Life and Death of Louis de Funés

BYL MIMOZEMŠŤANEM NEBO JEN SENZITIVNÍ VÝJIMKOU? OVLIVNIL SOFT I HARD PORNOGRAFII? ZANECHAL PO SOBĚ NA ZEMI GENOVOU STRUKTURU?

Life and Death of Louis de Funés
Vzpomínka na jednoho z největších komiků století
Exoti stříbrného plátna, díl druhý
Martin Š

Typologie není nová ani převratná věc, přesto mi to nikdy nezabránilo stát naplněný úžasem nad mnohostí tváří. Ač vypovídá o jedinečnosti vzorku, hlavním jejím programem je srovnání.
Cestou noční Prahou, při zastavení v pražské Akropoli, jsme potkali muže, který nás na tom pochmurném místě ohromil opileckou podobou k herci, jehož zde v tomto příspěvku chceme vzpomenout.
Na druhý model převtělení slavné tváře jsme narazili při podobné příležitosti - přivítal nás, zbloudilce při noční jízdě, zahnané na mlhavé vltavské nábřeží, a v přítmí lodní restaurace nás přizval k oslavě přítelkyně. Šokoval nás svým hlubokým basem, sympatiemi, ale hlavně znovu verzí staré známé herecké tváře.

Ten, koho chceme připomenout, dokázal skrze své filmy na plátně to, co jiným se nepodařilo. Jeho česká či cizí převtělení nepromíchávají skutečnost s iracionálnem, jen dobarvují prázdnotu, která vznikla pokaždé, jakmile sestoupil s plátna a zasloužil se o to, že si jej prostě pamatujeme, nic víc, ale není to zase až tak málo...
Byly to v prvé řadě jeho filmy, a až potom filmy režisérů. Výjimkou byl Fantomas a další snímky, které Funés natočil s obdobně silnou mimozemskou persónou - Jeanem Marais.

Magnetismus pohledu jeho urputných očí, touhy, životní moudrosti překonával samotu doby, jak někteří říkají bez Boha, potřebnou nadsázkou. Ať už se odehrálo odehrálo v dětství, mládí či v už běžné pubertální dospělosti, setkání s ním OCEJCHOVALO každého, kdo měl štěstí vidět jeho vděčné tušení možnosti, jak nepromarnit osud čuměním na palec u nohy.

Většinu jich vlastně nesnáším a je jen několik Francouzů, které bych nechal projít přes svůj práh. Většinou jsou přiteplení a nedá se jim věřit, ale Rtuťák Cruchot aneb Luis dOr, syn španělského šlechtice, Luis de FUNÉS de Galarza, 162 cm, téměř holá hlava, lehce prodloužený nos..., byl však tím, kdo přede mnou tu francouzskou sebranku dodnes úspěšně omlouvá.

Byl principálem primitivizmu, neopakovatelný, zvláště ve chvíli své herecké zuřivosti. Byl pak jakoby v hádce s celým světem. Dodnes se mi líbí jeho výrok: Každé ráno si musím udělat pár ksichtů, žádné grimasy z herecké školy, ale ze života, které jste už viděli, anebo které jsou mně vlastní. Zkuste si něco podobného a uvidíte, jak se vám uleví. Tak přece moderní člověk vypadá. Takový přece je! Vy nemáte v jednom kuse vztek?

Byl krásný pro své oči, měl je něžné, oči barvy pomněnek, a byl tolik štíhlý, vzpomínala jeho žena Jeanne, jen ale rád dupal, stále cynický k sobě i jiným. Přiznával, že jej mnohdy udivovalo, proč se diváci jeho filmům smějí.

Představu o temperamentní komice zřejmě zdědil po matce.
Funésova matka prý byla cholerička. Luis - její mazlíček - vzpomínal na její proslavené návaly vzteku. Popadla prý kuchyňský nůž a vřeštěla prý jako operní heroina: Já tě zabijůůů! Potom se ale zarazila a prozměnu propukla v chechot až do vyčerpání.

