Tereza Pergnerová je chlap!

Je jednou z nejvýraznějších televizních ikon devadesátých let a zároveň jednou z nejkontroverznějších postav televize Nova v celé její historii. Je pilířem domácího zábavního průmyslu směřovaného na teenagery.

Proslula expresivním projevem před kamerou a mesianistickými sklony ve vztahu ke svým divákům. Proslula snahou organizovat teenagery do šílených klubů a pomáhat jim s jejich problémy, od akné až po drogy. Proslula jako objekt vášní svých diváků. A její diváci ji zbožňují. Někdy dost zvláštním způsobem...
I když tvrdí, že není erotickým idolem, jisté sexuální charisma jí nelze upřít. Ani tehdy, když proti vám sedí v jednom nesnesitelně trendy podniku v americkém stylu v Praze na Příkopech, vybavena jednoduchým mejkapem, mikinou basketballového týmu z Dallasu a džínami s neuvěřitelným množstvím pestrobarevných záplat. Celému rozhovoru asistuje také její matka v roli manažerky (rozhovor se domlouval přes ni a vypadá to, že je to právě ona, kdo drží pevně v ruce časový plán své dcery) a je až neuvěřitelně v klidu. Chroupá jakási pečená kuřecí křidýlka a za celou dobu, po kterou rozhovor probíhá, reaguje na veškerá prohlášení své dcery pouze změnou mimiky.
Tereze nedělá problém vykládat svá stanoviska enegricky, obšírně a dlouho. Snaží se mluvit spisovně. Když mluví o vztahu ke svému okolí, roztomile balancuje mezi emotivností a logikou. Chvílemi působí, jako by chtěla hrát roli oběti. Ale co hraje ve skutečnosti?
A dokáže vůbec něco hrát?

JSEM LIMITOVANEJ IDOL
Jsi hvězda? Cítíš se jako hvězda?
Ne, já nejsem hvězda, nemůžu se ani tak cítit, protože mám pocit, že tahle republika
není postavená pro hvězdy, tady ten mýtus nefunguje. To možná fungovalo za první republiky, ale ne dnes. Možná bych víc asi věřila na hrdiny, na idoly a na nějaký mýty.
Jsi idol?
Pro určitou část lidí asi ano. Myslím, že jsem limitovanej idol, kterej funguje do určitýho věku a pak jako střihnutím nůžek mě ty lidi zmuchlaj a zahoděj. A je to taky tlakem okolí, protože ono je to strašně módní a v podstatě přirozený. Trendem je, že Pergnerová je pro puberťáky, a pochopitelně takovej puberťák, když se nechce cítit jako puberťák, tak první, čeho se zbaví, bude Pergnerová. Byla bych šťastnější, kdyby lidi méně věřili v můj pořad a víc ve mě jako v člověka.
Poznáš na reakci komunity, která tě sleduje, že je to pro tebe moc, že už to nejsi ochotná snášet...
Myslíš jako fanatismus? Tak to ti dám konkrétní příklad. Pět let už znám jednoho kluka, teď je mu 19, kterej se označuje za mýho nejvěrnějšího přznivce, za člověka, který mi rozumí. Kdekoliv se objevím, tak je tam, zahlásí se, neobtěžuje... Ovšem včera mě navštívila policie a oznámili mi, že ten člověk je velmi nemocný, že surově zbil svou matku za to, že mu řekla: Ty neděláš nic jinýho, než že se honíš za tou Terezou. A tahle informace přijde do mýho života a najednou se všechno převrátí.
Já neuznávám fanatismus. To je podle mě konstrukce, kterou bohužel devadesát procent lidí, který mediálně působí, používají jako prostředek k tomu, aby se udrželi na vrcholu - tím, že lidi zblbnou, zfanatizujou a jde jim jen o to, aby měli příznivce.
Ty mluvíš hodně o vztazích, o kontaktech. Na druhou stranu image, se kterou pracuješ, je hodně založená na povrchnostech, na tom, co během tý hodiny stihneš v deseti minutách říct...
Eso je hra, hitparáda pro děti, který zvednou telefon a volaj a mají pocit, že něco tvoří. A já je ráda v tom pocitu budu utvrzovat, protože ten pocit není lživej. Já je nepodceňuju. To jsou lidi, který nežijou jenom v neděli, na ně celej týden něco působí, prostě jsou sami sebou. A já nenávidím, bytostně nenávidím (a je to jedna z mála nenávistí, který si v sobě hýčkám), když někdo má pocit, že ten, kdo vyleze na obrazovku, má v tu chvíli obrovskou moc. On ji nemá automaticky. Ale může ji mít.
Používáš tu moc?
Ano. Používám ji k tomu, co si myslím, že by lidi mohlo bavit, co by je mohlo inspirovat a rozvíjet jejich fantazii.
Jakej je rozdíl mezi použít a využít?
Zneužít je prostě využít k nečemu, co není tak úplně čistý, co není v pořádku. A celej tenhle šoubyznys není v pořádku, ale ten nemá smysl zastavovat. Je to tady a hotovo. Šoubyznys je špína na špínu, ale můžeš tam dělat hezký věci.
Hezký špinavý věci...
Ne, ve špinavým prostředí hezký věci.
Ty Eso tak bereš?
Eso je pro mě profese, Eso mě postavilo na nohy, rozjelo, vykoplo nahoru. Někdo mě má rád, někomu jsem ukradená, někdo mě nenávidí, někdo mě miluje. Tak to je. Kdyby to tak nebylo, byl by to problém.

