Regulace rozviklané doby

V pouhých třech únorových dnech proběhla v Praze blesková a téměř neviditelná výstava výsledků soutěže mladých architektů, zaměřená na virtuální architekturu.

INTERVIEW S BENJAMINEM FRAGNEREM a DAVIDEM KRAUSEM

Organizátorem soutěže byl dr. Benjamin Fragner, šéfredaktor právě zaniklého Technického magazínu, publicista věnující se léta architektuře a industriálním stavbám. V 80. letech pořádal řadu výstav a architektonických setkání (Malovaná architektura, Urbanita aj.), v současné době je členem sekce Ochrany průmyslového dědictví a působí v Komisi územního rozvoje Praha 1.
Jedním z vystavujících byl sedmadvacetiletý architekt David Kraus. V roce 1996 dokončil studium fakulty architektury ČVUT a nyní je spolupracovníkem Atelieru 8000. David měl také v únoru ve Fragnerově galerii vlastní výstavu Vize Davida Krause. Představil na ni futuristické vize architektury viděné pohledem z budoucnosti - blíže v sekci Obrázky v tomto čísle.

Pane doktore, když jsem vás požádal o rozhovor, řekl jste mi, že jste trochu na skřipci dvou protikladů - architektury ve stadiu plánů a projektů na jedné straně a praxe v komisi pro územní rozvoj města na straně druhé. Mohl byste se k tomu vyjádřit podrobněji?
Fragner: V roce 1996 jsem pro monotematické číslo časopisu Architectural Design připravoval pojednání o současné české architektuře. Procházel jsem tedy vše, co se zde v posledních letech postavilo. V centru Prahy jsem nenašel snad příklad, kdy argument, že novostavba oživuje městské prostředí něčím novým, nebyl ve skutečnosti trojským koněm pro velmi prozaické naplňování požadavků investora na zvýšení metrů plochy kanceláří a maximální využití parcely. Při plánování města by měl například platit zákon o neporušitelnosti uliční čáry. Přitom třeba architektura tančícího domu na Rašínově nábřeží, bez ohledu na to, jestli se mi líbí, posloužila právě jako argument pro to, aby se zabrala část městského území nad rámec původní plochy. Jiný příklad je z poslední doby, návrh na výškové administrativní budovy na Václavském náměstí vedle Astry, pod prodejnou Baťa. Praha je sice založena na věžích, ale to, co tam Omicron navrhuje, jak je alespoň zřejmé z dosud publikovaných projektů, není věž, ale spíš banální věžový dům, kterému jde jen o vytvoření maximální plochy na minimální parcele. Všechny ty nové stavby jsou možná oživením tvarovým, ale vždy jsou umrtvením města, protože se většinou jedná o kancelářské objekty.
Kraus: Pro roce 89 padly obecné a doposud platící předpisy, co je správné, a co ne. Najednou se zřítila ta krásná základní vize o ušlechtilé a globálně uvažující společnosti. Všichni jsme byli hozeni do hodně rozbouřených vod a chtít po jednotlivci, který byl desítky let o něco připravován, aby něco raději nezkoušel, je myslím utopie. Některé věci bude muset město vydržet, i když jsou nepříjemné. Pořád jsme jen na cestě k stabilizované společnosti.

