Mezi Botticellim a Teslou (Michael Bielický)

Michael Bielický je osobnost, která je od roku 1991 nerozlučně spjata s kontroverzním ateliérem Nová média v rámci pražské Akademie výtvarných umění.

Žije v Praze pod žižkovskou věží, v Düsseldorfu a v Síti. Nemá rád Leni Riefenstahlovou, ale zase vaří skvělé špagety a la Neapol.

Živel: Co bylo důvodem k vašemu výroku, že vůbec nejlepší by bylo AVU zavřít?
Velmi jednoduchý a velmi jasný důvod. Akademie výtvarných umění v Praze vznikla na základě filozofie a z pohledu chápání umění 19. století. Nyní se nacházíme dva roky před vstupem do třetího tisíciletí a je před námi otázka, zda-li tato instituce má ještě vůbec nějakou relevanci ve vztahu ke společnosti. Jestli její setrvávání na modelu tradice a důležitosti neznamená ve společenském kontextu spíše stagnaci a izolaci. Jestli se nestává absolutně irelevantním institutem.

Živel: Ale už na počátku 90. let se tam přece stala radikální změna s nástupem milana Knížáka.
Knížákův přístup je konzervativní a jeho nárok na akademismus je cizí dnešnímu kontextu, třebaže v době revoluce byl možná velmi důležitou a rozhodující osobností, schopnou zbavit se starých sil (což si velice považuji).

Živel: Tvrdíte tím, že ustanovil modernu na akademismus?
To bych potvrdil. Ale abych byl přesný: je velmi pozitivní, že na AVU existují klasické disciplíny, tradiční ateliéry malby, sochařství, architektury atd. Ty bych nerušil, ale pouze pod podmínkou, aby tam byly připuštěny i radikálně nové pohledy. Docela si dovedu představit ateliér, ačkoli velmi vzdálený duchu Akademie, který by se zabýval hudební performancí v reálném a virtuálním prostoru. To by podle mě dalo veliký impuls i druhým ateliérům. Zároveň bych zval mnohem více lidí z venku. Akademie je v tomhle smyslu ještě velice uzavřená. Je tam velká xenofobie, velká skepse vůči všemu, co není naše. Vůbec bych na Akademii nezaměstnal nikoho na dobu delší než dva roky, a naopak bych ji založil na tvářích lidí z venku. A to nejenom umělců, ale také filozofů a vědců. Vytvořil bych ji mnohem víc multidisciplinární. Pak by byla nějaká garance, že to dá i impuls lidem, kteří tam studují, že jim to dá trochu jiný posun pohledu na dnešní realitu.

Živel: V tom případě by tam už panovaly zcela jiné duchovní podmínky. Byla by to otázka, zda by šlo vůbec ještě o umění.
To není otázka. To je problém, že stále ještě definujeme umění jako umění, jako výtvarné umění. Vím, že podobné dilema prožívají školy typu Akadamie i jinde ve světě. Jejich problémem je, jak se z této situace dostat, jak se vymanit z klece základů založených na chápání umění z pozice 19. století. To není jen náš, český problém. Například Akademie v Düsseldorfu, která byla v 70. letech jednou z nejvlivnějších, nejinovativnějších, ztratila podobnou relevanci jako pražská Akademie. Nějak se jí nepodařilo navázat na Zeitgeist, na dobu. Určitě není úplně jednoduché se od toho starého pohledu na umění osvobodit. Proto vznikají tzv. Media Akademie. Ale ty mají zase problém: jsou jen media akademiemi, chybí jim zase něco, co se vztahuje k tradici, k minulosti. Odstřihnout se to nedá.

Živel: Je to způsobeno nedostatkem informací?
Myslím, že informace zde existují. Problémem je samotná idea high culture, a to nejenom v tom středoevropském prostředí. Existuje zde silné vymezení mezi vysokým uměním a pop kulturou. V hudbě se toho dnes děje daleko více než ve výtvarném umění. Dovolil bych si říct, že u nás to je určitý druh ignorance, neboť přístup k informacím dnes už je, nejsme za žádnou železnou oponou a i na naší škole má každý možnost si sednout a podívat se do Sítě. Možná je to strach přehodnotit setrvačnost idejí 20. století, proto se toho lidé tak neskutečně drží. Vlastně to i chápu, když někdo celý život věřil v určitý koncept a najednou se tento koncept boří, tak to není jednoduché.

