Mimikry 2

Uvěřili jsme jim to?

Ozzy Osbourne
Co byl zač?
Ozzy byl do roku 1991 velký hnusák, libující si v morbidnostech, veřejném močení a defekování, v požírání zvířátek za živa. Prostě dbal na své ďábelské image. Ale je tomu tak? Je ďáblíkem, vyznavačem satana, skutečným šílencem, anebo obětí managerů, vychytralým ziskuchtivcem, obětí drog a chlastu? Není přímo obětí své doby, své rodiny, svého místa narození? Chce se od něj, aby představoval pekelný archetyp zla a je tedy ke zlu dotlačován? Kde je pravda? Jako vždy asi někde mezi. Ozzy se narodil 3.12. 1948 v průmyslovém městě Birminghamu. Rodiče ho pojmenovali John Michael a pořídili mu ještě dva bratry a tři sestry.
Ve škole nevynikal a jeho snem bylo stát se klempířem. Ve 14 založil kapelu Black Panthers. Bohužel doma nebyly prachy, a tak v patnácti už musel do pracovního procesu jako klempířský pomocník. A potom dělal na jatkách, kde (útlocitnější možná omdlí) zabíjel krávy. Než zjistil, že nejlepší obživa je být slavným skandálním zpěvákem, tak ještě stihl být automechanikem, malířem pokojů, hrobníkem, ladičem klaksonů aut (tyto lahodné zvuky ho jistě musely inspirovat pro nejednu pozdější skladbu), zlodějem.
Když vyšel po nějaké době z kriminálu, vzal si za vzor Beatles a vřítil se do světa hudby, konkrétně do hard rocku a metalu.
V roce 1967 - 1969 byl zpěvákem kapely Earth. Ta se v roce 1969 přejmenovala na Black Sabbath (jméno si vzali podle hororového filmu s Borisem Karloffem).
U Sabbathů zpíval až do roku 1978, kdy ho vykopli a on přešel na sólo dráhu.

Nějaké excesy?
Velice rád rozbil hubu policejnímu důstojníkovi, močil na veřejnosti, vyhrožoval přítelkyni Sharon za což vždy skončil v lochu.
Ještě raději chlastal, bral drogy, díky čemuž musel občas skončit na nějakou dobu v blázinci.
Rád kousal do živého. V roce 1982 na marketingové konferenci, na které představoval své druhé sólo album Diary of a Madman, vytáhl z kapsy dvě holubice. Jedné ukousl hlavu a druhou nechal letět. Jsou spekulace, že zakousnutá holubice nemusela být živá.
20.1. 1982 na koncertu v státě Iowa v městě Des Moines ukousl (prý omylem) hlavu netopýrovi, setsakra živému, kterým po něm mrštil jeden z fanoušků. O tom, že to zřejmě byl Ozzyho omyl a chudák si myslel, že kouše do gumové imitace, svědčí fakt, že ho okamžitě z pódia odvezli vyděšeného do nemocnice a léčil se týden injekcemi proti případné vzteklině (což opravdu bolí).
Ozzy nemá moc rád zvířátka. Postřílel 17 ze svých koček, a aby nemusel krmit kuřata, tak je taky pokropil olovem.
Divně projevuje svoji lásku k publiku. Na koncertě (Diary of a Madman) vyhazoval syrové maso do publika (prasečí vnitřnosti, játra). Dokonce měl smlouvu, že musí takto za večer vyházet 25 liber vnitřností.
Do dneška publikum polévá vodou.
Fanoušci mu vraceli stejně - házeli na něj mrtvé žáby, hady, kočky... ,a když jednou někdo hodil panenku připomínající věrně miminko, Ozzík se zhroutil.

