvělé nože, sekery, revolverová pouzdra i s opravdovými colty...
Přicházely i praktické a elegantní novinky, jakými byly miltony, pullovery, kedsky nebo i bílé námořnické čapky koncem dvacátých let. Kanadská doba byla prostě kompromisem mezi romantickou představou a potřebou oblékat se co nejpraktičtěji. Osad přibývalo, ale trampové stále odmítali jakoukoliv organizaci. Svůj odbor ke společnosti vyjadřovali hlavně úsměšky adresovanými masňákům a paďourům.
Trampové často byli i skvělými sportsmany. Sportovali v osadách a pořádali i vlastní klání a soutěže, jejichž největší rozmach nastal hlavně ve třicátých letech. Volili zpravidla méně náročné druhy sportů na vybavení, které se daly provozovat v osadách: box, volejbal, kanoistiku, lukostřelbu, zápas, atletiku, atd.

Stanaři versus osadníci

Pravěké touhy potulné v nás vyskakují, zmítající se ve společenských poutech a poznovu ze zimního spánku procitá šelem přirozená povaha.
Jack London, Volání divočiny

Prvním trampským průkopníkům musel stačit na přikrytí kabát. Teprve později se objevily obchody, zejména ten na Petrském nábřeží v Praze, s vyřazenými válečnými věcmi. Odtud a ze skautingu pocházely také celty a vzápětí se první stanařské party začaly rozlézat ze začouzené Prahy proti proudu řek. Trampové nikdy nepoužívali jejich skutečných názvů a tak postupně putovali kolem Velké řeky a jejích přítoků Staré řeky (Berounky), Zlaté řeky (Sázavy) a Hadí řeky (Kocáby), kde zakládali na příhodných místech svá tábořiště. Také každý z táborů dostal své jméno (Za strašného puchu, U sežraného psa, Žádný sirky, atd.) a musel hýřit spoustou pokladů: studánkou, dřívím, místem pro oheň i zápasy, možností koupání a hlavně samotou.
Téměř ze všech stanařských pionýrů se nakonec stali pohodlní chatařští osadníci. Ti si stavěli své chatky na místech původních stanových osad i v nově objevených krajích. K prvním osadám patří legendami opředená Ztracená naděje - Ztracenka, která vznikla v místech Roaring Campu na lesním pozemku Strahovských premonstrátů. Pak následovaly desítky dalších - Rawhide, Hiawata, Údolí stínů, Albatros... Každá se svými členy, zvyky a historií. Jejich obsáhlý seznam uvádí Bob Hurikán ve svých Dějinách trampingu a Zdeno Dočkal Brčko v Dějinách trampingu na Slovensku - Údolia nestíchli.

Subkultura s vlastní morálkou a hudbou

Do ranní mlhy když stín tvůj se řítí,
o cariboo - ó cariboo,
velebné záře jas kol tebe svítí,
o cariboo - ó cariboo.
Jarka Mottl (píseň)

Touhu trampů po volnosti, romantice a kamarádství vyjadřovala vlastní symbolika. Nalézala se na vlajkách a znacích mnohých osad a promítly se do ní nejrůznější vlivy, nejvíce snad woodcraft s archetypem tvaru kruhu s rohy. Postupně si trampové vytvořili i řadu svých zvyků - volbu šerifa, vítání sezóny, příjímání nových členů osady, ale hlavně tradici slezin a později potlachů.
Všechny tyto akce doprovázela trampská písnička, která byla typickým městským folklorem. První z těchto písní vznikly ještě přetextováním dobových šlágrů, ale už v polovině dvacátých let se objevuje spousta pokusů i o vlastní melodie a vznikají osadní kytarové a mandolínové kapely, které zpívají i vícehlasem (Ztracenkáči, Settleři, atd.).
Postupně se písničky zásluhou společného cestování sázavským pacifikem dostaly do oběhu a byly všetrampským vlastnictvím. Na tuto situaci okamžitě zareagovaly gramofonové firmy, které ucítily skvělou příležitost k obchodu. Koho by nevzrušil romantický teskný hukot Niagary nebo v mlze se řítící jelen cariboo. Tak jako náměty byly mezi ostatní písničkářskou produkcí něčím novým, tak i hudba s rytmickým tepem kytar jako by vycházela z módního trendu jazzu.
Na přelomu dvacátých a třicátých let byla tato hudba sentimentální módou. Mezi její přední autory tehdy patřili Jaroslav Mottl, Vladimír Eddy Fořt, Jan Korda, Jaroslav Novák a Pedro Mucha. Od táborových ohňů a potlachů se rychle trampská písnička přestěhovala do repertoárů velkých zábavních orchestrů, část tramských tvůrců se profesionalizovala a jejich nakladatelé bohatli. Také spousta šlágrových skladatelů se přeměnila přes noc v zuřivé trampy, ale to už je sestupná tendence boomu, po které se koncem třicátých let trampský zpěv zase vrací tam, odkud vyšel. Jako celé hnutí trampingu, tak i jeho hudebnost je zcela českou specialitou, dokonce z celkového počtu 600 písniček se jich asi kolem padesáti stalo trvalkami středního proudu.