Živel: Není to třeba tím, že v evropském kontextu umění se spíše nosí nedůvěra v technologii?
Mám takovou teorii. Na jedné straně je to strašně cizí na druhé bych šel tak daleko, že bych tvrdil, že místo jako Praha má tradici v užití inovativních technologií v uměleckém kontextu, které jdou až někam do 16. století. Existují historické příklady. Tento postoj zde přebývá z renesance a manýrismu. Golem, roboti, umělé inteligence, vůbec první interaktivní české kino Kinoautomat (EXPO 67)... Například Rabi Low pozval císaře Rudolfa do svého domu a tu noc proměnil svůj jednoduchý dům v zámek. A co udělal? Pomocí camery obscury promítl na zdi svého domu interiéry Hradčan. Takže vytvořil jakýsi příklad virtuální reality. Myslím, že Praha má konstelaci a historické vědomí být otevřena těmto metarealitám, které se vizualizují pomocí technologií.

Živel: Reaguje české kulturní prostředí na soudobé umělecké trendy? Jsou zde vědci, umělci a filozofové, kteří infiltrují tyto myšlenky do mladé generace?
Jsou to spíš velké výjimky. Řekl bych, že spíše ne. Problémem je ta velká propast mezi tzv. uměleckou scénou, kterou zde nechci nějak deklasovat, a prostředím, v němž existuje. V normální umělecké scéně vidím jednu velkou krizi kulturní identity....

Živel: Myslíte, že by bylo vůbec možné pořádat v Čechách akci typu ARS ELECTRONICA?
Samozřejmě. Bylo by ale nutné přizpůsobit ji tomuto prostředí. Přenést nějakou ARS ELECTRONICu sem v poměru 1:1 je nesmysl. Muselo by to být něco, co by bylo specificky spojeno s historickým prostředím. Nějaká kontinuita zde existuje, šlo by jen o to napojit se a udělat ji adekvátní dnešní době. V neposlední řadě by šlo ale také o to propojit určité skupiny lidí, kteří mezi sebou dosud málo komunikují. Prolomit ty jenom umělecké kruhy, vytvořit široký prostor různých myšlenek, dialogů, kreativit, vizí. Domnívám se, že ačkoli zde jsou tyto zdánlivě nekomunikující skupiny lidí, zajímají se v principu o velmi podobné problémy, sužují je podobné obavy a v tomto smyslu má prolomení omezujících škatulek svůj smysl. To prostředí, historická zatíženost, ze které v Praze všichni čerpají a žijí, ke které se stále vztahují - i to by se dalo použít a zneužít pro akci tohoto typu. Možná že by to konzervativní a netolerantní prostředí samo prospělo i v širším kontextu.

Živel: Změnila digitální kultura nějak moc naše vnímání světa?
Ano. Radikálně. Už jen z toho důvodu, že jsme schopni produkovat artefakty pomocí těchto digitálních technologií, nejenom na místě, ale i ve fiktivním, virtuálním prostoru. Můžeme dnes vytvořit umělecký artefakt, který se nachází např. v internetu. A toto poznání, tato zkušenost, že produkt, který vytváříme, je v kontextu, který je mimo prostor a čas, např. v časoprostoru Sítě, to samo o sobě mění diametrálně vnímání našeho kreativního prostředí. Je zde radikální zlom, vzniká nová problematika, co se týče tvorby i prezentace. To nelze ale z našeho pohledu posoudit. To budou posuzovat až nové generace.

Živel: O jaký zlom se jedná?
Jde o osvobození od samotného pojmu umění. Možná, že vzniká něco, pro co nemáme terminologii. Je to kreativní činnost a možná bych si nedovolil říct, že to je umělecká tvorba. Umělec se zbavuje tohoto ohraničení. Je už někde jinde. Je mimo umělecký kontext. Jsou lidi, kteří jsou na hranici. Např. Ingo Gunter, umělec, který žije v New Yorku a Německu. Vychází z umění, dělá na projektech, které jsou v Síti, mají silnou politickou a sociologickou dimenzi. Nyní dělá jeden projekt, který se jmenuje REFUGEE REPUBLIC. To je úplně mimo umění. A to je pro mě ten pravý umělec, to je avantgardista dnešní doby. Jsou to lidi, kteří se pohybují mimo rámec umění, a přesto pravděpodobně dělají to nejzajímavější umění. Problém není v tom, že umělec ztrácí relevanci. Co ztrácí relevanci, je ten rámec. Ten veřejný kulturní prostor, což jsou muzea, kritikové, časopisy, TV. Ten není kompatibilní s novým umělcem. To je tragédie.

