Lámání těla (Breakdance)

Rozhovor s Michalem Nedvědem a Richardem Machem

Breakdance je pojem, který jsem měl spojený se vzpomínkou na disco šílenství 80. let. Pak jsem se s ním přestal setkávat a měl jsem za to, že je stejně mrtvý jako dikžokejové s knírky pod nosem. Mýlil jsem se, breakdance a jemu blízké electric boogie jen přešly do undergroundovějších sfér. Setkali jsme se s lidmi, kteří u nás v těchto směrech něco znamenají - s Richardem Machem, který je kapacita přes electric boogie, a s Michalem Nedvědem, českou breakdancovou jedničkou. Michal dokonce získal titul mistra Evropy v breakdancu, i když on sám si tohoto ocenění příliš neváží. Cenu uděluje evropská organizace IDO. Samotná soutěž, to byl průser, protože lidi v porotě breakdance moc neznali a soudili podle prvního dojmu. Richard v návratu breakdance na scénu nevidí nic neobvyklého: Trend 90. let je v tom, že si lidi vybírají z toho, co už jednou bylo vymyšlené, remixují, místo aby vytvářeli něco nového. Proto se teď asi o breakdance znovu začíná mluvit.

Než se ale pustíme do vzpomínání na začátky breakdancu u nás, podívejme se, jak to všechno vůbec začalo.
Jako počáteční moment v historii breakdance bývá uváděn hit Jamese Browna Get On The Good Foot z roku 1969. Inspirováni Brownovým energetickým a skoro až akrobatickým způsobem tance na pódiu začali lidé na počátku sedmdesátých let tancovat ve stylu Good Foot. Nedlouho poté začal být Good Foot označován jako breaking nebo rocking. V newyorském jižním Bronxu tancovali mladí lidé podle breaků v hudbě, kterou ještě dotvářel DJ tím, že hrál dvě stejné desky najednou a zároven si s nimi pohrával pomocí scratchů. Prvním, kdo vyslovil termín break-boys, později zkrácený na b-boys, byl DJ Kool Herc, nicméně na samotný breakdance měl prý v jeho počátcích větší vliv legendární DJ Afrika Bambaataa, zakladatel jedné z prvních breakových crews, Zulu Kings.
V prvních letech breakdance ještě nevypadal tak, jak ho známe dnes. Skládal se jen ze základních prvků: uprocku a toprocku, což jsou části breakdancu, kdy breakeři stojí proti sobě, nedotýkají se, ale pouze pohybově reagují na rytmus hudby, respektive poskakují před začátkem vlastního footworku. Třetím prvkem, který se používal v počátcích breakdancu, byl právě footwork nebo také downrock - rytmické pohyby nohou okolo ruky, která nese celou váhu těla. Posledním prvkem byly tzv. freezes, což je zastavení pohybu pokud možno v té nejnemožnější pozici. S těmito základními prvky vydržel breakdance až do konce sedmdesátých let.
Na začátku osmdesátých let se na ulicích objevila nová generace breakdancerů - tehdy vznikly dnes nejznámější skupiny jako Rock Steady Crew, NYC Breakers, Incredible Breakers nebo Dynamic Rockers. Od té doby se také začaly používat nové prvky jako backspin (točení na zádech) a headspin (točení na hlavě) nebo floats (různé pohyby těla, jako třeba chození nebo skákání po rukou) s mnoha různými variacemi, které dostaly zajímavá jména jako Turtle, UFO, Bicycle nebo 1999 (= otáčení kolem osy ve stojce na jedné ruce, které v tomhle roce hojně předváděli gymnasti).
K breakdance má velice blízko electric boogie, cosi mezi tancem a pantomimou. Tělo se při pohybu v rytmu hudby mění v neskutečně pružný a amorfní útvar, který se dovede přelévat, nebo naopak tuhne a vykonává trhavé robotické pohyby. Počátek tohoto stylu bychom našli v 70. letech a nejvíce jej proslavily pódiové kousky Michaela Jacksona.
