Mind the London

Přechod z hi-tek terminálů letiště Heathrow, jeho lomených betonových ploch, prosklených chodeb a tlumených podlah, do haly vířící polychromovým davem, předvoj dojmů z ulic samotného města. Cesta do nitra temnoty vede fraktálovým chaosem. Pokerová maska imigračního úředníka za pultíkem.¨

Mind the London
Ivan Adamovič
foto: Adam Holý

Novináři? O čem tu chcete psát?
Reportáž z Notting Hill Carnivalu.
Cože? Něco takového Čechy taky zajímá?
Je to největší evropský karneval, pane.
Pas se s mlasknutím zavřel. Výraz úředníka nemohl být v tu chvíli unavenější.
Jděte, říkal němý pohyb jeho brady, jemný jako poskočení minutové ručičky na chromovaných rolexkách.
(Konec pokusu o Gibsona.)

Kápo nám sehnal bydlení u jedný dost vypečený partičky mladejch lidí. Technickej suport kapely Alabama 3. Možná bychom je mohli považovat za typickou londýnskou mládež, jestli něco takovýho vůbec existuje. Na první pohled to vypadalo jako něco mezi squatem a hodinovým hotelem.
Bylo skoro poledne a ze dveří na nás vejral rozespalej obličej nějakýho chlápka.
- Čau, ty seš Niall?
- Niall tu teď není, ale pojďte dál. Vítejte v mým domě, dodal, abychom věděli, na čem jsme.
Rodrigo, kterej z Prahy přiletěl o dva dny dřív, na nás vykouknul jako rozespalá sůva ze svýho pokoje. Vyspával divokou pařbu z minulý noci (viz jeho klubovej raport).
Adam se uvelebil v Rodrigově bejváku, mně přidělili pokoj nasáklej Hugo Bossem. Všude se válely kusy spodního prádla, na stole šílenej bordel, vzkazy, knihy, roztržené dopisní obálky, rtěnky, platíčka s pilulkami Monday až Sunday a tak pořád dokola, pokojíček něžné neznámé Londýňanky.
Večer, po procházce městem, pokračujeme v inspekci baráku. Bydlí v něm neurčitej počet lidí zhruba našeho věku. Postupně zjišťujeme, že to je spíš open house než hotel, alespoň od některejch se pán domu nestydí vybírat nájem. My platíme kartóny Camelek. Pozdějc mi někdo řek, že mladí britští pařani zbožňujou český Startky. Chutnaj prej trochu jako Marlborky, ale navíc jsou správně dekadentní.
Scházím do setmělý kuchyně, kde se už Rodrigo druží s dalšíma třema maníkama a jednou holkou. Konečně poznávám Nialla. Než budu pokračovat, malej průzkum okolí:
Pro Angličany je dům jenom stroj na bydlení, le Corbusier by zaplesal. Bordel a špína jsou udržovány jen kousíček za okrajem o něco uklizenější plochy osvětlený lampičkama. Něco jako obývák. Celou půlku zabírá dýdžejská souprava, kterou prej občas opráší pro nějakou párty. Souprava je pod proudem celejch pět dní, který tu trávíme, možná je to takovej stendbáj stav, jako servr, nikdy se nesmí úplně vypnout, jinak by umřel její duch. Celou tu dobu na nás z tmavýho kouta žhnou červený očíčka diod a z repráků tichoulince šumí statika.
Jinak gauč a televize. Na stolku replika pistole, kolem gauče obrovský figurky Simpsonů, na stropě se mihotá UV trubice, vedle telky vyhřezlá videokazeta s Mechanickým pomerančem.
V kuchyni se paří asi v tomhle pořadí. 1. Vodka. 2. Tráva. 3. Peppers. 4. Hašiš.
Trocha vysvětlení. Peppers se učeně menuje amylnitrát. Prodává se v sexšopech, těkavá látka, kterou šňupou buzny před orgasmem. Lahvička koluje.
- Co to dělá?
- Nadechni se toho zhluboka a uvidíš. A radši si na to sedni.
Nadech jsem se zhluboka. Za dvě vteřiny se spouštím podél lednice na zem. Ostatní se smějou: - Tak tohle to dělá.
Chvíli máte pocit, že vám uletí hlava. Rozpumpuje se vám krev, někdy tak silně, až se vám dělaj před očima mžitky, takže jsem to nejdřív měl za halucinogen. A taky to uvolňuje svěrače.
- Kde tu máte hajzl?
Koluje trubička s hašišem. Nádech a: - BUM Šivááá!
BUM Šiváááá! BUM Šivááá...
Jeden maník vykládá, jak viděl hulit nějakýho cizince, kterej po každým natáhnutí povidal jenom: BUM!
Společnost se hihňá.
Hihňaj se ještě víc, když se s baterkou pokoušim, zřejmě ze všech nejstřízlivější, opsat název amylnitrátu z lahvičky. Nechápou.
O nohy se nám otírá kočka. Pohoda. V koutě na mě něco barevně bliká. Pohoda.
Koukám oknem do zahrady. Na betonový zádce se na mě šklebí velkej nápis. MIND THE GAP.
(Konec pokusu o Welshe.)

