Jak stvořit svět, který se nerozpadne do dvou dnů

Spisovatel Philip K. Dick (1928-1982) byl jednou z nejtalentovanějších a nejtragičtějších postav science fiction. Toto je úryvek z jeho nejslavnější eseje.

Než vás začnu obtěžovat takovými těmi obvyklými věcmi, které autoři sci-fi v úvodu říkají, dovolte, abych vám předal oficiální pozdrav z Disneylandu. Považuji se totiž za mluvčího Disneylandu, protože bydlím jen několik mil od něj a - jako kdyby to samo o sobě nestačilo - jednou jsem měl tu čest být tam interviewován pařížskou televizí.
Po interview jsem byl několik týdnů nemocen a upoután na lůžko. Myslím, že to bylo z těch točících se šálků. Elizabeth Antebiová, která pořad režírovala, chtěla, abych při diskusi o původu fašismu s Normanem Spinradem - mým dobrým známým, který píše skvělou sci-fi - rotoval v jednom z těch obřích čajových šálků. Také jsme mluvili o Watergate, ale to bylo na palubě pirátské lodi kapitána Hooka. Zatímco běžely kamery a Elizabeth nám kladla nečekané otázky, neustále tam pobíhaly malé děti s mikimauzími čepicemi - těmi černými čapkami s ušima - a vrážely do nás. Byli jsme s Normanem natolik zaměstnáni odstrkováním dětí, že jsme tehdy řekli některé neuvěřitelné stupidnosti. Dnes však ponesu plnou zodpovědnost za to, co vám řeknu, protože nikdo z vás nemá na hlavě mikimauzí čepici a nepokouší se po mně lézt v domnění, že jsem součástí výstroje pirátské lodi.
Autoři vědecko-fantastické literatury, je mi líto, že to říkám, ve skutečnosti nevědí vůbec nic. O vědeckosti nemůže být řeči, protože naše znalosti jsou omezené a s oficiální vědou nemají nic společného, a naše fantazie jsou obvykle strašné. Před pár lety by na žádné univerzitě nebo vysoké škole nikoho ani nenapadlo někoho z nás pozvat, abychom tam promluvili. Byli jsme milosrdně odkázáni na brakové časopisy, které na nikoho žádný dobrý dojem nedělaly. V těch dobách se mě přátelé ptali: Ale píšeš také něco doopravdy? Čímž mysleli: Píšeš něco jiného než science fiction? Toužili jsme po uznání. Chtěli jsme, aby nás někdo vzal na vědomí. A pak si nás náhle akademický svět povšiml, byli jsme zváni, abychom přednášeli a diskutovali - a okamžitě jsme ze sebe udělali idioty. Otázkou tedy bude: O čem vlastně autor science fiction ví? V jakém oboru je autoritou?
To mi připomíná titulek, který se objevil v kalifornských novinách právě v době, než jsem sem přiletěl.Vědci tvrdí, že myši nemohou být přeměněny tak, aby vypadaly jako lidé. Myslím, že to byl výzkumný program financovaný z federálních zdrojů. Jenom pomyslete: Někdo na tomto světě je autoritou na to, jestli si myši mohou nebo nemohou obout dvoubarevné boty, dát si na hlavu klobouk, obléci proužkovanou košili a tesilky, a být považovány za lidi.
Tedy řeknu vám, co mě zajímá, co považuji za důležité. Nemohu prohlašovat, že bych byl v něčem autoritou, ale mohu upřímně říci, že některé věci mě naprosto fascinují, a o těch píšu pořád dokola. Dvě hlavní témata, která mě fascinují, jsou: Co je skutečnost? a Co je podstatou skutečné lidské bytosti? Během těch dvaceti sedmi let, po které jsem publikoval romány a povídky, jsem se stále znovu a znovu zabýval těmito dvěma vzájemně souvisejícími otázkami. Považuji je za velmi důležité. Co jsme? Co je to, co nás obklopuje a co nazýváme ne-já nebo empirickým či jevovým světem?
Při psaní děl, které si kladly otázku Co je skutečnost? jsem vždycky doufal, že jednoho dne najdu odpověď. Doufala v to i většina mých čtenářů. Roky plynuly. Napsal jsem přes třicet románů a stovky povídek, a pořád jsem nemohl přijít na to, co je vlastně skutečné. V Kanadě mě jednou jedna studentka požádala, abych jí definoval realitu. Chtěla, abych odpověděl jednou větou. Zapřemýšlel jsem a nakonec řekl: Skutečnost je to, co nezmizí, když v to přestanete věřit. To bylo vše, na co jsem se zmohl. To bylo roku 1972. Od té doby jsem nebyl schopen definovat realitu jasněji.