Otec měl báječné nápady. Původně byl v Seville advokátem. Pak ho začaly zajímat drahokamy. Rozhodl se vyrábět umělé smaragdy, které byly v té době novinkou. Papá byl ovšem barvoslepý. Hodnotit za něj správnost barvy kamenů měl synáček, takže podnik rychle upadal...

Luis se učil u kožešníka, pak pracoval jako kreslič u karosáře. Šlo mu to dobře, i když ještě víc obdivoval karosářovu dceru.
Vydělával si tedy hrou na klavír v baru na Pigalle. Stal se z něj jazzový fanatik, nadáný mimořádnou pamětí. Hrával repertoár s až dvěma sty melodiemi třebas i nepřetržitě 20 hodin. Svou hru na piáno pak začal doprovázet imitováním...
Objevily se sice první roličky v divadle či filmu, stále ale po nocích hrál v baru. Ráno stával polomrtvý, aby do osmi dorazil do studia. Větší roli dostal až v 37 letech!
Víte, kolik let jsem hrál role čtvrté kategorie? Kdejakou zbytečnost, kdejakého lokaje, vrátného, číšníka, liftboye či šoféra? Dokonce i plačku. Kolik divadelních dveří jsem musel otevřít, kolikrát jsem se uklonit, neopovážit se udělat grimasu podle svého gusta, jen obracet oči v sloup, když pan režisér dovolil? Určitě stokrát to stejné a jiné i tisíckrát, než mi milostivě dovolili pozbýt němoty a promluvit: Madam, je prostřeno! A pak být už zase poslušně zticha.
Nekouřil, nepil, plaval, chodil brzo spát. Na posezení však spořádal tucty hlemýžďů i ústřic, které zapíjel nejen bílým vínem, ale také whiskou. Stejně tak jako např. Moliérovy divadelní postavy byl výstřední, dováděl své mánie či vášně až na samou hranici možného. Nebylo divu, že nejen Lakomci vtiskl barokní, fantaskní až surrealistický rozměr, do té doby v divadle ani ve filmu nevídaný. Na jevišti i ve filmu mlel pusou o sto šest, střídal záchvaty vzteku, že nebylo divu, když za sezónu přišel průběžně až o 600 kilogramů ze své i tak muší váhy (2kg za každé představení, za každý natáčecí den).
Po celý život se vyhýbal práci pro televizi s přímo panickou hrůzou. Měl strach z výsledků rychlé a nahodilé práce. Byl pedant a perfekcionista s děsem před chybami. Sám dokonce připlácel na nedostatečnou propagaci filmů, u nichž se objevilo jeho jméno.
Prosazoval v nich ty z nejlepších dobových architektů a designérů, jen aby zabezpečil co nejzajímavější, až futuristicky nesmrtelný vzhled interiérů, automobilů apod., všeho, čím jeho osoba v příbězích o nespravedlnosti osudu procházela. I na tomto se podepsal jako pravý šlechtic. Chci jen to nejlepší, říkával. Tefonovával dokonce i do kin, aby zjistil jaký je stav návštěv.
V komediích, v nichž se objevil, si všechno promýšlel do nejmenších podrobností. Nevěřil na improvizaci.
Celou spoustu vtipů si dovedl sám nejen vymyslet, ale i udělat. Na svém zámku Clermont z roku 1630 měl plný sklep hloupostí, od nichž se nemohl odloučit: Kameru, která je ale spíš stříkačkou hasící pěny, stroj na výrobu žvykací gumy, mechanickou ruku na šnupací tabák, všemožné siliče lecjakého svalstva, houpacího koně s parním pohonem, bicykl - vodní dělo, hodiny s boxující kukačkou... Většina gagů jej napadala přímo na place - přes noc pak z nutnosti vyrobil třeba plechovou kostru mimozemšťana s rubínovýma očima.

