Probuzení ze sna (Terry Gilliam)

Rozhovor s režisérem Terrym Gilliamem

Asi bych těžko hledal režiséra, který na mě zapůsobil víc než Terry Gilliam. Jeho filmy o kolizi dětské fantazie s realitou světa dospělých a snů s přízemností, Time Bandits a Dobrodružství Barona Prášila, mě oslnily hravostí, pravdivostí a silou své vize, kafkovská antiutopie Brazil je podle mého názoru jedním z nejlepších filmů všech dob. I Gilliamovy pokusy přiblížit se více hollywoodskému kánonu, Král rybář a 12 opic, byly originálním, mistrovským počinem, i když nedosahují intenzity dříve jmenovaných filmů. A pak je tu ještě jeho podíl na démonické šou Monty Pythons Flying Circus. No a teď tu sedí Terry Gilliam osobně naproti mně a přátelsky na mě pomrkává nad sklenkou becherovky, jež mu učarovala stejně jako Čechy. Je 13. února, nacházíme se v kině Aero, kde Gilliam uvádí dva ze svých filmů, starší Život Briana a nejnovější Fear and Loathing in Las Vegas. Z Fear and Loathing jsem viděl jen první polovinu, takže ho nemohu poctivě zhodnotit, ale působil na mě především svou vizuální stránkou, jako kdyby někdo zkusil převést románový proud vědomí na filmový pás. Je to roztomilá fraška o dvou totálně zfetovaných chlápcích, kteří se potloukají životem a hledají jeho smysl, nebo alespoň nějaké ty silné zážitky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Huntera S. Thompsona (u nás vyšla jeho kniha Hells Angels), amerického novináře, který se stal průkopníkem nového stylu žurnalistiky: nesnažit se o nějakou odtažitou objektivitu k popisovaným událostem, ale pořádně si je prožít. Kolem nás se rojí bohémsky vyhlížející dav promísený několika celebritami českého uměleckého života a celý náš rozhovor natáčí z mně neznámého důvodu jakýsi filmový štáb, až z toho má člověk pocit lehkého stihomamu. Ale Terry se stále usmívá jako sluníčko a šibalsky zvedá obočí jako nějaký klon Jacka Nicholsona.

Původně jste studoval politologii a váš Brazil byl mnohem více o politice než třeba pozdější Král rybář. Měl jsem dojem, že Fear and Loathing in Las Vegas se jakožto generační film zase vrací k politickým tématům. Cítíte to také tak?
Ne tak docela. Ten film jsem chtěl udělat už asi deset let, teď jen přišla ta pravá chvíle. Svům způsobem zakončuje sérii filmů, které jsem dělal předtím. Má lidem připomenout, jaké to bylo v 70. letech, že to bylo jiné, než jak ukázal film Boogie Nights. Můj film není o stylu ani o hudbě, je o pocitu, je o tom, jak jsme se tehdy cítili. Politický je v tom slova smyslu, že lidi má přimět k tomu, aby se pokusili znovu prožít to zvláštní šílenství, jaké jsme tehdy prožívali my.
Máte tedy pocit, že žádný jiný film tu dobu ještě nezachytil?
Snad to tak je. Víte, knižní předloha od Huntera S. Thompsona je už pro několik generací Američanů klasikou, časovou schránkou, která to všechno nějak zachytila a uchovala. Je to úžasná a vtipná kniha a já jsem cítil v kostech, že bych ji měl natočit. Také mě zajímá, jak hluboko se do nás od té doby zažrala politická korektnost. Lidé, kteří se narodili později, nemají ani tušení, jaká doba to tehdy byla, takže jsem chtěl s tím vším trochu zatřást, aby si to lidi připomněli.
Je to tedy test, jak dalece jsme zmanipulovaní současnou dobou?
