Michael Heim: Metafyzika virtuální reality

Michael Heim: Metafyzika virtuální reality (The Metaphysics of Virtual Reality) Oxford University Press, 1993.

Kyberkultura přímo oplývá vizionáři, bardy, věrozvěsty a nadšenými publicisty, nedostává se jí však většinou fundovaného filozofického podloží, přestože řada z jejích rysů přímo volá po uchopení syntetickým duchem filozofa. Takovým pokusem je Heimova Metafyzika virtuální reality. Autor je ovšem ke svému tématu kritický, někdy až konzervativním způsobem, což by se ovšem u filozofa dalo předpokládat. Poukazuje na četná úskalí existence kyberprostoru, počínaje Syndromem změněného světa (AWS), který hrozí lidem trávícím delší čas v různých simulátorech reality, až k absolutní ztrátě identity při opuštění fyzického Já. Bezpečné není ale ani prosté používání počítačů k pořádání textových informací. Heim píše: Infománie narušuje naši schopnost vnímat význam. Sbíráme fragmenty a přicházíme o celkový smysl. Máme tendenci paběrkovat kousky informací a nevnímat moudrost, nacházející se až za informací.
Kapitola, kterou jsme vybrali a s mírným zkrácením přeložili, odhaluje jednoho ze zakladatelů novověké filozofie a zřejmě posledního skutečného polyhistora, Gottfrieda Wilhelma Leibnitze (1646-1716) jako praotce kybernetického myšlení.

EROTICKÁ ONTOLOGIE KYBERPROSTORU
Kyberprostor je něčím víc než pouhým průlomem v elektronických médiích nebo v designu počítačového rozhraní. Se svým virtuálním prostředím a simulovanými světy je kyberprostor metafyzickou laboratoří, nástrojem ke zkoumání našeho vlastního vnímání reality.
Při vytváření virtuálních světů stojíme tváří v tvář několika otázkám týkajících se reality samé. Jak mají například uživatelé ve virtuálních světech vnímat sami sebe? Mají vyhlížet jako jeden ze zobrazených objektů, jako oddělená těla, která mohou vnímat zvnějšku? Nebo se mají uživatelé cítit jako jakási pole vědomí bez těla, jako fenomenologické existence? Měla by být do kybersvěta zavedena kauzalita v tom smyslu, že poškození virtuálního těla se nějakým způsobem dotkne i našeho těla fyzického? Přenesou lidé, kteří budou vytvářet kyberprostor, do tohoto světa také své předsudky? Budou si moci různí uživatelé sdílený svět upravovat po svém? Bude tento prostor světem imaginace nebo ekonomiky? Máme se spokojit s jediným virtuálním světem? Možná se budou virtuální světy vrstvit na sebe jako slupky cibule, nebo spolu budou spojeny volně a estetická potěšení se budou volně prolínat s přísně nalinkovaným světem obchodu. Oslabí se pojem realita (a existenciální hranice naší zkušenosti), když bude rozředěn po různých virtuálních světech?
Ačkoliv jsou to důležité otázky, nedotýkají se ontologie samotného kyberprostoru, otázky jaké to je být přítomen ve virtuálním světě. Neříkají nám, proč vytváříme imaginární světy, mlčí o podstatě či duši kyberprostoru. Jaký statut mají elektronické světy v celé šíři lidské zkušenosti? Jaká nebezpečí vyplývají z metafyzického původu kyberprostoru?
V následujícím textu se budu věnovat filozofickému významu kyberprostoru. Rád bych ukázal ontologický původ, z něhož kybernetické entity vzešly, a naznačit jejich trajektorii. Entitou přitom rozumím něco, co vnímá svou přítomnost, nebo něco, co nějakým způsobem ovlivňuje své okolí. Ontologická otázka, jak ji vidím já, vyžaduje dvojí odpověď. Potřebujeme znát 1) způsob existence entit v kyberprostoru a 2) ontologický statut kyberprostoru (konstruktu, fenoménu) samého. Nejprve se ve svém pohledu na kyberprostor dotknu Platónova idealismu a pak přikročím k moderní Leibnitzově metafyzice.

