Myšlenky jsou laciné, důležitý je čin (Stelarc)

Potřebujeme prodloužit délku našich životů, protože když jsme staří, nedokážeme adekvátně fungovat.

Jestli J. G. Ballard ve svém románu Bouračka blouznil o třeskutém spojení lidského těla a stroje, australský umělec Stelarc (původním jménem Stelios Arcadiou) proměnil tento sen ve skutečnost. Těžko byste našli nějakého člověka, který by byl více polokyborgem, futuristickým kyberpunkerem, než padesátiletý Stelarc, který žije na rozhraní s budoucností víc, než se většině mladých kybeřanů vůbec může zdát. Stelarca bychom mohli volně označit za představitele bodyartu. Jeho tělo je pro něj pracovním nástrojem i surovinou zároveň. Své performance rozděluje do dvou skupin - na fyzicky nepohodlné a na technicky komplikované K těm prvním patří akce z první poloviny 80. let, při nichž si nechal propíchat kůži háčky a pak se zavěsit nahý nad rušnou ulici. Bolest mu ani tak nevadila jako panický strach z výšek. V roce 1979 jste ho mohli najít v tokijské galerii Tamura, sevřeného mezi dvě dřevěné desky, se sešitými ústy i víčky. Na několikahodinové nepohodlí byl připraven, ale prý zoufale trpěl, když nemohl se sešitými ústy zívnout. Nejnepříjemnějším zážitkem byla jeho účast na sochařské výstavě, kde se pokusil předvést, že sochy mohou zabírat minimum prostoru, když se vystaví uvnitř lidského těla. Nechal si do žaludku zapustit kapsli vyrobenou ze vzácných kovů, která se v jeho útrobách rozevírala a zavírala, to vše pod dohledem minikamery. Jeho performance však čím dál více získávaly technologický obsah, Stelarc nechává své tělo obrůstat technologií. Předvádí podivné tance s tělem napojeným na internet, všechny své finance investuje do vývoje nových rozhraní člověk/stroj. Mark Dery, přední komentátor kyberkultury, o něm napsal: Se svým Znásobeným tělem, Laserovýma očima, Třetí rukou, Automatickou paží a Video-stínem představuje hybrid člověka a stroje, kterým se my všichni metaforicky stáváme. Není ani tak člověkem, jako spíše organickým nervovým centrem kybernetického systému, zhmotňuje naši vizi člověka jako terminálové bytosti napojené na globální síťové telekomunikace. Jeho ústřední tezí je: tělo je zastaralé, nedokáže se vyrovnat s technologickým prostředím. Proto je třeba vykročit k dalším evolučním fázím. To vše se ale již děje bez našeho vědomí. Tělo je napadáno a stává se hostitelem vyspělých technologií. Ztrácí své individuální ohraničení, reálné tělo se mění do umělého a posléze do virtuálního a rozplývá se po síti.
Vítejte v Matrix.

Ústředním tématem vašich performancí je lidské tělo. Co dnes znamená být tělem?
Tělo dnes už není jen biologickou entitou fungující na jediném místě. Stalo se rozsáhlým operačním systémem, plným vstupů a výstupů. Je napojeno na celosvětová média a informační technologie, které neustále zásobují tělo daty. Tělo člověka se úžasným způsobem zrychlilo a operuje ve značně rozsáhlém prostoru. Kůže už není naším rozhraním se světem, fyzické tělo se proměňuje v neustále se přelévající fantóm.
Kdo měl na vaše pojetí bodyartu největší vliv?
Byli to hlavně John Cage, Stockhausen, Andy Warhol, Christo, Marshall McLuhan, Paul Virilio, Jean Baudrillard, NASA, lékařské technologie a pokroky v robotice a protetice.
Kybernetika k sobě hodně přiblížila oblast vědy a umění. Cítíte se být vědcem?
V žádném případě vědcem nejsem. Vědci provádějí metodický a obecně řečeno reduktivní výzkum, při němž vytvářejí modely světa a používají je k předvídání a hodnocení dějů a fenoménů. Umělci provádějí intuitivní estetické experimenty, které mohou vést do různých variant budoucnosti, jež se mohou navzájem vylučovat. Věda musí být informačně bohatá, umění může být hloupé, minimalistické nebo přímo pornografické, a přesto může být významné.
Kdo podporuje vaše výzkumy a pokroky v kombinaci těla a stroje?
Finanční stránka je vždycky problém. Já osobně nejsem vůbec bohatý člověk, živím se jen uměním. Mám několik přátel, kteří mi pomáhají s tvorbou softwaru. S hardwarem mi pomáhají zase jiní lidé. Vlastně každé vystoupení je možné jen díky skupině nadšenců, kteří pro mě pracují za minimální plat. Můj projekt šestinohého robota by nebyl možný bez finančního zabezpečení jednoho hamburského uměleckého centra, jiné přístroje v hodnotě 16 000 marek dodalo jedno německé zdravotnické zařízení.