Není lepší nechat město růst přirozenou evolucí a nevnucovat mu soudobá pravidla?
Fragner: Ale proč by měl komerční zájem jediného investora převažovat nad zájmy společnosti? Společnost musí nějaká pravidla mít. Pokud platí, že prostředí, ve kterém mám žít, určuje zájem jediného investora, pak se ptám, k jakému účelu vlastně město je? Nemá snad právě ve městě převažovat mínění většiny nad zájmy jedince? Já tu vidím jasný střet zájmů.
Podobné je to například s euthanasií. Je zřejmé, že euthanasie je opravdu prospěšná pro umírajícího, ale přesto se o ní vedou spory, protože ten problém není dořešený z hlediska lékařské etiky. Vždyť by ji mohl někdo i zneužít. Jsou zde nutná omezení, pravidla, střety zájmů, jiná možná nebezpečí. Tyto společenské regule platí i v plánování města, také z důvodu předvídatelných i nepředvídatelných nebezpečí. Přesto však, možná hlavním přínosem teorie urbanismu a architektury 90. let je, že neexistuje jednoduchý zákon o příčině a následku. Inspirace teorií chaosu, podepřená složitými matematickými modely, dává tušit, že v lidské společnosti neexistuje linearita, vývoj nelze předvídat zjednodušenými formulkami. Nezbývá, než na základě současného poznání vymezit rámec chování. Zpočátku vycházela moderní architektura z racionalismu a z jisté domýšlivosti o poznání dalšího vývoje a formulovala si nějaké cíle, které se pak snažila naplňovat. To se ale neosvědčilo. V životě to prostě tak nefunguje. Moderní architektura s sebou nese tuto skepsi a dokud nejistota převládá, je lepší o ní vést diskuse, třeba takové, jakou byla naše výstava o virtuální architektuře, než se ve chvíli nedostatečného poznání dopustit zásadního omylu pro budoucnost.
Kraus: Kdyby se opravdu jednalo o soudobá pravidla, sem s nimi, problém je, že tahle doba snad ani pravidla mít nemůže. Já vidím pravidlo přežít, prodat, zastírat, obejít, křičet. Určitě jsou nějaké regulační mechanismy nutné, ale my jsme ještě ani nezačali ukazovat pravdivě tuhle dobu. Hodně uznávaných staveb v Praze, jako je chrám sv. Víta, Klementinum, Karlův most, vzniklo proto, že je někdo vybudoval i navzdory okolí. Kdyby ti stavitelé sami sebe věčně mírnili a usměrňovali, asi by nic pořádného nevzniklo. Lidi, co postavili všechny ty úžasné věci, museli být tvrdí a nažhavení, hlavně ale sami k sobě. Taky dobří obchodníci.
Fragner: Promiňte, ale to je velký omyl. Jste si jistý, že současná architektura se může poměřovat s architekturou gotickou?
Kraus: Proč by nemohla? Chcete říct, že dnes jsou lidé méně schopní než ve středověku?
Fragner: Jsem přesvědčený, že tvůrčí i názorová rozviklanost současnosti, ale nakonec i znalost prostého řemesla se diametrálně liší od období vzniku těchto staveb. V době, kdy vznikalo Klementinum nebo chrám svatého Víta, panovala jasná idea, která provázela realizaci těch objektů. Dům nevznikal navzdory městu, z potřeby konfrontace. Ta moje skepse vyvěrá z filozofické mělkosti současné tvorby. Potřeba administrativní věže na Václavském náměstí pro mě není důvodem k tak násilné kofrontaci této stavby s chrámem Panny Marie Sněžné. Banalita obsahu nakonec vždy začne vyvěrat i navenek.

Jako laika mě překvapil názor některých našich architektů, že estetická stránka není v architektuře zdaleka tak důležitá jako třeba hledisko morální. Pan architekt Přikryl mi do telefonu třeba řekl, že estetika rovná se design rovná se sezónní, pomíjivá záležitost. Jak se s tím architekt může vyrovnat? Má se snad stále kontrolovat, aby nevtiskl domu nějaký dobově pomíjivý tvar?
Fragner: Asi je důležité na začátku si uvědomit, co všechno je při projektování domu předem dané jeho účelem. Architekt si musí předem položit základní otázku, jestli je možné danému obsahu vtělit tvar, který nás nějak osloví. Určitý obsah asi nemůže nabídnout něco víc. Architektura je o obsahu a o prostorových vztazích. Musím v tom cítit výzvu, poslání. Musí to být víc než dekorace.
Kraus: I když si myslím, že se po revoluci začala dělat lepší architektura, děsí mě, že najednou i mladí architekti vědí docela přesně, co chtějí a jak se to má dělat dobře. Přitom v jejich věku by měli být nespokojení sami se sebou a neměli by vyhledávat pohodlné cesty. Už na škole jsem zaregistroval přístupy typu - když to budeš dělat takhle, úspěch se dostaví. Lidé, kteří v pětadvaceti přesně vědí, jak mají dělat architekturu, se možná po deseti letech promění právě v takové roboty, kteří jen vyplňují přání jiných.