JSEM NESMÍRNĚ CHARAKTERNÍ ČLOVĚK
Použila jsi slovo milovat. Mysíš, že pro část lidí, který tě sledujou, působíš jako sexuální symbol?
Ne, určitě ne. Za celých pět let jsem zaznamenala minimum milostných dopisů. Zatímco kolegové jich dostávají spousty, já bych je spočítala na prstech jedný ruky. Pro kluky je snadnější mě nenávidět, protože se chtějí cítit dospělejší. Kdežto holky mi píšou jako tý starší, která má spoustu věcí za sebou, která jim bude rozumět. A když se ti svěří úplně neznámá holka s tím, že včera přišla o panenství, tak se tomu můžeš zasmát, ale taky si můžeš říct: Sakra, co v sobě musela překonat, když to psala, jakou důvěru k tobě má... A to jsou ty čistý věci.
Kolik ti chodí dopisů?
Ono se to střídá. Vždycky je to okolo osmi set za týden.
Ty máš určitou představu o životě a snažíš se ji v úvodnících k písničkám nějak prezentovat. Nebojíš se, že můžeš lidem vnucovat svoji představu, která pro jiný lidi nemusí být přijatelná nebo správná?
Bojím se zodpovědnosti za laciný, nepodstatný věci. Bála bych se říkat: tuto muziku neposlouchejte a tuto poslouchejte. Ale paradoxně se vůbec nebojím zodpovědnosti za to, co pokládám za správný z hlediska člověka a charakteru. Já mám totiž vážně pocit, že ať se v mým životě dělo cokoliv, tak že jsem nesmírně chrakterní člověk a asi jsem si vždycky přála, aby to o mě říkali druhý. Jenže vzhledem k tomu, že jsem zůstala sama se svojí rodinou, tak slyšet to od rodičů, to zase není úplně sláva, že jo... a slyšet to od někoho jinýho, to se mi nepoštěstilo, takže tím, že mám izolovanej život, tak to o sobě musím prohlašovat sama.
Pracuješ nějak soustavně na svý image?
Ne, já jsem totiž nikdy na svý image nepracovala jinak, než že jsem přistupovala k tomu, co dělám, zodpovědně. Ale jinak mylím, že image vytvořili lidi sami. Že já jsem nepřišla z hotovým modelem. Tenkrát v devadesátým čtvrtým to ještě nefungovalo tak, že se marketingově vyprodukoval člověk a ten pak splnil obchodní záměr.

