Underground 67m

Od chvíle vstupu do londýnského Undergroundu je cestující pozorován kamerami CCTV. "Pod povrchem nejistot a strachu, tam je podzemní hnutí." (Luis MacNieced)

Underground 67m
Michaela Vlková

G. mě asi špatně pochopil. Mr. Brown, na kterého mi dal telefon, sice dělá do podzemí, ale jedná se o katakomby v Kentu. Chvíli jsme se dohadovali a on pak poznamenal, jak je to pozoruhodné, že hledám informace zrovna o londýnském Undergroundu, protože v tom případě bych se měla dát do kontaktu s London Underground Society, což je skupina lidí, která jej zkoumá.
Pak ještě říkal něco o tom, že někdo z nich věří, že některá z tras Undergroundu končí právě v kentských katakombách. Ale to už bych se moc rozpovídal, tak se ozvěte, až se sem budete chtít přijet podívat. Jo a v ČR má Společnost také jednoho člena.

Se Společností se však nedá spojit, neexistuje na ni žádné telefonní číslo.

Rozvoj podzemní verze Londýna začal už římskými inovacemi v tehdejším Londiniu. Od té doby se nezastavil a k tomu se používaly nejrůznější triky. Stavitel Brunel pro svůj tunel pod Temží napodoboval techniku podzemniho brouka teredo navalis, který pracuje svými dvěma ulitami přisátý k zemi. Tunel se mu ale nakonec zatopil.

První trasa Undergroundu - Metropolitní - byla oživena 1863. Vagóny byly rozdělené podle tříd (první plná koberců, polstrování a zrcadel). Míra fluktuace obyvatel, kterou Undergound umožnil, byla úžasná a ovlivnila život na povrchu, i když ne zcela tak, jak si to někteří představovali v podobě úplného očištění ulic od ruchu a špíny. Tehdy se totiž zdálo zcela logické postupně pod zemí propojit chodby se službami.

Cesta prvními vlaky byla ovšem pekelná. Původně totiž jezdily vagóny bez oken, protože ta se zpočátku zdála zbytečná - v metru přece není žádná zábavně rychle se pohybující krajina, která by se dala pozorovat. Nástupiště byla plná kouře z lokomotiv, přestože v tomhle ohledu se objevilo několik zlepšováků, jako filtrování kouře skrz vodu a vypouštění až po výjezdu z tunelu. Ovšem nic jako pařížské metro, kde jednu dobu vlaky při vjezdu do stanice experimentálně vystřikovaly vůni.

Ani dnešní Undergound v ranní špičce, zvláště v některých částech, není daleko od scény z apokalyptického filmu o ohni. Jediným místem k přežití se jeví konec vagónu s otevřeným oknem, kterým do vlaku fouká o několik stupňů chladnější vzduch - nevadí, že plný asbestového prachu, který se nočnímu asbestovému vlaku nepodařilo vysát.

Některé trasy, jak se zdá, mají speciální vlastnosti. Picadilly line (tmavě modrá) například končí přímo v terminálech největšího londýnského letiště Heathrow. Z pekla přímo do nebe.
Jubilee line (stříbrná), jejíž dokončení se plánuje přesně na přelomu tisíciletí, přinese zase spojení s Greenwichem, sídlem observatoře, kolem které se vše točí. Bod nula.) a stavbou Dome 2000, kontroverzní obrovské kosmické kopule, jejíž přesný účel, kromě místa nejlepší party Silvestra 2000, není znám.
Circle line (žlutá) jezdí dokola, po třinácti mílích projíždí vlak stejnou stanicí. Cestovat jí tedy znamená bezútěšně nekonečný trip. Umožňuje zažít opojný pocit opakovatelnosti, přemožení filozofické nemožnosti vstoupit dvakrát do téže řeky, podobný pokusu přežít vrchol páter nosteru. Circle line vznikla po několikaletých rozepřích propojením centrálních stanic Hammersmith & City Line a District Lines. Není tedy sama sebou ničím kromě absolutního prostoru mezi.