Není to přirozené a zákonité, že centum města zaplňují kancelářské budovy?
Fragner: Vylidněné městské centrum nežije přirozeným životem. Je to banalita, ale platí. Praha má tak malé centrum, že není důvod zkoušet si svaly zrovna na tomto malém kousku. Někdy mi připadá, že si investoři léčí komplexy konfrontací svých budov se stavbami z 18. či 16. století. Ono je to jednodušší, než se konfrontovat se současníky.
Já žil od mládí na Malé Straně a ta je pro mě dodnes ideálním modelem města. Je v ní hodně zahrad, významné budovy, krásná architektura, ale je tu výrazné zastoupení i bytových domů, najdeme tu dobře rozvinuté sousedské vztahy. Byla velmi různorodá sociální strukturou obyvatel. A to teď zcela mizí, město není jen o architektuře a příznivém poměru zastavěné části a volných ploch...

Když se člověk podívá na zejména administrativní budovy 90. let u nás, vidí zřetelný návrat ke konstruktivismu 30. let. Čím si to vysvětlujete?
Fragner: Já mám pocit, že spíš jen k některým formálním rysům. K východiskům konstruktivistů to má vlastně hodně daleko. Je to módní vlna. Pro dvacáté století je typické střídání stylů. Obsah je rozmělněný vlivem krize společnosti, o to víc se tedy střídají formy, styly. V architektuře lze v tomto vývoji na počátku vždy vystopovat dobrou vůli, ale zpravidla se to pak obrátí úplně jinam.

Věnoval jste se i problematice sídlišť. Co soudíte o jejich všeobecné kritice?
Fragner: Buďme k sídlištím objektivní. Taková, jako jsou u nás, se stavěla po celé Evropě, ovšem ne v takových měřítkách. Na předměstí Londýna také najdete velmi podobné paneláky. I když dnes jsou většinou vyhozené do povětří, protože parcela začala být dražší než sám dům. Bohužel u nás si totalitní plánovité hospodářství dovedlo prosadit při výstavbě sídlišť úplně jiné měřítko.

Zdá se, že mladá generace se už na sídliště nedívá s takovým odporem.
Fragner: Posun v hodnocení sídlišť mě nepřekvapuje z několika důvodů. Prvním z nich je nedostatek jakýchkoliv bytů. V některých starších sídlištích, jako jsou třeba Bohnice, jsou už vzrostlé stromy a měřítka jsou uměřenější, nejsou to betonové bloky jako na Jižním městě. Měli bychom také rozlišit architekturu objektů a život v nich. Někdy stačí jen zlepšit chod služeb, servis, vybavení, údržbu a podobných věcí, aby se na sídlišti dalo lépe žít. Možná je to víc právě o tom než o podobě těch domů.
Kraus: Já na sídlišti bydlím. Jsem rád, že bydlím v anonymním domě, který je tak neutrální, že si v něm můžeš naopak všechno dovolit. (I když mnohem uniformnější jsou ale ty satelitní domečky pro bohaté, které nabízejí reklamy.) Zní to paradoxně, ale teprve v onom stroji na bydlení máš nejlepší možnost zařídit se podle sebe, protože jinak je to naprosto neutrální kostra.

Davide, Ondřej Neff, který tvou výstavu zahajoval, řekl, že architektura je jedno z nejméně rozvinutých odvětví, že na rozdíl například od telekomunikaci či dopravy daleko nedospěla. Co si o tom myslíš?
Kraus: Tím se asi Neff trefil a možná i naštval starší architekty, kteří si myslí, že snědli patent. Oni používají špičkovou komunikační techniku, mobily, počítače, ale dál navrhují úplně nemoderní domy. Architektura se daleko nedostala, protože lpí na neměnném principu - konstrukce, obal, vnitřní vedení. Já bych rád narušil právě tento základní princip.

Má vizionářská, utopická architektura dnes ještě smysl, nebo je věcí minulosti?
Fragner: Já ji nevidím až tak utopicky. Ona obsahuje jisté napětí, podobné jako třeba literatura, která pomáhá formulovat nějaké názory a pomáhá dělat pořádek v hlavě. Takový druh architektury je určen ke komunikaci o tématu.
Kraus: Většinou je to ucelená filozofie, kompaktní svět, který má svoje lidi, hudbu, technologie a náboženství. Utopická má v tomto případě pejorativní význam a vizionářská zní strašně vznešeně. Je to přetlak, který musíš vypustit. A dobré je, že to většinou ukáže současný svět v té šílenější podobě. Protože je to reakce na věci, co se dějí kolem.