Živel: Proč tragédie?
Jestliže umění má mít nějakou váhu, jsou dvě možnosti: buďto se rámec otevře úplně novým sférám, disciplínám, kontextům, nebo se umění bude dít mimo umělecký kontext.

Živel: Jak se díváte na tvrzení Marvina Minského a dalších o konci lidství? Pokud dosáhneme určitého spojení s technologiemi, neexistuje už žádná cesta zpátky.
Je to otázka ochoty definovat, co je a co není lidstvo. Jestliže jsme ochotni připustit, že za 50 nebo 1000 let naše lidská já budou žít jen v Síti, budou naší pravou kopií do všech důsledků (na dnešní úrovni) a naše fyzické já zmizí... Je otázkou, jestli tohle budeme chápat jako člověka, nebo nikoli. Celá evoluce lidstva se pomocí technologií dostává do zcela nové fáze, kde se určitě i podstata našeho fyzického Já bude nějakým způsobem měnit, a na samém konci už třeba budeme existovat na bázi informací. Možná, že právě na tohle bude spousta lidí reagovat, budou si chránit hodnotu fyzického těla a systematicky pracovat na tom, aby se jeho funkčnost nevytratila.
Mohu zde uvést příklad mých přátel, kteří na něčem podobném pracují. Jde o projekt, který se jmenuje UCO (Universal Companionship). Jejich cílem je vytvořit v Síti něco jako secondary conciousness, druhé vědomí. A sice ve velmi komplexní formě, nejen s intelektuálními, ale i s emocionálními schopnostmi. Cílem by bylo i to, že člověk může odejít z tohoto světa a dál může existovat na Síti jen ve formě digitálního shluku kodů a dál se vyvíjet. Je otázkou, jestli osobnost člověka zůstane ještě zachována. Je to spíš otázka definice. Že tu je zlom a tendence dostat se k absolutně novému typu lidské bytosti, to je velká pravda. Pociťuji to už v této době, třebaže ty změny jsou zatím relativně minimální a neviditelné.

Živel: Je technologie novým stupněm evoluce člověka? Co nás vlastně opravňuje k tomu, abychom člověka stanovili jako konstantu nejvyššího stupně života?
Myslím, že na to nemáme právo žádné. Například Lillyho zkoumání komunikace s delfíny a jinými kytovci. Tam jsme dosud v době kamenné a celé komunikační systémy těchto tvorů jsou tak komplexní, že jim zřejmě pořád nerozumíme. Možná že jednou budeme koukat, jakým způsobem a jaký druh informace si tyto bytosti předávají. Je to napínavá možnost objevit zde na Zemi fenomény, o nichž si myslíme, že víme úplně všechno.

Živel: V Blade runnerovi měli von Kampfovy testery na zjišťování lidství...
Pokud se shodnem na tom, že veškeré psychologické procesy jsou založeny na nějakých biochemických programech a kódech, je pak velmi nesnadné říct, nakolik je něco mašina nebo bytost. Nakonec, člověk dělá umění, věří v Boha, miluje - to všechno jsou vlastnosti, které nelze nijak měřit. Třeba právě to je garancí, že jde o člověka.
Chtěl bych se vrátit k jedné osobní zkušenosti. Existuje program CU-SEE ME, kde se člověk může setkat na Síti s různými lidmi pomocí kamery. Sám tohoto systému užívám pro různé umělecké projekty. Asi před dvěma týdny jsem dostal elektronickou poštu: Umělecký projekt CU-See Me, od příštího pátku. Můžeš se tam podívat. Tak jsem se tam podíval. Objeví se tam několik lidských hlav a ty s nimi prostřednictvím okénka můžeš komunikovat. Zaujaly mě docela zajímavé výpovědi filozofického charakteru, které se týkaly médií. Tak jsem se s těmi lidmi dal do řeči. Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem si uvědomil, že jeden z těch lidí se mi moc nezdá. Nereagoval totiž hned, i když říkal docela zajímavé věci. Nařknul jsem jej z toho, že je robot. Nereagoval. Ale asi za půl hodiny jsem zjistil, že jsem tam jediný člověk, ti ostatní byly lidské bytosti, které byly natočeny na video, ale texty byly psané jedním robotem, programem. Nakonec jsem zjistil, že je to umělecký projekt. A já přitom seděl asi hodinu s těmi pány a hodinu se s nimi bavil. Naštval jsem se, protože jsem měl pocit, že jsem byl podveden. Oni mě podvedli. Možná, že jsem zrovna nebyl v dokonale probuzeném stavu, bylo to pozdě v noci. Bylo to ale poprvé, co jsem takovou zkušenost udělal, a byl jsem naštvaný a cítil trošku šok. Takže někdy je to rozhraní diskutabilní...