Jasně. Chtěl jsem ukázat, jak jsme dnes všichni umírnění a odtažití, nikdo se už k ničemu nechce vyjádřit jasně a přímo, političtí vůdci nás už nikam nevedou. Chtěl jsem ukázat, že dřív to bylo jiné. Na hrdinech toho příběhu je zajímavé, že to jsou lidé, kteří v sobě chovali velkou naději, a když se věci nevyvíjely tak, jak si představovali, začali se chovat divně.
Film se odehrává v roce 1971. Cítíte k té době nostalgii? Myslíte, že tehdejší svět byl jednodušší a lepší?
Nevím. Každopádně byl víc vzrušující. Protože lidé tehdy šli do všeho víc naplno, soucítili, vztekali se, zkrátka reagovali, takže všechno bylo jakoby na povrchu, všechny ty emoce jste mohl hned vidět. A teď všechno jako by vysublimovalo, zjemnilo se, každý je takový hodný a mírný. Takže jsem si řekl, že se pokusím tu knihu převést co nejvěrněji na plátno - a pak na ni konečně zapomenout.
Když jsem byl před časem v Kalifornii, většina lidí, kteří prožili hippie období konce 60. let, říkala, že díky téhle revoluci drog a lásky se svět změnil k lepšímu.
To určitě. Ale není to jen o hippies, Thompson nebyl hippie, ani já jsem nebyl hippie. To, co se odehrávalo v San Franciscu v polovině 60. let, nebylo o hippies, to bylo o politice, to bylo něco jako vaše Pražské jaro v roce 1968. A když přišli hippies, nějak to nasměrovali jinam. Nekritizuju je, ale nějak se to všechno rozplizlo. Thompsonova kniha je naopak o lidech, kteří chtěli změnit společnost, ale ztratili iluze, když se jim to nepodařilo. Ta společnost se vlastně změnila, ale ne tak, jak jsme si přáli. Byli jsme utopisti, mysleli jsme, že obrátíme svět vzhůru nohama. Takže postavy tohoto filmu mají depresi, mají pocit, že něco prohráli.
Myslel jsem, že utopii zasadil smrtelnou ránu už Orwell se svým románem 1984.
Utopisti tu jsou pořád. Před týdnem jsem byl v posledním socialistickém knihkupectví v Londýně. Bylo plné utopistů.
V Brazilu se vám naopak podařilo mistrovsky zachytit antiutopickou atmosféru. Zajímalo by mě, jak někdo žijící celý život v demokracii dokáže vykreslit tak přesně totalitní režim.
To je zajímavá otázka. Od té doby, co jsem natočil Brazil, mě lidé z Východu říkají: Vy jste to snad musel zažít! Ale lidé z Jižní Ameriky mi říkají, že je to přesně o nich, že jsem musel žít v Chile. A já jsem nežil ani na Východě ani v Chile, ale v Londýně. Všichni umělci jsou tak trochu paranoidní a přecitlivělé bytosti. Dokázal jsem se vcítit do represe, se kterou jiní museli žít - den po dni, rok po roce. V Praze jsem to pocítil už po deseti minutách strávených s nějakým byrokratem na poště. S totalitními režimy je to stejné jako s politickou korektností - stáhne vás k zemi a vy nemůžete říct, co si myslíte, protože byste se mohl někoho dotknout, mohl byste někoho urazit. No a já si myslím, že urazit někoho není tím nejhorším zločinem. Důležitější je pochopit, kde je pravda. Brazil byl pro mě katarzí, vtělil jsem do něj všechnu svojí tehdejší depresi a paranoiu.
Řekl jste, že jste zatím nikdy nenatočil film, který by byl úplně podle vašich představ. Který z vašich filmů jim byl nejblíž a který nejdál?
Hm, záludná otázka! Opravdu nevím, který film byl nejvzdálenější mým představám... možná Jabberwocky, můj první film, protože v té době jsem ještě neměl moc zkušeností. Baron Prášil byl asi nejbolestnější, protože byl tak náročný, jeho produkce byla úplná katastrofa, a protože jsem musel film vystříhat víc, než jsem chtěl, jen proto, abych dostal studio na svou stranu.
