Zpátky na měsíc (Keiko Sei)

Keiko Sei je mladá Japonka plná rozporů. Narodila se v Japonsku, ale o Japoncích vždy hovoří ve třetí osobě. Řadu let žije v různých zemích světa, říká tomu olympijský život. V Praze ovšem toto čtyřleté ultimátum porušila.

Chce zůstat stranou veřejného dění, ale dokázala se obklopit spoustou lidí, zejména z uměleckých kruhů, a je vyhledávaným zdrojem informací o moderním umění. Obdivuje dílo Nikoly Tesly a založila jeho fun club, jehož členům rozdává jako poznávací znamení odznáčky továrny Tesla. Japonsko se jí odcizilo, ale řadu věcí na této zemi přesto obdivuje. Hlavně japonské bankovky a prezervativy, říká. Jsou to špičkové výrobky. Obojí jsou velmi tenké a přitom velmi odolné proti poškození.

Nechci se ptát, proč jsi odjela z Japonska, ale můžeš říct, co se ti na životě v Praze líbí v porovnání s Tokiem?
Tady se cítím jako lidská bytost. Začala jsem žít v téhle části světa, které se říkalo východní Evropa, v roce 1988, ale i před revolucí jsem se tu cítila víc jako lidská bytost, když to porovnám se svým životem v Tokiu. Tam jsi jen část gigantického mechanismu.

A na druhou stranu - chybí ti tu něco?
Jedním slovem - různorodost.

Jednou jsem od tebe slyšel cosi, co mi vytvořilo obraz Japonska jako policejního státu...
Ta moje příhoda s kolem. Když jsem ještě žila v Tokiu, často jsem se vracela pozdě v noci z práce. Městská doprava po půlnoci moc nefunguje, takže jsem jezdila na starém pánském kole z bazaru. V Tokiu je téměř na každém rohu policista, jsou prostě všude. Každou cestu mě stavěli a podrobovali mě výslechu. Když jsem se jich zeptala, co jim na mně vadí, řekli mi, že je to moje kolo. Vadilo jim, že je staré a že žena jezdí na pánském kole. Řekli mi: Budeme tě zastavovat tak dlouho, dokud budeš tohle kolo používat. Takže vidíte, že i policie dělá reklamu novým výrobkům. Používat starou věc je z nějakého důvodu nemístné. Je to jako z nějaké sci-fi antiutopie. A Japonci nejsou zvyklí proti něčemu takovému protestovat, zřejmě si myslí, že to je normální. Ten státní stroj, uvnitř kterého jsme se pohybovali, je příliš důmyslný a není snadné ho jakýmkoliv způsobem narušit. Spíše se obávám, že si z něj budou brát příklad i ostatní země.

Mohla bys popsat vztah Japonců k technologiím?
Ze všeho nejdřív musím popsat vztah Japonců k problému přírodní/umělé. Lidé ze Západu si většinou myslí, že Japonci mají velmi blízko k přírodě. Je to pravda, ale ten vztah je jiný než na Západě. Když si Evropan chce užít přírody, chce přírodu takovou, jaká je, chce zhluboka dýchat čerstvý vzduch a být potichu. Ale Japonec se s tím nespokojí. Pro něho užívat si přírody znamená používat ji. Například takové ty zvonky, co cinkají ve větru. Nebo šišiodoši (plašič lvů) - bambusová trubice, která je nastavena pod nějaký zdroj kapající vody, a když ji voda na jedné straně naplní, převáží se, udeří o kámen pod ní a vydá čistý zvuk. To jsou prostředky, jak posílit zvuky přírody. Takže místo naslouchání přirozeného zvuku větru Japonci poslouchají zvuk zvonků nebo šišiodoši. Bonsai je založen na stejném principu - je to zastoupení přírody. Pro Japonce je charakteristické, že kdyby přírodu nezušlechťovali, cítili by se jako barbaři. A proto je pro ně technika přirozeným přítelem přírody.
Kromě toho, koncept polarizace, rozdělování věcí na kladné a záporné, v jejich myslích vůbec neexistuje, nebo ne tak jako na západě, takže technika nemůže být v protikladu k přírodě. Zní to asi podivně, když říkám, že technika je součástí přírody, ale přesně to je způsob, jakým se na techniku mnoho Japonců dívá. A proto je tam tak malý odpor k pokroku a k ovládání přírody lidskými vynálezy.
Evropa (i postkomunistická) a Japonsko se velmi liší především v samém základu myšlení, což je spojené s náboženským systémem, duchovním systémem, který tak či onak ovlivňuje všechny jedince žijící v určité kultuře. Dá se říct, že samotný buddhismus je více otevřený ke změnám, k ochotě porozumět a naučit se nové věci?
V tomto smyslu má tohle náboženství rozhodně výhodu oproti jiným. Je založené na myšlence, že věci se maji měnit. Nic nezůstává stejné natrvalo. Proto se z něho nové věci nevylučují. Do druhé světové války se malí Japonci učili japonskou abecedu z překladů buddhistické poezie - a stále se to příležitostně používá - a ty básně jsou právě o základní filozofii, o které jsme se teď bavili. Takže když jsme se učili abecedu, zároveň jsme se učili, že věci se musí měnit.

