Hvězda v grálu: husitská apokalyptická mystika

Pravdivá zpráva o nejslavnějším bordelu v historii Čech.

1.
Husitská revoluce začala mnohem dříve, než nás učili ve škole: už 21. srpna 1365. Nejmocnější muž světa - římský císař a král český Karel - se tehdy právě vrátil od papeže z Avignonu a teď vstupuje do chrámu Panny Marie před Týnem vyslechnout si kázání svého dávného důvěrníka a notáře Milíče z Kroměříže. Milíč, kterého Karel znal jako uhlazeného diplomata, tu stojí oblečený do páchnoucích cárů, vyzáblý, na dně zarostlé tváře se třpytí horečnaté oči. Milíč začne kázat, vtom náhle zmlkne vprostřed věty, vyvrátí oči v sloup a strašlivým hlasem zvolá: Konec světa je tak blízko, že nikdo z vás, kdo jste tu, nebude muset vstávat z hrobu. Antikrist již sestoupil na svět a vzal na sebe podobu císaře. Pařátovitým nehtem přitom ukázal na Karla.
Nejpodivnější je, že ačkoli nazván Antikristem (což znamenalo nejstrašnější urážku, jakou mohl středověký člověk utrpět), císař tiše odešel a Milíčovi se nijak nemstil.

O sedm let později, koncem května 1372, se v proslulém pražském hampýzu Benátky (Konviktská ulice) císařovi dvořani pohádali při vrhcábech s profesionálními hráči. Hráči dvořany pronásledovali až na Hrad a jednoho z nich připevnili na dveře ložnice císařovny Elišky sekyrou, takže císařovnu probudila krev stříkající na čelo. Sotva se tehdy Karel vrátil domů (z Mohuče), poručil viníky popravit, nevěstinec zbořit a pozemek daroval Milíčovi, aby si mohl postavit kapli.
Byl to žert? Intelektuální pomsta? Jisté je, že Milíč dar přijal a dokonce se ujal i osiřelých nevěstek, které obrátil na víru.
Dne 19. 9. 1372 tu společně pokládají základní kámen kaple, příznačně zasvěcené nejslavnější prostitutce všech dob - sv. Máří Magdaléně. Kaple má úspěch, nadšení posluchači Milíčových kázání přistavují další a další budovy, takže kolem kaple brzy vyroste skutečný klášter, zvaný Jeruzalém.
V listopadu 1373 se pražští faráři proti nekalé konkurenci spojili se svými dosavadními nepřáteli, žebravými mnichy, a společně Milíče u papeže Řehoře XI. obžalovali z kacířství. Milíč v březnu 1374 statečně odjíždí za papežem do Avignonu, obhájí se, ale 29. června 1374 tu umírá na jakousi záhadnou nemoc.

2.
Vraťme se zpět. Abychom pochopili smysl husitské revoluce, její apokalyptické mystiky i překvapivého psychedelického aspektu tohoto období české historie, musíme nejdříve pochopit Jana Milíče z Kroměříže. Kým vlastně byl tento muž - klíčová postava a vpravdě vynálezce husitského hnutí? Až do svých 33 let (Kristova věku) ničím nevynikal - snad jen učeností známou po celé Evropě a tím, že strmě stoupal po příčlích církevní kariéry. Koncem roku 1363 se však náhle vzdal všech obročí, rozdal majetek chudým a až do konce života se věnoval jen kázání, výpočtům konce světa, moření těla a urážení císařů. Co bylo příčinou tak úplné proměny?

