Zines, Mags & Magazines

Londýn můžete obdivovat kvůli mnoha věcem. Třeba kvůli Big Benu. Nebo kvůli klubům. Kvůli pivu. Kvůli podnebí... Vyberte si. My vydáváme časopis. A tak máme rádi Londýn i kvůli časopisům, které tam vycházejí a které čteme.

Zines, Mags & Magazines
(i-D a ty ostatní)
Ivan Adamovič, 41200, Honza Babka

i-D
Británie není takovou Mekkou alternativních časopisů jako třeba Kalifornie. Trh je tu přece jen menší oproti Americe a uživte časopis pro nějakých mizerných 80 miliónů potenciálních čtenářů. Většina nekomerčních nebo příliš odlišných projektů zkrachovala, například vynikající kyberpunkový časák BLACK ICE hned po prvním čísle. O co je tu méně alternativních titulů, o to víc alternativy prosakuje do hlavního proudu. Anebo možná je to alternativa, která se za hlavní proud maskuje? Těžko říct. Vlajkovou lodí časopisů, které udávají styl pro ne úplně komerčně žijící mládež je i-D.
Byl založen v roce 1980 a spolu s časopisem THE FACE byl prvním stylotvorným časopisem pro novou mladou generaci. Je spíš na prohlížení než na čtení, text kapituluje před obrazovým doprovodem. Desítky stran s módou, místo dlouhých článků tu často najdete jen krátké anotace a oznámení o tom, co se kde děje podstatného, plus pár rozhovorů. Na všech obálkách i-D je ženský obličej s jedním okem zavřeným nebo přivřeným. Tak se i-D pozná. A také tak, že pro něj fotí jedni z nejlepších světových fotografů, například Juergen Teller.
O koncepci časopisu hovoříme s jeho manažerem Davidem Pepperem. Podle jeho podání je i-D mluvčím street culture, kultury ulice. Chtěli jsme reprezentovat kulturu ulice a i když teď tiskneme hodně módy, pořád máme kořeny právě zde. Odtud jsme vyšli.
Kultura ulice, to se snadno řekne, ale co si pod tím konkrétně představit? David Pepper se zhluboka nadechne a spustí: Jde o to, že lidé na ulici mají najednou větší vliv, že lidé na ulici prostě jen bezmyšlenkovitě nepřebírají, co jim módní trendy nabídnou, ale že jsou schopní si sami vybrat. Jde o jejich vliv, který mají zpátky na společnost. Oni sami se rozhodují, co bude teď v módě. Bez kultury ulice by nebyly Levisky ani Coca-cola, lidé sami způsobili, že se tyhle věci staly populární.
Věci, které si ulice vybere, fungují. Věci, které se ulici někdo snaží vnutit, přirozeně nefungují a nepřežijí. Jestli bychom měli hovořit v rámci technokultury, o kterou se váš časopis zřejmě zajímá, pak například vazby mezi mladými lidmi z ulice a produktem Sony Playstation jsou velmi silné. Sony dokázala seznámit s videohrami i ty, kteří se o ně dříve nikdy nezajímali, dokázala dostat herní konzole do nočních klubů, jejich první hry se poučily z toho nejlepšího v tehdejší taneční hudbě a využily to v hudebním doprovodu ke hrám. Sony ukázala, že počítačové hry nejsou zábavou pro děti, ale i pro lidi přes dvacet. To byl fenomenální úspěch. Na druhé straně taková firma jako např. Sega nikdy mezi tuhle generaci v takovém měřítku nepronikla. Neměli technicky horší elektroniku, ale jejich marketing vůči kultuře ulice naprosto selhal. Nyní raději úplně upustili od používání názvu Sega a vyvíjejí aktivity pod značkou Dreamcast. Dalším příkladem toho, co akceptovala kultura ulice, je třeba sportovní oblečení nebo džíny nebo G-Shock hodinky od Casia. Zkrátka, o něčem ulice rozhodne, že to vezme za své, a něco jiného naprosto ignoruje. Nejde o horší kvalitu, ale o horší komunikaci mezi výrobcem a ulicí. Lidé kolem dvaceti let jsou tím hlavním a rozhodujícím faktorem při rozhodování, co se ujme a co ne. Přitom jde asi jen o 5 procent lidí.
David Pepper pokládá i-D za poměrně nekomerční časopis, oproti časopisům jako LOADED nebo FHM, které se podle něj od ulice příliš vzdálily. i-D má náklad 50 000 výtisků, což je myslím slušný náklad k tomu, abychom zůstali tím, čím jsme. Kdybychom se pokusili dosáhnout nákladu čtvrt miliónu, museli bychom jít dolů s kvalitou obsahu. To by už nebylo i-D. i-D je poměrně úzce zaměřené na určitou skupinu mladých lidí, kteří udávají pouliční kultuře tón. Časopisu THE FACE například nedávno poklesl náklad skoro o třetinu a já si myslím, že to bylo právě přílišnou komercionalizací něčeho, co původně tak komerční nebylo.

