Jodi Dean: Mimozemšťané v Americe

Jodi Dean: Mimozemšťané v Americe: Konspirační kultury od vesmíru ke kyberprostoru (Aliens in America: Conspiracy Cultures from Outerspace to Cyberspace, Cornell University Press 1998)

Osobně mě nikdy knihy o UFO nepřitahovaly, protože jsem cítil, že to jsou všechno jen spekulace. Sice fascinující, ale vařící z vody. Kdybychom měli skutečný důkaz o návštěvě mimozemšťanů, nepřicházeli by na to senzacechtiví publicisté typu Danikena nebo Billyho Meiera. Něco jiného je ale sledovat lidi, kteří na UFO a únosy do kosmických korábů věří, nebo kteří je dokonce sami prožili. To už není práce s představivostí, to je skutečný společenský trend hodný pozornosti. Právě tímto směrem se vypravila americká publicistka a kulturoložka Jodi Deanová ve své studii Mimozemšťané v Americe. Pokusila se začlenit UFO- hysterii do širšího kontextu populární kultury i do image dobývání kosmu a do souvislostí současné politiky. Svým způsobem mimozemšťané Zemi již dobyli. Najdeme je totiž všude. Jejich vyobrazení a ikony na nás poulí své nehybné černé oči z kdekteré knihy, časopisu, trička, televizního seriálu nebo z obalu hudebního alba. Mimozemšťané tu jsou. Vzdali jsme se jim bez boje, naopak, s otevřenou náručí.

Studie Jodi Deanové není snadným čtením, autorka příliš často sklouzává k akademickým termínům a frázím, nesnaží se podávat jasné odpovědi, kniha není v žádném případě populistická, ale zato obsahuje řadu nových pohledů na UFO- kulty a americkou paranoiu. I její metodologie by mohla být užitečná pro leckterého našeho sociologa a kulturologa, neřkuli ufologa.
V první kapitole Deanová sleduje historii ufologického hnutí. To procházelo mnoha proměnami. V 50. a 60. letech byly létající talíře jednoznačně spojovány s návštěvou z vesmíru. Zpočátku na UFO hysterii reagovaly i vládní úřady a instituce. Profesor fyziky Edward Condon například prostudoval v roce 1969 hlášení o výskytu UFO a ve své závěrečné kritické zprávě prohlásil: Již celé generace mladých lidí vyrostly ve víře v UFO a vládní konspiraci. Jde o princip: Jestliže nám může vláda lhát o létajících talířích, může nám lhát ve všem. Propagátoři UFO v 50. letech nepochybně přispěli ke ztrátě důvěry občanů ve vládu.
Z UFO se stala politická záležitost.
V průběhu 60. let byly pouhé senzační zprávy o UFO vystřídány snahou o vědecké zkoumání tohoto fenoménu. Došlo tak k zajímavému paradoxu. Příslušníci UFO-kultů sice popírali věrohodnost vědy (rozhodli se přece o osobní předložení důkazů), ale zároveň využívali metodologii téže vědy, jíž nedůvěřovali. To, co se pokoušeli ufologové s pomocí aparátu vědeckých důkazů doložit, odporovalo samé logice a postavení vědy.
Zcela novou podobu přijala ufologie v 80. letech. Zatímco do té doby se většina UFO-zážitků omezovala na vizuální pozorování a od zpráv o osobním kontaktu s mimozemšťany se seriózní ufologové distancovali, nyní přišel čas začít brát vážně zprávy od lidí unesených UFOny. Najednou se začalo hovořit téměř výhradně o UFO-únosech. Místo obracení radarů a teleskopů k obloze tu měli ufologové konkrétní lidská těla, jež mohli podrobit hypnóze a lékařské prohlídce. Samotné létající talíře se z diskuse o UFO začaly vytrácet. Hlavním zdrojem informací byly nyní vzpomínky unesených. Kultovní knihou tohoto nového přístupu se stal titul Budda Hopkinse Missing Time (Chybějící čas) zaznamenávající výpovědi unesených.
