Digitální inventura

Co se vlastně změnilo v posledních pěti letech?

V oboru virtuální reality není významnější osoby než Jaron Lanier. Zatímco někteří mladí géniové budovali impéria osobních počítačů, třicetiletý Lanier v roce 1985 založil společnost VPL Research, která byla na dlouhou dobu vůdčí firmou pro aplikace virtuální reality. Baculatý medvídek Lanier s hlavou ozdobenou dready, označený Johnem Barlowem za hobita-rastafariánce, se stal jejím prorokem. Budiž mu to přáno - pojem virtuální realitavymyslel právě on. Díky svému bizarnímu vzezření se stal také vděčným objektem fotografů a jeho tvář se ocitla až na obálce Wall Street Journalu.

Lanier začínal jako autor software pro počítačové hry. V roce 1983 vydělal velké peníze za vytvoření úspěšné hry pro Atari Moondust. Nebyl však spokojený s pracnou komunikací s počítačem pomocí textu. Snil o možnosti ovládat programy vizuálně, manipulací s obrazy. V roce 1984 se spojil s týmem Thomase Zimmermana, který tehdy dokončil práci na rukavici, jež se stala předchůdcem známé Data Glove, díky níž lze manipulovat předmětyve virtuálu. V roce 1988 již VPL prodávala první kompletní sadu hardwaru i softwaru pro virtuální realitu, k čemuž jí vydatně pomohly lukrativní zakázky od NASA. Roku 1992 se Lanier stáhl z čela firmy, aby se mohl věnovat vizionářství a vlastní hudební produkci.
Díky tomu Lanierovo jméno není v druhé polovině 90. let tak často skloňováno v médiích, avšak tento odstup mu umožnil vidět také s odstupem scénu počítačového byznysu i kultury a častovat ji krátkými analytickými eseji, které se objevují porůznu v tisku. Lanier je samozřejmě ukázkovým technooptimistou. Je překvapen tím, jak málo propagace bylo třeba, aby se nejširší vrstvy lidí začaly zajímat o počítače, a jak velké množství uživatelů počítačům skutečně rozumí. Nicméně, podle Laniera je počítačová věda jedinou součástí kultury, která se nikdy nestarala o aspekt krásy. Proč bychom se o to měli starat? Tehdy jsme netušili, že vytváříme kulturu. V příštích desetiletích však máme možnost i zodpovědnost tento přístup změnit. Naše umění je abstraktní, ale má nesmírný emocionální a sociální účinek. Materiál, s nímž pracujeme, je ale často odporný. Chce se mi plakat, když vidím ta bystrá děcka donekonečna vyťukávat zdrojový kód HTML. To je ohlupující dřina, o které jsem si myslel, že jí odzvoní někdy koncem 80. let. Tehdy jsem se bláhově domníval, že v 90. letech už budou všichni používat špičkové programové nástroje na vizuální bázi. Další ukázkou ošklivosti je program MS DOS. Naštěstí existují i výjimky, například nádherný TCP/IP, díky kterému spolu s příslušným kódem funguje internet. Je krásný a ztělesňuje ukázkovou otevřenost. Budoucnost vidí Jaron Lanier jako člověk bytostně tvůrčí: Během příštích padesáti let zrodí počítačová věda úplně nový druh umění, který bude kombinovat všechny tři velké umělecké formy dvacátého století: film, jazz a programování. Výsledkem bude masové představení spontánní sdílené imaginace a snění. Následující článek přetištěný z časopisu Wired bilancuje výraznější změny související s výpočetní technikou v posledních letech. -ia-

Počítačová věda se stala součástí populární kultury. Na reklamních stránkách na pizzu najdeme řídící povely Unixu (v podobě zápisu WWW adres). Být vzdělaný v počítačích je nyní v módě a snaží se o to každý.
Algoritmy se staly univerzální metaforou. Mozek, ekonomika, evoluce a politika teď připadají spoustě lidí jako nějaké počítačové programy. Libertariánský pohled na kapitalismus získal mezi technickými týpky a mladými inteligenty takovou oblibu, že jej už ani nikdo nezpochybňuje, je tak obecný jako vzduch k dýchání. To je částečně proto, že je nejalgoritmičtější ze všech možných alternativ politických modelů: je automatický, amorální a dokonalý - alespoň v teorii. Ze stejných výhod těží i Dawkinsův pohled na evoluci i modelování pomocí teorie her v politice. Mémy a sociobiologie mají v sobě cosi technického, takže mohou hrát dokonalou metaforu pro naši kulturu i vzájemné vztahy.
