Živelná kniha: The Football Factory

Fotbalová továrna (že by narážka na Baksovu Vosí továrnu?) je román skládající se z volně provázaných kapitol, které se všechny nějakým způsobem dotýkají fotbalu. Jednu kapitolku jsme pro vás přeložili.

živelná kniha

John King: The Football Factory (Fotbalová továrna, 1996)

Tottenham Away
Je přesně půl dvanáctý a stojíme u baru v hospodě na Kings Cross. Město je v plným proudu a v hospodě samí známí. Popíjím pivko. Nespěchám. Ať mi ještě chvíli vydrží. Mark si vystačí s pomerančovým džusem a Rod svírá v ruce láhev nízkoalkoholickýho piva. Harris stojí u dveří a pozoruje přicházející lidi. Má to pod kontrolou. Je s ním jeho obvyklá parta a taky je tu několik partiček ze všech koutů západního a jižního Londýna. Naše parta je exkluzívní. Není v ní místo pro amatéry. Majitel hospody si musí myslet, že jsou vánoce, protože je úplně narváno.
V týhle hospodě se obvykle scházíme před zápasama v severním Londýně, nebo když se vracíme ze severní Anglie na Kings Cross. Vždycky to takhle funguje. Je dobrý si najít šikovný místo, kde se můžete sejít a majitel na vás nezavolá policajty. Scházíte se tam tak dlouho, dokud se neobjeví. Ale když stojí anton na druhý straně ulice, víte, že je čas vypadnout. My jenom chceme, aby nás nechali v klidu. Rozumně se oblíknout a vojenský kalhoty a blbý účesy nechat školákům a cvokům. Bejt ležerní a ladit s prostředím.
Zápasy proti Tottenhamu na jejích půdě jsou bomba. Vždycky jsme vůči Tottenhamu cítili takovou zdravou nenávist. Sou to židáci a nosí jarmulky. Mávaj na nás Davidovou hvězdou a snažej se nás vytočit. My sme hoši z Chelsea, chlápci z anglosaskejch sidlišť západního Londýna. Takovej typickej fanoušek Chelsea, kterej jede do Tottenhamu z Hayes nebo Hounslow, je zvyklej na Pakistánce a černochy, ale tady na ulici Seven Sisters je to samá židovská pekárna a prodejna s kebabem. Řekové, Turci, Židové, Arabové. Fanoušci Tottenhamu nám rádi dělaj do nervů, ale to my jim taky. Vždycky si o sobě moc mysleli, židi ze Stříbrnýho města, oproti přístavním dělníkům z West Hamu bohatý flákači. Alespoň se to tak říká. Když jste na Stamford Hillu nebo v Tottenhamu, nikdy vás nenapadne, že jste v tom samým městě, ve kterým je i Hammersmith a Acton. V západním Londýně máme sice Iry, ale žádný takovýhle židovský ghetta. Já nejsem žádnej křesťan, ale anglikánskou církev ze mě nikdo nesejme.
V polovině sedmdesátejch let jsme díky Tottenhamu sestoupili do druhý ligy. Před rozhodujícím zápasem nebyla většina fanoušků Chelsea vpuštěna na stadión White Hart Lane. Uvnitř to mezitím propuklo a po celým hřišti se válčilo. Hoši z Tottenhamu byli v přesile, a i když jsme bojovali statečně, nakonec nás zmydlili. Tottenham vyhrál 2-0 a Chelsea sestoupila. Od tý doby za to pykají. Fanoušci všech ostatních anglickejch klubů Tottenham nenávidí. My jsme ale Chelsea a jsme na to hrdí. Harris přemejšlí už od minulý soboty a pracujeme podle plánu. Víme, kde máme před zápasem najít fanoušky Tottenhamu. Tahle akce bude mít slušnou účast, protože fanoušci Chelsea vždycky přijíždějí do Tottenhamu ve velkým počtu.