Bylo to - patrně někdy koncem let padesátých - setkání s minoritou Vojtěchem Bludův (nomen omen), který mimochodem již v říjnu 1355 při veřejné disputaci oznámil, že do 20 let přijde Antikrist.
Vojtěch byl potomkem rytíře-templáře, který z II. křížové výpravy přivezl do Čech zcela zvláštní kořist: stříbrem okovanou lebku samotného Starce z hory, Hassana ibn Sabbáha, plnou tajemných semen. A také pergamen popsaný tajným písmem. Po několikaletém úsilí Milíč s použitím kabbalistických postupů na jaře 1362 nápis konečně rozluštil a získal tím recept na přípravu hašíše. Ne však obyčejného čarasu, nýbrž pravého lejna anjelů, čili paklíče, jímž Hassan odemykal svým spoluvrahům bránu nebeskou. K jeho extrakci smějí být obětovány jen konopí-panny, vyrostlé z měsíčního (tedy polarisovaného) světla.
Milíč byl tehdy kanovníkem svatovítské kapituly a také sakristián (tj. strážce hrobu sv. Václava). S Vojtěchem tedy zaseli konopí do prsti, nasypaného mezi kosti vojvody Václava a zatímco přes den rostliny zakrývalo víko tumby, večer rakev vynášeli ven a pomalu ji posunovali kolem katedrály, aby listy nasály co nejvíce měsíčního světla.
Konečně byl hašíš hotov. Milíč nedočkavě požil hrudku rozpuštěnou v horkém oleji a oné noci poprvé rozprávěl s anděly.

3.
Někdy začátkem roku 1364 Milíč píše veřejný list papeži Urbanovi V. Církev v něm nazývá Vdovou, protože její ženich-Kristus zemřel.
Dále oznamuje, že objevil jistou substantio, která je při eucharistii mnohem proměnyhodnější v Kristovo tělo a krev než dosud užívaná hostie a víno. Mimo to, že lépe sákne boží podstatu, má tato látka i další výhodu: pochází z jedné rostliny, zatímco hostie a víno ze dvou, alébrž Pánovo tělo i krev zajisté ze vspolečného kořenu povstaly. Dopis končí předpovědí, že budou-li křesťané přijímat v této nové způsobě, ustanou brzy všechny rozkoly i sváry, v hlavě i oudech.
Onou jednotnou bylinou mínil zřejmě konopí - v tělo mělo být proměněno ohněm a vdechováno jako dým, v krev vodou (kvašením) a pito. (To je ovšem dohad. Jisté je, že Milíč vyráběl a při mši přijímal jakési jasně zelené, hořké víno. Když se Matěj z Janova ptal, proč víno zelené, když krev rudá?, Milíč ho vyzval, aby chvíli upřeně zíral do poháru a pak na bílou zeď. Matěj na stěně ke svému úžasu skutečně spatřil levitující pohár naplněný krví a od té doby přijímal nápady svého mistra bez výhrad, jako zjevené pravdy. Dlužno dodat, že zmíněným experimentem Milíč o půl tisíciletí předešel J. E. Purkyně.)
Papež však na dopis neodpověděl a zklamaný Milíč nedlouho před smrtí zakládá tajnou sektu zvanou Kanabiniáni, Kanafášové, či Smradlavci (dnes už není jisté, zda ji takto přezvali její nepřátelé, či sám Milíč - známý odpůrce hygieny). Účelem sekty bylo připravit (a urychlit) příchod konce světa, který Milíč na léta 1365 a 1367 vypočítal z knih Starého a Nového zákona, především ze Zjevení svatého Jana a z Danielova proroctví.

Daniel, kapitola 12, verše 7-12
(Kralické vydání):
I slyšel jsem muže toho oblečeného v roucho konopné, kterýž stál nad vodou té řeky, an zdvihl pravici svou i levici svou k nebi, a přisáhl skrze Živého na věky, že po uloženém času, a uložených časích, i půl času, a když do cela rozptýlí násilí lidu svatého, dokonají se všecky tyto věci.
A když jsem já slyše, nerozuměl, řekl jsem: Pane můj, jaký konec bude těch věcí?
Tedy řekl: Odejdi, Danieli, nebo zavřína jsou a zapečetěna slova ta až do času jistého.
Přečišťováni a bíleni a prubováni budou mnozí; bezbožní zajisté bezbožnost páchati budou, aniž co porozumějí kteří z nich, ale moudří porozumějí.
Od toho pak času, v němž odjata bude obět ustavičná, a postavena ohavnost hubící, bude dnů tisíc, dvě stě a devadesát.
Blahoslavený, kdož dočeká a přijde ke dnům tisíci, třem stům, třidcíti a pěti.