UFO-únosy se rozšířily jako epidemie. Podle průzkumu veřejného mínění z roku 1992 uvádí zážitek pravděpodobného únosu mimozemšťany 2 procenta Američanů, což znamená přibližně 3 700 000 dospělých. Tento posun změnil také jazyk, jímž se o UFO hovoří. Vědecká hlášení fyzikálního charakteru byla vystřídána psychoterapeutickým diskursem, pro mnohé Američany mnohem přístupnějším a srozumitelnějším. Jazyk a praxe terapeutického přístupu ke kontaktu s mimozemšťany vtiskl celé ufologii věrohodnost a srozumitelnost pro nejširší vrstvy společnosti, což ufologii dosud chybělo. Ufologie mohla také mnohem úspěšněji dokazovat věrohodnost svědectví - svědkové vypovídali přímo nebo v hypnóze o svém kontaktu a to byl přímý důkaz, který dosud chyběl.
A ještě jeden posun v přístupu stojí za pozornost. Zatímco dříve byli svědci UFO i unesení ze strany oficiálních autorit znevažováni a zesměšňováni, nyní se vynořila legitimní otázka, zda při takovém přístupu ze strany úřadů a institucí nedochází k narušení lidských práv minorit. Onou menšinou zde byli unesení, lidé všech ras i společenských úrovní.
Další posun: místo únosů venku na silnicích a v přírodě se začala množit hlášení únosů přímo z lidských domovů. Pozornost mimozemšťanů jako by se zaměřila zejména na genitálie a reprodukční schopnosti člověka.
Ufologie velmi výrazně přispěla k novému pohledu na otázku pravdy a skutečnosti v postmoderní době. UFO-subkultura odkryla mnohé úzkosti člověka dnešního světa a diskuse o relativitě pravdy se z filozofických pojednání dostala do nejširšího pléna.
Ve druhé kapitole se autorka zabývá ideologií kosmického programu, což je neobvyklý, ale ne nelogický krok v jejích dalších úvahách. Ukazuje, jak americké dobývání vesmíru bylo inscenováno jakožto televizní šou a jak NASA vědomě konstruovala obraz vesmíru před širokým publikem.
Nelze přehlédnout, že jak pozorování UFO, tak začátek závodů o dobytí kosmu souvisejí s počátkem studené války. UFO i kosmonautika vyrůstají ze stejných kořenů a kontextů.
Inscenace dobývání vesmíru neměla chybičku až do doby, než začalo docházet k haváriím kosmických lodí a raketoplánů. To, co úřadu NASA dříve pomáhalo, osobní účast televizního publika, se nyní stalo její brzdou a celonárodním traumatem. Kosmický prostor jakožto místo pro vědecký průzkum začal ztrácet na své přitažlivosti a synonymem pro budoucnost se stal úplně jiný prostor - kyberprostor. Pozitivní asociace v 60. letech spojené s vesmírem se přesunuly k počítačům. Z mise Pathfinderu se nestala atrakce proto, že došlo k úspěšné cestě vesmírem. Koneckonců, cestovala tam jen technika, a nikoliv člověk. Skutečnou pozornost vyvolala interaktivní technologie.
S pomocí internetu najednou mohl být každý přímým svědkem průzkumu rudé planety.
Ideály dobývání vesmíru se změnily. Dříve byla symbolem pro vesmír postava astronauta. Nyní je vesmír spojen spíše s pasivním divákem sledujícím lety do kosmu z křesla u televize, nebo dokonce bezmocně unášeným mimozemšťany přímo z jeho ložnice.
Rozpadající se stanice Mir nevdechne lidem nové naděje z průzkumu kosmu. Vždyť pouť počítačovou sítí je téměř totéž - opouštěním známé reality, překračováním hranic prostoru a času, objevováním neznámých území a potom návrat s novými informacemi.
Astronaut představoval symbol hrdinství, ideálního občana. Jelikož NASA musela svou aktivitu umět dobře prodat televiznímu publiku, potřebovala svědky svého úsilí. Pro ideálního průměrného diváka musela být vybrána i ideální ikona kosmonauta - muž bílé pleti, příslušník elity národa. To on pronikal do vesmíru, on se zaručoval za pravost toho, co publikum nemohlo prožít na vlastní kůži. Všichni členové projektu Mercury byli ženatí muži s dětmi, všichni pocházeli z malého města, aby posloužili jako vzor průměrného Američana, který jen díky své píli a vytrvalosti sáhl ke hvězdám. To je velmi odlišná skupina od společensky a rasově velmi různorodé skupiny svědků UFO-únosů.
Přesto se začalo uneseným lidem dostávat pozornosti médií, včetně televize. To vedlo ke zpětné vazbě. Pro mnohé diváky je skutečné to, co viděli v televizi. V 90. letech se stal televizní ikonou člověk unesený mimozemšťany mnohem častěji než astronaut.
