Vetřelec 4 jako feministická utopie
Film odráží ducha doby často věrněji než literatura, dokonce i než populární literatura.
Moderní film musí řešit problém dvou protikladných vektorů: divácké touhy po novém a touhy těch samých diváků po stále stejném. Musí také uspokojit diváka náročnějšího i méně náročného. Řešením je sendvičová struktura. Někdo jiný by řekl postmoderní mix. Ten je bůhví proč nejvíce zřetelný právě v akčních filmech. Řada akčních filmů má nyní minimálně dvě konzumační roviny. Rovinu řekněme mělčí, dějovou, a rovinu myšlenkovou, jež je často přítomná jen v narážkách a netvoří žádné ucelené poselství. Nicméně velmi bystře reaguje právě na ducha doby. Dějová rovina nikoliv, té stačí ona klasická schémata, využívaná od počátků kinematografie.
Různé národy jsou na tom ovšem různě s vnímáním akčních schémat, natož s dobovými narážkami, které se v národních kulturách liší. Češi těžko chápou narážky na politickou korektnost (vždyť pro ni ani nemají český výraz), na sexuální harašení (tento počeštělý termín sám o sobě říká, jak je to s naším vztahem k němu), na feminismus (u nás zčásti nepochopen a zčásti odmítnut), na kritiku amerického pojetí politiky a demokracie (co je nám do nich), případně na různé sociální skupiny typické například jen pro anglosaské země (nepřeložitelnost některých černošských vtípků a výrazů).
Na druhou stranu je stejně těžké exportovat domácí kulturní díla do mimoevropských zemí. Přítel Slávek Švachouček mi k této příležitosti vyprávěl svůj zážitek s návštěvou filmu Limonádový Joe - v Rusku, zřejmě ještě v 60. letech, kdy diváci ani pořádni neznali žánr, který Limonádový joe parodoval. Po konci filmu se ozývaly hlasy, že to nebylo špatné, ale místy prý trochu přitažené za vlasy.
Možná něco podobného se stalo u nás s filmem Den nezávislosti. Podle některých výkladů jde o čirou satiru, mylně pochopenou jako seriózní snímek. Gardner Dozois o filmu v úvodu k jedné ze svých antologií píše: Mnoho fanů film proklínalo, označujíce jej za urážlivou snůšku těch nejhloupějších SF klišé, a je pravda, že je opravdu plný nelogičností a takových děr v logice příběhu, že byste jimi mohli prolétnout s celou mateřskou kosmickou lodí, ale přesto, film je vyroben s takovým přívětivým elánem a s tolikerým důvěrným pomrkáváním typu my víme, že to je hrozné klišé, ale copak to není legrace?, navíc s tolika postmoderními odkazy na většinu filmových SF klasik, že bych se Den nezávislosti neodvážil odsuzovat. Jak je vidět, nepochopení může nastat ještě v zemi výroby, což teprve po vývozu díla do zámoří? A což teprve po špatném českém překladu.
Stejným případem je například Útěk z L.A., který je vážný jen napůl, zatímco z té druhé půle je sebeparodií předchozího Útěku z New Yorku. Speciálně u tohoto snímku platí, že teprve při vnímání oné parodické roviny si filmu skutečně užijete.
Zkrátka, umělecké dílo má tu vlastnost, že se jeví různě různým příjemcům, případně pod zorným úhlem různých teorií a výkladů. Anglosasové tomu říkají různé čtení díla, ať už jde o knihu, nebo film. A tak se konečně dostáváme k filmu, o němž se domnívám, že bude sice vlídně přijat, ale bez vnímání jeho podstatné kulturně sebereflexní složky, a tudíž ochuzeně. Ve Vetřelci 4: Vzkříšení totiž vidím zaklíčované reflexe feministické diskuse, která hýbe anglofonním světem. Je ho možné číst feministicky.
Není to ovšem jediný způsob čtení tohoto díla. Docela dobře a se stejnou vahou argumentů by někdo jiný mohl rozkrýt jeho náboženskou symboliku. Nijak si nedělám nárok na jediný možný výklad. Myslím ale, že řada níže uvedených souvislostí domácí kritice i divákům mohla uniknout. Recenze filmu v Ikarii tuto rovinu opomíjí úplně, recenze Mirky Spáčilové v MF DNES má sice slovo feminismus přímo v názvu, ale podle recenze samé je zřejmé, že jej kritička používá ve smyslu ženskost.
Už sám fakt, že v akčním filmu je tvrdý chlap na místě hlavního hrdiny nahrazen ženou, je výmluvné gesto. Říká se, že s postupem doby budou muži měknout a ženy tvrdnout, jak se budou rozpouštět zažitá schémata, která oběma pohlavím vnutily společenské konvence minulosti. Schválně, zkuste si vzpomenout na další akční filmy, kde hraje prim žena a nefunguje jen jako sekundant mužskému prototypu hrdiny.