(Je zvláštní, že kdykoli se kdokoli začne rýpat v biblických proroctvích, vždy vypočítá, že konec světa přijde už velmi, velmi brzy. To platilo ve století čtrnáctém stejně jako ve dvacátém.)

4.
Smradlavci pod Milíčovým vedením dosahovali mystického vytržení jednoduchým cvičením: foukáním dýmu do zdroje světla (umělého plamene, či nebeských těles - Slunce i Měsíce. Univerzitní mistr Onufrai z Býtče se ještě na sklonku XV. století chlubí, že dmýchal dým na kometu). Neznámý autor (snad Hávrd z Mutic) popisuje společné rozjímání velmi barvitě:
...Mistr náš a čtvero žáků v kruhu sedíce. (Mimochodem - číslo pět hraje zcela výjimečnou roli v starozákonní i husitské mystice. Pomocí čísla pět byla například konstruována Archa úmluvy [viz kniha Exodus]; známe pět knih Mojžíšových ap. Husité znali pět smrtelných hříchů; měst, které měly uniknout zkáze, bylo pět a pět bylo i Artikulů pražských. Pozn. aut.) Vprostřed čadil kahan. Světlo jenom plátky jejich tváří ze tmy vykousalo. A jak dým do toho světla dýchli, hvězdu pětirohou z dýmu vyvalili.

5.
Milíč se však nespokojil s dosaženým a bádal dál. Svědčí o tom zejména jeho poslední a klíčové dílo, tzv. Proroctví Milíčovo. Zachovalo se v jediném a ještě k tomu posmrtném opisu (podivné je zejména to, že se tu mísí pravopisné tvary XIV. i XV. století, snad tedy vzniklo spojením několika zlomků různého stáří). Poselství je psáno česky, duběnkovým inkoustem na dvou pergamenových kotoučích o průměru 110-124 cm. Kotouče mají po obvodu drobné dírky (pro napínací provázky?) a jsou popsané vždy jen po jedné straně. Podle legendy to jsou blány bubnu, který vodil husitské sirotčí vojsko do útoku (potáhnout buben kůží z vlastních zad a břicha prý poručil sám Žižka na smrtelném loži).
Přibližně uprostřed každého kotouče je vyříznut otvor o průměru 38-41 cm (snad na nějaký menší buben?) takže část textu je bohužel ztracena.