Vedle nás na baru stojí Černej Paul. Chelsea černoch z Battersea. Bydlí v bytě v desátým patře s pohledem na řeku a každej den, když vstane, vidí reflektory stadiónu Stamford Bridge. To, že ministr David Mellor vopíchal nějakou holku v dresu Chelsea, není nic proti Černýmu Paulovi, kterej přitom kouká přímo na stadión. Tomu se něco stěží vyrovná. Není to žádnej blbec, ten Černej Paul. Má postavu jak betonovej bunkr a maká na staveništi. Nikdo z nás nenosí dres, protože klubový dresy jsou známkou čuráka, ale Paul má vždycky dres pod mikinou. Jemu to projde, protože je to drsnej pičus a nikdo mu nic neřekne. Bez bot má dobrý dva metry a jeho ruce jsou samý jizvy. Od budování zdí pro bílý pány.
Kompenzuje si to tím, že šuká ženský bílejch pánů, a maximálně nás vytáčí s příběhama o blondýnkách, který letěj na jeho velkýho černýho ptáka. Vždycky jsou to holky stejnýho typu. Natupírovný blonďatý vlasy, co poslouchají digitální rytmy. Typický extázový holky ze sídliště, holky, co nechtějí s bílejma chlapama mít nic společnýho. V jejich očích se nemůžeme Černýmu Paulovi a černochům z Shepherds Bush a z Brixtonu nikdy rovnat. Nejsme pro ně dost dobrý, a to někoho může pěkně srát. Paul jim dává dávky černejch spermií, ale především je to černoch z Chelsea. Dát Chelsea všechno, to je to hlavní.
Rád bych zachlastal, ale nechci to uspěchat. Včera jsem měl klidnou noc. Těžkej tejden ve skladě. Pěkná nuda ale člověk něco dělat musí. Večer jsem se nechtěl zmastit, když hrajem dneska s Tottenhamem, a tak sem vypil jen pár plechovek a díval se na nějakej film vo frajerovi, kterej si spekulací s realitama vydělá balík. Šuká všechny možný holky a šlehá si heroin, protože se z těch miliónů ňák cvokne, ale začne bejt nějak neopatrnej a sdílí s ňákým chlapem vercajk a pak zjistí, že má AIDS. To ho vede k tomu, že zkontaktuje svýho fotra, kterýho posledních pět let ignoroval, a stanou se z nich nejlepší kámoši. Ten chlap zemře a peníze dostane jeho starej. Příběh vo povaze bohatství. Vlastně úplná sračka, ale nic jinýho nedávali.
Pivo mi chutná, ale nemá smysl se vožrat a nechat se na ulici Tottenham High Road zatknout za urážku veřejný osoby. Když jdeš do rvačky, musíš mít všech pět pohromadě. Jestli se vožereš, tak tě hned zmlátěj, vo obžalobě za vyhrožování nemluvě. Napadení, když tě policatji chytnou v akci. Smetánka každýho klubu ví, vo co jde, a tak nechá vožraly dělat hluk, vyvádět a vůbec dělat divadlo pro televizní kamery. To je pro blbý. Jako ty starší chlápci, který se na akci pořadně nastrojují. Jako by šli se svejma kanadama a vojenskejma kalhotama na přehlídku.
Sou to cvoci. Jde přece vo to, aby člověk ladil s prostředím. Bez toho divadla vokolo můžeš bejt dvakrát efektivnější. Jenom udělat svou práci a vypadnout, než tě někdo uvidí. Uvažovat, než do toho jdeš. Proč řvát, vyvádět, zadělávat si na infarkt? Dej na sebe bacha a zůstaň zdravej. Najdi protivníka a zbuš ho do bezvědomí. K čemu triumfální hudba? Chce to klídek a bez problémů dosáhneš stejnýho výsledku. Jednoduchý jak facka. A co je v pohodě, je, že noviny a televize nechápou, vo co jde. Když na Kensington High Street vytahujeme z vlaků kluky z Liverpoolu a řežeme je, žádní novináři tam nikdy nejsou. Ti píčusové jsou na západní tribuně, kde se ukazujou s bohatejma podnikatelama a doufaj, že si jich všimne nějakej politik. To samý, když mlátíme chlapy z Newcastle na Kings Cross. Televizní štáb s komentátorem to nefilmuje. Střihají záznamy a vydělávají si svoje prachy. Nám to nevadí. Bylo by nám to jenom na obtíž.