Mám pocit, že japonština se velmi dramaticky vyvíjí a že se v rámci několika let mohou pro určitou věc měnit názvy a vytvářet nová označení. Odráží to nějak japonskou psychologii?
Souvisí to s oním přesvědčením, že změna není nic špatného. Proto se jazyk stále mění, není tu žádná instituce, která by dohlížela na tvorbu nových slov.

Většina lidí si ale myslí, že Japonsko uctívá tradici. Jak to jde dohromady?
Pro Japonce tradice neznamená něco neměnného, naopak obsahuje v sobě změnu. Například čajový obřad si stále zachovává stejný styl, ale neznamená to, že se nemění. Změna je duševní záležitost, odehrává se uvnitř lidí, i když vnějšek vypadá neměnný. Je to právě jako v tom čajovém obřadu. Rituál zůstává, ale vaším hostem je pokaždé někdo jiný.

Další japonské náboženství, šintoismus, se nezabývá jako třeba křesťanství pouze lidskými dušemi, ale také dušemi zvířat nebo stromů. Je to tak? A co jiné věci, třeba počítač nebo videokamera, mají taky duši?
Šintó se zabývá dušemi zvířat, protože šintoismus je velmi svázán s mytologickými příběhy. A velmi mnoho jich je právě o zvířatech. Když uctíváme lišky, psy a kočky, musí to lidem ze Západu připadat bizarní a vykládají si to jako animismus. V Evropě byly zvířecí kulty potlačeny už před dlouhou dobou. A jestli Japonci vidí duši také v kameře nebo počítači? Stačí se podívat na současnou horečku okolo tamagoči. To je virtuální kuřátko žijící na displeji maličkého počítače. Mám pocit, že celý národ úplně šílí při péči o tohle elektrické zvířátko. Pro mě je na tomhle fenoménu zajímavé, že to potvrzuje, jak je Japonsko demokratická země - pro západní svět nepředstavitelně. Středoškolačky krmí kuřátko společně se svými profesory, sekretářka říká šéfovi, že musí nakrmit tamagoči, protože pláče. Jak beztřídní společnost!