Kde je teď?
Od roku 1991 si začíná hrát na vzorňáka. V klipech má slzí plný pokoj nebo volá maminko, vracím se domů. Ukazuje se na veřejnosti se svým synkem (i v Praze s ním byl). Dává penízky na charitu. Nakrmil zatoulané-

ho pejska a i o svých šest pejsků snad pečuje. Miluje Sharon, kterou si i vzal za právoplatnou manželku (kam ten svět spěje!!!). Dlouho si nepořídil novou kérku (jeho tělo jich zdobí celkem 15).
A jezdí točit středověké intelektuálské klipy k nám do Prahy. Tento hnusák (pozor, nic proti němu nemám, byl to idol mých dívčích let a jeho hudbu sjíždím dodnes) prohlašuje, že nejhnusnější lidi jsou právě v Praze. To s ním nemůžu souhlasit - hnusové jsou všude, Ozzymu asi už úplně zesračkovatěl mozek. A navíc v South Parku ukousl hlavu Kennymu - parchant jeden!

Uvěřili jsme mu to?
Ozzy je spíš k neuvěření. Ale je stejně skvělej, i když je šílenej!!!
Jitka Splitková
Amanda Lear
Co byla zač?
1.1. 1941 - datum narození Amandy Tapp, známé pod pseudonymem Lear. Narodila se v Hong Kongu, vyrůstala ve Francii a Švýcarsku. Dobře narostla, čímž splnila podmínku státi se fotomodelkou pro časopisy Elle a Vogue. Toť malé curriculum vitae umělkyně Amandy Lear do roku 1973. V tomto roce Roxy Music vydávají album For Your Pleasure. Na jeho obalu vidíme Amandu, jak na pozadí městských neonů, celá v černé kůži, nese černého pantera k limuzíně. Na vše zírá Bryan Ferry v šoférském.
V roce 1975 už Amanda nepózuje na cizím přebalu, vyšel jí vlastní singl Trouble. Za další dva roky vydává album I Am a Photograph s písní Follow me. Kdo tenkrát mohl vědět, že ještě za 22 let tuhle písničku budeme poslouchat. Jak jen tohle dokázala! A dokázala nebo dokázal ? Zde se rýsuje námět pro Záhady a mysteria. :-) Jakmile Amanda vylezla na pódia, skoro nikoho nezajímalo, co a jak zpívá, ale všichni se pídili po odpovědích na otázky : Má ho? Nemá ho? Uřízli jí ho? Může mít nějaká ženská tak hluboký hlas? Je to chlap předělaný na ženu? Transvestit? Hermafrodit? Obránci jejího ženství připomínají, že takový těžký hlas se spodními tóny měla už Marléne Dietrich a Nico. Sama zpěvačka vždy o sobě tvrdila, že je normální žena a to zvláštní ženochlapské image jí jako reklamní tah vytvořil David Bowie. A navíc se prý máme podívat na její akty. Přiznávám se, že jsem tak učinila a z Netu si stáhla kupu jejích obrázků a jukla na inkriminované místo. Nic tam není, ale při fotografování a s fotkami jdou dělat věci, a pokud ke všemu by její úd byl údíček Nemůžu si pomoci, ale mé mínění o ní zůstává nezměněno. Je to hermafrodit. Lidé obojího pohlaví se sice narodili s velmi vzácnou anomálií, ale nejsou zase tak zřídkým zjevem, abychom se s nimi nesetkali. Vyskytovali se ve všech kulturách a dobách a nejsou to žádné bájné chiméry, jen díky výměškům svých gonád - pohlavních žláz - mají na svém těle pýchy obou pohlaví.

nějaké Excesy?\
Čo bolo, to bolo. A co tedy vlastně bylo? Celkem ani nic moc. Přátelství s prasákem Dalím. Chlast, chlast a chlast (tomu a cigaretám prý vděčí za svůj hlas). A provokativní focení svého všelijak obnažovaného těla.
Někteří výtvarníci pokládají za exces, že Amanda maluje. Prohlížela jsem si její obrázky. Tmavomodrými konturami mi neuvěřitelně připomínají Špálu a něčím ve stylu malby obrazy Karla Gotta - to je opravdu už moc! A pak se divme, že se její přítelkyně Ivana Trumpová marně snaží prosadit její obrazy v Americe.