Jde však o skutečný problém, ne o pouhou intelektuální hříčku. A to proto, že dnes žijeme ve společnosti plné podvržených skutečností, vyráběných sdělovacími prostředky, vládami, velkými korporacemi, náboženskými organizacemi, politickými spolky - a existuje elektronický hardware, kterým je možné tyto pseudosvěty dopravit přímo do hlavy čtenáře, diváka, posluchače. Někdy, když vidím, jak se moje jedenáctiletá dcera dívá na televizi, říkámsi, čemu se vlastně učí. Vezměte si jenom možný chybný výklad. Na televizní programy určené dospělým se dívají malé děti. Polovinu z toho, co se říká a odehrává v televizní hře, si děti pravděpodobně chybně vykládají. Možná si chybně vykládají vše. Další otázkou je, dokonce i kdyby je děti pochopily správně, nakolik jsou dané informace spolehlivé. A jaký je vztah mezi průměrnou televizní situační komedií a skutečností? Co takhle honičky s policajty? Řidiči neustále ztrácejí kontrolu nad auty, ta havarují a hoří. Policie je vždycky dobrá a vyhrává. Tohoto bodu si povšimněte. Policie vždycky vyhrává. Jaké ponaučení z toho plyne? Nemáte se bouřit proti autoritě. Pokud budete, prohrajete. Poselství je jasné: Buďte pasivní. A - spolupracujte. Jestliže po vás strážmistr Barreta chce nějaké informace, sdělte mu je, protože strážmistr Barreta je dobrý člověk a je třeba mu věřit. Má vás rád, a vy máte mít rádi jeho.
A tak se ve svých pracích ptám: Co je skutečnost? Bez přestání jsme bombardováni pseudoskutečnostmi vyráběnými prohnanými lidmi, používajícími velmi důmyslná elektronická zařízení. Nepochybuji o jejich motivech. Pochybuji o jejich moci. I když jí mají mnoho. A je to udivující moc: moc, která tvoří celé světy, myšlenkové světy. To mi nemohlo uniknout. Dělám přece totéž. Mou prací je vytvářet světy, tvořící základ mých románů. A musím je vytvořit takovým způsobem, aby se mi za dva dny nerozpadly. Alespoň v to musejí doufat moji vydavatelé. Prozradím vám totiž jedno tajemství: Já rád vytvářím světy, které se rozpadají. Rád pozoruji, jak se rozkližují, a jak se románoví hrdinové s tímto problémem vypořádávají. Mojí tajnou láskou je chaos. Mělo by ho být víc. Nevěřte tomu - a když to říkám, myslím to smrtelně vážně -, nenechte si namluvit, že pořádek a stabilita jsou vždycky dobré, ať už ve společnosti, nebo ve vesmíru. Staré, zkostnatělé, musí vždy ustoupit novému životu a vzniku nových věcí. Než se může zrodit něco nového, to staré musí zaniknout. Je to nepříjemné poznání, neboť nám říká, že se musíme nakonec rozloučit se vším, co je nám důvěrně známé. A to bolí. Ale to je součástí scénáře života. Pokud se nedokážeme psychologicky přizpůsobit změně, sami začneme odumírat, vnitřně. Tím chci říci, že předměty, zvyky, obyčeje a životní styly musí zmizet, aby se mohla k životu probudit skutečná lidská bytost.
Samozřejmě, mohu to říkat proto, že bydlím blízko Disneylandu, kde stále přidávají nové atrakce a likvidují staré. Disneyland je vyvíjející se organismus. Po léta tam měli Lincolna, a když se začal rozpadat, museli ho s lítostí odstranit. Ta atrakce, podobně jako Lincoln sám, byla jen dočasnou formou, kterou hmota a energie zaujala a pak opustila. Totéž se stane s každým z nás, ať se nám to líbí, nebo ne.

Předsokratovský řecký filozof Parmenidés učil, že jedinými skutečnými věcmi jsou ty, které se nikdy nemění ... a předsokratovský řecký filozof Hérakleitos učil, že se mění všechno. Pokud tyto dva názory spojíte, výsledkem je: Nic není skutečné. Tento směr uvažování má navíc další fascinující pokračování: Parmenidés nemohl nikdy existovat, protože zestárl, zemřel a zmizel, takže, podle své vlastní filozofie, neexistoval. I Hérakleitos mohl mít pravdu - na to nezapomínejme. Takže jestliže měl Hérakleitos pravdu, pak Parmenidés existoval, a proto, podle Hérakleitovy filozofie, měl možná pravdu Parmenidés, neboť Parmenidés splňoval podmínky, kritéria, podle kterých Hérakleitos považoval věci za skutečné.
To jsem uvedl jenom proto, abych ukázal, že jakmile se začnete dotazovat, co je tou nejzazší skutečností, začínáte říkat nesmysly. V dobách Zénónových věděli, že říkají nesmysly. Zénón dokázal, že pohyb je nemožný. (Ve skutečnosti si jenom představoval, že to dokázal. Neznal to, čemu se odborně říká teorie limit.) David Hume, největší ze všech skeptiků, jednou poznamenal, že když se sešli skeptici, aby obhajovali pravdivost skepticismu jakožto filozofie, všichni účastníci pak nicméně odešli dveřmi místo oknem. Chápu jeho stanovisko. Všechno byly jen plané řeči. Vážení filozofové jen dokázali, že neberou, co říkali, vážně.
