Socialistický komix

Comics je podle mnohých pokleslý žánr vhodný jen pro děti a primitivy. Toto mínění chtěli zřejmě v 70. a 80. letech změnit čeští tvůrci kreslených seriálů pro mládež.

Profesor Dugan
Mezi komiksovou produkcí, která v Československu po krátkém ozdravném boomu konce 60. let živořila na stránkách dětských a mládežnických časopisů, má Profesor Dugan místo z nejčestnějších. Bez nadsázky lze říct, že jeho tvůrci Ivo Pechar a Theodor Pištěk (!) v něm otevřeli kultovní pochmurnou ságu zcela nového typu, o to překvapivější, že zcela postrádala nezbytné rekvizity normalizující se československé kultury.
Příběh šíleného profesora Dugana, jakéhosi křížence mezi Jeanem Jacquesem Cousteauem a Fantomasem, ženoucího svoji superponorku Aronnax pod vedením fašistického kapitána Netze (Kapitán Netz. Velel jsem ponorkám už za války.) do hlubin Atlantického oceánu, Ivo Pechar koncipoval jako velkolepý podmořský thriller, za jaký by James Cameron mohl platit zlatem. Díky neotřelému scénáři mísícímu intriky, krimi, technologie, podmořské dobrodružství, science fiction a pseudomytologii, navíc umocněnému vizuálně chladnou černobílou kresbou Theodora Pištěka (vzpomínám, jak jsem jako desetiletý kluk s hrůzou hleděl na scénu, kde se za větrné smrště vynořilo z rozbouřených vln to bludné zjevení bojujících Leviatanů - krakatice a vorvaně. Fuj!) se mladým normalizačním pionýrům objevil prenatální komiksový storyboard s hollywoodským dějovým vzepětím.
Když jsem pak po letech hltal Cameronovo podmořské scifidrama Abyss, nestačil jsem se divit, kolik zásadních stylových prvků už v 70. letech Duganův příběh měl! Izolovaná posádka ponorky, neznámá podmořská civilizace v hlubokomořském příkopu, atomová nálož v rukou militantních vládních paďourů, biologické stroje a obludy, obludy!... Dodnes obdivuji Pecharovu preciznost, s níž dětem čtoucím Ohníček servíroval lahůdkové věty jako: A tehdy jako by se v Custodu 6 (to byla loď z doprovodného konvoje, kterou masa bojujících mořských oblud strhla do mořské propasti) vzpamatoval až dosud mrtvý nerv a uvedl v činnost mechanismus vzduchových vaků v přídi lodě. Nebo: Potapěč v útrobách ryby se vypětím vší vůle přinutil, aby neomdlel hrůzou. (Podtitulek ke scéně, kde jednoho z hlubinných potapěčů nadupaných héliem pozřela jako Jonáše obrovská mořská potvora). A tohle: Není pochyb, jsou to inteligentní živočichové. Předvídaví, myslící. Navzájem spolupracují. Mají i techniku, ovšem jinou, než my... využívají nižší živočichy. Viděl jsem obrovité mlže. Jejich sulcovitá těla vibrovala a rozežírala horninu...
Ve srovnání s ostatními československými trpěnými komiksy jako Kocour Vavřinec, Čtyřlístek, Malý bůh nebo Detektiv Štika se Pecharův/Pištěkův Dugan snažil ukojit adolescentský hlad po vážné, napínavé a inteligentní technopodívané, tedy po něčem, co Hollywood přiblížil malým dětským pirátům až v 80. letech prostřednictvím Terminátorů, Válkami hvězd nebo sérií Vetřelců.
Morten

Pavouk Nephila
Malý pavouček, velký pavouk. Někdo je zbožňuje, chová si doma sklípkany, něžně s nimi rozpráví. U jiného roste intenzita řevu s velikostí pavouka. Nevím, jak by řvali, kdyby se setkali s pavoučky doktora Yersina. Tento celkem dobrácky vyhlížející a stařičký vědec je totiž asi skrytý zvrhlík a šílenec. Kdo jiný by totiž vynalezl látku, která se vstřikuje do hmyzích a pavoučích (pavouk totiž není hmyz) tělíček za účelem nestvůrně zvětšit dotyčné členovce, a kdo jiný by tyto zvětšeniny pak prodával do zoo? Tuto comicsovou postavu si vymyslel Ivo Pechar a vizuálně ji zvěčnil tuší Theodor Pištěk.