Kde je teď?
Tam co byla vždy, na pódiích, v nahrávacích studiích a samozřejmě v gay prostředí. Ovšem aspoň jedna novinka by tady byla - Amanda Lear je k mání i na internetu. Když zadáte ve vyhledavači její jméno, začnou se vám na monitoru vypisovat stovky adres. Má svoji oficiální web stránku, své stránky mají i její fan kluby. Její tělo zdobí nejeden pornosajt (na některé její fotografie se dostanete, jen když znáte heslo - čili jste zaplatili).

Uvěřili jsme jí to?
Co vlastně ona chce, abychom jí uvěřili? Je normální ženská se vším všudy, domina, transvestit nebo normální hermafrodit, rovněž se vším a to doslova? Čím víc vždy o sobě tvrdila, že je žena, čím víc se fotila nahá, tím víc pochybnosti o jejím pohlaví vzrůstají. Svým způsobem ztělesňuje atmosféru konce tisíciletí. Nevěř ničemu, všude je podvod! Jen Amanda na svých telegrafních nohou tě bude dál opravdově lákat Následuj mě. Amanda Lear a Karel Gott - dva pevné body ve vesmíru.
Jitka Splítková

ANDREW ELDTRITCH
CO BYL ZAČ?
Zrozen z tajemných oparů v okolí průmyslového Leedsu, v rozervané a brutálně zindustrializované krajině, kde mystická zjevení a strašidla močálů známá z gotických románů musela ustoupit modernímu průmyslově-destruktivnímu myšlení: Andrew Eldritch, vlastním jménem Andy Taylor (nar. 1959), zkrachovalý student několika univerzit, jinak taky kultovní postava gotické scény. Zpěvák s elánem mramorového náhrobku a s image spalovače mrtvol. Je to ten typ lidí, co ve stínu těžce oddychují a z koutků tlamy jim obvykle vytéká pramínek nažloutlých slin ostrých jako žíravina. Má hluboký hypnoticky monotónní hlas, který evokuje totální beznaděj. A čím vyšší a nakřáplejší je, tím zoufalejší. Eldritchův zpěv zní vždycky jako vlastní requiem.
Jako mladý se marně snažil svádět (nemilosrdné) studentky zdravotní školy. Ze zoufalství začal amatérsky bubnovat. Poté, co se u Sisters of Mercy vykašlal na bicí a šel dopředu k mikrofonu, vznikla jedna z prvních rockových kapel bez bubeníka (jeho roli převzal jím programovaný, leč syntetický dr. Avalanch). Kolem roku 1981 se Sisters konečně vyhrabali ze špinavých a šedivých nočních klubů v Leedsu a postupně dobyli takřka všechny gotické hrobky Evropy. V roce 1985 jim už patřily všechny hřbitovy světa.
Eldritch začal o sobě i o kapele programově a systematicky šířit temný mrak nejrůznějších ironických mystifikací - hudební redaktoři na to neměli žaludek, zato kultovní publikum goticky běsnilo. Typicky Eldritchovská image - sinalost, dlouhé černé kabáty a placaté širáky na hlavě - šla na dračku. Především v Německu.
Eldritch postavil hudební kariéru Sisters of Mercy na nezlomné sebedůvěře, na obdivu k sobě samému. Po své kapele chtěl jediné, aby odrážela stavy JEHO duše. Jeho vypjatý egoismus byl důvodem několika rozpadů Sisters. Ty se paradoxně uskutečňovaly vždycky v momentě kýženého úspěchu. Bez ohledu na to Eldtritch odcházel, aby se uzavřel do svého hamburského doupěte.
Když už s někým podepsal smlouvu o spolupráci, nejdůležitější byl pro něj bod, zakazující hovořit o jeho soukromém životě. Později smlouvu vylepšil: kromě něho nesměl v Sisters hovořit vůbec nikdo. Všechny otěže tohoto pohřebního spřežení si přál mít v rukou sám.
Hudebními novináři je považován za jednoho z největších bastardů rockové scény: pekelně sarkastický a pekelně arogantní. Proč bych měl předstírat skromnost poníženýho cvoka, když jsem drzej parchant... Ironie čiší i z názvu kapely: Milosrdné sestry. Nádherná vyváženost: jeptišky a kurvy zároveň. To je myslím vhodná metafora pro naší kapelu. Milosrdnost jejich image spočívala v navození pocitu, že beznaděj a smutek patří k životu jako jídlo a pití. Naučte se své deprese a zoufalství milovat, pak pro vás budou mít svůj půvab.