V jednu hodinu vyrážíme. Po Euston Road je to docela dlouhá procházka. Pak, v bezpečí metra, proudíme po nástupišti severní trasy Victoria Line a udržujeme stejný tempo, jako mechanický vojáci. Tunelem se řítí vítr, přijíždí vlak do Walthamstow. Je nacpanej fanouškama Chelsea, který cestujou severním směrem. Jsou tam malý partičky, děti a slušný občané. Starší chlapi s kérkama lvů a dědové, který se pamatují na Bobbyho Tamblinga a Jimmyho Greavese, jako kdyby to bylo včera. Ve vlaku ale není nikdo, kdo by se nám moh rovnat, a dostává se nám několika nervozních pohledů. Nemáme žádný vlajky. Neděláme žádnej hluk. Pár minut čekáme na další vlak, pozorováni objektivama London Underground.
Videokamery vidí všechno. Musíš být chytrej, abys dosáhl svýho cíle, protože tě pozorujou ze všech stran. Jako v tom policejním pořadu v televizi, kde hledali masovýho vraha, kterej zabíjel sadomasochistický buzny. S kamerama jeli do odporně špinavýho bytu ve východním Londýně. V ložnici na posteli leželo zabalený tělo. S kamerou se vecpali všude. Dokonce šli o patro vejš za nějakou babičkou, která jim řekla, že v den vraždy viděla oběť s dalším chlapem. Taky řekla, že už moc dobře nevidí, ale jestliže je ten chlap šílenec, což právem musí bejt, tak teď může klidně jít a voddělat tu starou taky.
V televizním studiu to ale žrali: rajcovat národ tím, že má možnost vidět, jak forenzní tým prozkoumává byt. Všude plno kondomů a prázdnejch tub od lubrikačních gelů. Pak kamera na Waterloo Station zachytí zabijáka s další bukvicí, jak jede do Putneye a chystá se zplodit další vraždu. Kamery mají velkou moc, ale nezabrání ničemu. Je těžký odolat nějakýmu nutkání. Na to člověk potřebuje zvláštní sílu. To, že Londýn je jedno velký peepshow, ještě neznamená, že se člověk musí nechat chytit. Ne, když je chytrej.
Další vlak je napůl prázdnej, a my se rozmísťujem a přebíráme velení. Ve vagónu je to jako v sauně, Mark a Rod jsou namačkaný na sklo a Jim Barnes vypocuje včerejší kari a přitom nadává na nějakou holku, kterou vopíchal. Harris stojí ve vedlejším vagónu. Přes dveře vidím jeho hlavu zezadu. Černej Paul stojí u zdi, dívá se na strop. Vlak se rozjíždí. Několik žen si uvědomuje, že se ocitly ve špatném vlaku, evidentně se bojí, ale my jsme z Chelsea, ne z žádnýho posranýho Tottenhamu. Obtěžovat ženský nás nezajímá. Pravda, sou i takoví čuráci, co se vožeroua daj jim pěkně zabrat, ale to sou debilové, který si celej den honí pero a večer všem vykládaj vo tom, jak jsou drsný.
Zastavujeme ve stanici Highbury & Islington a pak na Finsbury Park. Díváme se, jestli na nástupišti nejsou fanoušci Tottenhamu. Voni nás taky určitě hledají, ale udělali by velkou chybu, kdyby se nechali chytit v metru. Nástupiště jsou ale prázdný. Finsbury Park je na území Arsenalu, ale dneska hraje Arsenal venku. Na tuhle lokalitu máme svý vzpomínky. Dveře se zavírají a ve skle jsou vidět odrazy. Ve vedlejším vagonu skandují Tottenham do Osvětimi a my se zapojujem. Parta teenagerů, co smrdí chlastem, začíná trhat sedadla a pár jich mává kudlou. Jeden z nich sahá po nouzový brzdě. Rod mu říká, ať toho nechá, protože my nechceme, aby nám policajti zkurvili sobotní zábavu. Nevadí, když se malý chuligáni předvádějí, ale ne tady s náma. Takový chování my nepotřebujem. Člověk musí mít svůj standard. Kdybych byl v jeho věku, udělal bych to samý, ale už nejsem. Teď je teď. Na nostalgii není místo. Ten kluk se zachová správné. Nůž zase schová. Chápe, že Rod se s tím nesere.