Moc televize je ale dvousečná. Přibližně 20 miliónů Američanů je přesvědčeno, že lidé na Měsíci nikdy nepřistáli. Vždyť jediný důkaz viděli v televizi, a proč by měli něčemu věřit jen proto, že to bylo v televizi. Pro tuto skupinu diváků znamenala televizualita kosmu nikoliv kredibilitu NASA, ale pravděpodobnost falšování skutečnosti.
Ostatně, možná i sami kosmonauti mohli mít pochybnosti o realitě letu na Měsíc. Během přípravy k výstupu na měsíční povrch musel Armstrong provést každý pohyb tolikrát, aby byl každý detail jeho akce naprosto zmechanizován. Cílem bylo, aby tréning byl tak dokonalý, že první astronaut na povrchu Měsíce nepocítí jediný záchvěv údivu či nové emoce. Armstrong nebyl prvním člověkem na Měsíci, on byl prvním kyborgem na Měsíci, říká sugestivně Jodi Deanová.
Dobývání vesmíru nešlo tak rychle a hladce, jak si mnozí představovali. Kosmický program ustrnul. Za prvé: S koncem projektu Apollo začalo být jasné, že astronaut nemůže být dokonalým představitelem Ameriky a Američanů. Jeho jednoznačné zařazení rasové, sexuální a společenské nechávalo stranou příliš mnoho Američanů. Za druhé: Dobyvatelé kyberprostoru spojili obě skupiny dohromady a stali se astronauty a publikem zároveň. Za třetí: Havárie Challengeru otřásla důvěrou lidí ve schopnost americké vlády a dala nám dobrý důvod zůstat doma, přesunout pozornost z vnějšího prostoru do kyberprostoru. Za čtvrté: S informačním a virtuálním věkem dochází ke krizi pravdy.

Není náhodou, že Challenger vybuchl v roce 1986 a vlna zájmu o únosy lidí mimozemšťany se zvedla v roce 1987, kdy vyšla dvě klíčová díla - Communion (Společenství) od Whitleyho Striebera a Intruders (Vetřelci) od Budda Hopkinse. Lidé podvědomě cítili, že na techniku není spoleh. Nebe a kosmos se najednou staly nepřátelskými místy.
Lidé unesení mimozemšťany se stávají symbolem naší nejistoty vůči všemu ostatnímu. Na rozdíl od připravených kosmonautů jsou tito lidé uneseni náhle a nedobrovolně. Snaží se najít nějaký základ pro své neobvyklé zážitky, ale protože to, co prožili, je v konfliktu se všeobecně přijímanou realitou, musí si vytvořit vlastní verzi reality, která se ostatním lidem může zdát naivní a nevědecká.
Deanová se pozvolna dostává k problému pravdy. V pozdně kapitalistické společnosti už nemáme problém s nedostatkem informací. Nedostává se nám kapacity informace třídit a rozlišovat, užívat a hodnotit. Už nevíme, co je skutečné. Jsme postaveni do pozice, kdy musíme dělat rozhodnutí na základě prosté důvěry v techniku, důvěry ve výroky lékařů a podle interpretace statistických dat, která jsou často doprovázena protikladnými názory odborníků.
Zdánlivé nesrovnalosti ve výpovědích unesených jsou ukázkovým příkladem dilematu pravdy v informačním věku. Při předkládání těchto nesrovnalostí se vynořuje problém s celou naší realitou. Fotografie z fantastických filmů jsou publikovány v časopisech jako skutečné záběry. Pouhá podobnost zážitku se scénou z filmu Společenství je vydávána za důkaz pravdy. Model vyrobený pro film je vystaven v muzeu UFO a podroben pitvě. Skutečnost, že se někdo objevil v televizi, je brána jako důkaz jeho věrohodnosti a důležitosti. Informace obíhají všemi dostupnými médii - knihami, časopisy, filmy, televizí, novinami a internetem - a každé z nich odkazuje na mimozemšťany a tím je legitimizuje.
Od tohoto pocitu není daleko ke zjištění, že jsme vydání na milost a nemilost komukoliv, kdo umí s informacemi dobře manipulovat. Paranoia se hlásí o slovo.