Náš sňatek s technikou
Realita kybernetických entit je součástí obecnější fascinace technikou, která je fascinací estetickou. Obdivujeme jednoduché, čisté tvary počítačové grafiky. Obdivujeme způsob, jakým počítač omezí komplexnost a neurčitost předmětů, jak je pokryje digitální sítí, oblékne je do zářivých barev a přizpůsobí je precizním geometrickým strukturám. Jsme v pokušení možností ovládat veškeré lidské vědomosti. Touha vidět datové struktury lidské civilizace v kyberprostoru - začneme-li u Gibsonovy vize - je podobná uchvacujícímu pocitu z pohledu na Los Angeles z výšky a v noci. Jsme jako můry, fascinované i ohrožované plamenem.
Náš milostný poměr s počítači, s počítačovou grafikou a s počítačovými sítěmi sahá hlouběji než k pouhé estetické fascinaci nebo ke hře smyslů. Hledáme totiž domov pro naše vlastní srdce a duši. Fascinace počítači je více erotická než senzuální, spíše spirituální než praktická. Podle starých Řeků pramení erós z pocitu nedostatečnosti a neadekvátnosti. Milenec touží po naplnění, jež daleko přesahuje estetický odstup.
Svody počítačů jsou tedy zejména erotického charakteru. Náš poměr s nimi je symbolickým vztahem, je naším duševním sňatkem s technikou. Atmosféra kyberprostoru přináší závan kdysi ztracené Moudrosti. Svět redukovaný na pouhou informaci nefascinuje jen naše oči a mysli, ale i naše srdce. Cítíme se bohatší a obohacení. Naše srdce tluče uvnitř strojů. Toto je pravý erós.
Kyberprostorové entity náleží širokému kulturnímu fenoménu poslední třetiny dvacátého století - fenoménu komputerizace. Obklopeni dennodenními událostmi obvykle nejsme schopni pojmout jeho výsledné směřování. Spisovatel William Gibson nám umožnil dotknout se toho, co je v současné kultuře fenomenální, protože dokázal zachytit proudy naší pozornosti mířící kupředu k budoucnosti. Ze všech spisovatelů nejjasněji ukázal zásadní svody komputerizované existence. Byl to také on, kdo zavedl pojem kyberprostor.

Romance o Neuromancerovi
U Gibsona vystupují kybernetické bytosti ve znamení erótu. Postavy z románu Neuromancer vnímají počítačovou matrix (kyberprostor) jako místo nadané erotickou intenzitou a chtíčem. Obyčejná zkušenost zde vypadá nudná a nereálná. Case, počítačový čaroděj, podléhá erótu, jenž ho láká znovu a znovu do informační sítě:

1 Pobyl tu [v Japonsku] celý rok a pořád ještě snil o kyberprostoru. Každým večerem v něm uvadala naděje ... stejně viděl ve spánku matrix, ta jasná vlákna logiky, rozvíjející se bezbarvou prázdnotou ... už nebyl chlap od konzole, už nebyl kovboj kyberprostoru... Ale sny se mu za těch japonských nocí vracely jako zacyklené voodoo, plakal kvůli nim, plakal ve spánku a probouzel se sám do tmy, zkroucený ve své kapsli, v mizerném rakvovém hotelu, ruce zaťaté do ložáku, pěnovku vtisknutou mezi prsty, a snažil se dosáhnout na konzoli, která tam nebyla.

Španělští mystikové ze 16. století Jan od Kříže a Terezie z Avily použili podobný způsob vyjadřování. Když hledali slova k popsání zkušenosti duchovní svátosti, sáhli po jazyku sexuální extáze. Psali o bezdechém sjednocení v meditaci v pojmech extatického zatmění smyslů. Podobně intenzita Gibsonova kyberprostoru nutně připomíná popis orgasmu a naopak:

2 Teď už na něm zase seděla, vzala mu ruku a položila ji za sebe, palec do rozsedliny zadku, prsty rozložené po okraji jejího přirození. Jak se spouštěla dolů, obrazy se začaly rytmicky navracet, tváře, fragmenty neónů přicházely a odcházely. Sklouzla až dolů. Prohnul záda. Tak na něm jezdila, napichovala se, znovu a znovu, až byli oba hotoví, jeho orgasmus modře plál v bezčasém prostoru, v rozloze jako matrix veliké, kde se tváře roztříštily a hurikány je odvály do tunelů, a na bocích cítil její pevná mokrá stehna.