Proroctví Milíčovo:
1 A toto jsem napsal na hoře Chlístec na horu Chlístec:
2 Vystoupiv na horu Chlístec, měl jsem náramný hlad, neb nebylo tam žádných plodův dřeva stromového aniž masitosti zvěře, jen hojnost podivných hub rostla všude kolem vůkol.
3 A tehdy sestoupil ke mně anjel a obrátil oči v sloupy. A po těch sloupích sjeli ke mně další dva anjelé. Všichni tři (1) vspolek pravili: Člověče lidský, pojez těch hub. Až najdeš lebku houby, prozradí ti tajemství posledních dní.
4 I jed jsem těch hub i mě pálily nad jazykem jako žhavá rtuť a pod jazykem trnuly jak zmrzlý ocet. Nepřestal jsem však jísti, dokavad jsem v poslední houbě nenašel lebku.
5 I anjel pravil: Navlíkni si tu lebku na hlavu. I navlíkl jsem si ji na hlavu a jejími škvírami očními jsemť spatřil tajemství posledních dní.
6 A takové to bylo tajemství:
7 Až Satan roztne papeže sekerou a každá ta polovina bude dvakrát větší než předtím celý papež, přičti tisíc a padesát šest dní.
8 Až Belial přijme...
(zde je pergamen porušen, chybí přibližně 11 veršů)
20 ...třináct dní.
21 A pak ke mně přistoupil Temný a aj, nesl světlo v sobě zamčené. A kdyžkoliv otevřel ústa, to světlo z jeho nitřku zplálo. A Temný začal takto kacěřovat samotného Beránka:
22 Aj, ty spasiteli, špatně pasieš.
23 Kdo jsi oživil kosti, ale maso ne, dočkáš se chřestění, ale ne lidství.
24 Kdo jsi oživil maso, ale kosti ne, dočkáš se pleskotu, ale ne lidství.
25 Kdo jsi oživil kosti v masu, dočkáš se smrti, smrti, smrti.
(zde je pergamen opět porušen, schází přibližně 9 veršů)
35 ...stíny jdou za nocí jak ovce za pastýřem
36 Psi světla štvou je. Den před sebou je žene.
37 A trubač troubí, jen aby se neslyšel, jen aby přetroubil tlukot svého srdce.
38 Podívej na hodiny: točí se na nich stín anebo světlo? Ukazuje čas tma anebo světlo kolem tmy?
39 A toto mi řekl Temný na potřetí:
40 Bůh si lidi vykrmil svým vlastním masem a brzy už vás porazí a požře.
41 Hle - Království české, kalich vyřezaný v horách.
42 Kalich v krvi, krev kalichu. Kalich utopený v krvi.
43 A z národa na dně kalichu bude lisována krev do toho kalicha.
44 A z toho kalicha pak Bůh bude pitivem přijímat sám sebe.
45 To všecko se stane, až anjel smrti zatroubí na trychtéř.
46 A ten trychtéř nebude z plechu, ale z nicoty upletený pádem.
47 Bude to ten vír, který provrtává vodu skrze to, kdyžtě voda crčí.
48 A na ten vrtící se trychtéř bude anjel smrti troubit ticho.
49 A když promluvíš, nebude ti kdo rozumět pro to ticho.

6.Jakmile dorazil do Prahy posel se zprávou, že Milíč zemřel, poprali se jeho tři nejmilejší žáci o Milíčovu osobní vodní dýmku a přetrhli ji na tři kusy. Matěj z Janova získal hlavičku, Hávrd z Mutic baňku s vodou a Kunhuta Piprná zase troubel.
Tak se Smradlavci rozštěpili na tři vzájemně se nenávidící sekty. Byli to:

1 Voňavci, vedení mistrem Matějem z Janova,
2 Neonoemitky, v čele s Kunhutou Piprnou,
3 Bzdivci, pod vedením Hávrda z Mutic.

7.Voňavci
Voňavci se pasovali na strážce intelektuálního odkazu Milíčova učení. Z této sekty pocházel sám Jan Hus i většina ideologů husitského hnutí. Sekta postupně přestala být sektou a stale se spíše řečnickým kroužkem.
Ale abychom nekřivdili: být Voňavcem vyžadovalo i značnou odvahu - většina oficiálních husitských mučedníků (Hus, Jeroným Pražský atd.) byli právě Voňavci. Budoucí papež Aeneas Silvius Piccolomini tvrdil, že sekta je tajnou universitou, jejíž studenti promují z jediného předmětu: hoření. Že skutečným úkolem Voňavců bylo vychovávat a dodávat mučedníky revoluci, se domníval i František Palacký (Dějiny národu českého, III. díl, 2. svazek, vydání z r. 1851. Počínaje druhým vydáním roku 1871 už všechny zmínky o Smradlavcích škrtla cenzura).