NĚJAKÉ EXCESY?
Andy, proč nosíš pořád ty černý brejle? Proč nosíš pořád ten černej kabát? Proč nosíš pořád ten černej klobouk? A proč máš tak malej nos a tak bledou pleť - takhle by mohl Michael Jackson prudit Eldritche donekonečna. (Jen si dejte jejich fotky pěkně vedle sebe a zkuste říct, kdo z nich chodí spát do okysličovacího sarkofágu a kdo do ztrouchnivělé rakve... Kdo se cpe brambůrkama a kdo chroupe můry...)
Morbidní narcisista. Nervově labilní hystrión a hypochondr. Těžko stravitelný bazilišek, přitažlivý i odpudivý zároveň, pečlivě kolem sebe šířící své mysteriozní image mrtvolně bledého hřbitovního zřízence, pěstitele chameleonů (a jiných studenokrevných tvorů) a romantického rozervance. 10 let přicházel na jeviště ve stejným vohozu. A ten vohoz už pěkně smrdí! (Při posmrtném vystoupení v Praze už ho bohužel neměl.)
Miluje vodní přívaly, samotu a co nejmíň světla. Nenávidí jakýkoli rozruch. Nesnáší trvalé vztahy, preferuje příležitostný sex. Nezabývá se módou, nezajímají ho pózy: jen standardní sebepitvání a vražedné deprese. Nemá rád dojetí nad cizími zvratky nebo dramaty odehrávajícími se v cizích koupelnách. Nesnáší ženy, s výjimkou prostitutek. Kurvy a jejich problémy jsou jeho inspirací. Několik jeho spoluhráčů se podřezalo. Dost dlouhou dobu byl majitelem psa baskervillského.

KDE JE TEĎ?
Založil kapelu, chlastal, bral drogy, zhroutil se, ale přežil to, měl úspěch, ale nezajímalo ho to a kapelu rozpustil, a tak dál a pořád dokola. Od roku 1988 žije v Hamburku poblíž největší kurevské čtvrti světa, plné oplzlých červených světel. V tomto morálním bahně se zřejmě cítí jako Kristus na hoře Olivetské.
Pořád ještě miluje francouzského básníka Gerárda de Nervala, který se oběsil na pařížké ulici na růžové mašli přímo nad kanálem, na růžové mašli? Andy sebevraždu nespáchal. (Ješitnost mu nedovolila zabít se po- té, co ho předběhl zpěvak Joy Division Ian Curtis. Přišel tím o nesmrtelnost. A nebo se stal v roce 1989 obětí upíra jménem Patricia Morisson? Nejpravděpodobnější je, že se na stará kolena zbláznil a opravdu se vyléčil z depresí. To je jeho konec.

UVĚŘILI JSME MU TO?
Ve skladbě Giving Ground Andy zpívá: Zůstal jsem, ale přece jsi nemohl(a) čekat, že tyhle lži jsou upřímný... Co jsi ztratil(a), už nikdy nenajdeš. Všechno je ztracený, tvá víra je zlomená...
Homeless&Hungry

Klaus Nomi
Co to bylo zač?
Klaus Nomi - do roku 1972 zlomený člověk a nýmand, po roce 1973 nejšílenější kreatura, která se kdy objevila - počítaje v to i Marilyna Mansona, od roku 1983 jen těžká noční můra.