V 80. letech se o breakdance začala poprvé zajímat i média. V roce 1982 byl natočen dokument Style Wars, v němž se objevila battle Rock Steady Crew a Dynamic Rockers. O rok později Rock Steady Crew účinkovali v dalším filmu Flashdance a ve videu Malcolma McLarena ,Buffalo Gals. V kinech se také objevil snímek Wild Style - snad první film o hip hopové kultuře, na jehož podporu bylo uspořádáno turné s DJs, MCs, grafiťáky a samozřejmě také s breakdancery. Breakdance díky tomu konečně debutoval i v Evropě, konkrétně Londýně a Paříži. V roce 1984 nastává pro breakdance zlatý věk, když dokonce na slavnostním ukončení Olympijských her v Los Angeles vystupuje stovka b-boys a b-girls v breakdanceové performanci. Někdy v té době se první zmínky o breakdance a electro boogie objevují i u nás. Ale o tom už vám můžou povídat Michal s Richardem.

Michala Nedvěda poznáte podle dlouhých černých vlasů, které má ovšem při tančení zakryté čepičkou usnadňující větrný mlýn - breakový prvek spočívající v točení na hlavě. Ostatně, správného breakera poznáte podle lysinky na temeni hlavy. Michal měl na sobě nenápadné triko a volné kalhoty a vypadal, jako že si se svým zjevem neláme hlavu a breakdance raději praktikuje, než o něm hovoří. Richard oproti němu vypadá velmi organizovaně. Dává si záležet na tom, jak vypadá, a tanec je pro něj kromě zábavy i způsobem obživy. U electric boogie začínali oba, Michal si záhy přibral ještě breakdance. Oba patří až k druhé vlně tohoto druhu tance, ta první se do Čech přihrnula už někdy kolem roku 1984.
Scénu českého breakdancu hodně ovlivnily filmy, kde možná mnozí měli možnost tenhle tanec vidět vůbec poprvé. Richard vzpomíná s láskou na filmy jako Break In, Příliš horká pizza nebo Beat Street, Michala nejvíc ovlivnil film Breakdance.
Ptáme se Richarda na začátky electric boogie a na to, co tento styl vlastně obnáší. Původně se hodně předváděli Egypťani (t.j. hlava na stranu a ruce zahnuté v zápěstí pohybující se nahoru a dolů), dnes se zájem přesouvá spíše k nereálným, jakoby robotickým pohybům. Každý, kdo s tím začíná, se nejdřív učí klasickou vlnu (vlna projíždí od jednoho konce rozpažených rukou k druhému), to je základ. Pak se začneš učit popping, zasekávání pohybu. Tahle forma pohybu je hodně fyzicky náročná, celé tělo musíš mít zpevněné, provádíš jen jeden konkrétní pohyb, který musíš na konci přesně zaseknout.
Michal začínal s obyčejným disco-tancem. Pak ale v roce 1993 objevil semináře Petra Ježka, který elektriku a break vyučoval, a zjistil, že to je to pravé. Dal mi základy, já na tom potom stavěl.
I Richard vždy inklinoval k pohybu v doprovodu s hudbou: Kolem roku 1990 jsem začal sledovat MCM, kde mě zaujal MC Hammer. Od té doby se věnuju hlavně rapovému tanci. Snažil jsem se tehdy najít někoho, kdo by mi ukázal cestu k dalšímu vývoji a našel jsem Aerobic klub MON, kde učili dva Afghánci Tonni a Zmari. Hlavně Tonni dělal výbornej rap. Seznámil jsem se tam s jedním klukem, se kterým jsme začali tančit i ve dvojicích. On začal dělat tu elektriku, která mě nejdřív moc nezajímala. Štvalo mě ale, že v ní byl lepší než já, tak jsem se ji začal taky učit a dneska se tím živím.
Richard se nechává najímat jako pohybový doprovod k různým reklamním prezentacím (chcete vidět, jak umí robot luxovat s naším vysavačem?), vystupuje na diskotékách, učí tanec ve fitness klubu Body Island v Uruguajské ulici, kde si každý příchozí může vyzkoušet speciální aerobní cvičení kombinované s tancem.
Michal Nedvěd se cítí víc jako součást undergroundu a spojování breakdance s komercí je mu proti srsti. Navíc s ním nemá nejlepší zkušenosti, on a jeho crew natočili pro západ výukovou kazetu breakdance, ale moc peněz z ní asi neuvidí.
