Společnost mrtvých médií

Společnost je možné velmi dobře poznat podle toho, jaká média používá. Bruce Sterling vytvořil na webu jakési Muzeum mrtvých médií.

Dovolte volně citovat Sterlinogovy úvahy: Uvědomil jsem si, že role spisovatelů science fiction už nespočívá v propagování, o nové technologie se starají marketingoví ředitelé a PR agentury. Dnešní autoři science fiction by měli zkoumat aspekty médií, které nemohou být propagovány a zpeněžněny. Měli bychom se snažit o souvislé pochopení role médií. Stojíme na historické křižovatce přechodu k informační společnosti. Než si ale nainstalujeme nejnovější verzi Celoplanetárních Windows, zkuste se zastavit a rozvážně se kolem sebe rozhlédnout. Než se vrhneme v postmoderní extázi do černé díry virtuality, měli bychom si nejprve vytvořit back-up celého systému. Jaká média nás obklopují dnes? Jaká už mezi námi nejsou?
Řekl bych, že o médiích kolem nás nepřemýšlíme dost pozorně. Média jsou zboží, média jsou každodenní věc. Ale to není to, co je na nich zajímavé. Média jsou také extenzemi našich smyslů. Je to způsob vědomí. Média jsou mimotělní paměť. Média Jsou krystalizací lidské myšlenky, která přetrvá i po smrti individua. Média vytvářejí simulakra. Jsou mechanickou reprodukcí obrazů. Média jsou způsobem společenských vztahů.Média jsou prostředky k ovládání společnosti. Média jsou prostředkem propagandy a vytváření veřejného mínění.

Média jsou také extenzemi našich smyslů. Je to způsob vědomí.

Média jsou mimotělní paměť.

Média Jsou krystalizací lidské myšlenky, která přetrvá i po smrti individua.

Média vytvářejí simulakra. Jsou mechanickou reprodukcí obrazů.

Média jsou způsobem společenských vztahů.

Média jsou prostředky k ovládání společnosti.

Média jsou prostředkem propagandy a vytváření veřejného mínění.

