Bojte se krypta (Neal Stephenson)

Jediným způsobem, jak předcházet terorismu, je dohled nade všemi a nade vším, tvrdí kyberpunkový spisovatel Neal Stephenson.

Neal Stephenson má pověst jedné z nějvětších hvězd americké science fiction. Je pokládán za nástupce Williama Gibsona. Stejně jako on píše kyberpunk a stejně jako on úspěšně proniká mimo žánr SF. Tím ale podobnost končí. Zatímco Gibsonovy vědomosti o počítačích během psaní Neuromancera nepřesáhly příliš úroveň běžného uživatele, Stephenson je v tomto oboru jako doma. Zatímco se čtenáři Gibsonovy matrixové trilogie mučili spolu s hrdiny existenciálními nejistotami a bolestnými vzpomínkami, zatímco Gibsonův styl přes všechnu dravost připomínal básně v próze, Stephenson má mnohem užší stylistický arzenál, avšak za každou větou cítíte čertíka ironie a vtipu a hlavně nekonečnou technickou invenci. Jeho hrdiny necharakterizují emoce, ale činy a dialogy. Stephensonův Snow Crash je považován za kanonické kyberpunkové dílo 90. let, nezklamal ani následující román The Diamond Age kombinující bohatě prokreslené prostředí neoviktoriánské budoucnosti a všudypřítomné rozvinuté nanotechnologie. V letošním roce vydal Stephenson lovecraftovsky znějící román Cryptonomicon, který má naději stát se biblí jedné výrazné subkultury digitálního undergroundu - kryptografie, elektronického šifrování.
Autora jsem potkal a vyzpovídal na předloňském sympoziu Ars Electronica. Jelikož mi po přepsání jeho odpovědi připadaly trošku vágní a stručné, doplnil jsem je pasážemi opsanými z některých autorových textů, zejména z jeho eseje Dreams & Nightmares of the Digital Age vydané v časopisu Time.
Stephenson naprostou většinu času věnuje svým románům a na psaní jiných textů je poměrně skoupý. Napsal několik povídek, z nichž nejzajímavější je asi Jipi and the Paranoid Chip vydaná v prestižním
časopisu Forbes v roce 1997. Vypráví o načerno vyrobených autoalarmech vybavených umělou inteligencí s vlastnostmi těžkého paranoika a notnou dávkou semtexu na likvidaci lupičů, což je velice, velice nebezpečná kombinace. Dále doporučujeme autorovu reportáž o kladení optických kabelů na dno oceánu, která byla dosud nejdelším příspěvkem v časopisu Wired(www.wired.com/wired/archve/4.12/ffglass_pr.html), a obsáhlé rozjímání nad Nealovými oblíbenými operačními systémy (zazipovaný text viz www.cryptonomicon.com). Snow Crash by měl do roka vyjít česky.

Slyšel jsem, že pracujete na nějakém CD-ROMU. Jak to s tím vypadá? Špatně. Je to mrtvé. CD-ROM byznys je investiční bublina. To je takový termín označující něco, co se hodně rychle nafoukne, lidi do toho začnou cpát peníze a ono to pak splaskne. Před pár lety neuplynul den, aby se na první straně Wall Street Journalu a podobných periodik nepsalo o interaktivních médiích. Tehdy byl jediným interaktivním médiem CD-ROM, takže do toho podnikatelé investovali spoustu peněz a zakládali společnosti na jejich výrobu. Skoro všechny zkrachovaly, včetně té, s níž jsem spolupracoval. Nebyl na to dost velký trh. Každý se podíval na úspěch hry Myst a spočetl si, kolik peněz vydělá, když vydá něco takového. Jenže Myst je pořád nejprodávanější hrou, nikdo nevytvořil nic, čeho by se na CD-ROM prodalo tolik. Myst byl v tomto jedinečný.

Jak jste spokojen s označením kyberpunkový spisovatel? Je to v pohodě. V knihkupectví prodávají spousty knih a lidé se v nich nějak potřebují zorientovat. Takže pokud jim nějaká nálepka, jako třeba kyberpunk, pomůže k tomu, aby našli knihu, kterou chtějí číst, v pořádku. Jako každá nálepka je to ale i trochu iritující. Každý člověk na světě si o sobě myslí, že je jedinečný. Pak ho nějak zaškatulkují, jako kdyby říkali: Nejseš jedinečný, jsi jako ostatní.