Tento vývoj může počítačového vědce těšit, ale mě rozčiluje. Svět se vždy trochu zploští, když začne libovolná metafora příliš dominovat. V algoritmu má každý sebemenší detail svůj význam. Malinký algoritmus může stát v pozadí za něčím zdánlivě velmi složitým. Realita však bývá jiná. Ne vždy se dá složitost redukovat na něco jednoduchého. Někdy se i volný trh zhroutí, přirozeně se tvářící cesta nedává žádný smysl a lepší nápad prohraje.
Internet vytvořil mnohem přesnější zrcadlo lidí jako celku, než se zdálo. Není to žádná závěrečná zpráva připravená sociologem nebo týmem odborníků. Není to hagiografie doby, zahuštěná romantickým idealistou či cynikem. Jsme to my sami, poprvé vystaveni přímému zkoumání. Naše kolektivní okenice jsou teď otevřeny dokořán a my jsme svědky vší té banality, hrabivosti, špíny, perverzity, osamění, lásky, inspirace, šťastných náhod a křehkosti, které v lidech přebývají. Když se na to podíváme z odstupu, můžeme si dovolit výdech úlevy. V podstatě jsme OK.
Slušná varianta anarchie je očividně možná. Už to bylo řečeno mnohokrát, ale ještě stále to není banální prohlášení: Web vytvořily miliony lidí proto, že ho chtěly, jako místo bez chamtivosti, strachu, hierarchie, autorit, etnického rozlišování, reklam nebo jakékoliv formy manipulace. Nic takového dosud lidstvo nepoznalo. Nyní to můžeme brát na lehkou váhu, ale internet je to, kvůli čemu na nás budou příští generace vzpomínat v dobrém. Uvědomili jsme si nový rozměr lidských možností.
Pop styl je u konce. Poprvé v tomto století jsme bez výrazného hudebního stylu, bez typického designu nábytku, účesů či oblečení. To, co je pro styl posledních pěti let nové, nespočívá v tom, jak vypadá, ale jak je vytvářen. Umělci všech oblastí nyní pracují digitálně. Provádějí proces cut and paste z celé historie umění. Až budou ve vzdálené budoucnosti točit filmy o 90. letech, jediný způsob, jak diváci budou moci tuto dobu identifikovat, bude tvar počítačů na stolech kanceláří.
Styl býval částečně i zprávou o technologických limitech médií každé doby. Zvuk Beatles byl prostě zvukem toho, co dokázala ze sebe vymáčknout nejlepší studia té doby. Umělci touží po omezeních, bezbřehá volnost nás vrhá do vakua. Pak bezcílně bloudíme jako děti, které nemají co na práci. Právě proto jsou dnes nedokonalé simulace starodávných syntezátorů oblíbenější než silnější a dokonalejší stroje. Samozřejmě, že i digitální umělci pociťují různá omezení svých nástrojů, ale tato omezení bývají tak vzdálená a rychle se měnící, že proti nim nemůžete pořádně zatlačit. Jsou i výjimky: video má tak velký tok dat, že je pro většinu počítačů obtížné s ním manipulovat. V tomto směru mohou opravdu umělci tlačit na pilu. Takže MTV představuje skutečně typický vizuální styl 90. let.
Software nepředstavuje svobodu. Software měl být propustkou do světa, kde vše, co může být myslitelné, je i realizovatelné, pokud máte ty správné nástroje na input a output. Bohužel tomu tak není. Software má svou vlastní historii vývoje druhu: špatný software může zapustit kořeny, dobrý software může začít dělat problémy kvůli výměně platformy. Dva významné softwary, které přímo volají po tom, aby byly spojeny v jeden, toho nikdy nedocílí kvůli nedostatečné kompatibilitě. Evoluce softwaru bude zřejmě hlavním vlivem na budoucí styl.
Software je stále horší, počítače jsou pomalejší. Potřeba nutit uživatele, aby si pořizovali nepotřebné upgrady, způsobila, že tu máme přebujelé nástroje na každou maličkost. Špatný software se často odrazí v rychlosti hardwaru. Uvědomil jsem si to, když si mi nedávno jedna sekretářka postěžovala, že její textový editor fungoval rychleji, než dostala pentium s Windows. Teoreticky může být počítač rychlejší, ale není vždy výhodnější z lidské perspektivy, zlepšení je pouze iluzorní. Není to problém kvantity, nýbrž kvality. Dokonce jsme se vrátili ke starému rozhraní s příkazovou řádkou - včetně různých kryptických =-strings*" - v takových důležitých úlohách jako je hledání na internetu. Díky Microsoftu se stalo PC rozhraní méně přehledné.