Nic z toho není defenicí pojmu médium, ale jsou to užitečné charakteristiky, které dohromady obraz média vytvářejí. Nyní je načase všimnout si, jak média žijí a umírají. Nejprve musíme odvrhnout zastaralou představu vývoje médií jako o ustavičném pokroku směrem k dokonalejším produktům. Archeologie si dělá představu o evoluci pomocí zkoumání fosilií. Musíme tedy zkoumat technologické fosilie, abychom zjistili skutečnou historii médií. Pak zjistíme, že některé druhy médií byly překonány kvůli vlastní nedokonalosti, ale jiné byly prostě zavražděny. Některé technologie byly na vynikající úrovni, byly i dobře propagovány, a přece zanikly. To mně připadá pozoruhodné.
Film například mrtvé médium rozhodně není. Má za sebou stoletou historii a stále se má čile k světu. Ale nesmíme zapomenout, že film pohřbil na své vývojové cestě jiná média: laternu magiku, fenakistiskop, fantasmagorii, praxinoskop, mutoskop, fantaskop. Když se podíváte na film zblízka, uvidíte, že to není monolit, ale spíše trs jednotlivých druhů - je potomkem Marleyho komorové chronofotografie, Edisonova kinetoskopu, Anschutzova tachyskopu, vitagrafu, kinematografu, teatrografu, animografu a Urbanory. (Zdají se vám ta jména směšná? A co takhle Apple QuickTime, CU-SeeMe nebo Yahoo?) Dnes už jejich názvy nic neříkají, ale ve své době všechny tyto vanálezy byly posledními výkřiky techniky, před nimiž se skvěla zářná budoucnost.
Film neposkočil od němého média ke zvukovému náhle a neodvratně. Od samého počátku biografu se konaly pokusy o spojení obrazu se zvukem - Edisonův kinetofon, Aumontův chronofon, fonofilm, grafonoskop či vitafon. Tyto mutantní formy hrajícího a mluvícího filmu nezanikly, protože by nefungovaly. V mnoha případech fungovaly poměrně spolehlivě. Skutečně nepovedené pokusy nikdy neopustily prostor laboratoří a dílen. Tato mrtvá média se ve své době těšila značné pozornosti veřejnosti i tisku, nikdo nemohl tušit, že některá nepřežijí prvních několik let. Zahynula následkem nečekaných událostí, nikoliv proto, že k tomu byla předurčena.
Texty píši mimo jiné na svém PowerBooku. Ten název se mi líbí - PowerBook. Vypovídá hodně o rétorice naší kultury v 90. letech. Název jako by naznačoval, že tento přístroj vydrží stejně dlouho jako kniha - a přitom můj PowerBook bude k nepotřebě mnohem dříve než to nejlevnější brožované vydání nějakého šestákového románu.
Nejtypičtějším příkladem rychlého odumírání jsou ovšem osobní počítače. Vzpomeňte na Altair 8800, na Amstrad, na Apple Lisa nebo na Yamahu CX5M. /A my bychom dodali třeba na slavný český počítač To-Neznáte-Slušovice TNS, používaný na přelomu 80. a 90. let./ Současné počítače jsou pěnou na temných masách vln překonaných počítačů. Mrtvé počítače, mrtvé operační systémy, mrtvé sálové počítače... to je Kainovo znamení elektroniky. Jsme svědky hektického procesu plánovitého technologického zastarávání. Jsme bohy pro naše příliš smrtelná média - vraždíme je ze sportu.
Zájem o umírající média má ale ještě jeden praktický důvod. Se smrtí každého média umírají veškeré informace, které mu byly přizpůsobeny. Pokud vytvoříte nějaký objekt elektronického umění, bude s největší pravděpodobností ohrožen k zániku, pokud se přestane používat operační systém počítače, s jehož pomocí byl vytvořen. Když jste si kupovali svůj první osobní počítač, nikdo vás nevaroval, že si brzy budete muset koupit nový a krátce nato zase nový, prostě proto, abyste dokázali držet krok s trendy ve vývoji počítačů. Když jste si instalovali Windows 95, nikdo vám neprozradil, že číslice 95 znamená vlastně konec záruční doby tohoto softwaru. Nemluví se o tom, že barevné fotografie jsou méně stabilní než černobílé, takže památační foto z vaší svatby se za třicet let promění do zelenavé rozplizlosti a vy budete muset vnukům vysvětlovat, že jste se stali obětí technického nedorozumění.
Stejně tak se můžeme dočkat postupné smrti internetu. Už teď je plný mrtvol. Kdo dnes ještě používá WAIS nebo gopher? Kdo se zajímá o mrtvé, neaktualizované webové stránky? V tom druhém případě se ochotný hrobník našel. Nezisková organizace AfterLife nabízí možnost uložit mrtvé webové stránky do krematoria zvaného www.afterlife.org a uchovat je tak navěky.
Zajímavé také je, že komunikační média neumírají okamžitě. V některých částech světa přežívají jako fosilie, nebo dokonce jako užitečné prostředky výměny informací. Framcouzská armáda a indická policie stále ještě používají holubí poštu. Pražské pošty si stále ještě dopravují telegramy potrubní poštou, která obyvatelům západních zemí musí připadat jako nepoužitelný muzeální exponát. Do módy se vracejí stereoskopická kukátka, jež složí dvě fotografie do jedné plastické.