JÁ NEMÁM ŽÁDNÝ TAJEMSTVÍ
Zaujalo mě interview pro Penthouse, který jsi pojala jako takovou uzávěrku za tím svým špatným obdobím...
Když budeme konkrétní... tak drogy - to je mystifikace člověka. Je to vnímání trochu jiných dveří ... já na drogách vytvořila stovky všelijakých teorií, vzorců a způsobů úvah... Ještě rok po tom, co jsem přestala brát drogy, jsem v tom něco hledala. Teď jsem to takhle odložila a směju se tomu. Je to nesmysl, je to špatně. Ale nemyslím si, že jsem realista nebo úplně racionální člověk. Řekla bych, že jsem docela něžná holka a moje soukromí, ať už si každej myslí cokoliv, je velmi obyčejný. A myslím si, že je to právě způsobený díky tomu období, který já považuju za špatný.
Ty jsi v tom rozhovoru uvedla, že tvoje osobní číslo je 666. Jak jsi na to přišla?
Já jsem byla v Amsterdamu a jela jsem tam takový věci jako i-ťing a numerologie. Tam mi bylo vypočítáno, že moje číslo je 666 a že jednatřicátý rok mýho života bude velmi kritický, že to bude druhé kritické období mého života.
Mluvila jsi o soukromí. Jak daleko jsi ochotná v informacích o svým soukromí zajít?
Všechno ti řeknu. Já nemám žádný tajemství a domnívám se, že kdyby někdy komunikace ohledně soukromí byla stoprocentní, tak možná vyřešíme spoustu problémů, ať už mezilidských vztahů, nebo vůbec vztahů týhle společnosti.
Myslíš, že by si lidi měli říkat všechno narovinu?
My si umíme říkat, že se milujeme, ale méně už lidem, který milujeme, dokážeme říkat nepříjemný věci. Ale podle mě bychom právě jim měli říkat především ty nepříjemný věci.

JÁ JSEM SPÍŠ PURITÁN
V tisku proběhly zmínky o tvých vztazích. Figuroval tam P.B.CH., figurovali tam jiní lidi... Který z těch vztathů považuješ za nejpřínosnější?
Ten poslední, s Adamem (Dephem, rapperem skupiny Chaozz), protože ten mi uštědřil takový rány...
Jak to myslíš, rány...
Já jsem holka, která ráda vaří a je doma a často nechce vůbec nikam chodit. Když mám někoho opravdu ráda, jsem s ním ráda sama a chci si s ním povídat, chci si s ním psát, i když jsme od sebe třeba jen metr daleko. A všechno tohle jsem si s Adamem vytvořila, byla jsem spokojená a šťastná a po roce jsem zjistila, že ten člověk to tak vůbec necítí, že mi pouze dělá radost, plní mi nějaký přání. Myslím si, že takový to poznaný neporozumění je horší než denodenní hádky. A přesto z toho ještě neumím vystoupit, i když to zkouším a myslím, že už jsem až trapná tím, jak se umím rozcházet, jak to neumím vydržet a já potom nemám hrdost...
Ale muži tě určitě vnímají jinak, vypadáš jako energická holka, která se sebou nenechá mávat...
Já myslím, že všichni ti kluci, který nějak byli v mým životě, podvědomně cítili, že to bude jinak. Měli odvahu, narozdíl od těch ostaních... Myslím že to podvědomně museli cítit, ale možná jim pak začalo lézt na nervy, že to není žádný vzrůšo.
Necítíš se v tomhle směru trochu znevýhodněná co se týče vztahů? Pro spoustu lidí, zvlášť těch, který se pohybujou v týhle branži, to může znamenat jenom takovou trofej: Měl jsem Pergnerovou...
Bojím, no jasně, to je strašný. Tím spíš, že pro tyhle lidi není nic svatýho, pro ně je sex a milování jedna a tatáž věc. Prostě náhodný známosti a tím to končí. A tak já to nemám. Já jsem spíš puritán.
Takže ty nejsi taková ta klasická postava toho byznysu... drogy vynecháme... tak co sex a rocknroll?
Rocknroll jo, ale sex ne. Sex jsem měla možná jednou za celej život. Jinak byly dotyky a tyhle věci. Málokdo mi to bude chtít uvěřit, ale mně trvá někdy i čtvrt roku, když někoho mám a říkám, že ho miluju, než se odbyde ten akt milování. Mám v sobě zakódovaný zábrany, který nemůžu překonat. A ty trvají, ať je to rok, nebo dva roky vztahu. Takže v tomhle směru jsem neatraktivní.
Já mám pocit, že dva lidi, když se milujou, tak nějakej vrchol, kterým procházejí, je zároveň i duševní vrchol. A ten je pro mě strašně podstatnej a myslím, že by se tím nemělo plýtvat. To souvisí s energií, kterou můžeš dávat i přijímat.
To zní jako tantrický sex. Zabývala ses jím?
Teď teprve mám pocit, že jsem tomu nějak blízko. Ale ještě nejsem asi dobrej učedník.