8. Neonoemitky
Když nepřišel konec světa ani v jednom z roků, určených Milíčem, nejzklamanější byly právě helmbrechtnice, které mu kdysi tak horlivě pomáhaly budovat Jeruzalém.
Po mistrově smrti se část nevěstek pokorně vrátila k původnímu řemeslu. Zbytek sjednotila železnou rukou bývalá kuplířka Kunhuta Piprná. Označila Milíčovo zavrhování tělesných slastí za blud. A prohlásila, že je-li Bůh nejvyšším dobrem, pak musí sídlit v orgasmu. Bolest a utrpení jsou hříšné. Člověk dokáže vnímat Boha jen skrze dokonalou slast. A tou je pohlavní styk.
Neonoemitky dále tvrdily, že se blíží druhá potopa. Ta ale nebude vodou, nýbrž rtutí.
Dřevěný člun nemůže na rtuti plout - rtuť má příliš velkou hustotu a loď převrhne. Neonoemitky proto věřily, že gotická architektura vznikla právě kvůli potopě: katedrály jsou ve skutečnosti čluny postavené vzhůru nohama. Až přiteče rtuť, katedrály se obrátí a vyplují, kamenné lodě budou mít dostatečný ponor.
Kunhuta se dále inspirovala starozákonním příběhem o Lotovi a jeho dcerách.

Genesis, kapitola 19, verše 33-6:
I daly píti otci svému vína té noci; a všedši prvorozená, spala s otcem svým, kterýžto necítil, ani když lehla, ani když vstala.
Nazejtří pak řekla prvorozená k mladší: Aj, spala jsem včerejší noci s otcem svým; dejme mu píti vína ještě této noci; potom vejduc, spi s ním, a zachovejme símě z otce našeho.
I daly píti ještě té noci otci svému vína; a vstala ta mladší, a spala s ním; on pak necítil, ani když ona lehla, ani když vstala.
A tak počaly obě dcery Lotovy z otce svého.

Kunhuta uvěřila, že potopu přežije jen nové pokolení, narozené z krvesmilstva. Někdy kolem roku 1399 proto svým věrným zakázala jakýkoli sex kromě incestního.
Během následujících tří let toto dogma už jen logicky dovedla k názoru, že nejpříbuznější každému člověku je on sám, tudíž nejdokonalejším incestem je masturbace (Kunhuta tento úkon - po vzoru latinského ipsatio - nazvala krásně česky sámání). Neonoemitky tedy sámaly a sámaly...
Ke konci života se Kunhuta pomátla a prohlašovala, že porodila Jana Žižku a jeho otcem je jistý chrlič na střeše Svatovítské katedrály.
Žižka se jí za to odvděčil 21. 10. 1421 na ostrově u Soběslavě, kde poslední zbytky sekty vyhubil ohněm a mečem.
Pro zajímavost dodejme, že Kunhuta také sepsala Knížku proplétání, podrobný popis 666 poloh při masturbaci. Nedochoval se však žádný exemplář, jedinou zmínku o ní najdeme v seznamu zakázaných knih pražské inkvizice ze začátku XVI. věku.

9.Bzdivci
Nejčinorodější ze Smradlavců po Milíčově smrti toužili bojovat. Už jim nestačil trpný tělesný zápach z nemytí. Umínili si zapáchat činně, především nadměrným požíváním luštěnin (ostatně už Milíč se živil téměř výhradně hrachem). Tyto anální obřady později změnily podobu (a ráži) na uctívání dělostřelectva (mimochodem - největší husitské dělo se jmenovalo Ric, tj. řiť).
Prastarý problém dobra a zla (to jest: proč je zlo, jestliže Bůh je dobrý?), na kterém si vylámala zuby celá řada křesťanských teologů v čele se sv. Augustinem, vyřešili
Bzdivci s řízností sobě vlastní. Hávrd z Mutic píše:
Jak poznáš, co zlé, co dobré jest? Pro Kubu je zlé bití, ale Ješek má bití rád. Ješkovi je zlem odepření bití! Maruše ráda povidel, ale Jitce z nich mdlo. Tudíž zlo, ani dobro nevznikají činem, ale jen ve vnímání toho činu. (...) Ani loupit není zlo, ani pálit není zlo, ani vraždit není zlo. Přeber si, jak kdo umíš.
Hávrd z Mutic pak propojil Izajášovo proroctví s alchymicko-astrologickou symbolikou a označil pět měst, která jediné uniknou blížící se zkáze. Pravil také, že města dosud nesla falešné názvy, ale nyní že odhalil jejich jména skutečná. Těmi je od té doby husité skutečně nazývali.
Izajáš, kapitola 19, verš 18:
V ten den bude pět měst v zemi Egyptské, mluvících jazykem Kananejským, a přisahajících skrze Hospodina zástupů, jedno pak nazváno bude město zpuštění (zpustošení).
Vyvolená města jsou rozmístěná na mapě ve tvaru kalichu, který se hrozivě nahýbá na Prahu, jako by z něj měla Praha přijímat podobojí, nebo jako by ji chtěl zalít krví. Symbolika pentapolis - pěti apokalyptických měst - je následující:

město pravé jméno symbol
Klatovy Zář podstavec kalicha
Plzeň Slunce stopka kalicha
Žatec Srp (vzniklo z etymologie Žatec=žnout) levý okraj kalicha
Louny Měsíc (etymologie Louny=Luna, srpek měsíce je i v městském erbu) střed okraje kalicha
Slaný Hvězda (slanou hvězdou nazývají alchymisté katalyzátor, nutný k výrobě Kamene mudrců) pravý okraj kalicha

Ostatní města, vesnice a hrady (včetně Prahy) měli věřící opustit, vypálit a zničit, neboť co povinnosť boží, tím spíš i jeho dítek. Lidé měli pomoci Bohu - sami proti sobě.
Tato výzva se minula účinkem - patrně proto, že byla příliš přímočará. Až do konce revoluce však husité zmíněným pěti městům přikládali mimořádnou strategickou hodnotu, což jejich nepřátelé dlouho nedokázali pochopit. Poučné jsou například nekonečné bitvy o město Slunce - Plzeň (v topografické symbolice místo, kde grál svírá ruka). Husité měli několikrát možnost Plzeň vypálit, ale nikdy to neudělali.
Roku 1417 Hávrd umírá a v čele Bzdivců ho střídá Jan Žižka z Trocnova. Události dostávají spád: v neděli 30. 7. 1419 Bzdivci pod Žižkovým velením defenestrují novoměstské konšely. Revoluce začíná sršet.

Žižka není jen voják, je i teolog. A obojí spojuje v jedno. Po prvních vítězstvích zásluhou palných zbraní přiměje Bzdivce uctívat Boha ve střelném prachu (tehdy převratné novince) a jeho schopnost vybuchnout vykládá jako zjevení boží trojjedinosti. Střelný prach se totiž stejně jako Bůh skládá ze tří substancí.

Chemicko-teologická symbolika střelného prachu podle Bzdivců:

osoba barva surovina
otec žlutý síra,
duch bílý ledek,
syn černý uhlí

Jakmile Žižka zcela oslepl, odevzdal vedení sekty svému pobočníku Janu Bzdinkovi. Ten si umínil vypěstovat dokonalého vojevůdce, aby vítězně vedl armády Dne proti Antikristovi. Bzdinka nebyl žádný filozof - rodem sedlák, řešil po selsku i tento úkol. Rozhodl se prostě zkřížit dva největší válečníky své doby - Jana Žižku s Johankou z Arku (které sice tehdy ještě nebylo ani 13 let, ale její vlohy vojenské i mystické si už získaly respekt). Při výběru rodičů budoucího hejtmana andělů přihlédl i k tomu, že měli oba stejné křestní jméno.
Přípravy na únos panny Orleánské byly v plném proudu, Jan Roháč z Dubé dokonce nechal na hradě Sionu vyrobit svatební lože se vsazenou třískou z hranice, na níž upálili Jana Husa. 11. 10. 1424 však Žižka náhle umírá.

10.
Další osudy Milíčových žáků zanikají v chaosu revoluce. Jisté je, že co si Milíč předsevzal - totiž vykonat konec světa - jeho následovníci skutečně splnili.
Středověký feudální řád byl zborcen a nikdy už neokřál.
Z jeho kostí však nevzešlo Milíčem vytoužené Kristovo království, ale jen zmrcasená a všemrcasící vláda měšťanstva.