Přestanu blbnout a budu psát jako za sebe.
Kde začít? Možná pocitem z metra. Metro, které člověka vcucne hned po příletu na letiště, zvláštním způsobem Londýn symbolizuje. Jednak tím, jak tu demokraticky a multikulturálně sedí cestující skoro všech společenských kategorií a tím, jak tu nikdo nic neřeší. Nikdo se neprudí, když si dáme batoh do uličky, nikdo tu nic neřeší, jen ho mlčky překročí. To snad není gentlemanství, spíše postkoloniální nihilismus bývalého impéria, které i v dekadenci zachovává zvláštní, zažranou důstojnost a klid.
Šaty. Když si budete všímat, v čem tu lidé chodí, začne vám přecházet zrak. Co člověk, to originál. Co oblek, to vkus, nenápadná elegance, invence. Češi jsou v tomhle proti Angličanům šediví jak myšky. Rodriguez měl správný postřeh, s teniskama se tu člověk nechytá. I sebealternativněji se tvářící mládenec kolem dvaceti má na nohou kvalitní kožené boty a někdy dokonce místo trika košili.
Lidi. Jako pokaždé mě vyvede z míry množství černochů v davu na chodnících. A ještě víc mě vyvádějí z míry spousty krásných prsatých černošek. (Ptal jsem se kamaráda Cyrila, jestli je pro bílého Londýňana těžké chodit s černoškou. Prý je tu mnohem těžší překonat rozdíl mezi společenskými třídami než mezi rasami.) Černoši vám ale dají dost výmluvně najevo, že o vás nestojí. Není v tom žádná arogance, ale přezíravý nezájem.
Mezi námi, oni o vás moc nestojí ani bílí Londýňané. Jsou zdvořilí, ale mají za ta léta multikulturního kolonizování hlavního města vypěstované bariéry nevstřícnosti.
Když už budu pokračovat v té politické nekorektnosti, mimořádný význam mají pro Londýn asijské menšiny. Prakticky v každém malém krámku s potravinami (a velké tu skoro neuvidíte) stojí za pultem Ind. Skoro se zdá, že bez asijských přistěhovalců by se infrastruktura služeb města okamžitě zhroutila. Je to úplně jiné soužití, než na jaké jsme zvyklí tady.
Londýn vás přjme ochotně do náruče, ale nebude vás mateřsky pohupovat. Když jsme začali domlouvat kontakty a rozhovory, rychle jsme zjistili, že v Londýně není problém nechat se unášet proudem - je tak dravý, že vás to zpočátku uspokojí -, ale je strašně těžké pokusit se v tom proudu dosáhnout vlastních, předem stanovených cílů.
Změnil jsem názor na mladé Angličanky. Dřív mi drtivá většina z nich připadala ošklivá a nafoukaná. Teď jsem zažil něco jako prozření. Londýňanky jsou možná na první pohled obyčejné, ale na druhý v nich najdete hloubku, styl a ... krásu. Jsou vážně sexy.