Karla Turnerová napsala několik knih, v nichž vyjádřila přesvědčení, že na únosech lidí mimozemšťany má aktivní účast vláda. V knize Into the Fringe (K okraji, 1992) vyslovuje hojně frekventovanou teorii, že americká vláda uzavřela s mimozemšťany tajnou dohodu, ale později spojenectví zaniklo a vláda své občany nenápadně připravuje k otevřené konfrontaci s mimozemskou realitou. Jedním ze směrů vládního úsilí je zdokonalování super- zbraní, které ve skutečnosti nejsou určené na obranu proti cizím vojskům, ale proti mimozemské invazi. Dalším směrem je pozvolná příprava občanů na existenci mimozemšťanů pomocí mediálních virů. Turnerová soudí, že snímek E.T. a další filmy zobrazující přátelské mimozemšťany vznikly ještě v době tichého spojenectví a měly sloužit k přátelskému naladění Američanů vůči návštěvníkům z kosmu. Poté, co se spojenectví rozpadlo, změnil se k horšímu i obraz mimozemšťana ve filmu. Ukázkovým příkladem je TV seriál V, v němž lidé vedou partizánskou válku proti ještěrovitým vetřelcům. Turnerová se zkrátka domnívá, že pravda je na televizní obrazovce a filmovém plátně - stačí jen umět číst mezi řádky. Podobnou manipulací prý prošla i podpora kosmického výzkumu.

Deanová se znovu a znovu vrací k otázce pravdy, která je v medializované době někdy zcela klíčová. Ukazuje, že internet představuje permanentní rozluku s oficiálními příběhy o pravdě, autoritách a realitě. Internet není o zahlcení informacemi, internet je o nové konstrukci samotné pravdy, či spíše o jejím zpochybňování. V kyberii probíhá neustálá diskuse o pravdě a skutečnosti, je to umožněno nesčíslným množstvím webových stránek, alternativních výkladů a kumulací informací, k nimž nejsme s to se vyjádřit. Zejména lidé, kteří s internetem nepracují, se ohánějí tím, že internet mlží pravdu. Neuvědomují si, že obhajují jakousi abstraktní pravdu, která nikdy docela neexistovala. V této době neexistuje žádný veřejný prostor pro volnou, přirozenou, osobní a demokratickou diskusi lidí, kteří se shodují na stejných základních principech a respektují jeden druhého.
A tak někteří lidé věří, že přistání na Měsíci bylo fingované. Jiní jsou přesvědčeni, že Pathfinder ve skutečnosti přistál v Novém Mexiku, protože americká vláda usoudila, že levnější a snazší je manipulovat s médii a technikou, než podnikat nákladný let vesmírem. V Americe se konspiračním teoriím zkrátka daří. Lidé věří, že jejich zemi chce ovládnout papež, že město Washington je vybudováno podle plánu svobodných zednářů (téměř každý, kdo podepsal Prohlášení nezávislosti, byl zednář), že vládu mají v moci komunisté. Američané se obávají cizích národností (Irů, Italů, Němců), cizích náboženství, cizích idejí (komunismu, zednářství), cizích přistěhovalců (Mexičanů), neznámé technologie (televize, počítačů, genového inženýrství) a cizích bytostí, mimozemšťanů. Deanová říká: Tento postoj byl součástí historie amerického chápání vlastní identity, pomohl stanovit význam pojmu americký, pomohl definovat národ. Na tomto základě musíme vnímat fenomén UFO v Americe.

V dalších kapitolách se Deanová opět vrací k motivu lidí unesených mimozemšťany. Autorce ani v nejmenším nejde o odhalení pravdy, jak to s těmi únosy je. To je snad již zřejmé z řečeného. Jednak odhalení pravdy není možné a také v centru zájmu této studie jsou lidé a jejich společenské struktury, nikoliv mimozemšťané. Deanová shrnuje typický průběh únosu:
Žena, případně muž, jede sama v noci autem, nebo právě usíná ve své posteli. Náhle je zaplavena prudkým světlem, vidí kolem malé pohybující se postavy a nemůže se pohnout. Pak se ocitne na místě, kam jela, později, s časovou prodlevou, nebo zjistí, že má náhle naruby noční košili. Obává se, že se jí přihodilo něco zlého, něco, čemu nerozumí. Krvácení z nosu, jemné jizvičky a ranky na těle a pocit chybějícího času přimějí unesenou osobu vyhledat pomoc. Při regresní hypnóze obvykle zjistí, že byla unesena malými šedivými mimozemšťany s velkýma černýma očima. Tyto únosy ji provázely celý život. Vetřelci jí odebrali vajíčka a implantovali jí hybridní lidsko-mimozemský zárodek. Nic a nikdo ji a její děti nemůže ochránit před dalším návratem vetřelců. A celý ten příběh je tak šílený, že je těžké vůbec nalézt slova k jeho popsání.