Říká se, že Neuromancer stejně jako Snow Crash jsou spíše odrazem dneška než spekulací o budoucnosti. Souhlasíte s tím? Myslím, že Gibson řekl, že science fiction je literatura o dnešku, ne o budoucnosti. A já s tím souhlasím. Nějaké SF romány jsou čirou spekulací. Nechci říct, že by tím pádem byly horší, protože mohou představovat zajímavé nápady či příběhy. Ale takové romány čtou jen SF fanoušci. To je v pořádku, ale většina lidí, kteří nejsou vyhraněnými čtenáři tohoto žánru, chtějí číst SF, která se týká dneška. Tvorba kyberpunkových autorů začala pronikat mimo hranice SF žánru právě z těchto důvodů. Fanoušci SF si o mně asi myslí, že SF nemám moc rád, ale to není pravda.

Proč si myslí, že nemáte rád SF? Protože nejezdím na SF konference. Hrozně mě to vyčerpává, když za mnou na takových masových akcích pořád chodí lidé a ptají se mě, odkud beru nápady. Navíc to zabere několik dnů příprav - rezervace letenek, shánění taxi, balení a vybalování kufrů... Narušuje to můj harmonogram. Také neodpovídám na e-maily svých čtenářů. Dávám přednost psaní kvalitních textů pro tisíce čtenářů před psaním zdaleka ne tolik zajímavých e-mailů pro mnohem menší počet lidí. Obojí se stihnout nedá. Krom toho, moje první romány nebyly označeny jako SF, takže na mě někteří scifisté hledí jako na vetřelce. Ale já SF čtu odmalička. Píšu ji rád proto, že si tam můžete dovolit věci, které by vám jinde neprošly.

Jací SF autoři měli vliv na vaši tvorbu? Budete se divit, ale největší dojem ve mě zanechal R. A. Heinlein a Andre Nortonová. Sám nevím proč. Vliv je těžké vystopovat, je to něco, co si neuvědomujete. Heinlein dokázal do svých děl vkládat vlastní názory na svět kolem sebe. A i když s nimi nemusíte nutně souhlasit, stejně vás zaujmou. Snažím se psát také tak. Andre Nortonová psala věci, které byly zkrátka a dobře podivné, šílené, skoro okultní. I u ní si člověk začne uvědomovat, že je možné posouvat hranice možného. A o to jsem se také sám pokusil.

V jednom rozhovoru jste napsal, že jste udiven, jak málo lidí dokáže dělat muziku se silným drajvem, kterou je radost poslouchat, která vás dokáže pořádně nakopnout a která přitom není stupidní. Neměl jste přesně tohle na mysli jako hlavní pravidlo, když jste psal Snow Crash? Máte naprostou pravdu. V tom rozhovoru jsem hovořil o své oblíbené kapele Soundgarden. To jsou výborní muzikanti, ale neměli štěstí u kritiky. Uvědomili si, že musí dělat zábavu, že jsou součástí popkultury, že musí oslovit široké publikum. Dokázali to, aniž by ze sebe dělali idioty. I román je masové médium. Když se objevil film a další populární formy zábavy, spisovatelé začali být nervózní. Někteří měli pocit, že bitva je ztracena a začali psát uměleckou literaturu, hodně sofistikované věci určené jen úzkému okruhu lidí. Ti druzí rezignovali a řekli si: Tak jo, budeme dělat komerci. A ta komerce se prodává v milionových nákladech. Já jsem vždy doufal, že bude možné psát romány, které osloví nejširší publikum, aniž by byly hloupé. Tak to dělají Soundgarden a tak jsem se snažil psát já sám.

Proč jste si vybral jako dějistě románu The Diamond Age viktoriánské prostředí? Řekl bych, že důvod, proč jsou Dickensovy romány dodnes čitelné, spočívá v tom, že viktoriánská Anglie je prostě výborným místem na děj románů. Londýn byl obrovským městem s velkou kumulací lidí, najdete v něm obrovské majetkové rozdíly, čilý obchodní ruch, hustotu i pestrost... to všechno poskytovalo spoustu možností k vyprávění příběhů. Já mám jako spisovatel SF výhodu, že si toto prostředí mohu ještě dotvořit a nemusím se držet žádných reálií.

Román Snow Crash je doslova nabitý skvělými nápady a drobnými technickými fígly. Zkoušel jste některý z nich nechat patentovat? Uvažoval jsem spíše, že si některé nechám zaregistrovat jako ochrannou známku. Když něco chcete patentovat, musíte to nejdřív vyrobit. Mám hodně přátel v elektronickém průmyslu a objevily se i nějaké nabídky na spolupráci, ale já je odmítl. Vím, kolik času a energie vám podnikání vezme. Kdybych s nimi šel do nějakého projektu, mohl bych udělat dvě věci. Buď jim poskytnout své jméno a nápady a nestarat se o to, co z toho nakonec bude, což by asi vedlo k nějakému šuntu a já bych vypadal jako pitomec. Nebo bych se mohl podílat na celém výrobním procesu. Ani jedna z těch variant mě nijak neláká. Já vím, kde je mé místo. Já jsem chlapík, který píše knihy. Kdykoliv nepíšu, jsem nešťastný a cítím depresi. Když píšu, jsem šťastný. Cokoliv, co mě odvádí od psaní, mě nervuje.