Politika?

Snad se vývoj bral jinými cestami, snad by vzal na sebe již před léty jinou tvářnost, kdyby nebylo rušivých vlivů, které hodlaly celý tramping strhnout do politiky, a to do záměrné politiky!
Bob Hurikán, Dějiny trampingu, 1940

Přes svůj odmítavý postoj k trampingu nespatřovala česká demokracie do roku 1929 v trampském hnutí vážnější nebezpečí, protože trampové nebyli organizováni a ideově vyhraněni. Jenže nástup hospodářské krize všechno změnil. Tramping, přes svoji proklamovanou nepolitičnost, se ocitl mezi dvěma politickými válci. Z jedné strany to bylo ovlivňování ze strany krajní pravice (Polední list, 1930), ze strany druhé tlak komunistů, kteří spojovali tramping se zápasem proti kapitalismu.
A tak se tramping bez vlastního přičinění od konce roku 1929 zpolitizoval a na stránkách novin se mu dostalo značné publicity. V letech krize také začala vycházet většina trampských časopisů - Tramp, Naše osady, Naše stezka, Ahoj, Ze soboty na neděli které se staly šiřitely těchto různých názorů. Zakrátko byl tramping rozdělen na tzv. politický a nepolitický. Obě větve spojovala snaha o zachování hnutí, ale rozděloval je názor na formu obhajoby.
Nepolitičtí trampové (časopisy Naše osady a Naše stezka) prosazovali zásadu nepolitičnosti a nevměšování. Odmítali politiku jakékoliv strany a nechtěli spojovat tramping se sociálními problémy. Političtí trampové (časopis Tramp) zdůrazňovali proletářský charakter trampingu a sblížili se s komunisty. V dubnu 1931 ještě vše navíc zkomplikoval výnos zemského prezidenta Kubáta, který pod hrouzbou vysokých pokut omezoval zejména společné táboření. Třicátá léta byla první ranou trampingu a ačkoliv to všichni trampové popírají, nikdy se už z ní nevzpamatoval. Navíc měly přijít další zlé časy.

Nekonečný potlach?

Vlajka vzhůru letí k radosti svých dětí,
hned se s mraky snoubí,
vlát bude zas,
než mládí čas
opustí nás!
Jan Korda, Vlajka, (píseň)

Někteří z účastníků bojů ve Španělsku uvádějí, že ze 3 000 československých interbrigadistů ve španělské občanské válce bylo 2 000 trampů. To dokazuje, že v okamžicích ohrožení dokázali trampové vystoupit neskutečně jednotně. Následující protektorát pak znamenal prověřování perzekuovaných trampů, kteří se zůčastnili široce v zahraničním i domácím odboji.
Poválečná léta byla dobou hojení utržených ran a zároveň přílivu nové krve do trampských žil. Pocit svobody po skončení války opojně zasáhl nejen staré trampy, ale i stovky dalších, kteří také poprvé začali nosit nejrůznější části vojenských uniforem a vojenské výstroje. Nejžádanější byla písková košile vojáků Rommelova Afrika-Korpsu a polní blůza US-army. To byly základy dnešní zelené a vojenské trampské módy.
Jenže po třech letech se společenské klima zase změnilo. Co tedy s trampingem? Hnutí bez pevné organizace nebylo možné vnutit proradné vedení, ani nebylo možné dosadit do každé osady šerifa-komunistu. Nicméně přestože režim v novinářských výpadech obviňoval tramping z kosmopolitismu, amerického způsobu života, buržoazního romantismu a sentimentality, omezil se většinou na běžné kontroly a policejní razie proti potlachům.
Podobně tomu bylo i v době normalizace, kdy cílem komunistické taktiky byla naopak vládní podpora trampingu (Porta), která měla přivést co nejvíce trampských oveček do salaší oficiálních mládežnických organizací. Jedni této nabídky nedbali a trampovali si po svém, druzí patronát přijali a užívali ho jako štít. Nicméně dávné ostří myšlenky trampingu v té době bylo už zcela otupeno a původní esence rozmělněna. Tramping se stal vyčpělou módou a jeho subkultura se medializována stala společenským mainstreamem.

Nechť nás všechny ochraňuje Manitou!