Klasická černobílá perokresba i téma samotné - to všechno působí tajuplně, napínavě až děsivě. Nephila vycházel v Ohníčku a ten si tenkrát kupovaly celkem malé děti (no tak kolem 10 - 12 let :-) ). Vím
jak jsem honem hnala do novinového stánku pro každé nové číslo, jen aby mi neuniklo pokračování, očka mi vylézala. O gigantických stvůrách se mi potom často i zdálo v noci.
Starý a miloučký doktor Yersin, hodný vědec Fajen, zlý vědec Mergule, hodná vnučka doktora Yersina Norika a její jezevčík Princ a nezbytný vojenský výzkum, který chce pevné vlákno obřích pavouků použít k výrobě nové zbraně.
Námět a scénář Ivo Pechara by možná ještě i v dnešní době nadchl Hollywood. Jasné charaktery, představující černo a bílo. Velice silný morální apel ohledně možného zneužití vědy, úvahy na téma: biologické pokusy a kde končí věda a nastupuje chamtivost a touha po moci. Theodor Pištěk jakožto výtvarník nepoužívá prázdné efekty (poctivá kresba tuší). Výtvarná charakteristika jednotlivých osob je taková, že na první pohled je jasné, kdo je kdo. Podrobně
jsou nastudovány detaily pa
vouka, který je zde větší než mamut, takže příslušné detaily bylo opravdu nezbytné pečlivě vykreslit.
Po letech na tento comicsový námět Ivo Pechara nakreslil obrázky Jan Pištěk. Jedná se o skoro přesné překreslení otcova originálu, ale obrázky jsou již barevné a je jich víc. Kopie je však zpravidla méně než originál, barva a přidané obrázky ze zajímavého literárního libreta udělaly dosti trapnou věc. (Tato barevná Nephila vyšla v roce 1990 v comicsovém časopise Aréna.) Možná by neškodilo někde vydat originální Nephilu a i další comicsy původní dvojice (Profesor Dugan). Nelze jim upřít profesionalitu, nápaditost a tím pádem čtivost a schopnost zaujmout. A navíc podklady pro náměty si Ivo Pechar nevycucával z prstu, ale pečlivě nastudoval řadu fakt (hlavně o pavoucích) . Rod pavouků Nephila skutečně exi
stuje. Tito pavouci staví opravdu pevné svisle orientované sítě, které mohou zabránit v chůzi i člověku.
Také pokusy použít ke tkaní pavoučího vlákna byly skutečně provedeny, a to už v 18. století.
Jitka Splítková

Zajatci Torů
Listujeme-li starými ábíčky ze 60. - 70. let, narážíme na pozoruhodné comicsové skvosty, alespoň tedy pro mne, nevzdělaného intelektuála, který nikdy nebude číst předžvýkanou a sériovou comicsovou stravu pro teenagery 90. let. Ortodoxní vyznavač comicsů Crewní skupiny Rigor Mortis by to ovšem za comics jistě neuznal. Říkal by tomu tvrdošíjně pouhý obrázkový seriál, nehodný byť jen bleskového pohledu.
Zajatci Torů je polozapomenutý a krátký comics, dějově naivní a z hlediska komerčně nejúspěšnějších amerických seriálů málo atraktivní, málo barevně řvavý a agresivní. V tom ovšem tkví jeho kouzlo - celkem nijak hutná, civilní a úsporná kresba spolu s promyšlenou barevnou stylizací působí překvapivě nezvykle a zajímavě. Děj je prostý - kosmická sonda pozemšťanů nafilmuje na Jupiterově měsíci Kallisto podivné stavby, jakési pohyblivé stíny, a vzápětí je zničena. Země je alarmována a vysílá na Kallisto pilotovanou expedici. Část posádky po příletu na Kallisto nejprve vnikne do houbovité stavby a dostane se do křížku s postavami v šedých kápích. Po tomto nedorozumění, doprovázeném mj. klasickým pěstním soubojem, se vše vyjasní - šedooděnci jsou lidé, unesení agresivními mimozemšťany Tory ze Země na Kallisto v 18. století. Torové napadli ve své domovské sluneční soustavě i blíženeckou planetu Leu s mírumilovnými Leany a chtěli si podmanit i Zemi. Kvůli vzrůstajícímu konfliktu mezi Tory a Leany nakonec všichni Torové opouštějí své zajatce a odlétají bojovat. (Autor také vysvětluje údajné objevení se UFO na pozemské obloze po druhé světové válce jako přílet průzkumných lodí Torů a Leanů).