Nějaké excesy?
Excesem nejhrubšího zrna je jeho život: 1970 Kokainem zbystřený zrak amerického hejska hltá pitoreskně tragický obličej biletáře berlínské opery. Dlouhé minuty probíhá mimosmyslová komunikace a konečně biletářovy vyšší mozkové funkce převzaly povely bytosti vydávající se za amerického producenta. Lustry zhasínají a muži se berou za ruce. Dnes v noci 26-letý Klaus, rodák z německých Alp, pozná, co je to fellace.
Tato fyziologicko - patologická homosexuální zkušenost s nehumanoidem a úvod do praxe s drogami bude mít zcela zásadní vliv na americkou a posléze i světovou pop kulturu a inicializuje největší globální hrozbu 20. století - extraterestriální nákazu a pandemickou infekční vlnu AIDS.
Během několika měsíců provede padlý anděl vyspělé nehumanoidní civilizace totální mravní, fiziologickou a estetickou devastaci Klause Sperbera. Zásahy do vyšších mozkových funkcí, genetické změny organizmu, kyborgizace a superidentifikace s pop symboly a styly /Mickey Mouse, Kabuki, Bauhaus,.../vytvořily zcela novou entitu. Z této doby stojí za zmínku Klausovo setkání s matkou, která mu přinesla čerstvý živný roztok:Moje matka mě navštívila asi dva roky předtím, než moje image dospěla do současné podoby. Byla šokována. Měl jsem na sobě vinylový oděv, tvář vylouhovanou macerováním v roztocích a černou rtěnku. Ty vypadáš jako ďábel, říká. Nevypadám, já jsem ďábel, odpovídám. To bylo poslední setkání s matkou.
Po této změně identity odlétá Klaus a mimozemšťan /MZ/ z Berlína kvůli náboženským nepokojům iniciovanými Klausovou matkou. Cílem je New - York, azil cizích entit, místo ideální k experimentům, koncentrák na dehumanizované trosky lidstva a přípravna na transport do výcvikového střediska pro kolonizaci země v Tel Avivu.
Zde se Klaus Sperber podrobí závěrečným procedurám /úprava hlasivek na reprodukci vysokých harmonických složek, totální závislost na heroinu jako pojistka proti útěku a na utužení disciplíny, je jako první pozemšťan infikován virem AIDS - tzv. První vlna invaze a do mozku jsou mu zavlečeny destruktivní a nihilistické sekvence reagující na klíčová slova - např. na slovo kostel okamžitě reaguje zpěvem Death ve falzetu, na slovo tatínek songem Simple man / a je mu uděleno kódové jméno NOMI - jako anagram zhoubného sci - fi magazínu OMNI. Je nasazen jako rezident do newyorských klubů Hurrah, Exile, Danceteria, Xennon a semeniště emzáků - do klubu Mudd - kde je kontaktován s kapitánem invazních sil Spiders from Mars- agentem Bowiem. Za podpory Bowieho, dvou německých nihilistů a transvestitů Ariase a Scharfa a černokněžníka Fiorucciho /invazní vizážista/ vydává po několika singlech propagandistické LP Simple Man. Fenomenální úspěch tohoto smrtí nakaženého díla neunese komandant Bowie a vzdává se velení invazních jednotek, přechází do ilegality a s několika zmutovanými nedodělky genového průmyslu zakládá skupinu Scary Monsters. U NOMIHO se zatím projevují sekundární příznaky AIDS - obavy nutí jeho soukmenovce k nejvyšší opatrnosti - to vyústí v konstrukci speciálního Nomiho skafandru z igelitových pytlů. Bohužel, mezitím se nákaza /tím je myšleno AIDS, nákaza z jeho zhoubného díla stále trvá/ rozšířila mezi dehumanizované otroky - zejména propagandistické jednotky pop stars a výkonné úředníky skupiny Juppyes. Po rezidentuře v klubu Mudd /1982 - 1983/ je roku 1983 Klaus NOMI na příkaz velení invazních sil anihilován. To je konec jednoho námi dokladovaného případu pokusu o infiltraci nehumanoidní rasy.

Kde je teď?
Podle všech příznaků je obětí AIDS. Ale čert věř emzákům! V poslední době se ale stále častěji objevují případy lokálních infiltrací cizí kultury do naší - hypotetický vzrůst obliby kultury 80's jejími domněle anihilovanými pop stars jako např. Duran - Duran, Heaven 17, Boy George, John Foxx, Yazoo, atd.
Tyto zatím nepříliš masové propagandistické útoky na naši rasu jsou snadno identifikovatelné a dají se zneškodnit, ovšem blíží se konec milénia a to s sebou nese legendu o příchodu Temného Knížete.
Doufejme jen, že to nebude největší kalibr popových démonů 80-tých let - guru tzv. New Romance - STEVE STRANGE.
Potom bůh s námi!