Na sklonku života jej chytlo zahradničení na 30 hektarech půdy. Lisoval mošt, pro svou ženu si pěstováním jejích oblíbených růží ochotně ničil ruce klavíristy, jimiž hovořil v tolika filmech.
V roce 1975 prodělal první infarkt. Svou situaci popisoval vtipně: Prásk, infarkt! Za týden: Prásk, druhý. Asi abych si uvědomil ten první! Dva roky vydržel žít v pomalejším tempu. V jednom ze závěrečných filmů kariéry největšího komika Francie, v nepříliš zábavné gagové sci-fi Zelňačka, běhal už stařecky slepě jako o život. Zřejmě stále ze strachu, aby nenudil pomalostí.

V předvečer jeho smrti si spolu se ženou udělali malou večeři , jako pro milence, v malé zámecké jídelně. Jako vždycky prý Luis sám zažehl svíčky. Jejich marocký kuchař se na pokyn paní domu překonával. Luis byl nadšený. Druhého dne své ženě šel utrhnout do zahrady kamélii a jak bylo jeho zvykem ji dal do vázičky na piáno. Už při snídani si stěžoval na únavu. Žena mu navrhovala, ať si jde lehnou, že se nasnídají u něj v ložnici. Odmítl... Když pak odpočíval, špatně se mu dýchalo. Kardiolog v Nantes byl na dovolené. Na radu jednoho profesora z Paříže žena zajistila odvoz do nemocnice. V sanitce mu byla zima. Chtěl jí na místo poděkování vzít za ruku, ale už ji nedokázal uchopit. Zemřel za 3 hodiny po převozu do nemocnice.

Ve filmech Luis de Funés použil na stovky převleků.
Nevěřím, že by se tento muž v nich cítil dobře, ale protože věděl, kolik uvolnění jimi způsobí, oblékal je a tento jednoduchý trik používal opakovaně. Svou malou, už tak směšnou postavu navlékal do ještě směšnějších úborů např. starofrancouzských jeptišek či jiných, často ženských šatů, jen aby jimi vyvolal salvy byť posměšného smíchu. Netušil, že se stane vzorem také pro jinou odrůdu kinematografie, než jíž sám sloužil.
Když porovnám těžkou zkoušku Funésova dabéra Filipovského, který si v seriálu Arabela musel obléci na chlupaté tělo dámské plavky, se Španělovými extravagancemi, měl na české kolegy blahodárný vliv, leč zůstalo jen u českého kutilství.
Kdyby Funés otevřel jakékoli vydání současného pornočasopisu, či nahlédl do pornovideo kabinek kdekoli na světě, zjistil by, že naprostá většina toho zábavnějšího z této branže používá převleků a rekvizit jakoby vypůjčených z jeho komedií. Neoprenové komplety, pirátské kostýmy, policejní uniformy, masky se slepičím peřím, jako už i zmíněný stejnokroj jeptišek, většina je dnes hojně s roztomilostí domácích kutilů vyvedena ad mistrovo absurdum.
Ostatně Funés sám předvedl jednoho z nejpřesvědčivějších ufonů v posledním díle Četníka. Jeho specialitou se tehdy stala právě ona nelidská modrá světla na místě očí. Stal se předčivým ufonem jen tak, bez masky, s přispěním hlasu MIROSLAVA MORAVCE.

Funés přeplňoval své role hltavou živočišností. Byl to souboj osobních představ o životě? Požadavků po vlastních pořádcích prosazovaných všemi prostředky? Ve svém žánru snese v Čechách srovnání s vyvlastněnou komikou Luďka Soboty, který odevzdával sám sebe divákům s obdivuhodnou odvahou bez ohledu na svou pověst.

Nikdo se nepře, Funésovy filmy pracovaly vždy s velmi komerčními ohledy. Ale nechám-li Funéze tam, kde je - v hrobě - s jeho filmovým náhrobkem, a budeme-li se čas od času dávkovat jeho přetechnizovanými gagy, ale i jehoinkarnacemi kolem nás, vždy nakonec přijde ono zábavnější já audiovizuální civilizace. Je dobře, že těch filmů nenatočil víc. Udělal jich tak akorát a každý si z nich pamatoval jen a jen jeho. Jakoby říkal své heslo: Je