Zajatci neuměli ovládat vyspělou torskou techniku a omylem zničili kosmickou sondu ze Země, což vyprovokovalo přílet pozemské ex
pedice. Ta teď proniká do torské technologické moci, když tu pozemšťané zachycují neznámý signál, který jako by zvěstoval návrat agresivních Torů na Kallisto, a chystají se k boji. Avšak přestože jde o signál Torů, přilétají mírumilovní Leané, kteří Tory mezitím porazili a chtěli vysvobodit jejich zajatce na Kallisto, a vše končí happy endem a všeobecným sbratřením. Naivní a tezovité ? Jistě, ale např. populární Star Trek není příliš jiný. Ve své době to byl ojedinělý původní český comics. Kristoforiho linka a barvy místy připomínají snad i comicsové obrazy Roye Lichtensteina. Pozdějšího Kristoforiho to nepřipomíná skoro vůbec, až na zajímavé a pro malíře typické barevné cítění.
Jitka Splítková

Dobrodružství Johna Cartera a Thuvie z Ptarhu
Dvojice přejatých comicsů vytvořených na motivy románů klasika E. R. Burroughse už je opravdu agresivní, a má proto myslím i dnešní generaci, mající žiletky v těle, co říci. Na každé stránce někdo někoho propíchne, vyhrožuje někomu zabitím, či ho alespoň knokautuje. Výchovné to asi moc není, ale intošům to aspoň připomene starý dobrý renesanční žánr komedie pláště
a dýky. Burroughsův Mars (v marťanském esperantu Barsoom) je rozdělen na různá království, vedená tu více, tu méně osvícenými monarchy, kteří spolu bojují mj. pomocí tryskáčů a vzducholodí, prostě dokonalá postmoderna. To vše je opepřeno čtyřrukými zelenými barbary á la Čingischánovy hordy, čarodějnicí Issus, fantomatickým městem telehypnotických, šílených mágů s jejich virtuálními sugestivními vojáky (Lothar), zuřivými bílými opicemi apod.. V prvním díle se John Carter dostává snovým způsobem na Mars a po sérii nebezpečných, vesměs vítězných soubojů a hrdinských činů se dostává do čela království Hélium. Zápletka druhé série se točí kolem soupeření o ruku princezny Thuvie z Ptarhu, která však není souzena čestnému Carthorisovi z Hélia, ale komusi jinému, jehož nemiluje. Slizký dusarský princ Astok však princeznu unese, ale jelikož ani to neumí dobře, princezna je proudem událostí unášena a vláčena po celém Marsu, zatímco ji hledá z jejího únosu neprávem obviněný Carthoris. Tento únos je totiž záminkou k ničivému a osudovému střetu dvou velkých mocenských aliancí, které si chtějí vyřídit své dlouhodobé účty. I zde se nakonec vše vyjasní a John Carter zakládá celomarťanské Společenství národů, aby byl na Marsu zaručen věčný mír. Také k tomuto comicsu napsal libreto neúnavný Vlastislav Toman a velmi dynamickou kresbu (s originálně pojatými kostýmy, fyziognomiemi ras a národů, krajinami vyprahlého Marsu a do té doby v českém regionu s nebývale brutální akcí) dodal M. Ressel. Zajímavé je, že dětská četba původní Burroughsovy marťanské fantasmagorie přivedla k serióznímu výzkumu skutečných poměrů na Marsu i světově proslulého astronoma a exobiologa Carla Sagana (inspiroval mj. projekt marťanských sond Viking).
