Doba komunisticko-germaniová

Objev polovodičového efektu koncem čtyřicátých let a jeho aplikace, konstrukce germaniových spínacích prvků, byly tou revolucí, která umožnila sériovou výrobu samočinných sálových počítačů.

Objev polovodičového efektu koncem čtyřicátých let a jeho aplikace, konstrukce germaniových spínacích prvků, byly tou revolucí, která umožnila sériovou výrobu samočinných sálových počítačů. Předtím to byla jenom kusově vyráběná elektromechanická monstra o váze desítek tun, která zabírala celou budovu.
Takovým monstrem (a nejen co se týče rozměru) je i počítač z fenomenální povídky Přítel Stanislawa Lema. Na přelomu padesátých a šedesátých let jsme na střední škole jeho povídkami žili, mystické stroje, projevující inteligenci, a neméně tajemná věda o nich, kybernetika, to vše bylo in jako virtuální realita dnes.
V téže době v Polytechnické knižnici, již ve Státním nakladatelství technické literatury vydávala Čs. společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, vyšla první populární knížka o té tajemné, téměř protistátní vědě.
Je dostatečně znám Stalinův výrok o kybernetice jako buržoazní pavědě. A to, co z tohoto výroku vzniklo, pokládám za Paradox století. Neboť komunisté, kteří snili a usilovali o vědecky řízenou společnost a pokládali se za její kormidelníky, v okamžiku, kdy se objevila skutečná věda o kormidlování, nejen že po ní nechňapli, ale na příkaz Stalina ji dali do klatby. Kybernetika totiž již svou existencí vyvracela vědeckost jisté sbírky idejí, které se říkalo vědecký komunismus, a chorobně podezíravý Stalin, místo aby si ji přivlastnil, jako to učinil v případě atomové pumy, prohlásil kybernetiku za tabu. Jakoby tušil, že to bude tato věda, která jeho následovníkům zakroutí krkem. Nicméně ani oni se nedokázali obejít bez výpočetní techniky.
Vzpomínám si na letní nedělní večery začátkem padesátých let, kdy o počítačích ještě nikdo neměl ani tušení. Až vysoko do pátého patra, kde jsme tehdy bydleli v domě Brněnského dopravního podniku, zaznívalo z hloubi ulice nenapodobitelné hučení děrnoštítkových strojů. Znárodněná stavební firma Pozemstav tam totiž měla výpočetní stanici, osazenou americkými stroji Hollerit snad ještě
třicátých let, a každý měsíc před uzávěrkou se ve stanici pracovalo přes noc i v neděli.
Nebyl jsem jasnovidec, abych jako osmiletý kluk vytušil, že o dvacet let později budu za takových parných nedělních večerů nasedat do vlaku, jenž mě poveze do Adamova na směnu na velice podobném pracovišti. Možná v tom nějaké předurčení bylo, když už v dětství ten broukavý zvuk děrnoštítkových strojů pro mě znamenal cosi mystického a uhrančivého. Stejně jako veliká modrá písmena IBM (ještě v podobě původního loga s barokizovanými písmeny), jež i ve tvrdých padesátých letech zůstala namalována na vitrážích domu brněnské odborové rady ROH, kde v přízemí pracovala podobná výpočetní stanice. Trápil jsem své rodiče, aby mi řekli, co ta písmena znamenají, ale nikdy se nedočkal uspokojivé odpovědi. Což jen zvyšovalo záhadnost zkratky IBM, takže se pro mne stala kouzelnou formulkou, vedoucí někam jinam.
Nehledě na romantiku Lemových povídek, poprvé jsem tam jinam nahlédl na jaře 1962. Vyzbrojen četbou oné populární příručky o kybernetice, přihlásil jsem se do kurzu programování, který uspořádalo pár nadšenců z brněnské techniky. Obsahem byly jednak směšně naivní demonstrace, kupříkladu model podmíněného reflexu pomocí nabíjení a vybíjení kondenzátoru, jednak základní informace o struktuře počítače a programování, když v té době se brněnská technika stala provozovatelem (západo)německého počítače LGP 30. Na závěr byla zkouška vysokoškolského stylu, u které jsem neuspěl. O nic nejde, povzbuzoval mě zkoušející asistent. Po maturitě si to můžete zkusit znovu, přímo tady, věštil.
Strefil se. Jako syn bývalého živnostníka jsem neměl naději, abych se dostal na atraktivní studia humanitního směru (měl jsem velký zájem o literaturu), takže opravdu nezbylo nic jiného než Elektrotechnická fakulta VUT.