Myslím si však, že otázka definice, co je skutečné - to je vážné, dokonce životně důležité téma. A podobně je tomu s dalším tématem, s definicí skutečného člověka. Protože bombardování pseudorealitami začíná velmi rychle vytvářet lidi neskutečné, lidi podvržené - tak falešné jako informace, které na ně tlačí ze všech stran. Má dvě témata jsou ve skutečnosti tématem jediným. V tomto bodě se spojují. Falešné skutečnosti vytvoří falešné lidi. Nebo falešní lidé vytvoří falešné skutečnosti a ty pak budou nutit jiným lidem, aby je nakonec také změnili v padělky sebe samých. Takže jsme skončili u falešných lidí vytvářejících falešné skutečnosti a podstrkujících je dalším falešným lidem. Je to jen o něco větší provedení Disneylandu. Tam můžete také jít na atrakci s piráty, prohlédnout si Lincolna nebo pana Žabáka - můžete jít na všechno, ale nic z toho není pravdivé.
Při svém psaní jsem se začal tak zajímat o padělky, že jsem nakonec přišel na myšlenku falešných padělků. V Disneylandu například mají falešné ptáky, poháněné elektrickými motory, kteří krákají a křičí, jak procházíte kolem. Představme si, že bychom se jednu noc vplížili do parku se skutečnými ptáky a nahradili jimi ony umělé. Představte si tu hrůzu, jakou by disneylandští úředníci prožili, až by na ten krutý vtip přišli. Skuteční ptáci! A jednoho dne snad skuteční hroši a lvi! Zavládlo by zděšení. Park je levicovými silami podvratně přeměňován z neskutečného ve skutečný! Představte si třeba, že by se z tamního Matterhornu stala skutečná, sněhem pokrytá hora. A co kdyby se celý park, jakoby zázrakem boží síly a moudrosti, ve chvíli, v okamžiku, změnil v něco pravého?
Museli by zavřít.
V Platónově Timaiovi Bůh netvoří svět tak, jako jej tvoří křesťanský Bůh. Prostě jej jednoho dne nalezne, ve stavu naprostého chaosu. A Bůh se dává do práce, aby přeměnil chaos v řád. Tato myšlenka se mi zalíbila, a tak jsem si ji trochu upravil, aby vyhovovala mým vlastním intelektuálním potřebám: Co když náš vesmír začal jako ne zcela skutečný, jako jakýsi druh iluze, jak učí indické náboženství, a Bůh, z lásky a laskavosti k nám, jej pomalu přeměňuje, pomalu a tajně, v něco skutečného?
Této transformace bychom si nebyli vědomi, podobně jako si nejsme vědomi ani toho, že náš svět je v první řadě iluzí. V podstatě jde o gnostickou představu. Gnosticismus je náboženství, které po několik století spojovalo židy, křesťany a pohany. I mě obviňovali, že zastávám gnostické názory. Nejspíš zastávám. V jiných dobách by mě upálili. Některé z gnostických myšlenek se mi však moc líbí. Když jsem zkoumal heslo gnosticismus v Britannice, narazil jsem na zmínku o gnostickém spisu s názvem Neskutečný Bůh a aspekty jeho neexistujícího světa, což ve mně vyvolalo záchvat smíchu. Co to může být za člověka, který píše o něčem, o čem ví, že to neexistuje, a jak může mít něco, co neexistuje, nějaké aspekty? Ale pak mi došlo, že přesně o tom samém jsem již psal víc než pětadvacet let. Myslím, že pokud píšete o něčem, co neexistuje, máte značný vyjadřovací prostor. Jeden můj přítel kdysi vydal knihu Havajští hadi. Napsali mu z řady knihoven, objednávali výtisky. Na Havaji však žádní hadi nejsou. Všechny stránky jeho knihy byly prázdné.
Samozřejmě, že v případě science fiction nikdo nepředstírá, že popisované světy jsou skutečné. Už proto je v názvu slovo fiction. Čtenář je předem varován, aby nevěřil tomu, co bude číst. Podobně návštěvníci Disneylandu chápou, že pan Žabák ve skutečnosti neexistuje, a že piráti se pohybují pomocí motorů, servomechanismů, relé a elektronických obvodů. Takže nejde o žádný podvod.
Přesto však zvláštní věcí je, že jistým způsobem, jistým reálným způsobem, je mnohé z toho, co se objeví pod označením science fiction, pravdivé. Nemusí to být pravda doslovně, upřesněme. Ve skutečnosti jsme nebyli navštíveni bytostmi z jiného hvězdného systému tak, jak je to vylíčeno ve filmu Blízká setkání třetího druhu. Režiséři filmu po nás ani nechtěli, abychom tomu věřili. Nebo snad ano?