Milíči, Milíči...
Praha, 7. 12. 1998

Prameny a literatura:
František Palacký, Dějiny národu českého (Praha 1848-1876)
František Šmahel, Husitská revoluce (Karolinum, Praha 1996)
Mircea Eliade, Ioan P. Culianu, Slovník náboženství (ČS, Praha 1993)
A. E. Jensen, Myths & Cults (Heterodox House, London 1954)
Dále byly použity rešerše a rukopisy z archivu Památníku národního písemnictví, Archivu hl. m. Prahy, Národního muzea a Historického ústav AV ČR.

Slovníček:
ARTIKULY PRAŽSKÉ
Husité se při pohledu zvenčí zdáli jednolití, ale uvnitř se rozpadali na mnoho vzájemně se hašteřících skupin.
Aby při jednáních se společnými nepřáteli (zejména s císařem, papežem a basilejským koncilem) netříštili síly, shodli se kolem roku 1420 zástupci všech husitských sekt na programu, který byl společný všem a který se všichni zavázali prosazovat.
Programové prohlášení mělo čtyři články veřejné plus jeden tajný, známý jen úzké skupině zasvěcenců ve vedení Smradlavců. A právě tyto články se nazývaly Artikuly.
Čtyři veřejné Artikuly zněly takto (v podobě z července 1420):
1. svobodné hlásání slova božího
2. přijímání laiků podobojí
3. chudá církev
4. trestání veřejných hříchů
Poslední artikul vznikl z předpokladu, že konec světa už začal. Vražda člověka proto přestává být hříchem, a naopak se stává pomocí Bohu v jeho apokalyptickém díle. Jinými slovy - čím více lidí se zabije navzájem, tím méně bude mít Bůh práce.
Pátý artikul tedy zrušil 5. přikázání nezabiješ (podle sociniánů a řeckých katolíků to je 6. přikázání).
Zvláště ostře formuloval 5. artikul Voňavec Jan Želivský:
za každého jiného člověka, kterého zabiješ, bude ti odpuštěn jeden smrtelný hřích.

GRÁL
Smaragdová mísa, ze které Kristus jedl poslední večeři a do níž pak Josef z Arimatie zachytil krev jeho ran. Josefův syn grál i s krví odnesl do Anglie, kde jej pak neúspěšně hledali rytíři krále Artuše. Grál střeží mystičtí rytíři na hoře Montsalvagi (Mons salvationis).
Tolik známé legendy.
John Dee však při pátrání v archivu Glastonburského opatství narazil na dopis, v němž známý reformátor církve John Wycliffe popisoval své vidění z roku 1361. Zjevil se mu tehdy král Rybář a pravil, že sir Lancelot (jeden z rytířů Kruhového stolu) při hledání grálu kdysi dorazil až do Čech, kde jej konečně nalezl a stal se tu králem.
Podobně i Milíč z Kroměříže věřil, že grál přivedl Lancelota až do samého středu Evropy a před jeho očima se tu proměnil v miskovitý tvar české kotliny. Lancelot - dle některých spekulací totožný s praotcem Čechem (Lančechlot) - pak na dně grálu založil nový vyvolený národ, do jehož žil se přelila krev grálu.
V duchu symboliky Montsalvagi dal císař Karel vystavět hrad Karlštejn (Karlův kámen) a smaragd grálu prý nechal zasadit do svatováclavské Koruny, proto husité tak úporně Karlštejn obléhali a proto jej nikdy nedobyli.

HUS
Nastrčená figurka, jak už mučedníci bývají. Daroval husitskému hnutí své jméno a své utrpení, stal se jeho symbolem. Skutečným vůdcem husitského hnutí byl však Milíč z Kroměříže a po něm jeho žáci.