Jako město je Londýn na první pohled trochu znepokojující. Nepřehledná změť, v níž jsou pro cizince jedinými záchytnými body stanice metra a inženýrsky dokonalý plánek jeho tras vytištěný na kdejakém prospektu. Problém je, že Londýn nemá centrum, nemá nic, o čem bychom mohli říct, že jsme uprostřed města, všechna náměstí známých jmen se vám ztratí z dohledu, jakmile od nich urazíte dva domovní bloky, takže já osobně jsem se pohyboval nejčastěji po úsečkách ohromného T narýsovaného ulicemi Charing Cross Road, Oxford Street a New Oxford Street. Na Charing Cross Road je zhruba polovina všech důležitých knihkupectví a antikvariátů, které byste mohli v tomhle městě potřebovat. Z těch ostatních doporučuji alternativní knihkupectví Compendium poblíž stanice metra Camden Town.
Velikost Londýna je zrádná. Co se na plánku jeví jako kousek (zvyk používat na londýnský plánek pražská měřítka), to můžete jít pěšky třeba hodinu. Když jsem si při minulé návštěvě města (konference o fantasy literatuře loni v říjnu) postěžoval Robertu Holdstockovi, že jsem nestihl zpáteční letadlo, pokýval chápavě hlavou: Ivan, London is HUGE!

O víkendu jsme toho moc nepořídili, v pondělí byl navíc státní svátek. Naše londýnská dopisovatelka Míša Vlková nás vzala v neděli večer na party do klubu 333. Party se jmenovala Crash Diana. Ano, ten den to byl právě rok od smrti lady Diany. Naštěstí se žádná procesí nekonala, jen jedna suchá zmínka v televizních zprávách. Nevěděl jsem, že to je známý klub. Nevěděl jsem, že Aphex Twin, který nám hrál do tance, je nějaké známé jméno. Nejdřív klub: přízemní místnost ve tvaru písmene L, zhruba v jedné půlce je prostor pro tančení, tak malý, že se tam pohodlně vejde tak patnáct, dvacet lidí. Ale kolem je spousta magických prostůrků, zákoutí, chodbiček, nahoře úžasný bar, červené stěny, dost hlasitá hudba pomalejších rytmů, koutek s asijskou kuchyní, tak tohle je asi chill out made in London. Je to strašně tarantinovské nebo welshovské, jen stoly, židle, popíjející lidi (mlčí, neslyšeli by se) a kulečník, kolem kterého se plouhají dvě slečny a strašně špatně, ale s úžasným zaujetím hrají. Aphex Twin pouštěl sérii dost divných mixů a zvuků, vesměs ve zběsilém tempu, ale měnil rytmus tak často a drasticky, že jsem měl pocit, že lidi pomalu odpadají, nikdo to nevydržel moc dlouho, na tenhle experiment se prostě nedalo tancovat. Míšin přítel Andy, který nás do klubu pozval, celou cestu domů blouznil o tom, že na Aphexe nikdo nemá.
Když nás Andy zval, prohodil, že se šušká, že by na party mohla přijít i Björk. Zeptal jsem se u vstupu: Nemá sem náhodou dneska přijít Björk? Měli byste vidět ten politováníhodný pohled, kterým jsem byl obdařen.
Na stěny se promítaly virtuální portréty lady Di vytvořené kyberumělcem Rokebym. Promítání filmů nebo diáků na stěny je jedno z poznávacích znamení londýnských parties. Letáček s programem lákal: Prepare yourself for the second coming of Diana! Trochu slovní hříčka, může se to překládat jako zmrtvýchvstání Diany, nebo jako její druhý orgasmus.
J. G. Ballard jako by se na nás vyklonil z kyberprostoru a na jeho pleši se zatřpytil stroboskop.

Nedělní a pondělní odpoledne jsme trávili na Notting Hill Carnivalu, ale o tom blíže reportáž od 41200. Těžko k tomu dodat něco víc. Snad jen že pořadatelé našich hromadných akcí by si mohli vzít příklad z britské policie, která ten miliónový dav dokázala docela slušně zorganizovat, a ze samotných hudebníků, kteří vážně přestali hrát přesně podle zákona úderem sedmé.