Kolik například stála vaše umělá ruka?
Pracovalo se na ní čtyři roky a stála mě dvacet tisíc dolarů. Vyrobili ji v Japonsku. Ruční práce. Stále vlastně není hotová, původně měla ještě rotovat kolem mé paže, zatímco teď je na ni fixována. Je to částečně proto, že mi došly peníze, a také proto, že s dalšími motory by už byla příliš těžká.
Dvacet let jste strávil v Japonsku. Co vás tam přivedlo?
Když jsem vyrůstal, získal jsem západní vzdělání, přijal jsem západní hodnoty. Cítil jsem ale touhu zažít orientální kulturu, která pro mě byla velmi cizí. Impulzivně jsem se rozhodl vycestovat do Japonska. Jednak kvůli jeho kultuře, ale i proto, že je to země špičkových technologií. Původně jsem tam chtěl zůstat jen pár let, ale nakonec to byla dvě desetiletí. Japonská kultura, optimistické využití technologií, manga comicsy, zápasy sumo...
to všechno zbožňuju.
Můžete jmenovat nějaké falešné mýty, které o Japonsku vládnou v západní kultuře?
Japonská kultura se v posledním desetiletí dramaticky změnila, Japonci jsou také fyzicky mnohem větší než dříve, protože mají nyní jiný jídelníček. Není tak docela pravda, že mají skupinovou mentalitu, zvláště mladí lidé jsou nyní více individualističtí. Přesto tu určitá skupinová mentalita je, ale vzniká na základě všeobecného souhlasu, nikoliv kompromisu. Dalším mýtem je to, že život v Japonsku je extrémně drahý. Samozřejmě, když budete jíst západní jídlo a budete bydlet v západních hotelích, je to tam pekelně drahé. Ale když budete bydlet v malém hotýlku a stravovat se v suši barech, náklady na život zas nejsou tak velké. Fascinuje mě japonská dynamika technologického rozvoje. Japonská technologie je tak sexy, tak svůdná a tak dokonalá.
Své manifesty píšete specifickým, takřka postmoderním akademickým jazykem. Je to proto, že jinak nedokážete vyjádřit to, co chcete?
Můj způsob psaní vychází z mého chování, z mých akcí, na rozdíl od akademiků, kteří o technologii jen spekulují z tepla svých kanceláří. Osobně považuji myšlenky za velice snadné a levné záležitosti. Mnohem obtížnější je provést nějaký čin, který vyvolá nové diskursy, nové strategie a novou estetiku.
Používáte rád slovo trajektorie, máte rád protézy a rozhraní člověk-stroj... čtete rád J. G. Ballarda?
Abych pravdu řekl, nic jsem od něj nečetl. Doufám, že to není zločin. Od doby, kdy jsem skončil střední školu, jsem moc science fiction nepřečetl. Samozřejmě jsem četl Gibsona. Nikdy jsem ale necítil velkou potřebu číst sci-fi, spíše jsem se vždy zajímal o literaturu faktu. O evoluční teorii, filozofii, biologii, teorie o robotice a kognitivních vědách. Nepotřebuji podněty ze science fiction.
Měl jsem pocit, že v některých vašich myšlenkách poznávám Ballardovu Bouračku...
Popravdě řečeno, šel jsem se podívat na ten film, ale hrozně mě nudil, takže jsem ještě před půlkou odešel. To téma mi znělo lákavě, přirozeně že mě zajímají kontakty těla a stroje, jejich erotické aspekty, protézy a všechny tyhle věci. Bohužel, nemám příliš načteno z beletrie. Někdo mě například upozornil, že mu můj projekt s šestinohým robotem připomíná Kafkovu Proměnu. Je to možné, ale ani tento text jsem nečetl, takže mě nijak neovlivnil.
Myslíte, že protézy mohou být svým způsobem sexy?
Nikdy jsem o tom takhle neuvažoval. Možná mohou působit určité vzrušení, ale mně jde o strukturu hardwaru, o intimní interface mezi strojem a tělem, nikdy jsem se nesnažil to fetišizovat nebo erotizovat. Jediný směr, který mi v tomto smyslu připadá zajímavý, jsou možnosti kybernetického sexu prostřednictvím dálkové stimulace svalů. To je jediná ryze erotická či sexuální aplikace související s mým dílem.
Budete se zajímat podrobněji o možnosti kybersexu?