První počítač, který jsem spatřil, byl již zmiňovaný LGP 30. Nacházel se v tzv. laboratoři počítacích strojů na bývalé Třídě obránců míru v zadním traktu menzy brněnské techniky. Šlo v podstatě o bednu těchže rozměrů jako elektrická akumulátorová kamna. Vedl od ní tlustý kabel ke stolu, na němž stál elektrický psací stroj, spřažený s děrovačem děrné pásky, a snímač děrné pásky. Náhradní psací stroj a děrovač se pak používaly pro děrování programů. Toť bylo vše. LGP 30 měl operační paměť na 1200 elektronkových diodách (takže to skutečně byla kamna!) a k trvalému uložení dat používal magnetický buben. Programy se vkládaly prostřednictvím snímače děrné pásky, výsledky tiskl psací stroj, respektive se daly vyděrovat. Na Vánoce 1964 jsem na něm odladil něco, čemu se říká dvojitý cykl. Programovalo se čistě jen ve strojovém kódu, počítač měl soubor 32 instrukcí, a to bylo všechno, o programovacích jazycích se snad zdálo jenom matematickým teoretikům. Lidé okolo, jako třeba dr. Kudláček, průkopník počítačových metod v matematice, pak byli něco mezi spiklenci a fanatiky. Celý ten pohyb kolem počítačů se dál navzdory oficiálním místům, která v tom viděla jen výstřelek potrhlých matematiků.
Při studiu mě více než digitální zaujaly analogové stroje. Dnes už po nich ani pes neštěkne, i když to byly krásné hračky. Jako třeba Malý Elektronický Diferenciální Analyzátor, jemuž se familiárně říkalo Meda. Jednalo se vlastně o klon vojenských dělostřeleckých zaměřovačů, vyšlechtěný pro řešení diferenciálních rovnic. Data vystupovala v grafické podobě na souřadnicovém zapisovači a cvika z analogových počítačů patří k mým nejmilejším vzpomínkám na studium. Měli jsme totiž externí asistentku, která o Medách věděla ještě méně než my, a nechala nám zcela volnou ruku, abychom se s nimi bavili podle svého.
Neodpustím si takovou malou technologickou anekdotu. Celou sadou velikých analogových počítačů z počátku čtyřicátých let jsou dodnes vybavena střediska pro řízení palby amerických bitevních lodí třídy Iowa. Když měly být tyto lodě nasazeny ve vietnamské válce, uvažoval Pentagon o náhradě analogových počítačů moderními digitály. Jenže rozbory ukázaly, že nepatrné zvýšení přesnosti naprosto nevyváží obrovské investice, a vše zůstalo při starém.
Nepokračoval jsem tedy ve studiu na počítačové větvi, ale na větvi regulace. Více než počítače mne zajímaly problémy řízení, kde jsem zřetelně vnímal sociologický a filozofický přesah z původně technické disciplíny. To vše se odehrávalo na pozadí šedesátých let. Komunismus, alespoň v Československu, povoloval ve švech a počítače se pro nomenklaturní kádry staly módou.
Absolvoval jsem na podzim 1968 za dozoru sovětských tanků a jelikož jsem se nechtěl smířit s jejich přítomností, o dva roky později jsem vyletěl ze zaměstnání.
Nejen kotelny, ale i brněnský závod národního podniku Kancelářské stroje se stal útočištěm živlů. A tak mě počítače neminuly, jako sálový technik jsem byl přijat na detašované pracoviště Adamov. Tamější zbrojovka (výroba dělostřelecké munice a řízených střel), aby byla in, si pořídila počítač a najala si od KS Brno servis. Důkazem komunistického absurdistánu budiž fakt, že v tomto důležitém závodě na nejcitlivějším místě byli se mnou, který měl jen negativní poměr k Husákovu vedení, zaměstnáni i důstojníci, vyhození při čistkách z vojenské akademie. Jenže nás skutečně bavila ta obluda, co stála na sále, československý počítač ZPA 600.
V počtu několika desítek kusů jej vyrobily ZPA Čakovice z domácích, vesměs germaniových součástek. Jedině mechaniky magnetopáskových jednotek pocházely z Francie. Počítač se opět ovládal prostřednictvím elektrického psacího stroje. Operátor na něm zadával příkazy a počítač potvrzoval průběh výpočtu. Pro přehlednost se používala dvoubarevná psací páska a stroj odpovídal v jiné barvě. Vlastní výstup, sestavy pro uživatele, pak tiskly dvě řetězové tiskárny, jejichž mechanismy se musely každou směnu čistit od papírového prachu. Jedinou vnější pamětí byly magnetické pásky. V Adamově jsme měli šest stojanů, připomínajících obrovité magnetofony. Jelikož základem ekonomických výpočtů je třídění dat a operační paměť byla směšně malá, běžel program po páskách. Staly se tak nejdůležitější částí počítače. Postrachem nás techniků byl veliký třídící program z oboru skladového hospodářství. Nejenže trval šest hodin, během nichž nesmělo dojít k žádné chybě jak při čtení, tak při zápisu, ale vyžadoval přenášení kotoučů z jednoho stojanu na druhý. Znamenalo to stoprocentní kompatibilitu medií, tedy ideálně nastavené kolmosti snímacích hlav. Jen zasvěcení si dovedou představit, jakou to dalo fušku udržovat stojany průběžně v takové kondici.