Jako třeba poskytování rozhovorů? Ne, to je v pořádku, to je součást mé práce.

Jaké máte zkušenosti s počítači? Od čtrnácti let programuji, a kdybych neměl úspěch jako spisovatel, asi bych se tím teď živil. Nemám v tom oboru žádné formální vzdělání, ale to je případ většiny programátorů. Každý je víceméně samouk.

Říká se, že mladí lidé čtou stále méně. Může to být tím, že román jako forma vyprávění příběhu v dnešní době ztrácí svou sílu?Já jsem spíš překvapen, jak velký význam a úspěch dnes romány mají. Podívejte se na ta velká knihkupectví o mnoha patrech naditá knihami. Jestli mají nakladatelé problémy, je to kvůli konkurenci, ne kvůli nezájmu. Mám pocit, že dochází spíše k revivalu ve čtení románů. To je na tom zajímavé. Knihy jsou populární i přes to, že teď tak frčí jiná média.
Jaké trendy v moderní kultuře pokládáte za nejzajímavější? Vynikající spisovatel a můj vrstevník David Foster Wallace, autor geniálního románu Infinite Jest, jeden zajímavý trend popsal v jednom svém eseji. Tvrdí, že antiautoritářství, ironie a zpochybňování autorit se stalo standardním přístupem ke světu. V televizi to vidíte všude, i když vám to nikdo neřekne otevřeně. Autority, ředitelé, policisté a úředníci, jsou všude zobrazováni jako ti největší pitomci pod sluncem. Velké firmy zakládají své reklamní kampaně na takových sloganech jako Někdy je třeba porušit pravidla. Dochází k pádu autorit a zatím tu není nic, co by je nahradilo. Je těžké odhadnout, kam to půjde. Může se to ubírat k anarchii, nebo naopak k nějakému totalitnímu systému a tradičním hodnotám. Ale je to vidět všude. To je velký trend, o kterém hodně hodně přemýšlím.

Jestliže ale velké společnosti používají anti-autoritářská hesla, tak trochu si protiřečí... Ano, je to takový paradox. Ale dělají to. Teď je takový trend být hip, být v pohodě a nebrat nic moc vážně. Souvisí to se vznikem globální monokultury a relativizací hodnot. Lidé odchovaní televizí a postmodernismem tíhnou k tomu nehodnotit druhé, nebrat vážně žádné kulturní hodnoty. To sice vede ke zmírnění násilí mezi odlišnými kulturami, ale zároveň i ke smrti kultury, protože kultura je založena na různých hodnotových systémech.

Douglas Rushkoff píše, že seriál Simpsoni jsou ideálním mediálním virem. Na první pohled neškodná zábava, ale ve skutečnosti také podvrací ustálené společenské hodnoty. Simpsoni jsou mimořádně vydařeným dílem napsaným jedněmi z nejchytřejích lidí ve Spojených státech. Znám spoustu lidí, kteří říkali, že Simpsony nesnášejí. Ale oni je znali jen z obrázků na trikách. Když pak nějaký díl viděli, byli naprosto šokováni sofistikovaností jejich satiry. Ale neříkal bych tomu virus. To je jen takové užití populárního slova a jeho přilepení k něčemu jinému. Virus není něco tak zavedeného.

Co soudíte o lidech, kteří nesnášejí nadnárodní společnosti a podnikají proti nim různé protestní akce? Mám na mysli třeba sdružení Adbusters, které vyrábí antireklamy na slavné značky a produkty. Je to v pořádku. Líbí se mi třeba parafráze velblouda z cigaret Camel, jak ji vyrobili právě v Adbusters - velbloud umírající na rakovinu, se slezlými chlupy, sedící na nemocničním lůžku. Je to fajn a je to mnohem lepší a účinnější než nějaké násilnické akce. Je to kreativnější a lidé jsou ochotni vnímat víc to, co je vtipné. Před padesáti lety lidé víc poslouchali, co jim říkají autority. Dnes je normální nedůvěřovat jakékoliv autoritě na jakékoliv úrovni. Když se proti nějaké bouříte, ukazujete, jak jste chytrý.