A co je důležitější, i pokud by měli v úmyslu něco takového tvrdit, je to ve skutečnosti pravda? Neboť otázkou není, jestli tomu autor či režisér věří, ale jestli to je pravda. Protože při hledání zajímavé zápletky může autor science fiction, režisér nebo scenárista zcela náhodou narazit na pravdu ... a teprve později si to uvědomit.
Základním nástrojem manipulace se skutečností je manipulace se slovy. Pokud dokážete ovládat význam slov, můžete ovládat lidi, kteří ta slova musí používat. Jasně to popsal George Orwell ve svém románu 1984. Dalším způsobem, jak ovládat mysl lidí, je ovládat jejich vnímání. Dokážete-li je přinutit vidět svět tak, jak jej vidíte vy, budou i myslet stejně jako vy. Chápání následuje vnímání. Ale jak je přinutíte vidět stejnou skutečnost, jako vidíte vy? Vždyť je to přece jenom jedna z mnoha skutečností. Základem všeho jsou představy: obrazy. Proto má televize tak úžasně obrovskou moc ovlivňovat mysl mladých lidí. Slova a obrazy jsou synchronizovány. Tím existuje možnost úplného ovládnutí diváka, obzvláště mladého diváka. Dívání se na televizi je podobné učení se ve spánku. EEG osoby dívající se na televizi ukazuje, že po půl hodině mozek usoudí, že se nic neděje, přechází do polovědomého stavu podobného hypnóze a produkuje alfa vlny. Je tomu tak proto, že oči se tak málo pohybují. Navíc většina informací je grafických, a proto přichází do pravé mozkové hemisféry, místo aby byla zpracována levou, kde sídlí vědomá osobnost. Nedávné výzkumy ukazují, že většina z toho, co vidíme na televizní obrazovce, je přijímáno na podprahové úrovni. My si jenom představujeme, že vědomě vidíme, co tam je. Množství informací uniká naší pozornosti. Ve skutečnost po několika hodinách dívání se na televizi ani nevíme, co jsme vlastně viděli. Naše paměť je v tomto případě stejně nepřesná jako v případě upamatovávání si snu. Prázdná místa jsou dodatečně doplněna. A zfalšována. Nevědomě se tak účastníme na vytváření podvržené reality a ochotně se jí sami krmíme. Sami tak přispíváme ke své vlastní zkáze.
Navíc - a to říkám jako profesionální spisovatel sci-fi - režiséři, scenáristé a produkční, kteří tyto video/audio světy vytvářejí, sami nevědí, kolik z jejich obsahu je pravdivého. Jinými slovy, jsou obětmi své vlastní tvorby stejně jako my. Sám za sebe mohu říci, že nevím, kolik z toho, co jsem napsal, je pravda, nebo které části (pokud nějaké) jsou pravdivé. To je ale potencionálně velmi nebezpečná situace. Máme tu fikci, která napodobuje pravdu, a pravdu napodobující fikci. Obojí se nebezpečně překrývá, hranice jsou nebezpečně rozmazané. A s největší pravděpodobností to ani není úmyslné. To je totiž další problém. Nemůžete přece právně nařídit, aby autor správně označoval svou tvorbu, podobně jako bývá označován pudink v kelímku, kde je složení uvedeno na obalu ... nemůžete ho donutit, aby prohlásil, které části jsou pravda, a které ne, když to ani on sám neví.
Je to děsivá zkušenost, napsat něco do románu, věřit, že je to čirý výmysl, a později zjistit - třeba i po letech - že je to pravda. Rád bych vám uvedl jeden příklad. Je to něco, čemu nerozumím. Třeba dokážete přijít na nějakou teorii. Já ne.
Roku 1970 jsem napsal román Flow My Tears, the Policeman Said. Jednou z postav je devatenáctiletá dívka jménem Kathy. Její manžel se jmenuje Jack. Zdá se, že Kathy pracuje pro zločinecké podsvětí, ale později zjistíme, že ve skutečnosti pracuje pro policii. Udržuje vztah s policejním inspektorem. Postava je zcela smyšlená. Přinejmenším jsem si to myslel.
Avšak o vánocích roku 1970 jsem se seznámil s dívkou jménem Kathy. Bylo to až potom, co jsem dokončil román. Bylo jí devatenáct. Její chlapec se jmenoval Jack. Brzy jsem se dozvěděl, že Kathy kšeftuje s drogami. Měsíce jsem se ji snažil přemluvit, aby toho nechala. Pořád dokola jsem ji varoval, že ji nakonec chytnou. Pak jednou večer, když jsme šli spolu do restaurace, se Kathy zastavila a řekla: Tam já nemůžu. V restauraci seděl policejní inspektor, kterého jsem znal. Musím ti říct pravdu, řekla Kathy. Já s ním mám poměr.
To byly jistě zvláštní shody okolností. Ale třeba jsem měl předtuchu. Někdy však jsou věci ještě záhadnější. Z následující události jsem totiž úplně zmaten. A to již po čtyři roky.