Živel: Dá se chápat klon ovcí Polly a Dolly jako umění?
V nejširším kontextu to umění je, to ale záleží na tom, s jakým vědomím to vnímáš. Lze to chápat jako jeden kreativní akt, který zapůsobí mnohem silněji než nějaký obraz v muzeu.

Živel: Dovedete si představit umění založené na biotechnologiích?
Samozřejmě. A není to nic nového. V roce 1994 byla v Linzi na toto téma zaměřena ARS ELECTRONICA. Různí umělci zde předváděli nejrozličnější projekty. Například různé geneticky manipulované rostliny. Byla tam Raku-šanka, žijící dnes v Japonsku, která předváděla kaktusy, jejichž kořeny byly napojeny na senzory schopné registrovat reakce rostlin na okolní svět. Když jsi k nim přistoupil a dotýkal ses jich, na sousední projekci se adekvátně ke tvému doteku rozvíjely digitální rostliny.

Živel: Co genetické manipulace s lidmi?
Sám jsem v tomto rozpolcen. Relativně to vidím jako proč ne a zároveň mi z toho běhá mráz po zádech. Přece jen ale u mě převažuje vědomí, že moment náhody ve všech aspektech života je něco tak magického, něco, čemu se tak dennodenně divím, že bych tyto věci přenechal raději Přírodě nebo Pánubohu. Líbí se mi víc náhoda než záměrná manipulace. Pohybuji se na hranici fascinace a hrůzy. Myslím, že není problém v tom, že zde bude možnost nějakých fašistoidních tendencí vytvářet vojáky nebo nadlidi. Člověk se tím zásahem do genetiky bude o něco ochuzovat.

Živel: Cítíte se blíže k Botticellimu, nebo k Teslovi?
Ani k jednomu. Oba jsou dvě klasiky, nějaké škatulky. V okamžiku, kdybych se začal identifikovat s Teslou nebo Botticelllim, už bych se omezoval. Dnešní kontext je jiný, než byl Botticelliho nebo Teslův. Jsou to paralely. Ale to je právě fascinující na této době, že můžeme tyto věci, vztahy úplně nově definovat.

Živel: Jak byste tedy definoval umělce 21. století?
Řekl bych, že je to někdo, kdo musí mít velice široké znalosti jak z vědy, tak z kultury, lingvistiky atd. Samozřejmě, trošku to připomíná paralelu k renesanci, kde také existoval univerzální crossover, aplikace vědy na umění a opačně. Tím, že dnes existuje také relativně jednoduchý přístup k informačním zdrojům, je tu nebezpečí, že se ztratíme v moři informací. Omezení budeme potřebovat. Je to věc dynamiky. To, co bych dnes definoval jako umělce 21. století už za 5 let nebude vůbec platit. A to se mi strašně líbí.

Živel: Bude umělec stále ještě určitým typem člověka, který je vyřazen nějakým způsobem ze společnosti, žije mimo ni? Je to otázka autonomie, jiného úhlu pohledu?
Samozřejmě. Vezmi si např. model teroristy - ten má určité senzibilní vnímání, které průměrný člověk nemá. Má svoje vlastní vidění světa. Například zapatisté: to jsou pro mě lidé, kteří mají vysoce sociální vědomí, cítí určité sociální bezpráví a reagují na ně svým způsobem. A jestli jim dnes říkáme teroristé, spasitelé nebo jinak... dá se říci, že je to kreativní činnost.