Orgasmické spojení však neznamená, že erós pro kybernetické bytosti končí u fyziologických a psychologických pudů. Erós jde za osobní, subjektivní fantazie. Kyber-erós vychází vposledku z ontologické touhy, kterou již před věky vyzdvihoval Platón. Právě Platónova metafyzika umožňuje popsat vztah mezi erótem a komputerizovanými tvory.
V Platónově Symposionu hovoří Diotima, kněžka lásky, o zvyšující se spiritualitě v erotickém pudu. Ukazuje stoupající intenzitu erótu od tělesných aspektů až k duševním sférám matematiky a ještě dál. Vysvětluje Sokratovi, jak biologický sexuální pud sahá až k duševním oblastem, kde můžeme neomezeně rozšiřovat pole našich vědomostí.
Na základní úrovni je erós pudem vedoucím k rozšíření naší omezené existence, k prodloužení toho fyzického v nás za naši pozemskou zkušenost. Pomocí erótu se snažíme rozšířit naše Já a zvýšit intenzitu vlastního života. Psyché způsobuje uvědomění si vlastního Já formalizováním našich vjemů, avšak erós motivuje člověka vidět a vědět víc.
Platónovu ideu poznání dělí jen malý filozofický krůček od matrixu kybernetických entit. (Slovo matrix samozřejmě pochází z latinského výrazu pro matku, jde tedy o plodící-erotický původ.) Krátký krok v základních předpokladech ovšem může trvat staletí, zvláště pokud potřebuje fyzickou základnu. Tato základna pro připuštění Platónova formalizovaného vědění vznikala staletí. Přesto však Platónovy představy o ideálních formách spojuje s informačními systémy, s matrixem, skrytý spodní proud. Oba přístupy zpočátku rozšířily a posléze vyloučily fyzickou podstatu poznání. V obou přístupech navádí erós člověka k odložení masa (těla) a k soustředění lidské pozornosti pouze na mysl. Jak zjistili platonici a gnostici v průběhu věků, erós nás vede k Logu.
Platón si však byl vědom, že pro naplnění erotického pudu je třeba určité přípravy, metody. Pokud se ponechá takový, jaký je, vede k řadě vedlejších uliček, z nichž většina vychází ze smyslových vjemů. Ve svém spisu Ústava Platón popsal dnes již klasické podobenství o jeskyni, v níž jsou lidé v zajetí všedního života a jsou zamilováni do prchavých, stínovitých iluzí promítaných na stěnu vězení lidského těla. Při pasivním přihlížení pokládají mihotající se objekty za nejvyšší a nejpodstatnější projevy skutečnosti. Teprve když se vězni zbaví svých okovů a vstoupí do světa aktivní mysli, získají překvapivě čirý obraz skutečných věcí, věcí zjevených nikoliv skutečným očím, ale vnitřnímu zraku.
Jedině aktivním vnímáním věcí prostřednictvím logiky ducha se podle Platóna dostaneme do vyšších sfér věrohodné skutečnosti a do oblasti intelektuální krásy svlečené z nedokonalých dojmů smyslového vnímání. Osvobození z jeskyně vyžaduje tedy přehodnocení lidských tužeb a zájmů. Vede ke zjištění, že to, co nás upoutává ve světě smyslů, není ničím víc než vnější projekcí idejí přebývajících uvnitř nás. Jestliže je mysl správně trénovaná, láska ji dovede k dokonalým, mentálním aspektům věcí.
Kyberprostor je jakýsi vedlejší produkt platonismu. Kybernaut napojený na počítač je zdánlivě pro tento svět ztracen. Opouští vězení těla a ocitá se ve světě digitální reality. Takový platonismus je navýsost moderní. Místo pouti do netečného světa dokonalých idejí se kybernaut pohybuje mezi přesně formovanými entitami. Prostorové objekty kyberprostoru vznikají z konstruktů platonické představivosti v tom smyslu, že inFORMAce kyberprostoru mají svůj původ v Platónových FORMÁCH. Původní koncepce Platónových forem byla nedostižným snem, dokud technika zpracování informací nepodpořila lidskou pouť za poznáním.
Filtrovaná počítačovými matrix, veškerá realita se stává sadou informací. Když se realita stane nerozlišitelnou od informací, pak i erós podlehne schématům binární komunikace. Tělesný sex náhle není ničím víc než výměnou signálních impulsů ve společné síti genů. Počítačová kultura interpretuje veškerou poznanou realitu do přenositelné informace. V závěru Neuromancera nalezneme vizi o transformaci sexu a osobnosti do informačního jazyka:

3 Byla do ní natažená nějaká síla, něco, co poznal v Night City a držel to tam, byl tím držen, nějakou dobu držel mimo dosah času a smrti, dosah ulice, která je pronásledovala všechny. To bylo místo, které už znal; ne každý ho do něho může zavést a nějak se mu podařilo vždycky na ně zapomenout. Patřilo - to věděl, na to se pamatoval, když ho táhla k sobě dolů - patřilo k masu, kterému se všichni kovbojové smáli. Bylo to cosi rozsáhlého, mimo dosah poznání, moře informací zakódované do spirál a feromonů, nekonečná složitost, kterou dovede kdy přečíst jen tělo, svým silným slepým způsobem.

