Luděk Sobota
Dobrý den, matko. Neměla byste trochu pitné vody? Já mám takovej hlad, že bych tady přespal!
Proč je posledním králem situačních komiků, Posledním Mohykánem, právě Luděk Sobota? Jen si ho představte!
Třeba na základní škole, když byl malý Luděk vyvolán, nebo když ještě jako Luděček vystupoval na školních besídkách, už tehdy vše zachraňovala improvizace uvolněného nadhledu anebo z nouze ctnost vyvolaná strachem. Kroutil se a skučel, vymlouval a tápal, smál se a brečel někdy to pomohlo, jindy ne. Ale za pokus to vždycky stálo a také pro vzrušující napětí, které to dobrodružství skýtalo tělu. Stejné pocity a situace prožívá každé dítě. Sebevědomá nadsázka pro život jej odvedla od přání mít obyčejné a zodpovědné povolání přednosty stanice přes hereckou školu, jejíchž dodržovaných formulí se proklamativně vzdal, oklikami až k situační komice. A proto oprávněně a raději o sobě říká, že než hercem, je spíše komikem.
Přestože ho dobře známe skoro 30 let, snaží se Luděk Sobota záměrně neztratit spontánní a infantilní pud sebezáchovy v okamžitém pohledu na svět a tvoří dál. Významově tajemnou hrou a improvizací také realizoval své nejlepší komediální kusy. I když prý na to nejlepší na divadelní představení Věšení (Pepík Dvořák si v něm s mladým a vitálním Luďkem Sobotou navzájem jeden druhému po česku ukecaně, absurdně a existencionalisticky, jak se na dobu 60.let slušelo, rušili svou sebevraždu) vzpomíná jen pár nadšených přátel a očitých svědků, dovedu si představit sílu a energii všeobecné popletenosti, trapasu, směšnosti a smutku čerstvých talentů divadelní komiky.
Bylo to tak nové, že kolem těchto mladých herců vznikl takřka kult vygradovaný někdy v pomýlené zaškatulkování. U jednoho do vodnictví, u druhého jako estrádní záruky zábavy. Avšak punc originálního přínosu jim dnes už nikdo nevezme. Mládí a společenská nemožnost se v tomto věku viditelněji uplatňovat a nebezpečněji apoliticky angažovat je vrhla do víru práce ve smyslu vděčné národní zábavy. Vitalita a kritické názory se mohly originálně projevit bohužel jenom v této živé tvorbě, v živé komice, pro živé lidi. Diplomovou práci pod názvem Radost z herectví Adam Bernau české komiky ztratil...
Sobota jako jeden z prvních v Čechách dokázal pracovat podle artaudovského vzoru a rezignovat na klasické výrazové prostředky na logické řazení slov, smysl výpovědi, rozum a serióznost jako autor a herec, bohužel ne jako režisér. Vodítkem k tomu byla i škola profesora DAMU, skvělého herce Miloše Nedbala, Nedivadla Ivana Vyskočila nebo i zkušenost a spolupráce s osobnostmi ze Sobotova pobytu v libereckém
Studiu Y. Ale ať už v tom dobová politická situace a jeho učitelé hráli jakoukoliv roli, jeho tvorba byla v době tvrdé normalizace projev odvážného divadelně revolučního hereckého ducha.
Zážitek
Dnes se obdivujeme humoru Monthy Pythonů, ale nejsme schopni ocenit komiky, kteří tvořili ve stejné době u nás v daleko tvrdších podmínkách. V momentě vzniku prvních TV skečů Luďka Soboty, už zlidovělého Františka Koudelky automechanika, jehož osud hodil Smoljakův a Svěrákův Jáchym do stroje, jsme byli světu rovnocennými partnery, ba co víc, měli jsme navrch právě jazykovou-nejazykovou a českočeskou výmluvností. Asi jako i spousta jiných čumilů jsem s Luďkem Sobotou viděl v ještě československé TV scénku Nad dopisy diváků. Hrál v ní šéfa televizního oddělení přestávek (těch s koťaty!) a kolega z něj doloval, co ty kočky mají vůbec znamenat a jak se TV přestávky vůbec točí? Luděk ve své roli tehdy promluvil novým jazykem tehdy stejně jako dnes, opravdovým uměním komického projevu. Představit své ustrašené nebo ztrémované tělo, vyjevit všechny jeho přebrepty a zkomoleniny, vstoupit do načtených frází o něčem vznosném a duchovním, v tom plácnout přízemní kravinu, to vše dokáže demaskovat divákovi pravdu o naší myšlenkové kapacitě víc než kvanta klasické teatrální potěmkiády herců a komiků jiných. To vyžaduje nesmírnou odvahu blázna.