V prvním Vetřelci nakonec triumfuje žena, která jako jediná z celé posádky přežije. Film její ženství zdůrazňuje (slavný polostriptýz v únikovém člunu), aby o to víc vyniklo vítězství ženského elementu nad vražednou silou monstra. Ve Vetřelcích žena (Ripleyová) dokazuje mužům, že je stejně dobrá jako oni (předvádění její schopnosti ovládat manipulátor), ba dokonce lepší než oni (je to zase ona, kdo se dokáže ubránit vetřelčí královně), ale muži zde hrají neméně významnou roli a vojenský prvek rozdíly mezi pohlavími poněkud stírá. Feministicko-freudisticky je možné číst způsob, jakým královna zlikviduje androida Bishopa v závěru Vetřelců - falickým propíchnutím. Přítel Cyril Simsa mě navíc upozornil, že svalnatá latinoameričanka v uniformě (Vasquezová) patří k notoricky známým lesbickým ikonickým typům. Bezvýchodnost situace Vetřelce 3 pak naprosto stírá rozdíly mezi pohlavími, symbolizované oholením hlavy hlavní hrdinky i mužských protagonistů.
Způsob, jakým je zobrazována člověkupodobná technologie (android) v této filmové sérii bezděčně mapuje vztah žen k technologii. Zpočátku, koncem 70. let, je technika chápána jako jednoznačně ohrožující a s muži spojená záležitost (šílený robot, jehož lidská podoba je esencí mužství). Ve Vetřelcích je vztah k technologii vstřícnější, ale stále ještě je technika maskulinně odtažitá, což ilustruje charakterní android Bishop. Asi není náhoda, že scénář k tomuto druhému dílu byl napsán již po vydání slavné eseje Donny Harrawayové, v němž autorka nachází spojitost mezi ženou a kyborgem, ale skutečné zúročení tohoto často citovaného textu muselo přijít teprve ve Vetřelci 4. Zde dochází ke ztotožnění ženy a androida/kyborga. Technika nás prostoupila.
Dalším feministickým evergreenem je proměna ženy a její role v moderní době. Feministický přístup nám ukazuje, že jsme se v pohledu na ženu příliš dlouho pohybovali ve vyjetých kolejích. Už jen historie umění a zobrazování ženy v populární kultuře jasně ukazuje, jaké místo bývalo ženě přisuzováno. Nyní nejde jen o odkrytí maskulinních stránek ženy, ale o zobrazení mnoha dalších rysů. Žena přestala být tím, čím se dosud zdála být. Vetřelec 4 to ilustruje vrchovatou měrou, neboť obě hlavní ženské hrdinky jsou na hony vzdálené nejen představě ženy, ale i představě člověka. Jedna je klonem, druhá androidem. Jsme tolik jiné - a přece jsme stále ženy; chce se číst mezi řádky. To jde ruku v ruce s postmoderním rozplýváním hranic mezi dříve izolovanými kategoriemi. Žena a muž, člověk a ne-člověk, vše se trošku rozpouští do sebe.
V prvním a druhém dílu Vetřelce se centrální počítač lodi nazývá Matka a kabina, z níž je s ním možné nejbezprostředněji hovořit, připomíná dělohu, což znovu poukazuje k inspiraci Freudem. Není náhodou, že ve Vetřelci 4 říkají naopak počítači Otec. To proto, aby poté, co androidka vyřadí palubní počítač z provozu, mohla z reproduktorů na hlavního parchanta zařvat feministickou esenci celého filmu: Otec je mrtvej, ty hajzle!
Pominout nelze akcent na mateřský pud, zejména ve druhém (vetřelčí královna) a čtvrtém (Ripleyová) dílu. Mateřský pud je něčím, co muž nikdy nebude mít a co může v jistých situacích rozhodujícím způsobem převážit situaci ve prospěch ženy-matky. Porod a mateřství patří k věcem, o nichž muži neradi slyší. Tvůrci filmu jako by schválně na tento nerv drnkali, když mateřství ukazují v jeho nejextrémnějších variantách. Jednou jako obludu hájící svá vajíčka před jazyky plamenometů, jindy jako šokující pohlazení příšerky klubající se ženě z břicha, či jako smutné monstrum laskající se se svou na pohled lidskou matkou.
Všimněte si, kdo z kladných mužských hrdinů umírá nejdříve - ti nejsympatičtější a nejcharismatičtější (velitel pirátského člunu a jeho kolega černoch). Ženy už nepotřebují být okouzlovány hrou svalů a vůdčími typy. Dovedou si poradit samy, a tak scenárista nechává přežít postavy, které jsou karikaturou mužství. Inteligentního mrzáka a hrubou gorilu, která bude po patřičném zkrocení vhodným trubcem. Muži budou pořád tak nepoučitelní, hrabiví a militantní, takže pro ně budoucnost neexistuje. Země, ke které Ripleyová v závěru filmu míří, brzy bude, nebo možná už je v rukou ženy. Vždyť i sama planeta je ženského rodu. Vše proběhlo nejen bez boje, ale dokonce takřka nepozorovaně. To je evoluce. Končí éra Otců, nastává období Velké Matky.