Fyzické tělo ze sexu učinilo osobní svatyni, neprůhledné, nepoznatelné tajemství. Jen s tím, co je průhledné, lze manipulovat. Tělesný sex je však neprůhledný a nezmanipulovatelný, je jako přítomnost něčeho cizího. Tělo můžeme opustit nebo proti němu bojovat, ale nemůžeme ho ignorovat. Zůstává tu jako výzva. V Neuromancerovi hrdina jménem Case prožívá sex s dívkou Lindou. Kým je ale Linda? Gibson klade nejhlubší ontologickou otázku kyberprostoru, když se ukáže, že jeden ze superpočítačů tělo i osobnost jeho milenky simuloval. Proč? Možná proto, že systém kyberprostoru, který by zpočátku nemohl vzniknout bez fyzické existence lidského těla, hodlá nyní zpochybnit autonomní existenci lidských těl, které ho činí závislým a sekundárním. Poslední pomsta informačního systému spočívá v absorbování samotné identity lidské osobnosti, v absorbování neprůhlednosti těla, v semletí masa na informace a v proměně erotického života na průhlednou hru loutek. V ontologickém obratu počítač napodobuje tělo, z něhož povstala mysl. Ve své komputerizované verzi se Platónův erós stává pánem umělé inteligence, KYBEREM, kontrolorem, Neuromancerem.

Vnitřní struktura kyberprostoru
Platonismus poskytuje psychický makeup pro kyberprostorové bytosti, avšak teprve moderní filozofie vede k samotné struktuře kyberprostoru. Ve svých raných fázích oslovoval platonismus výhradně intelekt, povyšoval psychicko-verbální intelektualitu nad fyzickou přítomnost. Renesanční filozofové a novoplatonici však postupně vnesli do tohoto modelu inteligence nové rysy. Byl zaveden pojem opakovatelného experimentu a platonismus musel obsáhnout také koncept reálného prostoru a času, zatímco dříve byly prostor a čas pokládány za cosi nadbytečného, rušícího mentální svět neměnných realit. Aplikací matematiky v empirických experimentech mohla věda popsat fyzický pohyb časoprostorem pomocí výpočtů. Matematika změnila myslícího pozorovatele v počtáře. Ale jelikož výpočty závisely na nedokonalé lidské mysli a nekonečných sloupcích cifer, stále tu existovala propast mezi touhou po vědění a jejím naplněním. K překročení této propasti bylo zapotřebí vynalézt výpočetní stroj.
Před konstrukcí výpočetního stroje potřeboval kyberprostor novou logiku a novou metafyziku. Nová logika a metafyzika moderní doby vzešla zejména z díla Gottfrieda Wilhelma Leibnitze. Byl to Leibnitz, z něhož mnohé čerpali pozdější filozofové jako Kant, Schopenhauer, Nietzsche a Heidegger.
Leibnitz vytvářel moderní idealistickou epistemologii a zároveň konal experimenty s prototypy počítačů. Pascalův kalkulátor nebyl v podstatě ničím víc než strojem ke sčítání; Leibnitz šel dál a vytvořil mechanický kalkulátor, který dokázal pomocí ozubených koleček také dělit a násobit. Základní Leibnitzův design stroje zůstal vzorem pro všechny pozdější počítače až do elektronické revoluce v 70. letech. Leibnitz je tedy naprosto základním filozofem pro vstup do kyberprostoru. A jeho monádologická metafyzika nás zároveň upozornila na paradoxy, s nimiž se budoucí obyvatelé kyberprostoru mohou setkat.