Moment! To zní trochu ironicky. Na začátku jsi říkala, že žít v Tokiu je jako být součástkou gigantického stroje, a tohle zní tak idylicky - beztřídní společnost.
Jistě že jsem ironická. Uvědom si, že jsem odtamtud odjela. A snažila jsem se o to už od dětství. Dokonce už před pubertou jsem měla jasno v tom, že když tam strávím život, přijdu o svou individualitu. Řekla jsem, že Japonsko je beztřídní společnost, jaká nemá obdobu na celém světě, a to je pravda. Ale idea budování beztřídní společnosti je spojená s rizikem obětování individuality, když dojde na praxi, jak sám víš. A stav japonské společnosti už od idejí pokročil mnohem dál. Je výsledkem zvláštní směsi náboženského, politického, psychologického a kulturního sjednocení. Je to velmi výjimečná společnost a nedá se říct, že se to děje v Japonsku a zbytek světa s tím nemá co dělat. Japonsko je ekonomicky velmi dominantní, a vy na Západě používáte všechny ty výrobky Made in Japan. Není to jako ve střední Evropě, kde nejlepší studenti zůstávají v akademických kruzích. Nejlepší studenti v Japonsku odcházejí přímo do průmyslových společností a akademický svět navždy opouštějí. Jejich duše a inteligence je vložena do výrobků, technologií. Takže se nakonec můžeme zase vrátit k tomu animismu - tím, že komunikuješ se stroji, komunikuješ i s těmi dušemi.
Japonsko je zemí, která nesmírně rychle absorbuje americkou kulturu i životní styl. Je to vůle jen nejvyšších vrstev, nebo tato západní orientace vyhovuje i prostým občanům?
Hlavně bych řekla, že proamericky jsou orientovaní spíše starší lidé. A pravicoví konzervativci jsou úplně proti tomu. Důvod, proč začali napodobovat Ameriku, je čistě ekonomický. Chtěli mít západní průmysl, tak se museli obrátit na Západ. Teď už tenhle proces skončil. V další fázi možná přijde dovoz západního software a know-how. Je zajímavé, že od doby, kdy Japonci začali používat západní technologie, jejich obličeje se začaly měnit a teď vypadají napůl jako Evropané. Ten rozdíl je výborně vidět ve srovnání s tvářemi herců ve starých filmech. Není to způsobeno vzájemnými sňatky, ale jiným způsobem myšlení.

V článku Otaku od Volkera Grassmucka mě zarazila jedna věc. Píše, že v Japonsku neexistuje žádný model, jak by se měl chovat dospělý člověk, a proto se mnoho Japonců stále chová jako děti. Jak je to možné?
Je to tak, ale není to ten pravý důvod, proč se chovají jako děti. Na ulicích v Japonsku cítíte, že město je jako ohromný stroj, který o vás dokonale pečuje a zachází s vámi jako s dítětem. Všude jsou samá upozornění, hlášení, informace a rady, spousta věcí funguje na automatiku, dveře od taxi se otevřou ještě dřív, než se jich dotknete. Takové prostředí člověka zhýčká.
Pokud se budeme ptát po důvodu, proč toto prostředí vzniklo, asi zjistíme, že to má ekonomické příčiny. V japonském průmyslu je jednou z nejrozvinutějších sféra služeb. Je tam velká soutěživost mezi jednotlivými firmami, které se předhánějí v tom, jak zákazníka nejlépe obsloužit. Když je člověk obklopen tolika službami, nemusí se učit, jak něco opravit nebo jak něčemu porozumět do hloubky. Dospělo to už do takového stadia, že děti ve škole si odmítají ořezávat tužky a očekávají, že někdo přijde a ořeže jim je. Za chvíli si ani nebudou umět umýt krk a budou čekat, že na to někdo vymyslí nějaký chytrý strojek. Japonci jsou oběti strojů.
A protože se Japonci chovají jako děti, bojí se také skutečného vztahu s osobou opačného pohlaví. Dávají přednost tomu, že si domlouvají přes internet schůzky s neexistujícími virtuálními dívkami. Skutečný sex je pro ně něco nečistého. Pak se může stát, že člověk přestane rozlišovat reálné a virtuální, což může vést až k těm nejhorším zločinům. Sekta Óm šinrikjó se také skládala z lidí, kteří žili a přemýšleli ve vysněných světech komiksů.

Málokdo tady ale ví, že členové této sekty nebyli žádní prostoduší fanatici, ale že se na konec světa připravovali velmi cílevědomě, intelektuálně, jezdili po celém světě a studovali nejrůznější dokumenty a archivy... jak to jde dohromady s tím, že žili ve světě kreslených seriálů?
To není v žádném případě protimluv. V Japonsku čtou komiksy lidé všech společenských a intelektuálních vrstev. Tradiční japonská literatura je v některých směrech málo rozvinutá a zaměřuje se spíše na psychologii a vnitřní prožitky, na kratší prozaické útvary. Pouze komiksy dokáží zobrazit nějaké grandióznější vize, navíc v kombinaci s vizuálním působením na čtenáře.
Tiskový mluvčí sekty se stal nesmírně populární a obdivovanou postavou mezi japonskými dívkami. Je krásný, vzdělaný, hovoří anglicky... stal se z něj téměř idol. V psychologii masy tolik nezáleží na tom, jestli je někdo zločinec, nebo ne, stačí, když se dostatečně často objevuje v médiích.