Michal říká: Beru to podobně jako malování graffiti nebo hudbu, prostě jako tvorbu. Že sám sebe tímhle způsobem filtruju ven. Taky to vidím jako způsob úniku z tohohle systému. Pak za tebou někdo přijde kvůli reklamní prezentaci nových počítačů a chce po tobě, abys tam jako nějakej transvestita tančil ve stříbrnejch elastickejch hadrech...
Richard cítí možnosti i tam, kde Michal vidí jen komerci: Já osobně tam hledám formy spolupráce s diváky a hraju si s nima. Beru to tak, že v tu chvíli tam ti lidi nejsou kvůli těm výrobkům, ale kvůli mně, protože je zaujalo to, co jim předvádím. Je to taky dobrá forma prezentace toho tance na veřejnosti. Třeba v tom publiku bude nějakej kluk, kterýmu se to zalíbí, začne si to doma zkoušet a stane se z něj novej tanečník.
Jak vlastně člověk při cvičení electric boogie postupuje? To je individuální, odpovídá Richard. Máš v hlavě nějaký model, ke kterýmu se chceš přiblížit. Snažíš se, aby tvoje tělo co nejvíc napodobilo to, co máš v hlavě. Já jsem se učil všechno před zrcadlem. Po letech cvičení už cvičíš intuitivně, bez nějakého předběžného plánu. Jedeš a tělo se ti samo dostává do nějakého elektrického pohybu podle hudby. Takže já se dnes už třeba nesoustředím vůbec na tělo, vím, že vždycky něco udělám, ale soustředím se na obličej, abych se tvářil adekvátně k hudbě.
Pohyby při electric boogie rozhodně nejsou nahodilé. Michal říká: Chci tomu dát nějaký systém, aby to nebyly jen zmatečný pohyby. Musí to být čitelný, aby lidi věděli, co právě dělám.
Breakdance je samozřejmě o rychlosti. Když je to rychlý, tak je to nádhera, říká Michal. Nejlepší je, když se ti podaří zkombinovat jak ten styl, tak tu rychlost. Pak se ty prvky napojují, takže cvičíš třeba deset vteřin a během té doby vystřídáš sedm různých prvků.
Jaký prvek je nejtěžší? Asi figury, kdy tři části těla musí udělat ve stejnou chvíli určitej pohyb, aby došlo k jedný otočce. Je třeba těžký se točit na hlavě tak, že se netočíš na jednom bodu na temeni, ale jakoby válíš hlavou po zemi takový kolečko.
Pro Michala je největší zážitek battle - souboj mezi dvěma skupinami. To stojí jedna skupina proti druhé a třeba se fuckujou: Jdi do prdele a podobně. Cítíš tam to napětí a rivalitu. Pak oni něco předvedou a ty se snažíš být lepší, udělat to líp než oni. A naopak. V Praze jsou dvě základní crews. Naše skupina se jmenuje Da Live Broadcast. Ta druhá je 02 Red Stars - to jsou lidi ze Sci-fy. Pak je ještě jedna v Brně... Jak prolínají kultury breakdancu a graffiti? Všechny tři složky hip-hopu - DJing, graffiti a breakdance -, to je jeden a ten samej názor.
Oba se shodují na tom, že zatímco breakdance je švihová, silová záležitost, kde jde hlavně o techniku, electric boogie je teprve skutečné umění. Breakdance se může naučit každý, říká Michal, ale na electric boogie okamžitě poznáš, jestli člověk dokáže cítit ten pohyb, nebo ne. V budoucnu bych chtěl dělat pomocí electric boogie i divadlo, kombinovat to s pantomimou i s mluveným slovem, vytvářet scénky a pomocí toho vyjadřovat svůj názor na systém, svoje pocity.
Michal i Richard vypadají poměrně mírumilovně, koneckonců Michal si právě kroutí civilní vojenskou službu. Přesto se mi zdá, že breakdance je tak trochu i zakuklené bojové umění. Pohled na Michalova svalnatá předloktí to potvrzuje. Richard k tomu říká: Jestli existuje něco mezi bojovým uměním, tancem a breakdancem, tak je to capueira. Michal dodává: Tu vyvinuli otroci proti svým pánům. Otrokáři si mysleli, že jen tak tancujou, a pak dostali přes hubu.