ty zvuky
Zajímal nás vznik velkolepé ideje návratu k životu s citoslovci, tak jak to i dnes umí živě jen politici, sportovci a plebs. Scénku Nad dopisy diváků napsal Luděk Sobota s Miloslavem Šimkem a asi půl roku ji trénovali na zájezdech s divadlem Semafor. Zpočátku v ní Luděk Sobota podle vlastních slov mluvil normálně, občas ho ale rapla improvizace a na jevišti začal dělat ty zvuky. Šimek prý říkal: Co to tam děláš, prosím tě? Nech toho. Mě to rozčiluje. Luďka to ale bavilo, uvolňovalo a cítil se líp. Nedal si pokoj. Měl v uchu ty bolševický kecy. Věděl, jak lidé ve skutečnosti mluví a co jemu samému přišlo k smíchu. Znovu a znovu to opakoval... až to lidi poznali a začali se tomu smát. Postupně podobný druh improvizace začal považovat za základ své práce.
Doma
Když po 60. letech velké české filmařské trio přišlo s požárnickým bálem, kde se hraje o to, kdo dřív ukradne a sežere tlačenku v tombole, tedy s dodnes nejlepším českým filmem, a s neherci, u nichž chyba byla také otevřeným koncepčním pojítkem ke skutečným životům kolem autorů, pojítkem jejich nesmířlivé lásky k nedokonalé existenci tady v Čechách, nikdo netušil, že se vývoj tohoto inscenačního žánru zastaví a výjimkou bude po Burianovi, Tréglovi, mladém Peškovi, Menšíkovi, Šterclovi, Holzmanovi, Pucholtovi a snad jen místy mladém Polívkovi jen a jen jediný Luděk Sobota. (I když přece občas podpořen svými kamarády Ivanem Mládkem a Jiřím Wimmerem.)
DoPrahyDoPrahyJedeVláčekZOpavy
Jako jediný uměl vesele zahrát namlouvání lásek (série Zítra to roztočíme, drahoušku). Jako jediný zahrál syna pomateným sousedským vztahům a průvodce bláznivým světem bolševismu, jeho šoubyznisu a zmatků s vyrovnáváním se Evropě. Všechny jeho filmy, i ty porevoluční, se odvážně přes neexistenci kongeniálních režisérů komedií typu Oldřicha Lipského vyjadřovaly humorem k době takové, jaká skutečně byla, tedy i se svou lživostí a komplikovaností.
Vzpomínky
Nedávno Sobota napsal knihu Facky místo pohádek, v níž hledá ze svého života momenty zrodu nejživější komiky, osobní místa inspirace.
Řadu věcí na sebe Sobota prozradí, jiné jeho rysy můžeme vyčíst mezi řádky. Lidskou těkavost myšlení a fantazii a snad i reflexi dětství ukáže například text povídky Poznání, který začíná takto: Člověk se narodí a očima vnímá matku, zatočí s ní, aby ji utáhl, aby pevně spolu s ostatními matkami držely jeřáb ze stavebnice Merkur. Vnímá také ocet, otce. Spolu s ním pak jí tlačenku s octem a s cibulí...
Luděk Sobota vzpomíná mimo jiné také na svého dědečka, který měl na povahu i humor vnuka patrný vliv: Děda byl velkej vlastenec, ale jeho názor na politiku vypadal asi takhle: Pamatuj si, hochu, že všechno je to stejnej ksindl. A odpliv si.
Dále píše: Byl jsem u toho, když komunisti přišli a chtěli seno, který děda sklidil v létě. Vzal bič, co měl na krávy, a povídá jednomu: Ty kluku (pro mě to teda byli už starý chlapi), zmiz odsud! A mydlil kolem sebe tím bičem, jako kdyby ti komunisti byli krávy. Nebo volové. A oni utíkali...