KARLŮV MOST
Císař Karel věnoval stavbě mostu přes Vltavu zcela mimořádnou magicko-astrologickou péči. Základní kámen (vlastně obrovské mlýnské kolo) stavitelé položili 7. září 1357 v pět hodin a třicet jednu minutu ráno. Když sestavíme všechny číslice tohoto data v sestupném pořadí časových cyklů (rok-měsíc-den-hodina-minuta), získáme numerologicky plnotučnou pyramidu prvních pěti lichých čísel: 1 3 5 7 9 7 5 3 1.
Také astrologické aspekty tohoto okamžiku byly mimořádně příhodné.
Karel tím svůj most obalil magickou pochvou, která ho ochraňuje a zaručuje mu neporušitelnost tvaru. (Po několika ničivých povodních už většina původních kamenů leží na dně Vltavy a byla nahrazena novými, tvar však trvá.) Za zmínku stojí i to, že ze všech mostů v Čechách, stavěných ve vodě, vydržel Karlův most nejdéle (vůbec nejstarší most stojí v Písku, tehdy ovšem odvedli Otavu do jiného koryta a most zdili do suché skály).

MARIHUANARCHIE
O tom, že požívání dýmu z konopí není nikterak vynálezem našeho století, svědčí mimo jiné archeologické nálezy dýmek už od paleolitu - mnohem, mnohem dříve, než Kolumbus přivezl do Evropy tabák.
Zatímco je však tabák poměrně otupující a loajální drogou, konopí vyvolává ve svých kuřácích neklidnou touhu vynalézat nové - od létajících strojů až po společenská zřízení.
Ne náhodou se v dějinách lidstva kryjí období velkých revolucí s rozšířením pěstování konopí. Jinými slovy: sotva někde začali pěstovat Canabis sativa ve velkém, svět pukal v základech.
Tři příklady za všechny:
Konec XIII. století - Přemysl Otakar II. podporuje pěstování konopí a zakládá soukenické dílny
Polovina XIV. století - začíná doutnat snaha o reformu církve, završená husitskou revolucí
Polovina XVIII. století - Francie s Velkou Británií proti sobě začnou mohutně zbrojit, proto obě země zakládají konopné plantáže a velkovýrobu konopných lan pro válečné námořnictvo
1775: Americká revoluce
1789: Francouzská revoluce

PODOBOJÍ
Vlastně pod obojí způsobou (sub utraque specie).
Nemá nic společného s bisexualitou, nýbrž je to hlavní a programové odlišení husitů od církve, kterou chtěli napravit.
Prvotní křesťanská církev podobojí přijímala běžně - tedy kněz i věřící přijímali chléb i víno. Po strašlivých morových epidemiích kolem r. 1000 se však rozšířilo přijímání jen pod způsobou chleba, víno přijímal pouze kněz. Husité tvrdili, že bez kalicha není spasení možné. V kalichu chápali návrat k prvotní, nezkažené církvi a především symbol svatého grálu.

SPOR O UNIVERSALIA
Nejdůležitější filozofický problém celého středověku. Jeho výsledek určil cestu celé naší moderní civilisace. Kořeny sporu můžeme najít už v rozdílu mezi učením Platona a jeho žáka Aristotela. Pro snazší pochopení si filozofický termín obecnina nahraďme pojmem software a termín jednotlivina pojmem hardware. Nemluvíme tu samozřejmě o nějakém počítači, ale o celém vesmíru. Platon (a po něm ve středověku tzv. realisté) tvrdili: sw leží vně hw a je na hw nezávislé. Aristoteles (a po něm tzv. nominalisté) kladli sw dovnitř hw.
Už na počátku 15. století bylo zřejmé, že Aristotelovo pojetí vítězí. Husité udělali poslední vážný pokus v dějinách tento pokrok zvrátit. Marně. Vítězství nominalismu umožnilo člověka vydělit z přírody a vsunout mezi něj a přírodu stroje. Nenápadné hádání několika desítek scholastiků tak ve svém důsledku posunulo lidstvo na cestu průmyslu a drancování nevratných přírodních zdrojů.