Leibnitzův elektrický jazyk
Leibnitz byl první, kdo přišel s ideou elektrického jazyka - souboru symbolů určených k manipulaci rychlostí myšlenky. V díle De arte combinatoria (1666) popsal jazyk, který se stal historickým základem pro pozdější symbolickou logiku. Leibnitzův náhled na jazyk se také stal ideovou základnou pro počítačem zprostředkovanou telekomunikaci. Novoplatonik Leibnitz snil o matrixu.
Jazyk, který Leibnitz vyvinul, je ideografický systém znaků, s nimiž lze manipulovat k získání logických dedukcí, aniž by bylo potřeba obracet se na přirozený jazyk. Znaky představují jednoduché ideje získané předchozí analýzou. Jakmile jsou vybrány dostatečně jednoduché a základní znaky za tyto pojmy, příbuzné ideje se mohou slučovat nebo kombinovat do nových konfigurací. Leibnitz se tak pokusil mechanizovat proces myšlení. V učených společnostech viděl uzly univerzální sítě k řešení vědeckých problémů.
Leibnitz věřil, že všechny problémy jsou v posledku řešitelné. Prvním krokem je vytvoření univerzálního média, v němž by mohly koexistovat i protikladné ideje. Univerzální jazyk by umožnil převést veškeré lidské otázky do jednotné sady symbolů. Jeho univerzální sada symbolů, characteristica universalis, je založena na binární logice, která nebyla nijak omezena obsahem materiálů, ani nutností vokalizovat text. Bezobsažný a tichý binární jazyk mohl převést jakýkoliv výrok do pojmů logického kalkulu. S jeho pomocí mohly zcela odlišné způsoby myšlení koexistovat pod jednou střechou. Leibnitz doufal, že tento systém povede k celosvětové unifikaci vědeckých poznatků, k vytvoření jediné sdílené databáze.
Leibnitzova binární logika chápe myšlení jako pouhou kombinaci symbolů, jako způsob výpočtu. Mizel rozdíl mezi symbolem a významem. Tento systém byl později rozvint Georgem Boolem, Bertrandem Russellem a Alfredem Northem Whiteheadem a použit Claudem Shannonem v elektronických obvodech výpočetních strojů.
Leibnitz svým způsobem navázal na středověkou scholastickou tradici, pro niž bylo lidské myšlení v zásadě totožné s logickým odvozováním. Lidské myšlení jakoby se v tomto pohledu snažilo imitovat ideální Bytost, která ví o všem, a tudíž zná i veškeré takto vydedukované následky. Lidská, konečná bytost musí postupovat pomalu, protože chápe svět jakoby krůček po krůčku, nevidí všechny navazující souvislosti. Naproti tomu božská mysl dokáže přehlédnout celou stezku života člověka, vidí vše z pohledu věčnosti, neovlivněného momentálními podmínkami času ani prostoru.
Leibnitz uvažoval, že by lidské poznání mohlo napodobit toto visio dei, vševědoucí intuitivní chápání světa. Snaha o získání okamžitého božského poznání slouží jako model dodnes. Existuje snad lepší způsob jak imitovat boží vědění, než generovat celý virtuální svět pouze z informací?
Tradiční aristotelská logika zůstala blízká přirozenému jazyku. Když ji moderní logika absorbovala do svého systému symbolů, vznikl systém, který mohl být použitý ve výpočetních strojích stejně jako v přirozeném jazyce. Univerzální logický kalkulus se mohl stát pánem computerových obvodů.
Leibnitzův elektrický jazyk fungoval na základě napodobení božské inteligence. Boží vědění je založeno na simultaneitě všeho najednou, takže pokud chceme dosáhnout podobného přístupu k informacím, musí globální matrix zachytit veškerý jazyk ve věčném nyní. Přístup pak nemusí být lineární, může připomínat hyperprostorové skoky známé ze science fiction. Pokud veškeré naše vjemy pojmeme jako písmena v textu, je kyberprostor dokonalým počítačovým prostředím k dosažení hypertextu. S pomocí hypertextu je možné různé věci propojit rychlostí záblesku intuice. Hypertextové psaní a čtení podporuje intuitivní skoky, v lineárním textu nemožné. Skok, nikoliv krok, je typickým pohybem v hypertextu. K tomu, abychom pochopili neuvěřitelnou rychlost pohybu v kyberprostoru a její rizika pro konečné bytosti, jimiž lidé jsou, je třeba znovu sáhnout po Leibnitzově metafyzice.