Příběhy o únosech poskytují program pro organizovanou pochybnost o současném životě. Tyto únosy představují to, čemu říkám důvěrná cizota v mileniální, virtuální Americe, kde předpona techno- smazává veškerou ostrost a jistotu.
Příběhy o únosech jsou vlastně extrémními variantami klasického ufologického tématu: neschopnosti vlády ochránit nás. Od svých počátků na úsvitu studené války až do dnešní doby vysvětluje ufologie nedostatek důkazů rozsáhlým utajením ze strany vlády. Mimozemská technologie je dokonalejší než naše - nelze jí uniknout. Unesení přenášejí tuto nejistotu z nebe nad hlavou přímo do těla člověka. Nejsme bezpeční ani ve svých autech, ani ve svých postelích. Naše těla mohou být prozkoumána i bez našeho vědomí, mohou nám odebrat vzorky DNA.

Jsem tak skeptický, že nedokážu popřít věrohodnost vůbec ničeho, cituje Deanová Budda Hopkinse, který s unesenými lidmi pracuje jako terapeut. K problému skepticismu má autorka zajímavý postřeh. Je mylné se o ufolozích domnívat, že uvěří všemu. Naopak, ufologie je vybudována na základech ryzí skepse. Ufologové jsou skeptičtí ke všemu, co se vydává za pravdu. Nevěř nikomu, zní heslo agenta Muldera.
Jodi Deanová je skeptická vůči technologickému utopismu o prolnutí člověka a techniky: S virtualizací a globalizací se otevírají šance pro nejistotu, pasivitu a ztrátu soukromí. Když už nevěříme nikomu, naše vzájemné vztahy se rozpadnou. Namísto opory v kolektivu se s vetřelci setkáváme sami. Stále sníme o pravdě a ujišťujeme se, že tam někde venku určitě existuje. Nejsme žádní kyborgové. Byli jsme svědky katastrofy Challengeru, jsme obklopeni neznámou technologií.
A dále, stále v technopesimistickém tónu: Naši sousedé jsou nám cizinci. Přátelská koexistence vyžaduje změnu myšlení, přizpůsobivost, toleranci. Je jednodušší na sousedy zapomenout, stáhnout se dovnitř a užívat si kyberobčanství na World Wide Webu. Technologie nám slíbila úsporu času a přístup k informacím. Ale podobně jako Hopkinsovi unesení, mnozí z nás zažíváme pocit chybějícího času. Máme příliš mnoho informací, ale není jich dost k tomu, abychom mohli dělat zodpovědná rozhodnutí, protože si nejsme jistí kontexty, do nichž můžeme tyto informace umístit. S pomocí technologie se z nás stávají cizinci.
Deanová se v doslovu ještě jednou vrací k misi Pathfinderu. Když proběhlo úspěšné přistání na Marsu, začal kolovat žertovný e-mail parodující oficiální popření incidentu v Roswellu:
MARŤANSKÉ VOJENSKÉ LETECTVO VYVRACÍ TEORIE O HAVÁRII UFO. Mluvčí leteckých sil Marsu označil zvěsti, že v poušti u Ares Vallis nouzově přistálo mimozemské plavidlo, za nepravdivé. Na dnešní tiskové konferenci prohlásil generál Rgrmrmy II., že objekt byl ve skutečnosti neškodným meteorologickým balónem, a nikoliv kosmickým modulem. Generál Rgrmrmy II. dále uvedl, že hysterické zkazky o vozítku prohánějícím se po marsovské poušti jsou čirou fikcí, vyvolanou nejspíše pozorováním výbuchů bahenního plynu.
Autorka píše:
Může být náhoda, že Pathfinder přistál právě 4. července, na Den nezávislosti? Film Den nezávislosti zobrazil invazi mimozemšťanů na Zemi; možná měli organizátoři mise na mysli takovou malou invazi na Mars. Tentokrát však lidé nepoužijí počítače k tomu, aby díky nim zvítězili nad vetřelci, ale aby mohli sami zakusit mimozemskou perspektivu. Obaleni sítí informačních technologií můžeme dnes vytvořit věrohodný link prakticky k čemukoliv. Ale najdeme někoho, kdo nám bude věřit?