JSEM BOHATÁ
Z čeho vlastně dneska máš peníze?
Kompilace Čágo belo mi vydělává peníze, každý týden hitparáda, potom jezdím koncerty nebo vystoupení, nedávno jsem skončila rádiový vysílání na Slovensku a ty peníze chodí za jakýkoliv účinkování...
Jsi bohatá?
Jsem bohatá.
Jak moc jsi bohatá? Co by sis mohla koupit, kdyby ses rozhodla zítra utratit všechny svoje peníze?
Myslím, že bych si mohla koupit, co chci. Ale víš, já třeba chci jenom psa. Jsem spokojená tak, jak jsem.
Nedávno jsi projevila zájem dělat talk-show...
Řekla bych, že tam jsem nejsilnější. Potřebuju mít zase nový nepřátele, protože jsem si ověřila, že důležitější než přátele, je znát svý nepřátele. A když je poznáš a znáš je pět let, tak zjišťuješ, že už je to nuda.

JÁ MYSLÍM, ŽE JSEM NAPROSTO NEATRAKTIVNÍ A ASEXUÁLNÍ
Jak moc si myslíš, že jsi pro Novu důležitá? Kdyby ses rozhodla zítra odejít, dostala bys okamžitě lepší smlouvu, jen aby si tě udrželi?
Já myslím, že jsem to už říkala... nejsem hvězda. Nova je postavená na tom, že každej jsme nahraditelnej. To proto, aby se právě nepřihodily takové případy. Oni to mají hodně promyšlený. To stadium, ve kterým jsem, je spíš nebezpečný pro mě. Já bych nemohla jít do Primy nebo České televize, protože by mi klesla sledovanost. To bych raději šla dělat třeba číšnici do Fridays.
Dokázala bys být bez televize?
Jistě, neblázni, to víš že jo.
Co bys teda dělala?
Cokoliv, mohla bych jít do restaurací, do barů, na veřejný záchodky, mýt někam nádobí nebo se starat o děti...
Přeháníš, to bys nemohla, to by ses denně musela potýkat s tím, že jseš ta Pergnerová, která byla včera v televizi...
To jo, ale to bude trvat půl roku.
Jak vnímáš negativní reakce svýho okolí?
Teď třeba řeším problém. Vnitřně vím o člověku, který mi skutečně chce ublížit. A přesto za mnou chodí a tvrdí mi, že mi chce ublížit někdo jinej.
To je trošku Twin Peaks...
Teď se tomu směju, ale až se o půlnoci vrátím domů, poslechnu si všechny vzkazy, dám si cigaretu, k tomu rajčatovej džus a budu čekat, až se mi moje láska vrátí domů, a budu si říkat, že tady není, protože mne nemiluje, ono to tak je, ale budu si namlouvat, že to tak není, a budu přemýšlet o věcech, který mě bolí. A pak se ráno probudím a potkám na ulici nějakýho negativistu, kterej řekne: Ty už mě taky sereš, Pergnerová, tebe nenávidím, jsi úplně blbá! a já si řeknu: Tak jo, hezký, máš před sebou dalších 24 hodin na to, aby ses přesvědčila, že jsi vážně neprovedla žádný svinstvo.
Cítíš sílu z těch negativních projevů vůči tobě?
Je to obrovská síla. Za čas otupíš a můžeš s ní pracovat.
Máš tajný telefonní číslo?
Nedávno jsem volala na stodvacítku a chtěla jsem svůj telefon a nedali mi ho, takže asi jo.
Jak moc se chráníš před těma negativníma vlivama?
Já jsem na tohle lempl. Nepřemýšlím o tom, jestli mě může někdo atakovat. Asi může. Jednou mi chodily takové série dopisů, buď mě čekaly doma za dveřma, nebo ve vrátnici u Novy. Vždycky to byl hákovej kříž a srdíčko. A jednou jsem toho člověka vyzvala, že na něj čekám, jestli chce, ať tehdy a tehdy přijde. A nijak jsem se nesichrovala, všichni si mysleli, že tam mám policajty... ne, já fakt nevěřím, že jsem typ pro psychopata. Já si myslím, že to je třeba Lucie Bílá, ale já ne. Já si nedovedu představit nějakýho maniaka, že se dívá na hitparádu a onanuje. No promiň, to nejde. Já myslím, že jsem naprosto asexuální a neatraktivní. Jsem spíš chlap. Mě by neunesli ani na Hlavním nádraží.
JÁ TO MÁM DOMA
Co na divácích svých pořadů nemáš ráda?