TI DRUZÍ
i-D rozhodně stojí za prolistování. Na anglickém časopiseckém trhu však dominují tituly jako FOR HIM MAGAZINE (FHM), DAZED nebo LOADED. Vlastně je to malý div. Pánské časopisy se totiž nikde v Evropě moc neprodávají. Tyto ano. FHM prodá od každého čísla tři čtvrtě miliónu. Anglii totiž před nemnoha lety zaplavila vlna takzvaného neochlapáctví (neoladism). Byla reakcí na usedlé časopisy pro střední vrstvy, omezené příliš mnoha konvencemi, a na příslušný životní styl. A tak se zrodily časopisy, jejichž cílovou skupinou jsou mladí Angličané, kteří se chtějí bavit, pít, obdivovat krásné ženy, tolerovat drogy a nechtějí moc přemýšlet.
Svým způsobem jsou tyhle časopisy zábavné a často i užitečné, například s jejich bizarními rubrikami Jak na to..., kde se třeba dočtete, co všechno lze vyčíst z vlastních zvratků nebo moče (a to byste se divili!), jak zdokonalit umění masáže klitorisu nebo jaké jsou nejbolestivější způsoby smrti. Stránky těchto časopisů jsou plné žebříčků, módy, profilů slavných lidí, akčních reportáží, informací o drogách a rychlého životního stylu.
Překvapující je jejich uniformita. Naprostou většinu anglických časopisů pro mladé muže navzájem vůbec nerozlišíte a FHM poznáte jen tak, že je ze všech nejtlustší (někdy má i přes tři sta stran). Žádný z nich se neubrání módním a marketingovým vlnám, takže když jsme byli v Londýně my, z každé obálky se na nás usmíval Mulder a Scullyová v rámci propagačních článků na Akta X - film.
Samostatnou kapitolou je TIME OUT, přehled kulturního dění v zemi, jehož masový náklad i atraktivitu by mu mohly naše kulturní přehledy jen závidět. Když přijedete do Londýna, tenhle časopis si prostě koupit musíte. (Když jsem se ptal Davida Peppera z i-D, proč je na jejich budově velký nápis TIME OUT, řekl skoro provinile: Víte, TIME OUT nás vlastní.)
Nás ale budou zjímat trošku jiné tituly.

MIXMAG
Jeden z nejstarších a nejlepších měsíčníků o taneční a klubové scéně v Británii, který vděčí za své renomé především svému dlouholetému šéfredaktorovi Domu Phillipsovi. Dlouho vycházel pod malým vydavatelstvím, ale před rokem a půl byl koupen velkým americkým koncernem, což se naštěstí neodrazilo v koncepci, ani obsahu časopisu. Je nejprodávanějším magazínem o taneční hudbě na světě, disponuje rozsáhlým kalendářem akcí a snaží se sledovat poslední hudební trendy. Má příšernou grafiku, ale zvyknete si.

MUZIK
Mainstreamová odpověď na Mixmag. Časopis, který začal vydávat koncern IPC Magazines (vydává mimo jiné Melody Maker) přibližně před dvěma lety s úmyslem útočit na dominantní pozici Mixmagu. Veden editorem Pushem (který z časopisu v září tohoto roku odešel) vyrukoval Muzik s ambiciózní grafikou (náročné originální fotomontáže pro každou cover story) a zajímavým konceptem, který ovšem redakce neudržela. Dnes Muzik za konkurencí zaostává už nejen profesionalitou článků, ale i aktuálností. V současné době je šéfredaktorem Ben Turner, kterého hudební redakce Živlu upřímně nenávidí za jeho reportáž o taneční scéně v Praze.

THE FACE
První číslo časopisu vyšlo v květnu 1980, stálo 60p a mělo 62 stránek. Tehdejší editor Nick Logan jej dával ještě s jedním kamarádem dohromady po večerech a víkendech ve svém činžovním bytě. Šlo o pravděpodobně první z nových časopisů, které se měly soustavně věnovat popové hudbě, nočním klubům, pouliční módě a britské mladé kultuře vůbec. O osmnáct let později je THE FACE základním kamenem stylu, který považujeme za londýnský nebo britský. Má 216 stránek, stojí 2 libry 40, editorem je Adam Higginbotham a Nick Logan má u svého jména v tiráži uvedenou poznámku Editorial Direction. THE FACE je mezi ostatními časopisy v Londýně výjimečný především svojí schopností pružně reagovat na dění na ulici, v klubech i na molech módních přehlídek, při vyváženém balancování mezi undergroundem a popem. Mezi největší úlety poslední doby, které Živel hodnotí zvláště kladně, patří seriózní studie o tom, proč nosit (nebo nenosit) vojenské kalhoty.