Spíše mě zajímá ona choreografie těla na dálku. Představte si, že já můžu sedět třeba v Hamburku a vy v Praze, oba budeme napojeni na stejný přístroj a můžeme docílit toho, že vy svou levou polovinou těla ovládáte pravou polovinu mého těla a naopak. Každý budeme ovládat polovinu těla toho druhého. Tyto možnosti rozdvojená fyziologie mě fascinují podstatně víc než možnosti kybersexu.
Můžete popsat, co cítíte během svých performancí? Co se vám honí hlavou?
Když je vaše tělo napojeno na složitý systém s mnoha zpětnými vazbami a na internet, když všechno funguje tak, jak má, může se stát, že ztratíte pojem o svém Já. Vaše tělo se stane součástí tohoto rozšířeného operačního systému, tělo podléhá externímu nervovému systému. V takové chvíli nemáte nad svým tělem vládu. Lidé, kteří často řídí auto, někdy také cítí, že na krátký okamžik občas ztrácejí pojem o svém biologickém těle a ztotožňují se se samotným automobilem. Nejúžasnější zážitek je právě toto, ta svůdná propojitelnost a zaměnitelnost těla a stroje.
Jak vaše umění ovlivňuje váš osobní život?
Nesnažím se každým okamžikem myslet na své umění. Co mě ale nejvíce ovlivňuje je to, že jsem si uvědomil, že podstatu mého Já netvoří ani tolik to, co je uvnitř mne, ale spíše moje vztahy a vazby s okolním světem, s jinými lidmi, se společenskými strukturami, s kulturou, v níž žiji. Inteligence a vědomí není něco individuálního, je to systémový výsledek navzájem se ovlivňujících jedinců a společenských struktur. Složitost našeho jednání nevychází pouze ze složitosti naší vnitřní chemie, ale je podmíněna i komplexností našeho prostředí.
Něco podobného jsem slyšel od jednoho výzkumníka v oboru umělé inteligence.
Ano, zjistil jsem, že to, co svým uměním vyjadřuji, nachází velkou podporu a porozumění právě mezi vědci z oboru kognitivních věd, umělého života a umělé inteligence. Mám z toho radost.
Říkáte, že tělo zastarává, ale technika přece zastarává daleko rychleji. Jakmile něco vyrobíte, za pár let je to už staré a překonané.
Ano, ale jak správně říkáte, technika JE o změně, ta se stále dynamicky vyvíjí, zatímco naše těla, naše biologie se snaží zachovávat stále stejné status quo. V technologii je zastarávání součástí dynamiky jejího vývoje, není to její nevýhoda, ale naopak výhoda. Co se týče našich těl, problém je v tom, že nám dělá problémy připustit si, že by mohla zastarávat a přestat vyhovovat. V technice vyvolává zastarávání snahu o zdokonalování. S našimi těly se bohužel nic takového neděje, ta se vůbec nemění. Tělo je strašně zastaralé, nedokáže držet krok s našimi vlastními přístroji.
Technika pracuje s takovou rychlostí, že na ni již náš organismus nemůže být přímo napojen, a je tedy nyní mnohem zranitelnější. Také možnosti, které má lidské tělo pro přežití, jsou nepatrné. Dokážeme existovat jen několik minut bez vzduchu, jen týden bez vody, musíme se nacházet v přesně vymezeném teplotním rozmezí. A věřte, že já tyto nevýhody pociťuji, protože je mi už padesát. Samozřejmě se setkáváme s romantickou představou, že křehkost našich těl a vědomí smrti nás právě činí lidskými bytostmi. Já naopak soudím, že to jsou jen argumenty na zachování stále stejného stavu věcí, argumenty namířené proti změně. Nesouhlasím s Heideggerem, že naše existence je autentizována naší smrtí. Dlouhověkost není žádnou faustovskou smlouvou, ale postevoluční nutností. Potřebujeme prodloužit délku našich životů, protože když jsme staří, nedokážeme adekvátně fungovat.
Cítíte se být součástí extropiánského hnutí?
Moc o něm nevím. Několik extropiánů jsem potkal, ale jsem trochu skeptický ohledně jejich zjednodušujícího, scifistického pohledu na svět. Také si nemyslím, že má smysl spekulovat o budoucnosti člověka, protože budoucnost si my sami vytváříme, právě teď.
Během posledních let jsem musel dramaticky změnit svou představu o tom, co je to umění, a pořád ještě bych ho nedokázal definovat. Máte vy nějakou definici umění, nebo alespoň představu o tom, co by mělo umění splňovat?
