Bosozoku - feťáci rychlostiBosozoku - feťáci rychlosti

Nejrychlejší Japonci na světě

Klid na ulici nočního Tokia či Ōsaky nenastává ani ve dvě hodiny v noci.
Po asfaltu se sunou auta, pod souhvězdním barevných neonů bloudí noční chodci. Relativní jednotvárnost pouličního ruchu náhle protrhne nový zvuk, připomínající motorovou pilu či rychlopalný kulomet. Všichni se za tím zvukem ohlédnou a na chvíli strnou. A už jsou tady. Ulicí se prožene skupina strojů řvoucích v agonii odmontovaných tlumičů. Mladíci na japonských motorkách a ve svérázných kombinézách prokličkují mezi auty i chodci a zmizí stejně rychle jako se objevili. Zůstal po nich jen pach spáleného benzinu a závan života na jiné rychlostní úrovni. Teprve po několika minutách se ozva houkání policejních sirén. Bosozoku, utrousí možná naštvaný chodec a jde dál svou cestou za svými příliš pomalými cíli.

V letech 1985-1991 zažívala japonská ekonomika raketový růst, hrubý národní produkt vzrostl o 25% a ceny pozemků v Tokiu byly vyšší než jakékoliv místo ve Spojených státech. Jelikož však byl tento růst z velké části způsoben spíše burzovními obchody než exportem, nemohl mít dlouhého trvání. Prosperita splaskla jako bublina, takže se hovořilo o bublinové ekonomii. Během éry rozvoje se japonská mládež začala nudit. A zlobit. Po velkém krachu začala zlobit ještě víc. Byla to doba rozkvětu různých gangů a subkultur. Z této atmosféry hluboké deprese vzešla i vražedná sekta Óm šinrikjó proslavená útokem v tokijském metru. Někteří vidí právě zde také zrod bosozoku, což v překladu znamená cosi jako klany rychlosti. Jejich kořeny však leží hlouběji v minulosti.
První motocyklové gangy, kaminari-zoku (Hřmící klan), vznikly koncem 50. let. Maniakálně jezdící motorkáři si pomádovali vlasy a stylizovali se do Marlona Branda a jeho kumpánů z filmu The Wild Ones. Tito raní motorkáři se v polovině 70. let přerodili v uvědomělejší boso-zoku, jejichž počet se v té době odhadoval na desítky tisíc. Jejich řvoucí motory a klaksony upravené k maximálnímu možnému zvukovému výkonu dodnes ruší spánek mnoha obyvatel velkoměst.
K dalším poznávacím znamením patřily černé brýle, červené nebo oranžové montérkové kombinézy či uniformy sebevražedných kamikadze z II. světové války, absence povinné helmy a pohrdání americkými motorkami. Navíc přísná hierarchie ve skupině včetně zasvěcovacích rituálů a jasných pravidel chování.
Rebelové, jejichž věk se pohybuje mezi 15 a 19 lety, se sdružili do klanů, jejichž názvy nastříkávali na zdi domů a na vlajky, s nimiž hrdě jezdili ulicemi. Někteří bosozoku našli zálibu v drogách (favority jsou ředidla a speed, japonsky zvaný šiabu), jejich oblíbenou zábavou bylo děsit pokojné automobilisty a samozřejmě překračovat snad všechny dopravní předpisy, ale přesto měli daleko k brutalitě nejtvrdších amerických Hell's Angels, s nimiž byli někdy srovnáváni. Z řad těchto odvážných mužů na hlučných strojích si však s oblibou vybírala nové rekruty japonská mafie Jakuza. Podsvětí dokázalo ocenit jejich odvahu i pohrdání zákonem.
S oživením zájmu o japonskou kulturu se o bosozoku začal svět dozvídat v 80. letech. Skutečnou reklamu jim však udělal teprve japonsko-americký novinář Karl Taro Greenfeld v knize z roku 1995 Klany rychlosti: Dny a noci s japonskou nastupující generací. Greenfeldovi, který má z matčiny strany japonskou krev, vadila kýčovitá a zkostnatělá představa Japonska jako země tisíciletých tradic, gejš, čajových obřadů a bonsají. Já znal úplně jinou japonskou společnost, říká Greenfeld. "Chaotickou, divokou, hysterickou. Právě tyto aspekty mne přitahovaly. Na otázku, v čem se tato nová generace Japonců liší od předchozích, odpovídá. Předešlé generace měly jasný cíl - dostihnout západ a podobat se mu. Nová generace však má dostatek peněz i prestiže. Prostě si jen chtějí užívat a zmocnit se všeho, dokud to je k mání. Nemají už žádné vysoké cíle, chtějí jen sesbírat plody práce generací svých předků.
Mimochodem, byla to právě tato kniha, která inspirovala Williama Gibsona k napsání svého dosud posledního románu Idoru.
Paul Hullah napsal o bosozoku článek pro britský časopis The Face. Podařilo se mu jednoho člena motocyklového gangu přemluvit ke krátkému rozhovoru. Dostal přiděleny dvě minuty.
O co bosozoku usilují? Co hlásají?
Ukazujeme společnosti, že její pravidla jsou stupidní. Chceme svobodu dělat to, co chceme my sami.
Kvůli tomu se proháníte v noci po ulicích?
Mmmm. Nechceme ale upoutávat pozornost na sebe. Chceme ukázat, jak blbí jsou poldové. Policie symbolizuje pravidla. My z nich děláme šašky.
A vaše uniformy?
Víme, že vypadáme divně, ale schválně svůj vzhled přeháníme, aby si lidé uvědomili, že všechny uniformy jsou na nic. Chceme lidi probudit a přinutit je uvědomit si, že by se měli zamyslet nad svým vlastním chováním.
To měla být ironie?
Jo. Vaše dvě minuty jsou pryč.

Pro někoho jsou bosozoku nejpozérštějším příkladem odcizené mládeže v technokratické společnosti. Možná jsou to ale lidé, kteří si uvědomili, že je třeba přehodit životní tempo na rychlejší disk - předvoj příštích generací?