Monády nemají terminály
Leibnitz nazval svou metafyziku monádologií. Realitu popsal systémem tzv. monád. Z našeho hlediska monádologie konceptuálně popisuje podstatu bytostí nacházejících se v počítačové matrix.
Termín monáda odkazuje na určitou jednost, ojedinělost, osamění, kdy každá bytost je oddělená od ostatních, podobně osamělých bytostí. Monáda je nezávislý bod vitální vůle, směřující k naplnění vlastních cílů podle vlastních vnitřních sklonů. Monády nemají vlastní prostorový rozměr, ale produkují prostor jako vedlejší produkt jejich aktivity. Jde o nehmotné, psychické substance různých hierarchií, jejichž životem je neustálá aktivita. Pro monády neexistuje žádný vnější svět, vidí pouze projekce svých vlastních potřeb a idejí. Leibnitz řekl: Monády nemají žádná okna ven.
Monády možná nemají okna, ale mají terminály. Vnitřní život monády (a jiný ani nemají) je proces vnitřních reprezentací. V originálu jsou nazývány Vorstellungen, z německého vor (před) a stellen (umístit). Reality jsou reprezentace neustále umísťované před vnitřní zrak monády tak, že systém interpretuje či reprezentuje to, co je zobrazováno. Monáda vidí obrazy věcí a ví jen o tom, co může být zobrazeno. Monáda se dozvídá o všem díky rozhraní. Toto rozhraní věci zobrazuje, simuluje a uchovává je ve formátu, s nímž může monáda libovolným způsobem manipulovat. Monáda uchovává přítomnost věcí v paměti a udržuje je k okamžitému použití, takže přítomnost věcí je reprezentována či konzervována. Monáda věci vidí, cítí, vnímá, ale tyto vjemy hmotného světa se ve skutečném fyzickém prostoru neodehrávají, protože ve skutečnosti neexistují jiné substance než monády.
Monád existuje nesčíslné množství. Jak se však mohou navzájem dorozumět, když jim je dána izolovaná povaha? Vědí vůbec o existenci ostatních monád? Leibnitz tvrdí, že každá monáda v sobě zahrnuje celý vesmír v koncentrované podobě, vytváří tak v sobě mundus concentratus. Jelikož každá z těchto jednotek zrcadlí všechno, každá z nich obsahuje všechny ostatní jednotky tak, že je v sobě zobrazuje.
Ačkoliv monády představují stejný vesmír, každá jej vidí jinak. Rozdíly v jeho vnímání jsou dány rozdíly v perspektivě, nikoliv prostorové, ale v čistotě a intenzitě duševní krajiny každé monády. Jejich různé impulsy neustále mění scény, které vidí. Mohli bychom říci, že monády běží na různý software.
Přesto však monády náleží jen jedinému vesmíru. Harmonie všech entit ve světě vychází z jednotného operačního systému. Ačkoliv mezi jednotlivými jednotkami k žádné komunikaci nedochází, všechny jsou synchronizovány
uvnitř jediné reality, všechny jejich reprezentace jsou koordinovány nejvyšší, vševědoucí monádou, tradičně známou pod pojmem Bůh. Tato centrální monáda je přirovnatelná k systémovému operátoru (sysopu), harmonizujícímu všechny ostatní části.

Paradoxy kulturního terénu kyberprostoru
Leibnitzova monádologie osvětluje některé aspekty erotické ontologie kyberprostoru. Teorie monád naznačuje některé z vnitřních tendencí komputerizovaného prostoru, závislé na jeho vlastnostech.
Kyberprostor nahrazuje fyzický prostor. Tento proces se děje již nyní při komunikaci pomocí telefonu, e-mailu, newsgroups a podobně. Když jsme v režimu online, jsme osvobozeni stejně jako monády od fyzické existence. Počítačové sítě se jeví jako božský dar, poskytující lidem možnost sdružovat se s podivuhodnou snadností a bez limitů vzdálenosti či sociálního postavení. Pro mnohé slouží sítě a nástěnky BBS jako protiváha k rozpadu společnosti.
Bohužel, technologie nám jednou rukou něco dává a druhou něco bere. Omezuje osobní mezilidské kontakty, dává nám osobní nezávislost, ale narušuje tradiční vztahy. Naše tělesná existence stojí v popředí naší identity a individuality. Pro zákon i morálku tělo představuje ohraničení, absolutní hranici, zaručující a chránící naše soukromí. Současné počítačové sítě však potlačují fyzickou přítomnost účastníků v kyberprostoru. Na síti jsme si rovnější, avšak zplošťuje se kvalita setkání s druhými. Simulované tělo o nás prozradí jen tolik, kolik si sami budeme přát. Tato temná strana počítačové reality v sobě skrývá hrozbu splývání člověka a stroje. Pokud budeme mít například možnost získat nová fyzická těla a stát se kyborgy, naše náhradní tělo nás nikdy nebude úplně prezentovat. Čím více budeme naše umělá těla pokládat za nás samé, tím více z nás technika učiní pouhé nahraditelné protézy.
Prózy Williama Gibsona inspirovaly řadu her na hrdiny. Jedna z nich má název Pohled z okraje: Příručka pro kyberpunkery a vykresluje obraz lidstva uzpůsobeného k tomu, aby se co nejlépe hodilo ke komputerizovaným protézám a náhražkám. Tělo se stává doslova masem určeným k implantaci informačních technologií. Návod ke hře suše uvádí:

4 Někteří lidé si napíchnou implantát do spánku (těm se říká zásuvky), jiní hned za ucho (Frankensteini) či do zadní části lebky (loutky). Můžete je zakrýt stříbrnými krytkami nebo ochrannou pryží. Je to otázka stylu. Každé napojení kybernetického impantátu vede ke ztrátě části lidskosti. Různí lidé reagují na proces kyborgizace různě, takže vaše osobní reakce na daný implantát je sázkou do loterie. Je důležité to vědět, protože může být po vás dřív, než si cokoliv uvědomíte. Takže postupujte opatrně. Hlídejte si zdravý rozum.

Při použití podobných rozhraní putuje duch volně z těla do světa absolutní simulace. Informace a obrazy proplouvají platonickým vědomím, aniž by byly založeny na fyzické zkušenosti. Na každém kroku na vás může číhat ztráta lidsko-
sti. Gibson zdůrazňuje typicky gnostický aspekt kyberkultury, když popisuje hrdinu závislého na počítačích, který má znemožněný přístup do matrix:

5 Pro Caseho, který žil pro beztělesné rozkoše kyberprostoru, to znamenalo konec. V barech, kam chodíval jako kovbojská jednička, patřilo k dobrému tónu elity lehce pohrdat tělesností. Tělo bylo maso. Case teď upadl do žaláře svého vlastního masa.

Náhražkový život v kyberprostoru činí z lidského těla vězení, pád z výšin dokonalosti, sestup do temné a zmatené reality.
Dnešní počítačová komunikace zbavila komunikační proces lidské tváře. Živá, nezastupitelná tvář je primární zdroj odpovědnosti, je přímou a vřelou spojnicí mezi lidmi. Bez osobních setkání se začne otupovat náš smysl pro etiku. A od vzájemné nedůvěry není daleko k počítačovým zločinům. Lidé se již nesetkávají s druhými lidmi, ale stávají se z nich slídiči. Bez lidské přítomnosti se účast na čemkoliv stává nepovinnou a z komunikace se vytrácí vzájemná důvěra.
Zároveň s prudkým růstem počítačové sítě dochází ke ztrátě pocitu komunity uvnitř sítě. Místo shareware se objevují na síti viry. Globální informační vesnice, krmená zrychlující se soutěživostí a ovládaná informacemi, se může stát zdrojem nečekaného barbarství.
Umělá informační džungle se již rozprostřela nad světem, přičemž kyberprostor nebude nutně pouhou efektivnější verzí tradičního sdílení informací. Architektura sítě naznačuje absenci filozofického nebo náboženského základu, absolutna. Tradiční publikování informací připomínalo architekturu středověkého města s centrem všech činností, s katedrálou, která určovala podobu okolních komunikací a uliček. Centrální budova byla těžištěm města a sloužila jako absolutní měřítko pro všechna ostatní stavení. Podobně fungují metody výběru textu v knižním průmyslu, které se řídí přesně daným, zdlouhavým procesem. Text zde před publikováním prochází řadou etap, publikace je legitimizována různými indiciemi, podle kterých se může čtenář při výběru knihy řídit. Redakční péče, odborné doslovy, kvalitní sazba a vazba, to vše přispívá ke zvýšení kvality publikace. V elektronickém světě publikacím tyto formální znaky scházejí, čtenář nemá téměř žádné záchytné body. I v kyberprostoru se objevuje požadavek stabilních a věrohodných zdrojů informací, které by poskytly čtenářům alespoň nějaké záruky. Pokud ekonomické tlaky způsobí, že se i elektronické kanály budou muset podřizovat vkusu nejširších vrstev, můžeme očekávat povrchní pestrost namísto obsahové hloubky.