V podivném anglickém filmu, na jehož název si už dnes nikdo nevzpomíná, jsou stále funkční podzemní dráhy jediným fragmentem světa, který zmizel díky jakési katastrofě. Děj se spřádá okolo rodiny, která žije na Circle line. Možná, že právě tenhle film inspiroval Kustaricu k jeho snímku Undergound, který mimo jiné popisuje život skupiny lidí v podzemí. Hodiny kdosi pravidelně posouvá dozadu a čas tak plyne pomaleji. Jiným opakovaným mýtem v Undergroundu je deziluzorní vzájemné propojení podzemních chodeb v kontinentálním měřítku.

Do roku 1906 neexistovala žádná souhrnná mapa tras londýnského Undergroundu. Důvodem byla rozdílnost vlastníků jednotlivých tras, kteří se až nyní rozhodli vytvořit jednu mapu a sloučit se v Underground. Přestože majitel Waterloo & City line jako jediný s touto konspirací nesouhlasil, jeho trasa se na mapě objevila také.

Produkce souhrnné mapy trvala několik desetiletí. Čím více se autor snažil o pravdivý stav mapy, tím nesrozumitelnější se jevila. H. Beck strávil třicátá léta tvorbou nejrůznějších variant takové mapy. Některé dokončil a odevzdal, jiné si pravděpodobně dělal pro potěšení, z obsesní touhy vytvořit dokonalou mapu. Na jeho návrhu je nakonec založena mapa používaná dnes, čitelná, ale zároveň zavádějící.
Cizinec je po příjezdu do města téměř okamžitě vybaven mapou Undergroundu, která se ze všech ostatních vodítek pro orientaci zdá nejspolehlivější. Umožňuje přemístění z bodu A do bodu B, přičemž vzdálenosti jsou najednou abstraktní, stejnějako místa nezbytně míjená cestou. Dotyčný se naučí pohybovat podle těchto bodů i když občas propadá nejistotám, když se na povrchu ukáže, že bod C je vlastně těsně vedle bodu D, a přitom k dosažení D z C musel použít několik přestupů. Poznávání města se tak děje paralelně v podzemí a nadzemí a také konfrontací obojího, protože čas i prostor jsou relativní.

Nedávno vydaná mapa, míněna spíše jako suvenýr, odhaluje skutečnou topologii stanic a jejich průměrnou relativní vzdálenost. Vzbuzuje zvědavost, ale přináší zklamání. Úplně pravdivá mapa není totiž zidealizována, prozrazuje skutečnou koncentraci stanic v určitých oblastech a boří tak estetickou představu o ideálně rozprostřeném městě (po římsku). Dokonalost tudíž není úměrná pravdivosti, jak vyplývá i z Borgesovy povidky o snahách vytvořit nejlepší mapu končících v úplném pokrytí mapovaného území danou mapou.

Navíc, kompletní mapa londýnského podzemí by měla vedle tunelů Undergroundu obsahovat i všechny soukromé chodby a tunely, katakomby, rozsáhlé vinné sklepy, několik tras potrubní pošty, tajné tunely pro distribuci bankovek přímo z Bank of England, používané i zavřené stanice, telekomunikační a elektrické kabely, vodovodní a plynové potrubí a odpadní kanály. Do té doby musíme uznat nezbytnost chaosu podzemí, jehož existenci připomínají tisíce více či méně ošoupaných a nečitelných poklopů po celém Londýně.

Existuje asi 40 zavřených stanic Undergroundu. V některých z těchto podzemních fosílií se čas zastavil už na konci století, někde jsou ještě vidět staré plakáty, jako prý na stanici King William St. (ke které vedl zvláštní tunel) s nápisy jako: Careless talk costs lives.
Muzeum dopravy organizuje exkurze do uzavřených stanic. To platí ale jen o těch uzavřených nedávno. Do těch starších se dostat nedá. Stejně o nich skoro nikdo neví.

Zmizely z map. Down Street. Castle Hill. King William Street.

vividi@geocities.com