Kdo si kreslí, nezlobí...

Belgický erotický comics

Historie
První autoři Bede Adult ale zdaleka nebyli také prvními autory evropského erotického komiksu. Již v šedesátých letech se objevily v Evropě seriály, které dávaly do té doby nevšední důraz na erotiku v příběhu. Ital Guido Crépax, původním povoláním architekt, uvedl v roce 1965 na stránky komiksového časopisu Linus seriál Neutron, v němž se poprvé (zatím ve vedlejší roli) objevila později kultovní hrdinka erotického komiksu, fotoreportérka Valentine. Při její tvorbě se nechal Crépax inspirovat herečkou Louise Brooksovou, nicméně postavu obohatil po svém - jeho Valentine je masochistická a poněkud náladová. Později dostává svůj protějšek. Do Crépaxových komiksů tak vstupuje plavovláska Anita, trpělivá a mírná dívka, notoricky závislá na televizi.
Začátkem sedmdesátých let zpracoval Crépax některé erotické romány. A začal rovnou slavným Příběhem O. Toto Crépaxovo dílo se stalo mezníkem v jeho tvorbě, ale také mezníkem v historii evropských erotických komiksů. Do té doby spíše v náznacích pracující Crépax se náhle vrhl na zcela popisnou kresbu. Objevují se vztyčené údy, ale i zcela explicitní zobrazení sadomasochistických scén. O deset let později zpracuje Crépax druhý díl tohoto příběhu, podle scénáře Erika Rocheta. Tentokrát se poprvé v jeho příběhu objevují i náznaky sodomie.
V roce 1978 zpracovává Crépax Emanuelle (film, který byl předobrazem filmového soft porna tak, jak jej dnes známe) a vzápětí se, věren svému oblíbenému sexuálnímu tématu, vrhá na Justinu z pera markýze De Sade. Na sto padesáti stranách příběhu se Crépax soustředil nejen na detailní podání krutých sexuálních hrátek, ale také na vykreslení Justiny jako co možná nejvěrohodnější postavy. Zvláštní místo mají v příběhu kostýmy a stavby, na které se Crépax zaměřil se stejnou důsledností jako na hlavní hrdinku.
V roce 1983 dochází na další erotickou klasiku - Venuši v kožichu od Leopolda Sacher-Masocha, která mu zajišťuje obrovskou popularitu mezi znalci komiksové produkce. Vzápětí ještě poněkud erotizuje klasiku Dr. Jekyla a Mr. Hydea, aby se v druhé polovině osmdesátých let znovu vrátil k postavě Valentiny.
Crépax pomohl dostat erotický komiks na výsluní zájmu a dokázal, že i tento druh komiksu může mít a také má umělecké ambice. Ostatně, současná špička libretistů a kreslířů, soustředěná kolem časopisu Bede Adult, je toho důkazem.