V pondělí večer jsem začal obtelefonovávat lidi, se kterými jsem se chtěl setkat. A tam to začalo nějak váznout. Měl jsem v plánu navštívit nějaký místní pohanský spolek, měl jsem tip na multimediální japonskou umělkyni Kazuko Hóki, plánoval jsem setkání s Mikem Horshamem z Tomata, hodně jsem si sliboval od interview s módní redaktorkou časopisu iD, ale ke všem jmenovaným jsem se pořád nemohl dovolat. Utěšoval jsem se tím, že pořád mám v rukávu eso, předem domluvený rozhovor s architektem Janem Kaplickým, který v Londýně žije a tvoří již desítky let a má mít v Praze koncem roku výstavu. Myslel jsem, že rozhovor s ním bude ústředním v tomhle čísle. Všechno bylo jinak, nakonec se Kaplický ukázal jako největší problém. Na rozhovor v Londýně neměl čas, v Praze jsem se s ním pak minul a když jsme se domluvili na písemném interview, na poslední chvíli mi oznámil, že se mu nelíbí naše otázky. Další důkaz, že architekti jsou vážně divní. Na výstavě tohoto pána, který nedrží slovo, mě teda určitě nikdo neuvidí.
Ani další rozhovory nebyly bez problémů, Horsham měl přes veškerou vlídnost na nás jen dvacet minut, módní redaktorka iD (hrůza se k ní vůbec přes sekretářky prodrat) se taky každou chvíli dívala na hodinky, ale to je život. A další ukázka proměnlivé, neklidné tváře Londýna.

Když pojedete do knihkupectví Compendium, nezapomeňte se (o víkendu) stavit na slavném trhu Camden. Jestli chcete v Londýně koupit něco zajímavého, pak určitě začněte tady. Jednak tu mají věci, které v centru nepotkáte, a ceny jsou tu podstatně nižší. Desítky a desítky stánků s antikvárními knihami, suvenýry, šaty, new age proprietami, je tu speciální obchod s hlavolamy a Adam objevil stánek nabízející disko-koule! Ke konci prohlídky a nákupů si můžete dát za tři libry misku se smaženými nudlemi a kuřecím masem u jednoho ze stánků s asijskými dobrotami.

Poslední den jsme se ještě stačili stavit v internetovém doupěti Backspace (www.backspace.org), kam nás nasměrovala Michaela. Jedna nevelká místnost na břehu Temže, plynutí vody za oknem podle Míšy symbolizuje neustálý tok dat kyberprostoru a zároveň živelnost a pomíjivost. Hovořili jsme s jedním ze správců Backspace, upovídaným Johnem. Backspace založil James Stevens, dříve člen úspěšné firmy webového designu Obsolete, nyní specialista na zakládání prostorů. Backspace je něco víc než internetová kavárna, je to tvůrčí prostor pro lidi, kteří chtějí být nezávislí. John se opájel faktem, že Backspace není dotovaná vládou, což je jinak v Británii zřejmě běžný jev. To je podle Johna také důvod, proč je establishment, institucionalizovaný svět dospělých, v Británii pod značným tlakem - protože díky štědrým kulturním programům a dotacím si může kreativní mládež narušující staré pořádky dovolit odejít ze závislosti domova a alespoň částečně se postavit na vlastní nohy v nějaké umělecké komunitě.
John tvrdí, že londýnské metro je přímo symbolickým znakem tvůrčího podhoubí Londýna. Na povrchu nikdo netuší, jak to v podzemí žije. Kapitalistická společnost začíná šílet, protože už nestíhá tempo změn, říká John. Už není čas tvořit jako dřív, přichází čas samplování. To je Londýn. Londýn je postavený na dynamice světla a tmy. Tma, to je náš export imperialismu do světa. To my jsme stvořili Ameriku. Světlo je symbolem neustálého tvůrčího vření. Balance mezi tím definuje Londýn. Město umělců, designérů a spisovatelů.
John by se měl vážně stát kazatelem.

A teď doopravdy Gibson, o Londýnu:
Vůbec to nepřipomínalo Tokio, kde minulost, tedy všechno, co z ní zbylo, se piplalo s nervózní pečlivostí. Tam byla historie množstvím, vzácnou věcí. Zde to byla sama podstata věcí, jako by Město bylo jediným porostem z kamene a cihel, nespočetné vrstvy informací a významů, epocha na epoše generovaná přes propast staletí podle diktátu několika dnes nečitelných hvězd obchodu a impéria.
(Zběsilá jízda, str. 13)

Je to tak. Londýn vůbec nepřipomíná Tokio.
Náš fotograf Adam byl Londýnem nadšený. Já také. Byl jsem v něm počtvrté, ale teprve tentokrát jsem mu přišel na chuť.
A chci tam zas.
Mind the gap.