Řekl bych, že idol v Japonsku je něco trochu jiného než hvězda v západním pojetí. Kde je ten rozdíl?
Idol je více hračkou v rukou publika. Není potřeba ho napodobovat, člověk si jej může kdykoliv vybrat a kdykoliv přejít k uctívání někoho jiného, podle vlastní nálady. Prakticky každý mladý Japonec má nějaký idol a má nad ním psychologicky větší moc, než má západní fanoušek nad svou oblíbenou hvězdou.

Česká média jsou plná politických debat o systému státní zdravotní péče. Model lékařství jakožto instituce, která pečuje o vaše tělo i duši, je uplatňován jak v západním světě, tak ve východní Evropě. Má k této oblasti Japonsko jiný přístup?
Když si uvědomíte, že jste občan národa řízeného posloupností císařů, kteří jsou přímými potomky samotného boha, získáte nutně pocit, že sociální systém, jehož jste součástí, není nic než pouhý mechanismus. V dřívějších dobách dokonce nesměl Japonec spatřit hlavu národa, takže byl vydán napospas libovolné mystifikaci. Když v roce 1989 zemřel poslední císař Šowa, byl předtím již řadu měsíců na podpůrných přístrojích. Očekávaný den jeho smrti byl označen jako Den X a všechny společenské a kulturní události a zejména japonské hospodářství ve svých plánech s tímto dnem napevno počítaly. Jeho smrt byla tedy vypočítaná a naplánovaná a záleželo jen na vládě a na správě císařského paláce, kdy ho od přístrojů odpojí. Z toho člověk pozná, že jeho daně i zdraví jsou plně v područí politických mechanismů. Otázka státní zdravotní péče se tak stává trochu filozofickou.

V Japonsku bylo dlouhou dobu zakázáno zobrazovat ve filmech líbání, v ilustracích a fotografiích muselo být retušováno ochlupení, sama jsi řekla, že se Japonci nijak nehrnou do fyzického sexu... odkud tenhle přístup pramení?
Japonci jsou v těchto věcech mnohem méně fyzičtí. Teprve v posledních deseti letech se ten přístup mění a Japonci se nestydí líbat na veřejnosti. Fyzický kontakt v mileneckém vztahu proběhne obvykle velmi pozdě, u některých až po svatbě. Asi to má něco společného se studem, což je v Japonsku velmi důležitá věc. Japonci nemají žádná daná morální pravidla a jsou v tomto smyslu omezováni jen obavou, že se dopustí něčeho, za co by se mohli stydět před sebou nebo svým okolím. Prostě si myslí, že je hanba zobrazovat nebo ukazovat intimní části těla.

V oblasti japonské erotiky jsou často zobrazovány a vyhledávány dívky hodně dětského vzhledu. Souvisí to s tím, že před dětským tělem Japonec necítí takový stud?
Japonci jsou fascinováni bílou barvou, jak reálně, tak metaforicky. Bílá barva znamená čistotu, prázdnou, nenatřenou plochu. Muž tak touží metaforicky po tom, aby tuto bílou plochu potřel svou barvou. Nezkušená dívka je atraktivnější, protože s ní muž může snadněji manipulovat.

Japonský kosmický průmysl plánuje vybudování měsíčních základen a továren do roku 2050. Je to zvláštní, protože Američani a Rusové zřejmě zájem o Měsíc ztratili. Je snad v pozadí nějaký kulturní nebo historický vztah Japonců k Měsíci?
V Japonsku je prostě moc lidí. Jedno z nejstarších děl japonské literatury, Taketori monogarari, napsané v roce 900, vypráví o dívce, která byla nalezena jako novorozeně v bambusu, vyrostla v překrásnou dámu, ucházely se o ni stovky mužů včetně samotného císaře, a pak se vrátila na Měsíc, odkud předtím sestoupila. Řekla bych, že někteří se tam asi stále chtějí vrátit.