Skrytá vada na kráse
Online svoboda v sobě tají paradox. Jestliže touha vytvořit myslící kybernetické entity vychází z erótu v platonickém smyslu a jestliže struktura kyberprostoru bude sledovat model Leibnitzova počítačového boha, pak v sobě kyberprostor skrývá vážnou vadu na kráse. Odstraňte vábení neznáma a zničíte erotickou touhu odkrývat a dobývat. Vytvořte syntetickou realitu, umístěte sami sebe do prostředí generovaného počítačem a narušíte základní lidskou touhu proniknout do oblasti neproniknutelného, nového a nepředpověditelného. Nadhled božího oka počítače vás zbaví svobody být lidmi. Vědomí, že všudypřítomný bůh již předem ví o každém vašem kroku, vás zbavuje svobody a touhy nalézat.
A i kdyby bylo boží oko nad vámi zavřené, budete vědět, že existuje. Počítačová realita syntetizuje vše pomocí kalkulace a v simulovaném světě neexistuje nic, co by nemohlo být doslova vypočítáno. Také Gibsonův hrdina zachytí záblesk této nelidské vševědoucnosti:

6 Caseovo vědomí rozdělené jako krůpěje rtuti, rozklenuté nad nekonečnou pláží barvy temně stříbrných mraků. Jeho zorný úhel byl kulový, jako kdyby jediná sítnice vyplňovala vnitřní povrch glóbu obsahujícího všechny věci, pokud lze všechny věci spočítat. A zde se daly všechny věci spočítat, každá z nich. Znal počet zrn písku v konstruktu pláže (počet zakódovaný do matematického systému, který neexistoval nikde mimo mysl, jíž byl Neuromancer). Znal počet mosazných zoubků na levé polovině otevřeného zipu solí pokryté kožené bundy, kterou na sobě měla Linda Lee, když se ploužila při západu slunce po pláži a mávala kusem naplaveného dřeva (dvě stě a dva).

Láska je zatížena břemenem vševědoucnosti: Jestliže se všechno dá vypočítat... Může milenka zůstat milenkou i tehdy, je-li plně poznatelná, zcela vystavená analýze a syntéze binární konstrukce? Můžeme být překvapeni nebo zaskočeni syntetickou realitou?
Spolu se vzrušením z absolutního přístupu k informacím přichází komplementární hrozba absolutní proorganizovanosti. Pod umělou harmonií se skrývá představa dohledu vševědoucí centrální monády. Ti, kteří systém ovládají technicky a ekonomicky, mají přístup k čemukoliv v systému. Centrální monáda bude jistě na první místo stavět udržení a zabezpečení vlastní moci. Uživatelé matrix zaplatí zkrácení geografických a intelektuálních vzdáleností ztrátou možnosti provozovat nekontrolovanou činnost.
Z hlediska věčnosti není monádám dovolen žádný předem nenaplánovaný pohyb či změna. V Leibnitzově pojetí představuje lidské hmotné tělo kognitivní neurčitost. V platónské imaginaci však tento nevypočitatelný svět těla okamžitě bledne v oslepujícím světle čisté inteligence. Ideál okamžitého poznání se vylučuje s modelem světa, který by chtěl člověk obývat. Svět hmotného těla stojí za prožívání a poznávání pro jeho vzdálenosti a skryté horizonty. Naštěstí se nikdy centrální monáda nedostane za terminály do našeho bohatého fyzického světa. Naštěstí tu existuje širší svět, naštěstí stále ještě potřebujeme oči, prsty, myši, modemy a telefonní linky.
Gibson v románu Neuromancer popisuje skupinu lidí, kteří se instinktivně počítačovým sítím vyhýbají. Jde o Zionity, religiózní kmenové společenství, které dává před matrix přednost hudbě. Zionité tvoří lidskou protiváhu destrukci životního prostředí. A tak zatímco čekáme na vzrušující budoucnost v kyberprostoru, nesmíme ztratit dotek s takovými Zionity, s lidmi z masa a kostí, kteří stojí oběma nohama na pevné zemi. Budou nám připomínat lidský zrod kyberprostoru, tep lidského srdce mezi laboratorními přístroji a lásku stále ještě živou mezi rozdroleným betonem a zrezavělými kostrami těžebních věží tyčících se pod jedovatě stříbrnou oblohou. z

1 W. Gibson: Neuromancer, Str. 6, česky Laser, 1992
2 W. Gibson: Neuromancer. Str. 30
3 W. Gibson: Neuromancer. Str. 208
4 návod ke hře
5 W. Gibson: Neuromancer. Str. 7
6 W. Gibson: Neuromancer. Str. 224

přeložil Ivan Adamovič