Roku 1974 vydalo ten román nakladatelství Doubleday. Jednoho odpoledne jsem mluvil se svým farářem a náhodou jsem se mu zmínil o důležité scéně ke konci románu, ve které hrdina Felix Buckman potkává u benzínové pumpy černého cizince a začínají spolu rozmlouvat. Jak jsem popisoval scénu do větších a větších detailů, farář byl stále neklidnější. Nakonec řekl: To je scéna ze Skutků apoštolů, z bible! Ve Skutcích se člověk, který potkává černého muže na silnici, jmenuje Filip - to je tvoje jméno. Otec Rasch byl onou podobností natolik vyveden z míry, že nebyl ani schopen najít to místo ve své bibli. Přečti si Skutky, radil mi. A budeš se mnou souhlasit. Podobá se to do nejmenších detailů.
Šel jsem domů a přečetl si ono místo ve Skutcích. Ano, otec Rasch měl pravdu. Scéna v mém románu byla zjevným opakováním scény popisované ve Skutcích ... a musím se přiznat, že jsem Skutky nikdy nečetl. O něco později se mi ta scéna s černým mužem u benzínové pumpy dokonce přihodila ve skutečnosti, do nejmenších detailů.

Čím se to dá vysvětlit? Vysvětlení, na které jsem přišel, nemusí být správné, ale je to jediné vysvětlení, které mám k dispozici. Týká se času. Moje teorie zní: v nějakém určitém, důležitém smyslu čas není skutečný. Nebo snad je skutečný, ale ne v tom smyslu, jak jej zakoušíme nebo jak si jej představujeme. Pociťoval jsem neochvějnou jistotu (a stále pociťuji), že navzdory všem změnám, které pozorujeme, je základem světa změny určitý svět trvalý a že tímto neviditelným základním světem je onen svět bible. Přesněji, jde o období bezprostředně následující po smrti Krista, jinými slovy, časové období knihy Skutků.
Parmenidés by na mě mohl být hrdý. Podíval jsem se na neustále se měnící svět a prohlásil, že za ním leží věčná, neměnná, absolutní skutečnost. Ale jak je to možné? Jestliže skutečný čas je zhruba 50 n. l., tak proč máme za to, že je rok 1978? A pokud ve skutečnosti žijeme v římském impériu, někde v Sýrii, proč máme za to, že jsme ve Spojených státech?
Ve středověku se objevila podivná teorie, kterou vám teď předložím k posouzení. Je to teorie, že Zlý - Satan - je Opicí boží. Že vytváří nepravé imitace stvoření a ty pak vydává za skutečné stvoření. Pomůže mi tato podivná teorie vysvětlit mé zkušenosti? Máme věřit, že jsme pohlceni iluzí, že jsme byli oklamáni, že není rok 1978, ale rok 50 ... a Satan upředl falešnou realitu, aby oslabil naši víru v návrat Krista?
Už si představuji, jak mě vyšetřuje psychiatr. Ptá se: Jaký rok máme? Já odpovídám: Rok 50. Psychiatr zbystří a ptá se dál: V které zemi jste? V Judei, odpovídám. Kde to proboha je? ptá se psychiatr. To je součást Římské říše, musel bych odpovědět. Víte, kdo je prezidentem? zeptal by se psychiatr a já bych odpověděl, Prokurátor Felix. Jste si tím jist? zeptal by se psychiatr, zatímco by potají přivolával dva statné zřízence. Ano, odpověděl bych. Pokud ovšem neodstoupil a nenahradil jej prokurátor Festus. Jak víte, sv. Pavel byl Felixem vězněn kvůli... Kdo vám to všechno řekl? vpadl by podrážděně psychiatr a já bych odpověděl: Duch svatý. A pak už bych byl ve vypolstrované místnosti, pohroužený do sebe, a bylo by mi naprosto jasné, proč tam jsem.
Všechno v té konverzaci by mohla být v jistém smyslu pravda, ačkoli zjevně ne v jiném. Vím zcela dobře, že je rok 1978, že prezidentem je Jimmy Carter a že bydlím v Santa Ana, v Kalifornii, ve Spojených státech. Dokonce vím, jak se dostat ze svého bytu do Disneylandu, což myslím ani nemohu zapomenout. A Disneyland zcela jistě neexistoval v době sv. Pavla.
Takže pokud se přinutím být velmi racionální a rozumný a tak podobně, musím připustit, že existence Disneylandu (který, jak vím, existuje) dokazuje, že nežijeme v Judei roku 50. Představa sv. Pavla točícího se v obřích čajových šálcích, jak ho při psaní První epištoly ke Korintským, pařížská televize natáčí teleobjektivy - to prostě nejde. Sv. Pavel by do Disneylandu nikdy nešel. Do Disneylandu chodí jenom děti, turisté a vysocí sovětští činitelé, když jsou na návštěvě.
Svatí nikoli.