Myslíte, že tato architektura nevzniká proto, aby byla někdy uskutečněna?
Kraus: To ano, ale prvotní je důvod proč vůbec přemýšlet o mrakodrapu vysokém kilometr nebo o městu pod vodou. Něco z téhle architektury určitě vznikne a to samovolně v budoucnosti, něco může být postaveno díky nějakému mecenáši už teď. Například zmiňovaný Archigram - ty obrovské pokroucené plechové věže existují, patrové dálnice taky a administrativní skleněné krabice nejsou nic jiného než Miesovy sny o domech kostra-kůže.
Fragner: Jde o individuální přístupy. Pro někoho je to víc fikce, pro jiného víc praktické cvičení. Podívejte se třeba na vizionářské návrhy Maxe Urbana z období první světové války, v nichž načrtl záměrně extrapolované tendence, které v něčem byly reálné, v něčem jen úmyslně nadsazené. V jeho případě to byla vážná diskuse o tom, jak by měla fungovat moderní Praha. Urban je mimochodem autorem barrandovského zahradního města a filmových ateliérů, ale to už bylo v pozdější době. Mnohé z vizí proniklo i do jeho práce, když už byl usazený realitou a působil jako magistrátní úředník.

V tomto století došlo k obrovskému opouštění utopií. Jak je možné, že právě v architektuře jako by ty utopie dál vesele pokračovaly? Viz například skupina Archigram z 60. let.
Fragner: Ony to někdy utopie ani tak moc nebyly. Speciálně Archigram. Když se začtete do jejich průvodního textu, zjistíte, že to kráčející město Rona Herrona bylo vizí města po jakémsi konci světa.
Kraus: Ale nastartovalo to další myšlenky, třeba v designu nebo kinematografii.
Fragner: Je zajímavé, že z těchto utopických projektů 60. let se odvinula pro architekturu strojová estetika. Když byl zakladatel Archigramu Peter Cook v Praze, krátce po dokončení žižkovské televizní věže, byl jí prý nadšený. V době, kdy ji všichni kritizovali.
Kraus: Třeba ji pochopí až další generace. Aulického věž byla možná příliš démonizovaná, zrovna dílo člověka s takovým talentem.
Fragner: Některé televizní vysílače jsou povedenější, jiné méně. Například barcelonská věž od Fostera je také technicky laděná, ale je subtilnější. Problém žižkovské věže je, že jí chybí ta subtilita.
Kraus: Já mám z žižkovské věže dojem, že je hodně o téhle době. Fosterovy stavby budou možná za dvacet let zastaralejší než ona.

Vraťme se ještě na závěr k té výstavě virtuální architektury. Nedovedl jsem si představit, že by v těch ideálních kupolích žili obyčejní lidé. Je to tím, že se autoři nechali strhnout utopií, nebo jde jen o omezené výrazivo počítačové grafiky?
Fragner: Každá doba používá určitý jazyk. Klasickým příkladem je počítačová grafika, která slouží jako způsob komunikace, ale i jako způsob získávání zakázek, co si budeme povídat. Kdysi se dělaly návrhy ve formě akvarelů, nyní je to virtuální realita. Dnes počítačové zobrazení dovoluje tak barvotiskovou realitu, že se tomu někteří autoři chtějí vzdálit. Právě pan Kraus zvolil tu méně popisnou variantu a já asi vím proč. V dnešní době se počítač hodně používá pro takovou tu iluzi, že zobrazené je jakoby skutečnou realitou. Dovedu si představit, že za rok, v zájmu větší realističnosti, bude třeba ležet na obrázku virtuální ulice na zemi zmačkaný papír...
Kraus: Jde o to přistupovat k věcem naštvaně, nevěřit a sám zkoušet. Mně všichni říkali: počítače ti ulehčí práci. Slovo ulehčí zní hrozně. Pokud máš vášeň věci dělat po svém, nikdy neřekneš ulehčit, ale otevřít nebo objevit. Jediné, co v dnešní době můžeme udělat, je najít v technologiích duši a ty spodní proudy, co z nich dělají přirozeného chybujícího partnera. Na technice mě zajímá její pokřivená stránka, ta, která má různé skříplotiny a vady.
Fragner: U počítačového zobrazení je největším nebezpečím, že se hrozně rychle okouká. To, co nejdřív okouzlí, je později balvanem. Nyní asi přijde něco, co bude zobrazení spíše znejasňovat.