Na nástupišti stanice Seven Sisters už jsou samý fanoušci Chelsea. Ozývají se vtipy o tom, co bude první na řadě: prádelna nebo prodejna kebabů. Harris je teď vpředu a my ostatní se nenápadně přes dav dereme za ním. Na Tottenhamu je dobrý, že jeho stadión je tak daleko vod metra. Pro policii je nemožný uhlídat celou Tottenham High Road a všechny vedlejší ulice. To je naše šance. Dav proudí přes bariéry ven na ulici. Naproti je prodejna kebabů a u pultu se tvoří fronta. Zatímco my vycházíme na hlavní silnici, policajti zatýkaj černý pasažéry. Cítěj se užitečný, protože mají co na práci.
Silnice je ucpaná a lidí se rozbíhají k autobusům, aby si šetřili nohy. Harris stojí na druhý straně ulice s Černým Paulem a za nima pár chlapů z Battersea. Je tam i Hammerhead, tlustej píčus z Isleworth, kterej nikdy neutíká, protože je moc těžkej. Minulou sezónu dostal v Leedsu pěkně do držky a myslí si, že jenom díky svý váze nemá žádný trvalý následky. Sto dvacet kilo tuku. Je to spíš takovej maskot. Řiká, že se musí jít nažrat, a vyráží ke stánku s kebaby. Je to legrační chlap. Hodně vtipnej. Nepatří k těm, kdo by zasloužili zrubat. Fanoušci Leedsu jsou pěkný svině, že ho takhle zřídili. Deset na jednoho. Tady nejde vo přesilu, tady jde vo to, že Hammerheada rvačky nazajímaj, což je v pohodě, ne?
Tottenham je sračka. V chodníkách mají díry a smog je tu horší než v Hammersmithu. Na lavičkách seděj důchodci, který se dívaj do prázdna a ňáká stará černoška před sebou tlačí vozík ze supermarketu, kterej je nacpanej zmačkanejma kartónama a prázdnejma plechovkama. Všude smrdí kebab a dokonce i černoši tu vypadají jinak. Ulice jsou širší. Zdevastovaný byty mají prkna na oknech proti squaterům. Tady většinou končí kluci ze severní Anglie, když poprvé přijedou do Londýna. Levný ubytování. Je tu ale dost dělníků, který to tu chtějí zrekonstruovat a vydělat si pár liber. A dost šílenců, který provedou vystěhování. Musíš na sebe dát bacha. Nic není zadarmo a ty musíš dostat toho druhýho dřív, než von tebe. Právě tohle si důchodci na lavičce neuvědomují. Sice jim možná někdo něco dluží, ale už není nikdo, kdo by vysolil. Svět je teď jinej. Duch války je pryč, zabalenej a prodanej nejvyšší nabídce.
Přecházíme silnici a jdeme za Harrisem. Dav z metra se teď rozprostřel po celý High Road. Jsme oddaný svýmu úkolu. Shromažďujem se těsně za vůdcem. Černej Paul říká, že dneska dostane tottenhamskýho negra. Všechny tím rozesměje. Je s ním jeho kamarád Černej John. Menší holohlavej chlápek, kterej člověka tak nějak znervozňuje. Jeho oči se furt míhají sem a tam, a je jasný, že pozoruje a přemejšlí. Dostavuje se jenom na velký zápasy. Obvykle na cizích hřištich. Paul mi jednou prozradil, že John si vydělává balík prodejem cracku v jižním Londýně. Pět set liber za pár nocí v Camberwellu a Brixtonu. Je dobrý ho mít vedle sebe, protože má vždycky u sebe kudlu. Najde se dost černejch hardcorovejch gangsterů, kterým se nelíbí, že se kamarádí s bělochama. Musí prostě na sebe dávat bacha. Rád jezdí na Tottenham a Arsenal. Tak má totiž příležitost vyřídit si to s konkurentama ze severního Londýna, nebo alespoň s jejich bratrama.
Kousek dál po ulici se fláká pár židáků. V černobílým, takže jsou z Tottenhamu. Jsou na výzvědech a trochu mrzutě se stahujou. Otáčím se a vidím, že jsme teď pohromadě a postupně zabíráme celou silnici. Židáci se snažej vypadat v pohodě, ale hned za rohem začínaj zdrhat. Šli varovat svoji partu. Harris teď trochu zrychluje a nějakejm mladším klukům řiká, aby byli v klidu a nepokazili to. Když zahneme za roh, po židech není ani stopa, a nám je jasný, že sou v hospodě dál na ulici. Zahejbáme doprava a zabíráme celou ulici. Ve vzduchu je citít napětí a ve mně příjemně stoupá adrenalin. Na tohle sem se těšil celej tejden. Smejvá ze mne všechnu tu nudu a dřinu s kartónovejma krabicema.