To biblické téma se však nějak zmocnilo mého nevědomí a vplížilo se do mého románu, a podobně jsem pak z nějakého důvodu tuto scénu, kterou jsem popsal roku 1970, prožil roku 1978 na vlastní kůži. Chci tím říci toto: Přinejmenším v jednom z mých románů je obsažen důkaz, že základem viditelného jevového světa změn je jiná skutečnost, ona neměnná, přesně tak jako to předpokládali Parmenidés a Platón, a my se k ní nějak, nějakým způsobem, možná k našemu překvapení, můžeme dostat. Nebo spíše, tajemný Duch nás může přivést do kontaktu s ní, pokud si přeje, abychom zahlédli tento jiný, trvalý svět. Čas plyne, míjejí tisíce let, ale ve stejném okamžiku, kdy pozorujeme tento dočasný svět, skrývá se za ním onen starobylý svět, svět bible, stále přítomný a stále skutečný. Navěky.
Můj román obsahoval témata i z jiných částí bible, nejen ze Skutků. Po dešifrování román vypráví zcela jiný příběh než ten, který je zřejmý na první pohled (a kterým se zde nemusíme zabývat). Skutečný příběh je totiž tento: návrat Krista, nyní spíše krále než trpícího služebníka. Spíše soudce než oběti nespravedlivého soudu. Všechno je obráceně. Jádrem poselství mého románu, aniž bych to věděl, bylo varování někomu mocnému: Brzy budeš souzen a odsouzen. Koho jmenovitě se to týkalo? No, to opravdu nemohu říci, nebo to raději nechci říkat. Nevím ohledně toho nic konkrétního, mám pouze intuici. A to nestačí, abych věc dále rozváděl, takže si vše ponechám pro sebe. Ale mohli byste se zeptat sami sebe, k jakým politickým událostem v této zemi došlo mezi únorem a srpnem 1974. (pozn. red.: aféra Watergate vedoucí k odstoupení prezidenta Nixona) Položte si otázku, kdo byl souzen a odsouzen, čí hvězda se zřítila, kdo upadl do nemilosti. Byl to nejmocnější muž světa. A je mi ho i teď stejně líto, jako mi ho bylo líto tehdy. Ten ubohý muž, říkal jsem jednou své ženě, se slzami v očích. Sedí tam potmě, v noci si hraje sám pro sebe na piano, osamělý a vyděšený, protože ví, co ho čeká.
Zrovna v době, kdy Nejvyšší soud rozhodl, že Nixonovy pásky budou předány zvláštnímu prokurátorovi, jsem jedl v čínské restauraci v Yorba Linda, kalifornském městě, kde Nixon chodil do školy - kde vyrostl, pracoval v hokynářství, kde mají po něm pojmenovaný park, a samozřejmě Nixonův dům, takový obyčejný prkenný. Ve svém koláčku pro štěstí jsem našel následující věštbu:

Skutky vykonané potají si najdou cestu, jak vyjít na světlo.

Poslal jsem ten proužek papíru do Bílého domu, zmínil se o tom, že ona čínská restaurace byla necelou míli od původního Nixonova domu, a připsal: Myslím, že došlo k omylu. Nedopatřením jsem dostal věštbu určenou pro pana Nixona. Nemá náhodou on mou? Z Bílého domu mi neodpověděli.
Tedy, jak jsem říkal dříve, autor práce, o které se předpokládá, že je fikcí, může psát pravdu a nevědět o tom. Můžeme ocitovat Xenofana, dalšího předsokratika: I když člověk může náhodou říkat nejúplnější pravdu, aniž by o tom věděl, všechny věci jsou zahaleny ve svém zevnějšku. (Zlomek 34.) A Hérakleitos k tomu dodal: Povaha věcí spočívá v tom, že sama sebe skrývá. (Zlomek 54.) W. S. Gilbert, z Gilberta a Sullivana, říká: Věci jsou zřídka takové, jakými se zdají být, sbírané mléko se vydává za smetanu. Smyslem toho všeho je, že nemůžeme důvěřovat vlastním smyslům a pravděpodobně ani svým apriorním soudům. Pokud jde o naše smysly, chápu, že lidé, kteří byli od narození slepí a najednou začali vidět, jsou udiveni, když objeví, že předměty se zmenšují, když se vzdalují. Logicky pro to není žádný důvod. My jsme to samozřejmě akceptovali, protože jsme na to zvyklí. Vidíme, jak se předměty zmenšují, a přitom víme, že jejich skutečná velikost se nemění. Takže i ten nejobyčejnější pragmatický člověk si do jisté míry přebírá, co mu oči a uši sdělují.