Současnost
Někdy v polovině osmdesátých let se nejprve v časopise Sex-bull a později také v Bede Adult objevil pseudonym Trébor, který patřil kreslíři, později známému pod vlastním jménem W. G. Colber. Colber přinesl do erotického komiksu především dokonale propracovanou kresbu, zaměřenou na nejmenší detaily a perfektně prokreslující také charaktery postav. Colberovy hrdinky jsou až na výjimky mladé a dobře stavěné se sympatickým obličejem. Daleko méně shovívavosti má ale Colber k mužským hrdinům. Většinou jde o výrazné charaktery (často zobrazované s nadprůměrně velkými penisy, což ovšem není jen Colberova specialita), málokdy jsou ale jeho hrdinové opravdu sympatičtí na pohled.
Colber během velmi krátké doby rozjel několik sérií se svými hrdinkami - nejznámější se staly Cléo, Lydie, Céline a Cora, které všechny stojí nezávisle vedle sebe, v mnoha epizodách se ale jejich příběhy prolínají. Vedle těchto mainstreamových sérií ovšem kreslíř bodoval u čtenářů také s trochu masochističtěji orientovanou sérií Nado.
Colbera ovšem všechny tyto hrdinky uspokojily jen částečně. Zvolil si tedy znovu pseudonym, tentokrát Mancini, a rozjel jakési okrajové série zaměřené zcela otevřeně na pubertální (Patnáctiletá Célie), případně sadomasochistický (Ninon, Institut Marie-Madeleine) sex.
I přes svou realističnost se Colber občas pouští na tenký led jakési totální imaginace.
V druhé epizodě Lydie například využívá možnosti, kterou erotický komiks nabízí, a výrazně experimentuje s transsexualitou - Lydie zde v poněkud šílené epizodě prožije románek s transsexuální ženou. V této postavě Colber využil dokonale svůj trademark - žena je vykreslena s nádherným obličejem, obrovskými prsy... a obrovským penisem.
Možnosti, které v oblasti posouvání sexuality komiks nabízí využívá ve svých seriálech také další kmenový autor Bede Adult Alan Davis, který si s transsexualitou a sadomasochismem pohrává prakticky v každé své sérii, přičemž nejdále asi zašel v příbězích Billie a Betty či v seriálu Klan, kde je sexuální orientace, ale i sexualita jednotlivých postav spíše náhodná než pevně stanovená.
Smysl pro humor naproti tomu Davis prokázal v sérii Kill, Charlie Logan, kde nejen že jednu postavu (chlípného pilota vojenského letounu) pojmenoval W. G. Colber, ale celou epizodu ukončuje na poměry erotického komiksu bombastickou akcí, při které nahý tlusťoch vlétne do televizního studia přivázán za popruhy k vojenské stíhačce a překazí tak rozsáhlé protispolečenské spiknutí. Dobré ne?
Stále větší množství sadomasochisticky orientovaných seriálů donutilo časopis Bede Adult rozjet zvláštní sérii, nazvanou SM Comix, věnovanou pouze tomuto druhu sexu. Vedle Lucka Fostera, který se v sérii Stelliny bílé noci věnuje sadomasochismu pouze v náznacích (o to ovšem častěji), se na tuto tematiku specializuje celá řada kreslířů - Georgese Pichard, Jack-Henry Hopper, Lou Cagan a především Erich Von Gotha, který vedle detailní kresby a důrazu na skupinový sex proslul také jako brilantní autor kostýmních příběhů.
Zcela zvláštní postavou mezi erotickými kreslíři je pak autor, skrývající se pod pseudonymy Riverstone a Petter. Před čtenáři důsledně utajuje svoji totožnost, ví se pouze, že jeho křestní jméno je Bertrand a bydlí někde v okolí Paříže. Na scénu vstoupil v roce 1983, kdy na objednávku pro časopis Charlie zpracoval svým nenapodobitelným stylem Alenku v říši divů Lewise Carolla, kterou ovšem převedl do značně erotizované podoby. Už zde projevil Petter své přednosti, které jeho příběhy charakterizují dodnes a které z něj dělají nejoriginálnějšíhío autora erotických komiksů stáje Bede Adult. Seriál byl nicméně přerušen, protože Petter se rozešel s vydavatelem, údajně kvůli jím neschválenému dobarvení příběhu. Petter začal tedy kreslit pro nakladatelství Dargaud (vydávají mimo jiné Asterixe), ale i zde byla spolupráce záhy ukončena. Po dvou letech pak Petter podepsal smlouvu s Bede Adult, kde uveřejnil svůj seriál Gommora - už typický produkt svého vypracovaného stylu. Existencionalita, vícevrstevnost obrazů a podivná prázdnota prostředí, stejně jako důraz na dialogy a zvláštní smysl pro humor zaujmou čtenáře na první pohled. Většina Petterových hrdinek jsou nešťastné dívky v bezvýchodných situacích, celé příběhy mívají často mírně morbidní náladu. To vše doplněné přímočarým sexem. Vedle víceméně experimentálních prací (jako je třeba vlastní verze filmu 120 dní Sodomy, kde ovšem rezignoval na detail a pracoval do té doby v branži nevídaným způsobem - štětcem a olejovými barvami) dnes kreslí Petter jedinou sérii - Příliš mnoho pěny, seriál, který odstartoval v roce 1987 a který bez přestávky kreslí dodnes. Petter zde pracuje se vším, co ve svých příbězích vždy preferoval - dominuje erotika, fantastika a satira.

I přesto, že špička evropského erotického komiksu je dnes dost úzká, dokázalo nakladatelství Bede Adult povýšit toto odvětví na úroveň regulérního komiksu. Pokud dnes navštívíte jakýkoli obchod s kreslenými seriály ve Francii nebo Belgii, produkce Bede Adult tam rozhodně bude zastoupena. Jasně, stále ještě si nemůžete v těchto obchodech koupit odznáček s Cléo nebo Nado, tak jako si můžete koupit Supermana, Tin Tina nebo Corto Maltese. Ale příznivci erotického komiksu jsou trpěliví lidé. Boom, který tato komiksová oblast zažila během posledních deseti let, totiž zdá se ještě zdaleka neskončil.

Tento článek je pouze hrubým nástinem produkce vydavatelství Bede Adult. Pokud máte zájem o podrobnější informace o seriálech, které nakladatelství vydává, kontaktujte přímo redakci na adrese 52, Avenue Maurice Thorez, 94200 Ivry-Sur-Seine.