Čtete rád science fiction?
Četl jsem, teď už moc času na čtení nemám. Naposledy jsem četl Philipa K. Dicka, to je můj nejoblíbenější autor science fiction.
Rád bych viděl film, který byste natočil podle jeho předlohy.
Několikrát jsem to zkoušel, ale pokaždé to nějak nevyšlo. Vlastně se mi už nechce točit film podle něčí knihy. Při přípravě Fear and Loathing jsem si uvědomil, že točit film podle románu je neuvěřitelná zodpovědnost. Musíte si dát hodně velký pozor, abyste tu knihu nezprznil. Určitě jsem ale Dickovi některá témata ukradl, inspiroval mou fantazii.
Truman Show je úplně dickovský film. Původně mi nabídli, abych Truman Show režíroval. Ale první verze scénáře, kterou jsem četl, byla tak strašně podobná Dickovi, že mi to přišlo jako vykrádání a odmítl jsem.
Jaký je rozdíl ve významu kinematografie mezi Anglií a Amerikou? Proč má člověk někdy pocit, že se celá americká kultura točí kolem filmu?
Amerika je národ založený na snech. Od samého počátku byla Amerika snem, únikem. A film je také únik. Zbytek světa vychází z realističtějších základů, má svou historii. Amerika chce celá utéct před realitou, je posedlá budováním snu. To je možná i síla téhle země, že má tak silnou víru ve sny.
Anglie je zemí, která svůj sen ztratila. Ztratila impérium. Ztratila svůj image největšího impéria na světě, to vše během méně než půl století. Takže Anglie je skvělou zemí pro komedie. Komedie jsou její obranou proti smutku ze ztráty impéria. Británie se často obrací zpět, ke své historii. I Řecko musí mít podobné pocity ze ztráty impéria, protože Římani jim to všechno ukradli. Je to podobný vztah, jaký musí pociťovat Anglie vůči Americe.
Právě jsem četl knihu Aliens in America a tam se píše o tom, že i Amerika ztratila svůj sen. Vlastně dva sny - mýtus dobývání Divokého západu a po katastrofě Apolla a Challengeru i mýtus o ovládnutí kosmu.
Poté, co skončila éra kolonizace, je vesmír pro Ameriku jediným místem, které ještě zbývá dobýt, a já si myslím, že Amerika v tom bude vždy hrát vedoucí roli. V poslední době jsem si všiml, že hodně nových světových letišť je budováno podobně jako nějaké vesmírné stanice. Kosmický design a nemožnost podívat se ven. Myslím si, že nás chtějí připravit na pobyt v kosmu, na dobu, až se bude létat na Měsíc. Chtějí, aby člověk nepoznal žádný rozdíl od obyčejné cesty letadlem. Čím víc času trávím na letištních terminálech, tím víc mám pocit, že jsem připraven i k cestě na Měsíc.
Je zajímavé, že v Dickově románu Do Androids Dream of Electris Sheep? (Blade Runner) kolonizují vesmír jen vybraní, inteligentní lidé. Občané druhé kategorie zůstávají na Zemi. Já jsem přitom nikdy na Měsíc nechtěl. Myslím, že Země je dost úžasné místo. Spíš mě zajímá, jak to udělat, aby se tu dalo žít co nejdéle.
Jste ohledně budoucnosti optimista, nebo pesimista?
Jsem Američan, takže jsem optimista. Už ale nevěřím v utopie, nevěřím v dokonalost věcí. Věci se mění, někdy procházíme lepšími časy, jindy horšími. Teď si myslím, že nás čekají horší časy, ale to neznamená, že pak zase nepřijdou lepší. Každopádně mě budoucnost nedeprimuje tak jako v době, kdy jsem točil Brazil.
Můžete mi říct něco o vašich začátcích v americkém undergroundovém comicsu?
