Made in Japan

Undergroundový a kultovní film současného Japonska může evropského diváka šokovat vyhřezlými emocemi, rozmáchlými gesty a přehnanou teatrálností. Tyto prvky však musíme chápat jako součást pohledu na věc, jako obrazotvorný prvek.

GHOST IN THE SHELL
Neuromancer křížený s Blade Runnerem pojatý jako manga komiks, tak by se dal stručně charakterizovat animovaný film režiséra Mamoru Ošiho Ghost in the Shell (Duch v mušli) natočený v plodném roce 1995, stejně jako výše uvedené snímky. Motoko Kusanagi je mladá sexy kyborgka, členka vládního bezpečnostního komanda, nasazená na stopu nebezpečného hackera přezdívaného Pán loutek. Pán loutek nehackuje počítače, ale přímo lidské mozky; vypůjčuje si jedno tělo za druhým a zneužívá nevinné oběti ke svým vlastním cílům. V mimořádně působivé scéně jak vystřižené z P. K. Dicka jedna ze zadržených
loutek zjišťuje, že veškeré její vzpomínky na šťastný rodinný život jsou falešné implantáty, zatímco původní vzpomínky a osobnost jsou nenávratně pryč.
Japonci nemohou žít bez závislosti na falešných médiích, říká režisér Oši. Život je tu těžký. Lidé mohou bez problémů vstupovat do světa anime. Mají kam unikat.
Tvůrci filmu jedinečným způsobem střídají divokou akci s vláčnými scénami, téměř jako z filmů od Tarkovského. Viz například pomalé sestavování ženského kyborga mezi úvodními titulky s hypnotickou
japonskou hudbou nebo filozofující monology Motoko a jejího kolegy o podstatě lidství na loďce za městem: Co když si kybernetický mozek dokáže dodatečně vytvořit vlastní duši? Jestli je to tak, záleží pak na tom, jestli jste, nebo nejste člověkem? Dlouhé dialogy na místě, kde by člověk čekal akci, jsou prý režisérovou specialitou.
Koho slavná Akira nepřesvědčila, že animované filmy mohou být stejně zajímavé, ne-li ještě lepší než filmy hrané, možná ho o tom přesvědčí právě tenhle film, natočený na motivy komiksu Masamunea Širowa.
Kombinace klasického kresleného filmu a vhodně volené počítačové animace dokáží vytvořit atmosféru, kterou by člověk od kresleného filmu nikdy nečekal. Film měl úspěch i v anglické verzi na západě,
renomovaný britský filmový časopis Empire jej například ohodnotil čtyřmi hvězdičkami a označil jej jako snímek, který by býval natočil James Cameron, kdyby ho u Disneyho vůbec pustili do studia.
Pro milovníky kyberpunku jednoznačně kultovní dílo. A ani vám nevadí, že jsou jeho kultovní atributy pečlivě vykalkulované. Stylový, elegantní film, nabroušený jako Molyiny zatahovací drápky.

TOKYO FIST
Jedním z nejzajímavějších japonských undergroundových filmařů je 37- letý Šinja Cukamoto, autor legendárních kyberpunkových vizí Tecuo - The Iron Man (1989) a Tecuo II - The Body Hammer (1991). Zatímco první, černobílý díl vzbudil ohlas především v alternativních kruzích, druhý (podle měřítek undergroundu méně podařený, ovšem sponzorovaný největšími japonskými firmami) sklízel úspěch i na festivalech fantastických filmů v Montrealu, Taormině či Bruselu.
Cukamotova poetika sice vychází z poetiky akčních filmů, v režisérovi se však přece jen projevuje studium malířství na Nipponské univerzitě. Kromě rychlosti ukazuje Cukamoto také obrovskou výtvarnou fantazii, která mění běžné denní úkony v hororové scény. S obrovským zaujetím ukazuje věci zblízka, přehnané emoce jsou pro něj také jen
metaforou pro detail.
Nový film tohoto režiséra s názvem Tokyo Fist - Tokijská pěst (1995) už nezkoumá přeměnu byznysmena v destruktivní hromadu šrotu ani morální odpovědnost těch, kteří experimentují s živými zbraněmi, téma stroje zde však přece jen hraje důležitou roli.
Cuda, hlavní postava filmu, je nucen vyrovnat se svému sokovi v lásce usilovným tréninkem - svaly jsou zde těmi zbraněmi, jakými byli v Tecuovi výhonky kovu. Takuji je boxer a díky jeho psychické kúře se začne Cudovo děvče měnit v sadomasochistickou punkerku. Švankmajerovsky naturalistický přístup k brutálním scénám z boxerského prostředí úzce koresponduje s odkrytím těch nejhlubších emocí hlavních postav. Cuda při svém osudovém zápasu prská, řve, doslova z něj lítají kusy masa a vytékají litry krve. Atmosférou temné apokalyptické vize budoucnosti, ve které nebude místo pro nedokonalé stroje, prosakují jakoby mimochodem televizní či novinové zprávy o epidemiích konce tisíciletí a umocňují bezvýchodnost fatálního pohledu na boj jako smysl života.

WEATHER WOMAN
Tomoaki Hosojama také studoval na Nipponské univerzitě, ovšem poté se věnoval natáčení malonákladových pornosnímků. V nich si osvojil podobnou růžovou poetiku, jakou ve svých filmech předvádí například americký nezávislý režisér John Waters (doporučuji film Hairspray,
nedávno uvedený v TV). Hosojama si však erotický podtext podržel i poté, co se začal věnovat autorské tvorbě. Vznikl tak film A Weatherwoman (1995), vyprávějící příběh televizní hlasatelky počasí, využívající svých vnad k přilákání diváků.
Jednoznačně kultovní snímek v sobě obsahuje i odkazy na mýty moderní doby obsažené v populárních komiksech.
Podobně děj odehrávající se jak ve fantazii hlavní hrdinky,
tak v příslušné realitě odpovídá spíše epizodnímu charakteru komiksu než lineárnímu vyprávění konvenční filmové produkce. Díky úspěchu své prvotiny natočil Hosojama v roce 1996 ještě pokračování A Weatherwoman Returns, ve kterém dál rozvíjel svůj styl postavený na
pokleslých hodnotách popkultury.