Živel: Unabomber byl tedy umělec, který se snažil vymanit tlaku systému?
Určitě to je silná osobnost, jedinec, který má silné vědomí reflexe společnosti a zákonů společnosti. To je realita. Jak na to nakonec reagoval, jakým způsobem se to snažil řešit - to je diskutabilní. Že je to ale někdo, kdo má nadprůměrnou schopnost reflektovat některé společenské fenomény (v jeho případě technický pokrok), není pochyby.

Živel: Ve skutečnosti to ale je šílený profesor matematiky, který svoji činnost nespojoval s uměním ani náhodou. To můžete mít jako umělce i Hitlera. Může v tomto pohledu mít umění nějakou morálku?
To je velmi těžké. Je to v zodpovědnosti. Pokud umělec má nadprůměrnou senzibilitu, větší než normální občan zpracovávaný celý svůj život dominantou státních mechanismů, musí mít i určitou morální zodpovědnost. Musí být seizmografem společnosti. Neříkám to z žádného patetického úhlu pohledu. Uvedu příklad. Často se přu s lidmi o tom, jakou úlohu sehrála v umění Leni Riefenstahlová. Jsem velkým odpůrcem toho zabývat se jejím dílem, zabývat se její osobou, přisuzovat jí jakoukoli pozornost...

Živel: Proč? Viděl jste film Modré světlo?
Neviděl. Mě to ani nezajímá. Nechci od ní nic vidět...

Živel: To jsou ale klapky na očích!
Jsou a řeknu proč. To, co udělala, je jedinečné, absolutní. Její filmy mají unikátní estetickou, vizuální formu. O tom není pochyby. To ale není podstatné. Jde o to, s jakým záměrem to bylo dělané, pro jaký účel... Účelem bylo podpořit jeden neskutečný a nejnelidštější systém, který kdy člověk vymyslel. Pokud se cítím jako někdo, kdo má určitou vnímavost, mám i určitou zodpovědnost. A z toho důvodu nemohu sloužit čemukoliv. Což byly argumenty, které Riefenstahlová uváděla v souvislosti se svými filmy - totiž, že si nebyla vědoma, čemu slouží. Tomu nevěřím. Nezapomeňme jedno. Všichni její kolegové, kteří v té době také tvořili, byli na útěku, byli to lidé většinou židovského původu, skončili v Hollywoodu nebo v koncetráku. Její konkurence byla vyřazená. A už z tohoto pohledu, pokud by v ní existoval jen kousek morální zodpovědnosti, měla v tom okamžiku přestat cokoli produkovat. Nepochybuji o jejích schopnostech. Jestliže ale vytvořila, unikátní dílo, které slouží něčemu takovému jako fašismus, je to úplně destruktivní. Je to proti životu, proti svobodě. Je to reklama na zánik člověka. Ona této ideologii sloužila. Musela o ní vědět úplně všechno. Jak z tohoto pohledu mohla vůbec dělat? Nejsem schopen tady udělat čáru a říct: to má kvalitu, to má vzácné vidění. Vidím v tom nedostatek morální zodpovědnosti.

Živel: David Cronenberg řekl, že umělec nesmí mít zodpovědnost. Musí být schopen překračovat...
On není schopen, on musí překračovat. Ale ona sloužila, ona nepřekračovala. Daleko více bych si jí vážil, kdyby dělala protirežimové filmy, kdyby překračovala.

Živel: A nezajímají vás oba póly člověka, ten, který se poddá, a který ne?
Ano, ale jako fenomén. Jak ale může mít uměleckou hodnotu něco, co je proti lidskému žití?

Živel: Ale v Modrém světle je archetypální hodnota. Vzpoura proti starému světu.
Ale to se vracíme opět k otázce, čím bude umělec v 21. století. Myslím, že to budou hackeři. To budou ti praví umělci. To budou první garanti, že se neocitneme v nějakém fašistickém světě budoucnosti. Možná až se lidstvo dostane zcela do dimenzí systému, který nás bude kontrolovat těmi krásnými novými technologiemi, budou hackeři ti poslední, kteří nám nějakým způsobem ukážou realitu a pravdu. Možná, že to budou vůbec jediní garanti nějaké sebezáchovy.