Směna technické péče se skládala ze tří techniků. Vedl ji specialista na tzv. základní jednotku (část počítače, kde probíhaly aritmetické operace a řídící procesy), další technik měl na starosti paměťová média, tedy magnetopáskové jednotky a operační feritovou paměť, a třetí technik pak papírová média, řetězové tiskárny, psací stroje a snímače a děrovače děrné pásky.
Já byl vyškolen jako specialista na základní jednotku. Jednalo se o dlouhou řadu kovových skříní, plných desek s germaniovými tranzistory a feritovými jadérky. Germaniové prvky jsou mnohem citlivější na teplotu než křemík, takže když jsem měl ranní směnu, bylo mým prvním úkolem při denní profylaxi kontrola a dostavení zdrojů. Ozbrojen malým šroubováčkem jsem počítač ladil jako houslista housle před koncertem. Ostatní kolegové zatím vysávali vysavačem řetězové tiskárny a čistili lihem magnetické hlavičky magnetopáskových jednotek. Líh musel být čistý, takže se dal dobře popíjet ve směsi s kofolou. Tomuto drinku se říkalo Technikovo tajemství. Ještě před předáním do provozu se celá sestava testovala zkušebními programy. Parametry se zadávaly z elektrických psacích strojů na operátorských stanovištích, i když ZPA 600 již měl něco jako terminál - displej a klávesnici.
Tento terminál byl výhradně pro potřeby techniků a jeho pomocí se hledaly závady. Bylo to jakési kukátko, jímž se dalo nahlížet do různých pamětí a registrů stroje. Plně se zde využívalo jedinečné vlastnosti ZPA 600, faktu, že zobrazoval čísla v dekadickém tvaru jako jediný počítač na světě, neboť ZPA 600 nebyl nic jiného než tranzistorová verze originálního Svobodova elektronkového počítače Epos ze začátku padesátých let. Na rozdíl od všech dnes existujících počítačů, které běží v dvojkovém kódu, používal ZPA 600 Svobodův kód dva z pěti, který umožňoval nejen zobrazovat obsahy pamětí přímo dekadicky, ale řešil originálně násobičku a jednoduchým logickým obvodem zajišťoval i samoopravnost kódu.
V každodenních profylaxích a testech má základy dnešní počítačová grafika. Aby testy řetězových tiskáren, při nichž se ověřovala správná funkce každého kladívka a každý typ na typovém válci, nebyly jenom šikmé pruhy všech písmen a číslic, začaly se k testovacím programům dodávat obrázky. Volbou písmen a jejich hustotou pak z tiskáren vystupovaly nejčastěji obnažené krasavice nebo grafické žerty. Velice populární byl program Think, původně odněkud z Izraele, jenž tiskl opici s ukazováčkem přemýšlivě zabodnutým do čela.
Jako u každé údržbářské profese bylo paradoxně v zájmu našeho zákazníka, abychom pracovali co nejméně. Čím méně jsme pracovali, tím lépe jsme byli placeni, neboť výše prémií se odvozovala od hospodářského výsledku a ten závisel na množství strojového času, jenž jsme poskytli Adamovským strojírnám. Teoreticky jsme se měli ve volném času věnovat samostudiu dalších částí počítače, abychom se mohli zastupovat, leč to opravdu byla jen šedivá teorie. Prakticky všichni jsme se věnovali nejrozšířenější činnosti v komunistickém Československu, které se neřeklo jinak než fušování.
Měli jsme pro ně ideální podmínky. Dostatek času v pracovní době, vybavenou dílnu a sklad součástek u ruky. Procházeli jsme různými módními obdobími. Jedno z nich bylo období nabíječek. Každý z nás si udělal nabíječku baterií a já tu svou stále používám. Další obdobím bylo období akustických zesilovačů, takže i já jsem si postavil svůj Transivat (v sedmdesátých letech populární amatérská konstrukce nf zesilovače). Mimo jiné jsme v Adamově vyprodukovali medomet, neboť jeden z kolegů byl včelař, a později, když jsme brigádnicky ZPA 600 šrotovali, i dvě svařovací trafa. Ale také tři inženýry, když kolegové průmyslováci, jež dálkově studovali, se studiu věnovali hlavně v práci. A vlastně i jednoho spisovatele, když své první SF povídky jsem napsal také v zaměstnání.