Vím, že nemáte rád otázku, kam chodíte na nápady. Ale zdá se, že máte dobrý přehled o moderní technice. Čtete pravidelně nějaké odborné časopisy? Odborné technické časopisy obvykle nečtu. Čtu Economist, Scientific American, Science News, prostě abych zůstal v kontaktu s tím, co se děje ve vědě. Čtu vědeckopopulární knihy. Dnes je těžké mít přehled byť jen v jediném vědním oboru, takže se spíše snažím mít povědomí o všem a v případě potřeby se zaměřit na jeden obor, jako byla třeba nanotechnologie.

Četl jste Drexlerovy Stroje stvoření? Ne, četl jsem jeho odbornější knihu Nanosystems. Ta byla základním zdrojem mých vědomostí o tomhle oboru.

Ve Snow Crashi vystupuje skateboardistka, která se zachytává magnetickou harpunou na automobily a nechává se zdarma vozit. Podobnou věc dělal v jedné staré němé grotesce Frigo. Měl auto bez motoru a velký magnet. Neinspiroval jste se u něj? Ne, inspirovali mě skuteční skateboardisté, kteří se chytají nákladních aut. Řekl jsem si, že by bylo jednodušší mít nějakou přísavku, nebo něco takového.

Z vašeho článku v časopisu Time jsem pochopil, že tušíte v budoucnosti potenciální napětí mezi zločinci využívajícími moderní techniku a mezi totalitním režimem, který by mohl vzniknout, aby byl občan v bezpečí. Myslíte, že je nevyhnutelné vytvořit totalitu, aby bylo zajištěno bezpečí? Nebo nám pomůže zase technologie?
Nějaký způsob monitorování obyvatel bude asi klíčový pro zamezení teroristických útoků. Pokud bude provedeno správně, nemusí dojít k totalitnímu dohledu na lidmi. Je to jen otázka designu. Bezpečnostní technologie dnes ještě nejsou vyprojektovány dostatečně dokonale. Lidé se bojí - a mají k tomu dobrý důvod.

Můžete to přiblížit podrobněji? Lidé, kteří se bojí anarchie, vidí v internetu hnízdiště zla, kde si šílení extrémisté posílají návody na výrobu nervového plynu. Lidé, kteří se bojí vlády, vidí v internetu naopak dokonalý prostředek k monitorování lidí. Jenže zatím nenastal ani jeden z těchto extrémů. Když jsem zkoušel najít na internetu návod na výrobu nervového plynu, zahltil mě prohlížeč množstvím neužitečných odkazů o receptech, nervech a plynech, ale nenašel jsem tam ani náznak toho, co jsem hledal. Internet je jediným místem kde to, že se něčeho bojíte, doopravdy hrozbu oddálí. Kdykoliv někdo pošle mail do newsgroups o hrozbě návodů na nervový plyn na internetu, nebo kdykoliv o tom napíše nějaký novinář, pokaždé se tím přidá do systému další dávka šumu, takže každý potencionální terorista, který chce skutečně získat návod na nervový plyn, se dostává jen ke vzrůstajícímu množství poplašných mailů kolem této hrozby.

Čeho bychom se tedy měli obávat? Chcete se bát techniky? Bojte se tedy krypta, kryptografických technologií. Krypto je soubor protokolů. Protokol je soubor pravidel řídících výměnu dat, na nichž se shodli všichni účastníci výměny. Jedním z takových protokolů je digitální podpis, který je spolehlivější a jedinečnější než jakýkoliv podpis vlastní rukou. Dalším z nich je kódování pomocí veřejného klíče, které dokáže kódovat dokumenty tak důkladně, že je nerozluští ani tajná služba. Tyto a další protokoly umožní existenci takových věcí jako je digitální měna - způsob posílání reálných peněz po síti, který se nedá vystopovat. K tomu si přidejte možnost inteligentního prohledávacího programu, který se při selekci učí podle skutečných potřeb svého uživatele. Když to všechno dáte dohromady, během pár let se opravdu můžeme začít bát. Když si nějaký terorista zadá hledání receptu na výrobu nervového plynu, program mu ho spolehlivě najde. Návod přijde anonymně a zakódovaný tak, že ho policie nerozluští, ani kdyby ho zachytila. Digitální podpis na konci návodu spolehlivě potvrdí důvěryhodnost osoby, která jej sepsala, a dokáže, že zprávu nikdo cestou nečetl. Pak teroristovi stačí umístit malý vzorek vyrobeného plynu na nějaké veřejné místo a kódovaným e-mailem upozornit policii. Následuje rovněž kódované sdělení, že pokud do určité hodiny nebudou nevystopovatelným digitálním převodem umístěny určité peníze na jednom z anonymních bankovních kont, zbytek plynu bude rozprášen do ventilace metra. Zločinec touto cestou neriskuje téměř nic a zůstává v dokonalém utajení. To je také důvod, proč americké úřady zařadily kódovací software do stejné kategorie jako střelné zbraně a omezují jeho vývoz do ciziny. Kryptografie také ohrožuje samotnou existenci vlády, protože vláda je živena z daní, a myslíte, že by lidé dál platili daně, kdyby veškeré platební převody mohly probíhat v naprosté anonymitě? Volnomyšlenkáři ze Silicon Valley by za vládu jistě neuronili ani slzu. Ale v delším časovém horizontu by vypukla anarchie na lokální (militantní jednotky) i globální úrovni (země rozdělená na malá teritoria ovládaná organizovaným zločinem). A jediným způsobem, jak předcházet terorismu, je dohled nade všemi a nade vším. Velký Bratr by se do našich domácností nedostal pokoutně zadními dvířky, ale vešel by triumfálně hlavním vchodem.