Definice umění se stále mění, jinak by to nebylo umění. Umění je něco, co vychází z individuální tvůrčí aktivity a využívá stále nová estetická překvapení a neustále popírá předchozí umělecké hodnoty. Já jsem vyrůstal na přelomu 60. a 70. let, kdy umění představovaly různé happeningy, bylo tu akční umění, konceptuální umění, minimalismus, počátky videoartu, zkrátka to byla doba, kdy se hranice a definice umění neustále přelévaly. Takovou nejasnost mezi různými pohledy na umění mám rád. Došlo to ovšem tak daleko, že v dnešní době už prakticky nemá smysl o podstatě umění diskutovat. Nové technologie, od počítačových animací až k internetu poskytují nové estetické možnosti. Svůdnost těchto technologií spočívá v tom, že vytvářejí umělecké směry, které jsou nadány elektronickou intenzitou, interaktivností a bezprostředností. Obrazy mohou být zmnožovány, morfovány, replikovány a posílány dál. Obrazy už nejsou pasivními entitami, ale rozšiřují se virovým způsobem.
Co budete dělat na Silvestra 2000?
Nevím a moc mě to ani nezajímá. Asi jej oslavím společně se svou matkou, je to už taková rodinná tradice. Myslím si, že každý Silvestr je jen výmluva k tomu, aby se člověk mohl pořádně opít.
Co pro vás znamená internet? Je to nějaký úplně jiný svět, nebo spíše pokračování našeho světa?
Dříve bylo poznávání světa výsledkem naší mobility, naší schopnosti se světem pohybovat. Tak mohlo naše vnímání konstruovat svět pomocí kombinace různých úhlů pohledu a různých perspektiv. Nyní není nejdůležitější fyzická pohyblivost, ale propojenost. Namísto individuality nastupuje kolektivnost. Internet se stal externí nervovou soustavou působící na naše chování.
Toto číslo Živlu je o umělých věcech. Kde vidíte zásadní rozdíl mezi umělým, skutečným a virtuálním?
Skutečné je spojené s reálným světem, s primárními strukturami. Umělé, které bych definoval jako věc vyrobenou z primárních předmětů pomocí technologií, je součástí lidské kultury. Ještě něco jiného je napodobenina, snaha napodobit vyrobený artefakt. Když tak o tom přemýšlím, jde o proces postupující tímto směrem: skutečná věc - umělá věc - imitace umělé věci. Virtuální stojí ovšem stranou tohoto vývoje, je překvapivou, novou kategorií, která také navazuje na skutečné, ale na rozdíl od imitace není pouhým pokračováním kategorie umělého.
Znáte film Fantomas kontra Scotland Yard, ve kterém Louis de Funės také používá třetí ruku? Takže když musí dát ruce vzhůru, může třetí rukou střílet?
(bujarý smích) Vážně? Ježíši, to neznám! To je zajímavé!
Je vaše třetí ruka imitací, nebo umělou věcí?
Svým způsobem obojím. Napodobuje skutečnou ruku, ale nechci, aby byla iluzí skutečné ruky, proto na ruku nepoužívám gumový obal imitující lidskou kůži. Není to ale každopádně imitace ve smyslu náhražky něčeho pravého, není ani kopií ničeho. V tomto smyslu je originálem.
S mechanickou rukou už skoro připomínáte kyborga. Myslíte, že kyborgizace je směr, jímž se bude lidstvo ubírat?
Možná. Může ale naopak dojít k takové miniaturizaci technologií, že je tělo pohltí. Tělo se pak stane krajinou pro nanotechnologie, stejně tak jako nyní stroje zabydlují krajinu kolem nás. Lidé si stále představují kyborgy jako nějaké Terminátory. Já mám spíše představu kybernetického systému - množství těl na různých místech propojených internetem jako externí nervovou soustavou. Těla jako uzly inteligence v mnoha entitách...
V dnešní době se hodně hovoří o ztrátě subjektivity v záplavě informací a technologií. Na druhé straně genové inženýrství umožní standardizaci individuality. Společně s kyborgizací se člověk může stát nesmrtelnou bytostí, dokonalou, ale bez vlastní autentičnosti, svým způsobem kopií. Je kyborgizace dehumanizací, nebo jen rehumanizací?
Nezdá se mi, že by docházelo ke ztrátě subjektivity. Spíše dochází ke zvyšování citlivosti a k rozšiřování repertoáru našeho vnímání. K projekci naší přítomnosti na velké vzdálenosti. Ne ztráta těla, ale rozšiřování vědomí a vjemů. Jakmile člověk sestoupil se stromu na zem, začal horní pár končetin používat k výrobě předmětů a nástrojů. Technika byla odjakživa prodloužením lidského těla, vždy byla součástí lidské trajektorie. Technika není něčím Jiným, Cizím, je zodpovědná za vznik civilizace. Nejde o dehumanizaci, ani o rehumanizaci. Stát se kyborgem znamená být člověkem.
Díky a nashledanou zase v Praze!