Pavel Vachtl

Malý Bůh
V 70. - 80. letech vytvořili Vlastislav Toman a František Kobík několikadílný sci-fi comics o dějinách smyšlené Žluté planety. První díl má název Malý bůh, na něj plynule navazují Příchod bohů, Kruanova dobrodružství a Kruanova cesta.
Červený krabík s klepítky, očima na stopkách a z plechu; to je Malý bůh. Jedná se vlastně o sondu, která byla vyslána na Žlutou planetu. Pozemšťané na ní našli národ Gron-c-chů, podobný jim samým v době kamenné, a tak se rozhodli uspíšit jeho vývoj. Národ hlavního hrdiny náčelníka Ru a kněžky Kan nadšeně přijme syna bohů a ten jim promítá obrázky, jak mají co dělat (třeba loďky, různé nástroje...). Výuka je řízena ze Země brýlatým profesorem (později si u Gron-c-chů vyslouží pojmenování Bůh se zářícíma očima), jeho asistentkou a asistentem. Všechno to jsou hodní lidé a vedou lid na Žluté planetě správným směrem. Planeta je zalidněna i jinými dosti pitoreskními národy - třeba velice opičími Ušatci - ti mají obrovité... uši, samozřejmě, a čtyři ruce (to se jim to unášelo krásné ženy Gron-c-chů). Tento národ žil v hnízdech stavěných v korunách stromů a vyjadřoval se stejně jako všechny ostatní národy hrdelními zvuky - něco jako gorgor gro... Národy na planetě neměly bohatý slovník: často používaly citoslovce typu oáách, dobré mňam mňam, gr, ei-á, umpf-frr, ó. Kromě těchto lidských mluvků zde chrčí grááúú-ágrrr hrůzné příšery jako skalní moa, létající moa, draci v jezerech, obrovité zubaté žížaly v zemi.
Náčelník Ru si poctivě vezme Kan, v pravý čas se narodí syn Kruan. V Příchodu bohů pozemšťané na vše dohlížejí osobně a robotek Malý bůh do všeho strká čidla.
Další díly vyprávějí příběh Kruana a jeho přítele Mbuny. Kruan je velice inteligentní a sám objeví spoustu nových vynálezů.
Bojuje proti zlým, pomáhá utiskovaným a hlavně se postaví proti zlým Hor-tidům, zeleným slizákům, kteří přilétli bůhví odkud z vesmíru.
Lidem na planetě ubližují jak to jen jde a používají je jako otroky na práci.
Za pět minut dvanáct přilétají Pozemšťané a Hor-tidé v hrůze prchají. A všichni se radují, všichni se shledají - šťastný konec. A nakonec, proč by něco v tomhle zasraným, zkurveným světě nemohlo dopadnout dobře?
V Kruanově cestě se dozvíme, že nic nedopadlo dobře: Hor-tidé jsou znovu na scéně. Několik jich Pozemšťané nestačili pobít a ta hrstka v obrovských skleněných baňkách vytváří novou populaci hnusáků Hor-tidů. Mají sídlo v horách a těší se, že znovu budou velkými vládci. Dopadne i toto dobře? Svině zůstane sviní a navíc zelená...
Možná se to z napsaného nezdá, ale první dva díly jsem četla jako dítko a opravdu velice na mne zapůsobily. Dodneška si pamatuji jména, scény, podoby. Dnes si tento comics prohlížím s nostalgií a vidím jeho naivitu, ale svým způsobem se mi to zdá krásné i dnes. Je jasné, že český sci-fi comics (i když hýří nápady a výtvarníci neskrblili fantazií a svojí řemeslnou profesionalitou) nemůže ve světě moc konkurovat těm americkým. Je totiž i přes svoji určitou naivnost inteligentní. Jsem ráda, že existoval a snad existovat bude.