Málo z toho, co Hérakleitos napsal, se dochovalo, a to, co ano, je nejasné. Ale Zlomek 54 je jasný a důležitý: Neprojevená struktura je pánem struktury projevené. To znamená, že Hérakleitos věřil, že přes pravý svět leží jakýsi závoj. Mohl mít možná i podezření, že čas také nějak není tím, čím se zdá být, protože ve Zlomku 52 říká: Čas je jako dítě hrající dámu, království patří dítěti. To je opravdový kryptogram. Ale také říká, ve Zlomku 18: Pokud někdo neočekává neočekávané, neočekávané nenalezne. Není to něco, co by bylo možné vysledovat, žádná cesta nás k tomu nepřivede. Edward Hussey ve své odborné publikaci Předsokratikové říká:
Kdyby měl Hérakleitos na mysli nedostatek pochopení, který vidíme u většiny lidí, logicky by nám měl poskytnout nějaké další instrukce potřebné k proniknutí k pravdě. Tato záhadná mluva naznačuje, že je zapotřebí jakéhosi druhu zjevení, které se vymyká lidské kontrole.... Opravdová moudrost, jak je známo, bývá úzce spojována s Bohem, z čehož dále vyplývá, že s rostoucí moudrostí se člověk stává podobným Bohu, nebo jeho součástí.
Tento citát není z nějaké náboženské knihy nebo knihy o teologii. Je to analýza nejrannějších filozofů od profesora starověké filozofie na oxfordské universitě. Hussey říká jasně, že pro tyto rané filozofy neexistoval rozdíl mezi filozofii a náboženstvím. První velký kvantový skok v řecké teologii učinil Xenofanés z Kolofonu, narozený uprostřed šestého století před naším letopočtem. Xenofanés, aniž by se uchyloval k jakékoliv jiné autoritě kromě vlastní mysli, říká:

Existuje jeden bůh, ale ne jako smrtelné bytosti v tělesné formě nebo v myšlence své mysli. On celý vidí, on celý myslí, on celý slyší. Spočívá stále bez pohybu na stejném místě. Není pravda, že by se mohl pohybovat tu sem, tu onam.
To je jemné a pokročilé pojetí Boha, zjevně bez jakéhokoli precedensu u řeckých filozofů. Parmenidovy argumenty, zdá se, poukazovaly na to, že veškerá realita musí být ve skutečnosti myslí, píše Hussey, nebo myšlenkovým předmětem v mysli. Pokud jde konkrétně o Hérakleita, říká: U Hérakleita je těžko říci, nakolik jsou záměry boží mysli rozlišeny od jeho konání ve světě, nebo dokonce nakolik je boží mysl rozlišena od světa. Další Anaxagorův skok mne vždy fascinoval. Anaxagoras byl přiveden k teorii mikrostruktury hmoty, která ji učinila do jisté míry pro lidský rozum záhadnou. Anaxagoras věřil, že všechno je určeno Myslí. To nebyli žádní dětinští myslitelé nebo primitivové. Debatovali o vážných tématech a s velkou pronikavostí studovali názory svých kolegů. Až teprve v dobách Aristotelových byly jejich názory zredukovány na to, co můžeme pohodlně - ale nesprávně - označit za primitivní. Většina předsokratovské teologie a filozofie by se dala shrnout a vyjádřit asi takto: Vesmír není takový, jakým se zdá být, a čím pravděpodobně je, na své nejhlubší úrovni, je přesně to, čím je na své nejhlubší úrovni lidská bytost - říkejme tomu mysl nebo duše, je to něco jednotného, co žije a myslí, a jenom se zdá být mnohonásobným a hmotným. Mnohé z tohoto pohledu se k nám dostává skrze nauku o Logosu z Nového zákona. Logos byl jak to, co myslelo, tak to, co bylo myšleno: Myslící i myšlenka společně. Vesmír, potom, je myslícím a myšlenkou, a jelikož jsme jeho součástí, my lidé jsme nakonec také myšlenkami a těmi, kdo tyto myšlenky myslí.
Takže pokud Bůh přemýšlí o Římu zhruba roku 50, pak Řím zhruba roku 50 existuje. Vesmír není hodinami na péro a Bůh není rukou, která je natahuje. Vesmír není hodinkami na baterky a Bůh není baterkou. Spinoza věřil, že vesmír je tělem božím rozšířeným v prostoru. Ale dlouho před Spinozou - dva tisíce let před ním - řekl Xenofanés: On vládne všem věcem bez námahy myšlenkou své mysli. (Zlomek 25.)
Pokud někdo z vás četl můj román Ubik, pamatujete si, jak se záhadná bytost, mysl či síla jménem Ubik náhle objevuje jako série laciných a vulgárních reklamních sloganů a zakončuje řečí:

Jsem Ubik. Jsem tu déle než vesmír. Stvořil jsem slunce. Stvořil jsem světy. Stvořil jsem živé bytosti a místa, která obývají. Pohybuji jimi sem a tam. Chodí, kam jim poručím, dělají, co jim poručím. Jsem slovo, mé jméno nikdy nikdo nevyslovuje, mé jméno nikdo nezná. Říká se mi Ubik, ale to není mé jméno. Jsem. Vždy budu.