Některý chlapi začínaj kopat do rozpadající se zdi a trhaj z ní kusy cihel a zdiva. Harris se snaží držet všechno pohromadě. Černej Paul rozdává poloviční cihly. Odborník, kterej zná svoje řemeslo. To mě rozesmívá. Rodovi a Markovi svítěj voči. V ruce třímám kus betonu s drátama a pak běžíme po ulici a já slyším ten zvuk, kterej pochází odněkud hluboko zevnitř, když se jde do útoku. Žádný slova, jenom řev, jako kdybysme byli zpátky v posraný džungli nebo něco takovýho, a cihly lítají oknama hospody a uvnitř už vidím stíny, který se ženou ke dveřím. Klíčový vteřiny pro varování k mobilizaci jsou promarněný. Ty skoupý píčusové měli raději investovat do pár mobilních telefonů.
Ruku mám ve vzduchu a mezi cihlama, co rozbijí vokno, vidím kus svýho betonu. V hluku hlasů zní zvuk tříštícího se skla ňák jemně. Fanoušci Tottenhamu prorážejí dveře, ale my na ně už čekáme a Harris spolu s Černejm Paulem a spoustou jinejch chlapů zaujímají místa vpředu a prvního židáka vytahujou na ulici. Z hospody proudí velkej dav lidí a nutí nás se rozestoupit. Harris, podobně jako jeho kámoš z Camberwellu, hlavičkuje ňákýho velkýho čuráka mezi voči a přeráží mu přitom nos, ne, tohle není žádnej polda, a Černej Paul ho kope do koulí, a jak klopýtá dopředu, pár chlapů ho začíná kopat do hlavy a do břicha a zahánějí ho pod zaparkovaný auto.
Rod mlatí nějakýho chlapa v dresu Tottenhamu, debila jednoho, a já stojím vedle něj a řežu ňákýho černocha, ale cítím bolest v kloubech, jak jsem ho špatně trefil, a tak mu mířím na koule, ale Mark je rychlejší a my se teď nacházíme u dveří do hospody. Další židi se snažej prorazit ven, ale naše strategie je správná. Už toho černocha mám, a von padá zpátky na zeď a pak klesá k zemi, Chelsea jde do něj, přesně mířený kopanec do hlavy a na okamžik vidím, jak mu začínají bělat voči, a von začíná bojovat o přežití, v tlačenici panikaří, ale všichni už prouděj ven na ulici, protože do hospody někdo vhodil slznej plyn, a my ustupujeme, protože z toho člověk začíná kašlat a má pocit, že se dusí.
Ustupujeme dozadu a na ulici se tvoří mezera. My v první linii si mneme voči. Všechny výlohy jsou rozbitý, z rámu trčej jenom dlouhý střepy. Markovi padá na hlavu letící půllitr, a krev mu teče přes košili na džíny. Židáci se sbírají a pár těch hajzlů leží omráčenejch na chodníku, jiný jim pomáhají pryč, napůl jdou, napůl lezou, ale my se chystáme zase útočit. Hluk sílí. Rozbíjíme okénka aut, protože energie se musí nějak ventilovat, ale plyn nás udržuje v odstupu. Směrem k nám jde nějakej vobrovskej, irsky vyhlížející chlap se zrzavejma vlasama a nezdravou bledou pokožkou a spolu s ním černoch s mačetou, ale s tímhle hajzlem se nebude nikdo srát, a tak ho začínáme bombardovat cihlama, našema jedinejma zbraněma. Paul zachraňuje naši čest a sráží ho, celej dav na něj, rozkopává ho na kousky, oplácí mu tím za strach, kterej v něm vzbudil. Na pranýř s ním, ať slouží jako varování. Já jsem tam taky a citím čirou radost z toho, že kopu toho zasloužilýho hajzla do koulí, do hlavy, do břicha, kamkoliv, kam to jde, tady mezi zničenejma autama v týhle zasraný díře v serverním Londýně.