Věřili jsme mu to?
Tato otázka nedává v souvislosti s touto příšerou smysl. Tedy odmyslíme-li si zpropadený silvestr 1985. /pozn. -jen pro znalce/
robur

Limahl (vl. jm. Christopher Hamill)
Co byl zač?
Kromě jiného také kamelot, kadeřník, barman, číšník, muzikálový herec a zpěvák, televizní komparsista, autor hudebních projektů Kris a Brooks (společně s Mikem Nolanem z Bucks Fizz). V první řadě pak zpěvák, jež se dovedl rychle prosadit, nikoliv však překonat vlastní stín.
Poněkud přecitlivělý Christopher Hamill, který pro svůj umělecký pseudonym zvolil výslovnost svého příjmení pozpátku, se narodil ve Wiganu 19. prosince 1958 jako třetí z dětí Erica a Cynthie Hamillových.
Už v osmi letech poslouchal bluesové zpěváky a nahrávky z Tamla Motown. Ačkoliv původem ze skrovných poměrů, do vlastní fonotéky vložil ještě jako teenager víc peněz než nejeden český hudební publicista. Jeho poznávacím znamením byla činorodost. Z vlastní vůle se začal školit ve zpěvu a ve hře na klávesy. Jeho první hudební pokusy však dopadly neslavně. Zlom přišel tehdy, když se mu na inzerát ozvala skupina Art Noveau, za jeho přispění záhy přejmenovaná na Kajagoogoo. Způsob, jakým si tito mlíčňáčci vyšli vstříc, dával zprvu tušit, že úspěch přes noc je zaručen. Nebýt však šedé eminence Duran Duran, producenta a klávesisty Nicka Rhodese, který jim v létě 1982 ošetřil jejich nejúspěšnější singl Too Shy a následně i debutové album White Feather, jen ztěží by se v následujícím roce mohli na dvanáct měsíců stát příkladným fenoménem britské pop-scény.
Limahlova sólová kariéra se začala odvíjet od chvíle, kdy jej Kajagoogoo, potrefeni snahou získat přízeň kritiky, ze svého středu vypoklonkovali. Ve srovnání s bývalými kolegy se mu podařilo dojít určitě a kus cesty dál, avšak nic to nezměnilo na tom, že v případě jeho samostatné odysey už nešlo v podstatě o víc než o labutí ódu.
Prvním a posledním štěstím v kariéře zpěváka, který se více než svou vlastní tvorbou zapsal do podvědomí publika svojí vyčesanou a navoskovanou kšticí, byla spolupráce se slavným elektromágem Giorgio Moroderem. Z té se už před více jak třinácti lety zrodil dosud nejvýraznější Limahlův sólový úspěch - vcelku sympatická libůstka The Never Ending Story a také průvodní píseň stejnojmenného filmového hitu zaměřeného na dětské publikum.

Excesy?
Vegetarián. Traduje se, že začal dříve zpívat než hovořit - asi tak ve třech letech. Na koncertní pódium se nezřídka vřítil bos. Spolupracoval s Adamem Antem při natáčení jeho proslulého videa Stand & Deliver. Za jeho největší výstřelek je však dodnes považován inzerát v Melody Makeru: Jsem 22letý, hezký, talentovaný, okouzlující skladatel a hledám k sobě čtyři hudebníky podobných vlastností... Ještě jako Art Noveau mu odpověděli KajaGooGoo.

Kde je teď?
Stále koncertuje, produkuje (v minulosti Kim Wilde, Peter Andre). Nakolik se snaží opravdu o comeback však zůstává otázkou. V neposlední řadě hlavně pro něho.

Uvěřili jsme mu to?
Nebylo co. Byl příliš upřímný.
ivan šiler