Digitální monopoly jsou nevyhnutelné. Dynamika standardů je brutální. Digitální produkt, který ji vydrží, nemá žádnou konkurenci. Během posledních pěti let se Bill Gates stal nejbohatším člověkem planety a software se stalo klíčovou oblastí americké ekonomiky.
Naše představa o tom, co to je produktivita, se mírně změnila. Nová informační ekonomika si cení lidí, kteří manipulují s informacemi, aniž by nutně vykonávali nějakou reálnou práci. To je pozitivní vývoj. Kdyby nebylo tohoto myšlenkového posunu, počítače by způsobily největší krizi nezaměstnanosti v historii. Namísto toho informační technologie poskytla návod, jak si hrát a pracovat zároveň.
Nevznikla žádná globální vesnice. Konečně jsme uviděli, co se stane, když informační technologie ovládnou svět. Vesnice je něco stabilního, kde každý zná svou roli. Místo toho se ale všechno dalo do pohybu. Podívejte se na svět byznysu. V novém prostředí střídají vrcholoví manažeři práci stejně často jako námezdní dělníci. Korporace jsou nadnárodní, spojují se a rozdělují jako kousky plastelíny. Prostředí neustálé proměny vyžaduje přijetí nových hodnot. Lidské potřeby a zájmy se rychle mění, takže taková abstraktní věc jako je značka výrobku se stává jedinou konstantou.
Děti jsou chytřejší. Bohužel ne všechny. Ale ty na té dobré straně Gaussovy křivky dělají divy. I před pěti lety jsme věděli, že děti se učí zacházet s počítači snadněji než dospělí. Teď vidíme, že dokonce ani nepotřebují žádné učitele. Vypadá to, jako kdyby děti čekaly všechna ta staletí na to, až někdo konečně vymyslí jejich přirozený jazyk. Rád dávám k dobru případ tříleté holčičky, která si stěžovala, že se její televize rozbila, protože umí jedině přepínat z jednoho kanálu na druhý a jinak nic. Zrodila se první generace post-konzumentů, kteří chtějí mít k produktům aktivnější přístup.
Dospělí jsou nervóznější. Bojí se, že ztratí kontrolu nad mladou generací, která si lépe rozumí s počítači. Jelikož rodiče nerozumí tomu, co jejich děti provádějí na Webu, množí se volání po internetové cenzuře a po kontrole komunikací, která by předčila vše, čeho kdy dosáhl jakýkoliv diktátor. Na mladé kyberžertéře lidé reagují s přehnanou hysterií. Měli bychom si uvědomit toto: právě teď jsme svědky nejproduktivnější, nejinteligentnější a nejoptimističtější vzpoury mladé generace v dějinách.
Špičková technologie, zdá se, začala mít mírový efekt. Nechtěl bych to nějak přeceňovat, ale dnešní média nám poskytují přesně ten způsob vzrušení a rituálu, který jsme dříve nacházeli v násilných činech. Od Hirošimy pohání vojenský sektor chladná technologická rozvaha. V minulosti byla posledním výkřikem vojenské techniky vždy nějaká zbraň - dnes jím je nový systém virtuální reality. Američané mezitím ztratili chuť rituálně obětovat byť jen malé množství americké krve v zahraničních konfliktech. Samozřejmě, mohu se mýlit. Je příliš snadné najít protiargumenty. Ale dejme tomu čas - možná jsme svědky prvních náznaků, jak se v budoucnu vyhnout válce.
Sociální konflikty se vedou stejně tak kvůli technologiím lidské identity jako kvůli rozdělování přírodních zdrojů. V posledních pěti letech MTV zaplavila svět a odpovědí byly pumové útoky fundamentalistů. Ale všechna ta krvavá tažení proti Západu nejsou namířena proti rockové hudbě, kokakole nebo leviskám, to vše mají fundamentalisté v podstatě rádi. Lidé na celém světě mají spíše strach z technologií, které jim dají možnost změnit identitu, stát se na hlubší úrovni někým jiným. Antikoncepce, potraty, satelitní TV a internet jsou jen prvními varovnými znameními. Lidé se bojí, že záhy budou možné jednoduché změny pohlaví, neurální implantáty a děti na objednávku. Tuto krizi cítí každý. Kolem nás neprobíhá odpor proti imperialismu, ale vůči protichůdným tužbám každého z nás.