Davy jdou znovu do sebe, ale tentokrát je to míň frenetický. Rvačky vypukávaj po celý ulici, teď hlavně pěsti a kopance, a taky pár kudel, lesknoucích se v odpoledním slunci, ty jiskry stříbrnýho strachu, před kterejma všichni ustupujou a pak společně zaútočí a ty hajzly dodělávaj. Martin Howe je tam taky, z basy ho pustili teprve minulej tejden, seděl čtyři měsíce za to, že zfackoval nějakýho chlapa, kterej byl na semaforu rychlejší, a teď krvácí z nohy, pobodanej ňákým hajzlem z Tottenhamu. Už se to začíná zpomalovat, rozvážně se navzájem zaměřujeme, a já jdu po jednom velkohubým sráči, co na nás pokřikuje. Von mi jde po hlavě, ale netrefí se a protože je dost malej, tak po něm jdu svým jakoby kung-fu a rozbíjím mu hubu. Mark na něj jde taky, zkouší to kolenem jako v kickboxu. Rod, ten se v tom vyzná, uplatňuje svoje karate, seká ho do krku a vodstrkuje toho zmrda zpátky do davu. Ten se zalyká a dusí se ve vlastních slovech.
Bitva postupuje dál, hospoda už je téměř prázdná, jen za záclonama pár zděšenejch obličejů. Zasraná ulice s rozbitejma zdma a malejma bídnejma zahrádkama. Všude hromady shnilejch odpadků. Na chodníku rezavý rámy kol. Smrad kari a rozpadajících se motorů. Před domama postávaj bledý děti, posraný strachem, až to člověku přijde líto, protože vidět něco takovýho není pro děti ten nejlepší zážitek, stejně tak jako věčný rodičovský hádky dlouho do noci, ale dřív nebo později to stejně zažije každej, tak jako my.
V dálce řvou sirény a postupně je všichni začínaj vnímat a tušit, kam míří. Zvuk nás zahání zpátky k hlavní silnici, kde stojí anton s modrejma světlama, ale jenom jeden a na přední sklo mu přilítává cihla. Ze zadních dveří vybíhaj fízlové do akce. Maj pendreky a fanoušci Tottenhamu jsou už dávno pryč v bočních ulicích. Otáčím se a vidím Marka, jak se drží za hlavu, vedle něj Rod a já se s Harrisem a jeho partou rozhlížíme kolem. Fízlů je tu zatím málo, a tak zhodnocují situaci a pak se zaměřují na jednoho mladýho kluka kousek od nich a pendrekama ho začnou řezat do hlavy, jejich velitel ho přirazí hlavou k antonu, další do něj kope a pendrekem mu rozbijí rty, nadává, hlasy, sirény, ty zasranej hajzle z Chelsea. Nějak prostě ví, že jsme z Chelsea.
Ostatní poldové mlátí kolem sebe a snaží se zatknout další mladší kluky, ale teď už ví, že to posrali, my se shromažďujeme a ti hajzlové můžou očekávat pěknou řežbu. Chce se mi smát a křičet, protože tady jsme v Tottenhamu. Posraná díra, a fízlové nedávaj kamery do chudejch ulic. Zajímá je jenom ochrana bohatství v City a napakovanejch píčusů z Hampsteadu a Kensingtonu. Na póvl serou. Tak daleko vod stadiónu žádný kamery nejsou. V žádným případě. Poldové vědí, že jich je málo a žádný kamery je nechráněj. V dálce jsou vidět další modrý světla, ale k nám nemůžou, protože silnice je totálně zablokovaná autobusama. Co víc si může člověk přát?
Pár vteřin ticha a všichni ví, vo co jde. Rozbíháme se k antonu a policajti serou strachy. Dokonce i velitel pouští svou oběť. Všichni mají skrytý čísla, aby je nebylo možný identifikovat a aby bylo všem jasný, že stížnosti proti policejní brutalitě jsou zbytečný. Fanoušky mají rádi, protože si s nima můžou dělat, co chtěj. Jsme ještě míň než černoši, protože práva bílejch chuligánů žádnej politik obhajovat nebude. A my jejich pomoc ani nechceme. Stojíme na vlastních nohou. Nemáme kam se schovat. Nás nechrání žádná labouristická městská rada, protože nejsme etnickou menšinou diskriminovanou systémem. Žádnej konzervativní ministr nepodpoří naše svobodný právo zabít, nebo být zabit. Policajti jsou bahno společnosti. Omyl přírody. Jsou nižší než černoši, Pakistánci, židi, kdokoliv, protože ti se alespoň neschovávají za uniformou. Občas si z nich děláš legraci, ale někde v sobě máš pro ně skrytej respekt.