Když jsem se po studiích odstěhoval do New Yorku, měl jsem možnost spolupracovat s Harveyem Kurtzmanem, zakladatelem comicsového časopisu Mad, na časopisu s názvem Help! Kurtzman byl pro celou naši generaci hrdina, skutečný vzor. Help! byl v té době jediný časopis v Americe, který tiskl zajímavé comicsy. Takže všichni lidé jako Robert Crumb nebo Gilbert Shelton, kteří se stali otci undergroundového comicsu, přijeli do New Yorku a kreslili pro nás. Pak se časopis položil a já jsem se přemístil do Anglie, zatímco všichni moji přátelé se stali slavnými umělci z comicsového undergroundu. Kdybych zůstal, asi bych byl teď také v comicsovém Pantheonu spolu s nimi. Jenže já jsem odjel dělat Montyho Pythona.
Počítám, že toho moc nelitujete...
Ne, protože od televizního seriálu jsme přešli k točení filmů a to je to, co jsem vždy toužil dělat. Nechtěl jsem věčně kreslit comicsy.
Sledujete pořád ještě vývoj comicsu? Líbí se vám třeba Frank Miller?
Frank Miller je vynikající. Alan Moore taky. Stejně tak Bill Sienkiewicz. To jsou opravdu obdivuhodně talentovaní lidé. Comics se ale nestane nikdy prominentním médiem, protože se kolem něj netočí dost peněz a protože ho dělají naštvaní lidi, kteří se nechtějí stát celebritami velkého světa. To se mi na comicsu líbí.
Podle některých je ale dnes comics nejmodernější formou umění.
S tím souhlasím, ale nechtěl bych, aby se stal masovou záležitostí. Protože kdyby k tomu došlo, byl by pohlcen velkými penězi a podlehl by korupci. Zatím ještě nevydělává tolik peněz, aby někomu stálo za to zničit ho komercí. Je zajímavé, jak obtížné je comics zpracovat pro film. Většina takových pokusů dopadla hrozně. Comics prostě funguje jen ve svém vlastním médiu. Kdybyste ho chtěl zfilmovat, musel byste ho vlastně přeložit do jiných výrazových prostředků, a to není snadné a možná to ani nejde. Jednu dobu jsem se zabýval myšlenkou zpracovat Mooreův comics Watchmen. Setkal jsem se s Alanem Moorem a on mi řekl, že nemá ponětí, jak z toho udělat film, ale že já na to třeba přijdu. Nepřišel jsem na to.
Máte rád japonské animované filmy?
Manga je fantastická. Jen mě někdy unavuje, jak je úporně násilnická. Mohla by být umírněnější. Ale já tomu násilí rozumím, protože vyvěrá z frustrace. Jen si myslím, že je možné si s frustrací hrát rafinovaněji. Právě to dokáže Frank Miller a Alan Moore.
Když jste začínali s Monty Pythonem, napadlo vás, že se z něj stane kult?
Ne, dělali jsme to, protože nás to bavilo.
Co z uměleckého díla vytváří kult?
Netuším. Doufám, že kult je něco, co není příliš populární. Kdybychom byli absolutně populární, nebyli bychom kult, byli bychom Steven Spielberg nebo George Lucas. Kult ale sám o sobě není zárukou kvality. Znám kultovní díla, která mi připadají hloupá. Já vlastně moc netoužím po tom dělat kult. Spíš jsme chtěli vytvořit něco, co bude inteligentní a lidské.
Pracoval jste na projektu filmu Defective Detective. Co se s tím stalo?
Dlouze a komplikovaně jsme se snažili ten film dostat zpátky od producentů. Teď se to podařilo, takže to můžeme konečně rozjet.
Bude to tedy váš příští film?
Ne, můj příští film se bude jmenovat Muž, který zabil Dona Quijota.
O čem bude?
Přece o muži, který zabil Dona Quijota.