Z toho je zřejmé, kdo a co Ubik je. Konkrétně říká, že je slovo, což znamená Logos. V německém překladu je jedno z nejúžasnějších nepochopení pravého smyslu, na jaké jsem kdy přišel. Bůh nám pomáhej, kdyby měl člověk, který román překládal do němčiny, překládat ze starořečtiny do novozákonní němčiny. Vedl si dobře, dokud nenarazil na větu: Jsem slovo. To jej zmátlo. Co tím může autor myslet? musel se ptát sám sebe, neboť se zřejmě nikdy nesetkal s naukou o Logu. V německém vydání o sobě Absolutní Bytost, která stvořila slunce, světy, živé bytosti a místa, která obývají, říká:

Jsem firemní značka.

Kdyby překládal Evangelium podle sv. Jana, myslím, že by muselo dopadnout takto:

Na počátku byla firemní značka, ta značka byla u Boha, a ta značka byla Bůh.

Takový už je osud autora, který chce do svého psaní zahrnout teologická témata. Firemní značka byla na počátku u Boha, všechno povstalo skrze ni a bez ní nepovstalo nic, co jest. Tak to končí, když má člověk vznešené úmysly. Doufejme, že má Bůh smysl pro humor.
Možná bych měl říci: Doufejme, že má firma smysl pro humor.
Jak jsem již říkal, ve svém psaní se zabývám hlavně dvěma tématy: Co je skutečnost? a Co je podstatou skutečné lidské bytosti? Je mi jasné, že už chápete, že na první otázku nejsem schopen odpovědět. Neustále tak nějak intuitivně cítím, že svět z období bible je v pravém smyslu skutečný, třebaže zahalený závojem, neměnný, skryt našemu pohledu, ale dostupný skrze zjevení. To je všechno, na co se zmůžu - směs mystických zkušeností, dohadů a víry. Avšak rád bych řekl něco o podstatě skutečné lidské bytosti. V tomto směru mohu poskytnout přijatelnější odpovědi.
Skutečná lidská bytost je jedním z nás, kdo instinktivně ví, co nemá dělat, a navíc, má zábrany to dělat. Bude odmítat to dělat, i když to přinese strašné důsledky jemu a těm, které miluje. To je podle mě nekonečně hrdinský rys obyčejného člověka. Klidně řekne ne tyranovi a klidně ponese důsledky tohoto odporu. Jeho činy mohou být malého dosahu a téměř vždy nepovšimnuty, nezaznamenány historií. Jeho jméno si nikdo nezapamatuje, takový skutečný člověk ani nečeká, že by si jeho jméno někdo zapamatoval. Jeho skutečnost spatřuji v poněkud zvláštním úhlu: ne v jeho ochotě vykonávat veliké hrdinské činy, ale v jeho tichém odmítání. V krátkosti: nemůže být donucen být něčím, čím není.
Síla podvržených skutečností, které na nás dnes ze všech stran dorážejí - těch záměrně vytvářených padělků - nikdy nepronikne k srdci skutečné lidské bytosti. Když vidím děti, jak se dívají na televizi, napřed mám strach, čemu se to vlastně učí. Ale pak si uvědomím, že je to nemůže zkazit nebo zničit. Dívají se, poslouchají, rozumějí, a pak, když je toho zapotřebí, odmítnou. Dětská schopnost odolávat klamům je úžasně obrovská. Dítě má nejbystřejší oko a nejpevnější ruku. Podomní obchodníci a reklamní agenti usilují o přízeň těchto malých lidí zbytečně. Skutečně, potravinářské společnosti mohou prodávat obrovská množství podřadných snídaní, hamburgrové a hot-dogové společnosti mohou dětem prodávat nekonečné počty neskutečných fast-foodových položek, ale děti budou v hloubi svého srdce nezasažené a neovlivněné, neochvějné. Dnešní dítě dokáže odhalit lež rychleji než nejmoudřejší dospělý z doby před dvaceti lety. Když chci vědět, co je pravda, zeptám se svých dětí. Neptají se ony mě. Já se obracím k nim.
Jednou, když si můj syn Kryštof, kterému jsou čtyři, hrál přede mnou a svou matkou, my dospělí jsme začali diskutovat o postavě Ježíše v synoptických evangeliích. Kryštof se k nám na okamžik obrátil a řekl, Já jsem rybář. Rybařím ryby. Hrál si se železnou lucernou, kterou mi kdysi někdo dal a kterou jsem nikdy nepoužíval ... a já jsem si náhle uvědomil, že lucerna má podobu ryby. Nevím, jaké myšlenky musely v ten okamžik procházet mému synkovi hlavou - rozhodně nepocházely od obchodníků s přesnídávkami a cukrovím. Já jsem rybář. Rybařím ryby. Kryštof, ve čtyřech letech, objevil v lucerně podobu ryby, na kterou jsem nepřišel až do svých pětačtyřiceti.
Čas zrychluje. A k jakému konci?