MINISTRY
Zajímavý marketingový pokus známého londýnského klubu Ministry Of Sound proniknout na mediální trh. Proč ne, když může Manchester United vydávat vlastní časopis o fotbale?
Ministry se pokouší (zatím celkem úspěšně, vychází však pouze osm měsíců) křížit to nejlepší z THE FACE a MIXMAGU. Originální fotografie a zajímavé koncepty společně s nekompromisně nejlepší grafikou mezi hudebními časopisy dělají z MINISTRY nejambicióznější časopis letošního roku. Časopis se zcela evidentně nebrání přesahům, ale pole své působnosti má jednoznačně vymezené mezi taneční hudbou a klubovým životem. Jisté nadržování vydavatelskému klubu se předpokládá, ale není tak silné, jak by se dalo čekat.

JOCKEY SLUT
Tento časopis sice není z Londýna, ale minout jej nemůžeme. Opravdová lahůdka mezi časopisy o taneční hudbě pochází z Manchesteru. Na hudební scéně velmi respektovaný časopis tvoří přes sto stránek naprosto originálního konceptu i designu - mimo jiné fotoreportáž z ledničky LTJ Bukema, či přehled o tom, kdo ze slavných lidí na taneční scéně zaplatil kolik za své logo.
S nákladem okolo patnácti tisíc kusů je Jockey Slut považován za undergroundové médium, ale pokud se chcete něco dozvědět o taneční hudbě a ještě se navíc dobře pobavit, možná bude dobré začít právě s Jockey Slutem. Editory jsou Paul Benney a John Burgess. Zatleskejme jim.

THE WIRE
Jestli hledáte skutečně undergroundový a zároveň progresivní časopis o moderní muzice, pak čtěte THE WIRE. Tenhle magazín vám na rozdíl od většiny ostatních neukáže obrázky nadšeně tančících slečen, zato vás jistě navede na stopu té nejzajímavější (a nejobtížněji sehnatelné) hudby současnosti. Podtitul časopisu zní adventures in modern music a články tematicky sahají od nejnovějšího drumnbass přes jazz a klasiku až po world music. The Wire je opravdový unikát. No považte, který časopis si dnes dovolí dát na titulní stranu jednou Yoko Ono, pak Autechre a jindy zase Can?

BIZARRE
A teď trochu extrémnější kousek. Časopis BIZARRE je něco, co nemá konkurenci v nám známém světě médií. Původně dvouměsíčník, který teprve letos na jaře začal vycházet v měsíční periodicitě. Pokud vás zajímá vše o trestu smrti (včetně fotografií samozřejmě), máte rádi články o mladých Japoncích, kteří ulítávají na rychlých automobilech, k tomu třeba něco o historii sadomasochismu či byste měli chuť na článeček o indických deratizátorech (včetně fotografií mrtvých krys, jak jinak?) nebo idylky ze života masových vrahů, tak to vše BIZARRE nabízí...a ještě mnohem víc. Časopis, který sám sebe hrdě profiluje jako periodikum pro úchyláky všeho druhu. Je to divné, bizarní, ošklivé, hnusné, nechutné? Pak to bude v Bizarre!

INTERZONE
Tenhle časopis v trafikách neseženete. S nákladem pouhých několika tisíc výtisků se skoro řadí mezi poloprofesionální tiskoviny, a přitom je asi nejlepším sci-fi časopisem vůbec. Jméno získal z románu Williama Burroughse, vychází od roku 1982, posledních devět let jako měsíčník. Jeho editorem je David Pringle. Začínal jako poměrně hodně experimentální časopis ovlivněný novou vlnou a kyberpunkem, dnes nabízí velmi vyváženou skladbu povídek, na jeho stránkách se udělaly takové současné hvězdy moderní SF jako Stephen Baxter či Greg Egan. K tomu zasvěcené recenze a úchvatně intelektuální filmová rubrika Nicka Lowa (povoláním je univerzitní profesor středověkých dějin)... lahůdka pro fanoušky moderní science fiction. Další, podstatně komerčnější, hlavně na filmy a TV seriály orientovaný SF časopis je SFX.

Apendix: DOPORUČENÉ ROZHLASOVÉ STANICE

BBC Radio One
(97-99 FM) pop / indie / dance
DJs: John Peel, Pete Tong, Fabio & Grooverider, Gilles Peterson, Judge Jules, Danny Rampling, Dave Pearce, Trevor Nelson, Tim Westwood, Annie Nightingale, Zoe Ball(!)

Kiss FM
(100 FM) dance
DJs: Gilles Peterson, Patrick Forge, Bob Jones, Tuff Jam, Seb Fontaine & Tall Paul, Coldcut, Mr C, Randall, Jumping Jack Frost, Colin Dale, Paul Trouble Andreson, Brandon Block & Alex P

XFM
(104.9 FM) indie
DJs: Gary Crowley, Claire Sturgess

GLR
(94.9 FM)
DJs: Norman Jay, Imran Khan, Ross Alen