Bruce Sterling za spolupráce s Richardem Kadreym a další desítky nadšenců za posledních několik let sestavili docela působivý soupis všech možných mrtvých médií. K nalezení je např. na adrese www.islandnet.com/~ianc/dm/dm.html.
Doporučujeme stránku navštívit, vstoupíte do bizarního světa vynálezů včerejška, které nepřežily svou dobu. Dočtete se například, že v roce 1891 byl vyvinut prototyp pneumatického psacího stroje, který fungoval podobně jako elektrický, ale síla úderů klapek byla působena stlačeným vzduchem. A další poklady: Kdo si pamatuje, co všechno blekotaly mluvící panenky? Kam se poděly ty malé gramodesky, které se skrývaly v jejich útrobách? Kde skončily rozteklé parafinové Edisonovy válečky, které se dokonce daly vyrábět i z čokolády, aniž by ztratily své vlastnosti uchovávat zvuk? Na jakých smetištích asi rezaví všechny ty cyklostyly a ormigy, které byly před masovým rozšířením xeroxu nezbytnou součástí každého moderního podniku a instituce a bez kterých by se samizdatová vydání knih za totality musela omezovat jen na počet papírů proklepnutelných přes karbonový papír? (A kde je konec karbonovému papíru? Vzpomínáte, jak krásně špinil ruce?) Co takhle zpravodajství přírodních národů - jaké zprávy si asi vysílali indiáni kouřovými signály, jak rychle se dalo vysílat pomocí vlajkové abecedy nebo mihotáním odlesků slunce z vyleštěných desek umístěných na vrcholcích hor? Vzpomíná někdo na barové jukeboxy, které vám za korunu zahrály z malých singlíků Mládka nebo Zagorovou? S jakými pocity opouštěli návštěvníci experimentální kina v 60. letech, kde se pod vámi například při zemětřesení nebo bouři třáslo sedadlo a do vzduchu byly vypouštěny pachy související s jednotlivými scenériemi? Kde jsou pamětníci podomácku vyráběných rádií-krystalek a pracného krystalkového lovení rádiových vln za dlouhých zimních večerů? A funguje ještě rozhlas po drátě, oblíbený společník na ubytovnách? Co to vlastně byla organeta, celestina, serafon a kabineto? Kdo používal ono tak skvostně pojmenované médium - cameru obscuru? O kolik by se zpomalil vývoj virtuální reality, nebýt amerického filmaře Morta Heiliga a jeho pokusů vytvořit sensorama, filmovou projekci spojenou s projekční plochou zcela obklopující diváka a s řízenými větráky napodobujícími pohyb v prostoru?
A další mrtvá média můžeme doplnit z domácích zdrojů. Není jich málo. Víte například, že před třiceti lety byly na budově ČTK umístěny světelné noviny, tabule s rozsvěcujícími se nápisy, kde bylo možné se přímo z chodníku dozvědět o nejnovějších událostech? Víte, že Maroldobo panoráma bitvy u Lipan je vlastně jedním z posledních dochovaných zástupců dříve rozšířeného média, panorámatu? (Bruce Sterling ho obdivoval na své návštěvě v Praze.) Češi se mohou pyšnit i dalšími unikátními médii. Silní jsme byli hlavně ve spojování umění s obrazem a světlem, vzpomeňme na pionýrský světelný klavír Zdeňka Pešánka. Na výstavě Expo 58 doslova zazářila inovovaná verze Laterny magiky, představení, které spojovalo jevištní vystoupení s filmem. O deset let později naopak získal světovou proslulost na světové výstavě v Montrealu Kinoautomat, výtvor nedávno zemřelého Radúze Činčery. Na plátno byl promítán zábavný experimentální film s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli, přičemž o vývoji děje mohli rozhodovat v klíčových okamžicích sami diváci pomocí tlačítek. Dnes, po seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka, nás nic takového nepřekvapí, ale v historii médií má pionýrský počin Radúze Činčery pevné místo. Pionýrské byly i rané umělecké umělecké aktivity Jana Doubka s laserovým paprskem. Od počátku 70. let zdokonaloval kreslení obrazců laserovým paprskem ve tmě za doprovodu hudby (Doubek je nazýval optofonie), což vedlo v roce 1977 k založení specializované skupiny Via Lucis, později známé díky svým pořadům v pražském Planetáriu.

Dead Media Project nyní čeká na někoho, kdo by se nashromážděných surových dat z uvedené webové adresy chopil a sestavil z nich autoritativní Encyklopedii mrtvých médií. Všechny ty bláznivé i praktické vynálezy i hříčky minulosti si zaslouží víc než tiché zapomnění. O internetu vyšlo v anglickém jazyce téměř 20 000 knih, o multimédiích kolem 10 000. Kolik toho bylo publikováno o všech těch mašinkách, na jejichž ramenou ty moderní stojí?

Umírání dalších médií ostatně vidíme všude kolem sebe. Nejvíce to na břehu informační společnosti odnášejí záznamová média. Opouští nás vinylová deska, podobný osud hrozí i magnetofonové kazetě, i když existence walkmanů a diktafonů ji ještě drží nad vodou. Během nejbližších let se asi rozloučíme s páskovými videokazetami, nedostačující jako paměťové médium se ukazuje být počítačová disketa, brzy na mediální hřbitov asi poputuje i CD disk.

A my, truchlící pozůstalí, věrni nezůstaneme. Protože, kdo chvíli stál, již stojí opodál. To přece ví každý mamut.