To, jak ti starší z těch mladších pořád hlásají, jaký nejsou stádo, ale přitom jsou právě tím největším stádem, jaký jsem kdy viděla. A je úplně jedno, jestli mají na sobě hip-hopový kalhoty, nebo úzký kalhoty, jestli mají na tričku napsáno Metallica, nebo jedou jako-že necenzurovaný texty. To je ten největší stádovej syndrom, kterej jsem kdy viděla. Oni se chtějí odlišovat, ale tím právě získávají uniformitu. K nenávisti stačí, aby byl někdo oblečenej jinak. Já asi budu středem posměchu pro lidi, který mají pocit, že jsou ten největší underground. Ale ten úplně největší underground, to je taková charakterová stoka, že je mi z toho strašně smutno. Lidi, který tvoří moje publikum, jsou vesměs čistý, jenom věří hroznýmu, strašnýmu podvodu. Underground neexistuje.
Chceš říct, že oponování hlavnímu proudu tím, že budeš patřit do nějaký skupiny, jako je hip-hop nebo tak, není žádný oponování...
Přesně, oponování je, když přijdeš s něčím svým novým, za co se nestydíš. A mladý lidi postrádají originalitu. Oni se úderem nějakýho věku někam zařazujou, ale nepřijdou s ničím novým. Já to vidím doma. Toho člověka, kterýho miluju, tak vidím.... prostě jeho největším snem je být černej... protože má rád hip-hopovou muziku, má rád rappery. Tihle lidi dovedou náklonnost k něčemu projevit jen tím, že začnou produkovat to samý. Já si vůbec myslím, že muzice se přikládá moc velkej význam. Muzika má být doplněk, nemá to být směr, kterým se ubírá tvůj život, protože si nedovedu představit všechny tyhle lidi, až jim bude čtyřicet. Já si je vlastně ani nedovedu představit v jakýkoliv obyčejný situaci. Před Vánocema vždycky peču krocana a pozvu lidi, který poznám takhle z toho undergroundu a který se mi zdají být komunikativní. A najednou zjišťuju, jak jsou strašně rozhozený tím domovem, že mají sundaný boty, že se tam svítí normálním světlem, že nehraje jejich muzika a že se krájí cibule, dělají se obyčejný věci. A to je hrozně kouzelný se na ně dívat a neřešit to.
Vnímáš ty osobně nějak proměny mladý kultury?
Já uznávám to, co přišlo jako originál a jako originál to zůstalo. Když se podíváš na Stones, i na toho Ozzyho Osbornea, tak ti neprošli žádnýma stylovýma vlnama. Oni si prostě jedou po svým a jenom si stárnou. Jenže všechny takový ty pseudokultury... Život všech těchhle DJů a dalších je stále o jedný a tý samý věci. Kde je ten všeobecnej zátah na život?
Já v tomhle hodně poznávám to období, kterým jsi prošla s Adamem. To tě to fakt tolik poznamenalo?
No to právě mluvím o absenci svý hrdosti. My jsme došli do nějaký kolize a já jsem se už odhodlala a chtěla jsem s tím vším už poněkolikátý skoncovat. Podařilo se, on se odstěhoval a já jsem si pro něj před měsícem došla právě do týhle komunity. A pro něj to nebyl žádnej problém, pro něj ten vztah neznamenal nic víc než vztah. Vrátila jsem si ho zpátky domů, teď ho tam mám a nedokázala jsem nic jinýho, než že ho tam mám, toho stejnýho člověka, se kterým jsem se už tolikrát rozešla.
Myslíš, že i třeba nějaký nezávislý vydavatelství s africkou hudbou může být zase jenom zakuklenej šoubyznys?
Taky že je. Ono je úžasný vidět nějakýho dobrýho uznávanýho rappera, kterej přišel z ghetta a jeho příběh je hrozně silnej, ale když si všimneš jeho oblečení, zjistíš, že ho dělala firma, která mu patří, že prostě prodává hadry! A já jim tu jejich životní filozofii nezávislosti najednou nejsem ochotná věřit.

Díky za rozhovor. Pozveš nás na krocana?
Pozvu.

(Nepozvala - pozn. red.)