Vidíte nějaké řešení? Kryptografie zároveň nabízí i řešení, dovedu si představit minimálně jedno. Jeden z protokolů se nazývá utajené sdílení. Spočívá v tom, že se nějaká informace (třeba záznam z videokamery) rozdělí na několik dílů zvaných stíny. Stíny si rozdělí několik různých lidí. Ta informace je čitelná jedině v případě, když se poskládají všechny její stíny.
Teď si představte, že by na každou ulici dohlížela videokamera, jejíž záznam by se okamžitě rozděloval do řekněme tří stínů a ty by putovaly třeba na policejní stanici, k místní domobraně a do kanceláře Unie občanských svobod. Žádný individuální příjemce jednoho stínu by nedokázal záznam rozluštit a sledování zneužít proti občanům. Ale kdyby na nějakém místě došlo ke zločinu, jistě by se všechny tři strany shodly na tom, že je potřeba záznam z příslušné kamery zkompletovat a prohlédnout si pachatele.

Myslíte, že kyberpunku a kyberkultuře chybí více humoru? Jistě. Všichni jsou hrozně vážní. Jak jsem už řekl, humor je nejlepší prostředek, jak něco sdělit. Není pravda, že humor a závažné věci se vylučují.

Právě vám vyšla nová kniha, Cryptonomicon. Můžete mi o ní něco říct? Je to první ze série románů o kryptologii, neboli vědě o šifrování. Jelikož kryptologie je o matematice, což je téma, o kterém nikoho nebaví číst, trošku jsem rozšířil svůj záběr a přidal jsem témata jako Peníze (v tomto případě digitální), Válka (např. projekt Enigma) a Moc (týkající se exportní kontroly šifrovacích programů). Série bude pokrývat velký úsek historie i budoucnosti. Cryptonomicon se však odehrává částečně za druhé světové války a částečně v současnosti. Cryptonomicon je zároveň titul fiktivní knihy ze 17. století, která je kompendiem šifrovacího umění posbíraného za několik staletí. Zajímavým prvkem mého románu je nový šifrovací systém vynalezený Brucem Schneierem. S jeho pomocí si může každý čtenář šifrovat a rozšifrovávat libovolné zprávy. (Jelikož je tento šifrovací program, který je v knize otištěn v podobě jednoduchého skriptu, dostatečně účinný k tomu, aby podléhal americkým zákonům o vývozu šifrovacích technologií, je ilegální vyvážet text mého románu mimo Spojené státy v elektronické formě.) Tento systém je speciálně vyvinut tak, aby poskytoval ochranu dokumentům vznikajícím v oblasti nízké technologie, kontrolované vyspělou technologií. Jinými slovy, je vytvořen pro uživatele žijící v režimech, v nichž je pouhé vlastnictví šifrovací nebo počítačové technologie trestné. Systém je totiž vytvořen tak, aby mohl být použit s pomocí obyčejného balíčku karet.

Používáty vy sám šifrování na internetu? Mám sice ve svém počítači PGP, ale vlastně ho tolik nevyužívám. Nemám tolik opravdových tajemství. Zdá se, že ani společnost jako taková ještě není dostatečně paranoidní, aby lidé každý svůj mail vybavili elektronickým podpisem. Ale to se asi změní. Jestli se podobné věci jako virus Melisa začnou dít dennodenně, lidé začnou být opatrnější. Zatím však panuje pozoruhodná situace, kterou bych nikdy nečekal - zneužití Sítě je zatím příliš vzácné a lidé příliš důvěřují tomu, co je na internetu.