Leč to bylo o něco později, poté co jako náhrada za ZPA 600 přišel do Adamova sovětský počítač EC 1030, částečně postavený na primitivních integrovaných obvodech. S ním jsme taktéž dostali do péče moderní paměťové médium, magnetické disky. Byl to plod RVHP, neboť byly vyrobeny v Bulharsku a podle toho vypadala kvalita. Dnes se ani nechce věřit, že ta dvoumetráková bedna zvíci automatické pračky měla kapacitu ubohých 7,5 MB!
Pro mne, jako specialistu na základní jednotku, byl EC 1030 krokem zpět. Místo obrazovky jsem měl k dispozici jenom nepřehledné žárovkové displeje a místo elegentního kódu dva z pěti s dekadickým zobrazením těžkopádný šestnáctkový kód. Navíc bylo v EC 1030 nastraženo několik technologických pastí. Především přímé konektory desek nebyly pozlaceny, což je běžný standard i dnes, ale podle sovětského zlepšováku potaženy palladiem, které oxidovalo. Nekontakty způsobovaly náhodné chyby, jež jsem pak musel pracně a dlouhodobě hledat za použití statistických metod a - štěstí. Někdy i dva roky! Znamenalo to desky periodicky kontrolovat a zčernalé kontakty gumovat tvrdou pryží.
Další chuťovkou byla operační feritová paměť. Její diodová matice, sloužící pro výběr adresy, byla osazena nekvalitními diodami. Stářím se prorážely a bylo třeba je vyměňovat. Prvním příznakem takové poruchy byly houstnoucí náhodné chyby. Postupně se začaly seskupovat buď okolo nějaké určité instrukce nebo kolem konkrétně tvarovaného operandu. Museli jsme čekat, až chyba tak ztvrdla, že ji chytal test operační paměti a dokázal vypsat řadu nemocných adres. Z těchto adres bylo nutno dekódovat příslušnou část paměti a patro diodového dekodéru. Následovala čtyřchlapová práce, neboť bylo nutno vymontovat asi 80 kg těžký operační blok, přenést jej i s příslušnými kabely a konektory do dílny a zde rozložit harmonikovitě uspořádané rošty paměti. Na jejich okrajích pak byly naletovány tisíce diod, mezi nimiž bylo nutno pomocí měření odporu najít tu vadnou a vyměnit. Šlo o práci pro Popelku.
Architekturou a vnitřní strukturou nebyl EC 1030 nic jiného než špatná kopie IBM 360. Z tohoto amerického počítače vycházel celý projekt Rady vzájemné hospodářské pomoci, známý pod zkratkou JSEP - Jednotný systém elektronických počítačů. Rusky jedinaja systěma - proto zkratka v azbuce EC.
O nízké kvalitě EC 1030 svědčí i fakt, že tento modernější počítač měl normovanou osmdesátiprocentní (!!!) spolehlivost, tedy o deset procent horší než o generaci starší ZPA 600. Podařilo se nám ji sice vytáhnout na osmdesát pět, osmdesát sedm procent, ale přes devadesát jsme se dlouhodobě nedostali. Dokumentace byla pochopitelně v ruštině, ale i zde se daly najít roztomilé pozůstatky angličtiny, prozrazující nedůslednost sovětských plagiátorů. Takže jsme s ulehčením přivítali další obměnu, československý počítač EC 1026. Dostali jsme jej v roce 1985. Byl to první počítač v naší péči, který nepoužíval psací stroj a dala se k němu připojit terminálová síť, tedy displeje s klávesnicemi. Také technologicky znamenal pokrok, neboť byl převážně postaven na křemíkových integrovaných obvodech. A to včetně operační paměti, osazené paměťovými šváby Tesla 1k x 1 bit. Z nich sestávala operační paměť o kapacitě něco málo přes 700 kB, tedy ani ne desetina paměti dnešního podprůměrného PC.
To byla poslední tečka za dobou germaniovou.
Ale také za dobou komunistickou, když záhy přišel listopad 1989. A o to rychleji následovala tečka další - zánik celé profese. Dnes povolání technika sálových počítačů neexistuje a nikdo a nic už je nevzkřísí, jednou provždy je mrtvo. Asi jako profese sekerníků. Což byli ti chlapíci, kteří uměli vytesat ze dřeva celé mlýnské složení. Oboje, mlýnská kola i sálové počítače, odplavil čas. Neteskním za nimi. Ani za komunismem.