Jitka Splítková

Karel Saudek
Tenhle obrázek není zrovna to nejtypičtější, čím mě Kája Saudek jako kluka omračoval (pravda je, že když jsem na prahu puberty Saudkovy komiksy objevil, obrovskou koncentraci ženské krásy, v nespočetných variacích nebylo možné přehlédnout). Dá se na něm ale demonstrovat lehkost a mistrovství, které u nás už asi navždy zůstane nepřekonáno. Připomeňte si tu výbušnou linku, někdy komiksově ukázněnou jindy jako parafrázi dřevorytové šrafury, anatomii krasavic a zhýralců, přepjatost stylu, suverennitu charakterové karikatury (každá postava jako by byla opravdu rozhýbána charakterovou animací) vše bez šklebu a jedu, neboť Saudek všechno co kreslí, to miluje a navíc je úplně jiný než všichni ostatní. To sem tušil vždycky, ale naplno mě to došlo, až když jsem si v roce 1980 nechal z devizové ciziny přivézt ty opravdické vysněné americké comics. Zklamaly mě, jako by asi musely zklamat každého, kdo si zvykl na Saudkovu hru s dospělým čtenářem na jeho láskyplné torpédování žánru s množstvím dalších vrstev za dějem. Marně jsem ve Spidermanovi a jiných hledal dvojsmysl, erotiku, vášeň pro cokoliv. To, čím nás Saudek krmil takovou měrou ve všem kam se podíval a nakreslil to, až jsme to přijali jako organickou součást oboru. Tím víc si připomínám rozhovor, kterým v MS v roce 1969 představoval svoji knihu Muriel a andělé. Je to tak, on nekreslil komiksové sešity, vždycky totiž dělal knihu. Zasloužil by si jich už nejméně deset. V době (kterou taky ve zmíněném rozhovoru připomíná jen se spletl o dvacet let) ve které bude mít určitě napodobitele, je s podivem, že jeho komiksové knihy už dávno nejsou na světě.
Saudek po revoluci v několika rozhovorech zmínil to, že na stránkách Mladého světa byla pokračování Lipse Tulliana bez vysvětlení z týdne na týden zastavena. Mě spíš udivuje, že v té ohavné době toho od Saudka bylo publikováno takové množství. Na velkorysém formátu MS v 1. polovině sedmdesátých (!) let vrcholí a zároveň bohužel končí éra českého komiksu pro dospělé, jehož je Kája Saudek, v pozadí s kvalitními libretisty, jedinou zářící hvězdou.
Luboš Drtina

vzpoura mozků
Bylo mi deset let, když v roce 1977 vyšlo nové číslo ábíčka a v něm nový kreslený seriál se slibně znějícím názvem Vzpoura mozků. Ještě dnes cítím to vzrušení sálající z první věty Posádka lodi Prométheus se blíží ke sluneční soustavě. a na znepokojující otázku v proužku na spodní straně: Co se to jen stalo se Zemí? Začátek seriálu předjímá o dva roky mladší film Vetřelec - posádka se probouzí z hibernace a zjišťuje, že tu je problém. Lidstvo se brání proti útoku zdivočelých robotů ovládaných mocichtivým centrálním počítačem. A znovu věta, která se zařadila mezi klasické výroky mého dětství: Všichni jsme věřili prvnímu zákonu robotiky - jaký to však byl omyl... A další nesmrtelné sentence: Dovedete si představit tu tragedii, kdyby se roboti vydali ke hvězdám? Či Marku, jde po nás! Zapínám automatickou obranu. Nebo ještě: Použili jsme denihilátory. A pak tu ještě byla čarokrásná modrovlasá dívka Mag Jensen, která se stala průvodkyní kosmonautů po Zemi a mě navštěvovala v neklidných chlapeckých snech.
Kombinace scenáristy Václava Šorela, dlouholetého redaktora časopisu, a precizního kreslíře Františka Kobíka byla neuvěřitelně šťastná a vedla ke komiksu, který se v předrevoluční éře snad nejvíce přiblížil oné realistické vesmírné opeře, po níž jsme tehdy všichni prahli a které se tolik nedostávalo. Komunisticky kolektivní poselství v podtextu jsme ve svém věku nevnímali, všichni jsme byli napnutí, jestli zelení kyberneti dostanou na prdel... Byla to šťastná doba.
Ivan Adamovič