Filmy
Zatímco častými a zřejmě i oblíbenými tématy textů Luďka Soboty jsou stále první lásky, peripetie naivů při vstupu do světa erotického partnerství nebo prodloužené dětství některých mladíků v péči rodičů, v současné filmové práci staví důrazně na charakterech a problematice okolo českých kutilů, jejich amatérismu a tvz. vědátorství (na léčitelích včetně). Jakoby právě na jejich vlastnostech komentoval s citem chování malé české populace. V přehlédnutelné komedii Divoké pivo byl Luděk Sobota světlou a nepřehlédnutelnou výjimkou hereckého ansámblu. S mikroskopem a s koudelkovsky krátkýma kalhotama a kokotoidním kulichem hraje v tolik haněné komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali žertovnou a svým projevem nikoho normálního neurážející veselou figuru. Autorům tvz. kritika nechápavě ublížila, hlavně kvůli na české poměry autory odvážně zvolenému názvu a i v jiné Sobotově tvorbě občas se vyskytující lehké, někdy i neuhlídaně vulgární, erotické notě. Střídající se rytmus režie Víta Olmera vzhledem k Sobotovu poskakování a optimismu byl však fakticky jediným důvodem, proč film nebyl pochopen jednostrunnými kritickými intelektuály.
(Jedině recenze v Pop Rocku Sobotovi nezatíženě přiznala kvalitu filmu. Tehdy volal z překvapení Luděk Sobota autorovi recenze a ptal se ho: Člověče, já jsem vám nedal ani žádný peníze, co vás to napadlo? Já už jsem na sebe nečetl dobrou kritiku snad 20 let. A novinář ho úplně odrovnal odpovědí, že to jsou jeho názory a za nimi že si stojí.)
V oblasti kritiky z doby minulé stále přežívající intelektuální teror se projevil i na přijetí zatím poslední komedie Nebát se nakrást. Sobotův scénář k filmu Nebát se nakrást dosáhl letos realizace, byť s neriskantní obstarožní invencí režiséra Filipa i kameramana Sirotka. Sobota původně napsal odvážný scénář ke komedii Rudá záře nad skladem parafrázující morální stav nás všech, vymyslel situační gagy, které hraje dokonale, ale věc výroby a vzniku filmu přenechal netalentovaným. Scénář na popud dvou mladých absolventů FAMU Jana Drbohlava a Jana Pechy oprostil od postsocialistického zarámování, změnil název a provedl korytem soudobých propletenců vztahů, až došlo k fatálního nenaladění spolupracovníků na autorovu notu. K destruktivnímu vlivu takovéto produkce přibyl ještě stres 18 natáčecích dnů a vytunelování rozpočtu vedoucí zřejmě až k soudnímu vyřizování.
U výkonů Luďka Soboty nebylo zapotřebí silné režie. U všeho ostatního je však vidět nevědomost, co komedii dělá dobrou komedií. Scénky s nevypletenou raketou a pobryndaným reklamním hercem Pažoutem hraničí s genialitou. Milovník tenisu Luděk Sobota razí svou, chce a umí rozesmát, ale to k dobrému filmu nestačí. Ve svém filmu je mimoněm, který se vylučuje, a jeho dvojrole je soubojem o přežití Idiota.
Televizní obrazovky Luděk Sobota neopustil, i když... Požeradlo bedny nás postupně staví na hlavu všechny, ale dobrou komedii nebo i TV pořad nelze udělat ze dne na den. Skromná, ale z počátku také svobodomyslně míněná idea Senzibilšou a dokonce i dnešního IQ, zmasakrovaná do nevzhledné podoby scénou a režií amatérů televizní mašinerie dává Sobotovým schopnostem minimální prostor. Přesto i zde k nejradostnějším momentům patří improvizační pauzy jakoby náhodné a nechtěné ztráty paměti nebo anekdoty s pointou odjinud, téměř až mimozemského druhu. Ne náhodou hrál jednou ve filmu s Josefem Kemrem krojovaného mimozemšťana nad Velkým Malíkovem.
Protože bez něj to zatím nikam stejně nepůjde, mým návrhem by bylo, aby se Luděk Sobota znovu odnaučil mluvit k věci, zmobilizoval síly a opustil zajeté vody svých známých i kamarádů z Čech. Pak by svým nejazykem mohl oslovit celý svět. To by se mohlo splnit v jeho plánovaném seriálu á la Mr. Bean, ale bude-li v Čechách u TV vesla skupinka neprůstřelných a nesolventních, asi se nadstandardního díla těžko dočkáme.
Luděk Sobota je naší dobrou tradicí a patří do světa umění stejně jako dobrá poezie. Je zrcadlem nás samých!
A já ho mám rád.