Ale fízlové? To teda ne. Máme je na dosah. Přecházíme do útoku a ty bastardi nemaj šanci. Ten velitel to zchytává nejvíc, protože je samej cvoček a blbý kecy a navíc jsme viděli, jak mlátil toho chlapce. Von je prostě tak nějak horší, protože má uniformu a autoritu a my jsme vychováni tak, abysme uniformy ctili a věřili ve spravedlnost. Hlasitě vzdechne, když klesá k zemi, ale Černej Paul ho znovu vytahuje na nohy, a chlapi z Battersea si ho znovu podávaj. Voči má zavřený a napuchlý. Z nosu se mu řine krev. Zalomí hlavu dozadu na střepy rozbitýho skla. Dostává, co si zasloužil, a my jsme tak rozzuřený, že nám je jedno, jestli zemře.
Sirény jsou teď hlasitější a antony přijíždějí k chodníku. Balíme to. Na stanici Seven Sisters přijel další vlak a víc a víc lidí proudí na chodník. Drtivá většina z těchto fotbalovejch fanoušků nasnáší násilí. Stačí jim jen skandovat a dát si pár piv. V jejich očích jsme zlí hajzlové a to nám dává zvláštní postavení. Rozdělujeme se a necháváme zmlácený fízly ležet na chodníku. Další policajti vystupujou z antonů a snaží se zatarasit silnici. Několik z nich se jde podívat na svoje kolegy, ostatní začínaj útočit na dav, kterej právě vystoupil z vlaku. Chytaj nejblížší a mlátí je. Otáčíme se a vidíme, jak u zastávky autobusů kopou do ňákejch kluků, a stará černoška na ně kříčí, aby přestali, že nic špatnýho neudělali. Jeden polda se otáčí a sráží ji jedinym úderem. Řve na ni, že je posraná kurva.
Policajti šílí. Na ulici už je několik tisíc lidí, který taky šílí a začínaj bojovat a bránit se. Takhle se rozjížděj výtržnosti. Stačí jen pár chlapů, co to rozjedou, a poldové jsou tak blbý, že rozzuřej všechny. Nad hlavama nám lítá vrtulník a po ulici se ženou další poldové. Maj připravený štíty a snaží se ulici zatarasit, zatímco Chelsea postupuje dopředu a pokrývá celý území, zapojují se dokonce i děti a starší chlapové. Tohle je ráj. Výbornej způsob, jak strávit sobotní odpoledne. Od štítů se odráží několik lahví a pár policajtů vybíhá, aby chytilo mladíky, který sice vypadaj zle, ale vlastně jsou jenom zapletený do týhle šou. Teď už jsme před hlavním davem, blížíme se ke stadiónu a snažíme se mezi přihlížejícíma identifikovat ňáký židy, ale děláme to už spíš jenom ze zvyku.
Na ulici postávají lidé a pozorují bitvu. Stala se z ní patová situace, dav skanduje a sem tam rozbije okénka aut. Tu ošklivou část neviděli a teď už je to jenom divadlo. Něco, co Tottenham pěkně zastraší. Dobíhá nás Mark s Rodem a společně se blížíme ke stadiónu. Uvnitř se citím skvěle. Tělo se chvěje adrenalinem. Možná to zní divně, ale je to tak. Je to lepší než si zašukat. Lepší než speed. Markova zraněná hlava vypadá zle, ale aspoň už nekrvácí. Já mám pohmožděný klouby a Rodovy voči vypadaj mimo. Zapojujeme se do tlačenice, která se snaží dostat na stadión. Uvnitř to vře, je slyšet neustálý skandování CHELSEA. Tohle je ten pravej smysl života. Hraje se venku proti Tottenhamu. Paráda.

přeložil Pete Williams