Underground máte v hlavě (Lydia Lunch)

Lydia patří mezi skutečné osobnosti americké undergroundové kultury. Prošla množstvím nejrůznějších komunit a subkultur...

Působila jako kytaristka a zpěvačka v kapelách Teenage Jesus & The Jerks, Beirut Slump, 8 Eyed Spy a 13.13., na různých projektech a skladbách také spolupracovala s Einstürzende Neubauten, Michaelem Girou, se Sonic Youth, s The Birthday Party aj. Založila hudební značku Widowspeak Production. Krom toho natočila několik filmů na základě vlastních scénářů s excentrickým režisérem Richardem Kernem. Její filmy a v pozdější době i comicsy vypadají jako odvrácená tvář pornografie. V poslední době se věnuje oblasti na pomezí umění a veřejných proklamací zvané spoken word, jakési veřejné řečnění na různá osobní i politická témata.
Lydia byla na jaře tohoto roku hostem Terminal Baru a uskutečnila dvě vystoupení - Shocknight v Roxy, kde se promítaly její krátké filmy doplněné Lydiiným komentářem, a spoken word s hudebním doprovodem v paláci Akropolis. České publikum mohlo poznat osobitý způsob, jakým Lydia kombinuje umělecké aktivity s ostrou kritikou společnosti, hlavně americké. Kdybych si měl dělat o Americe obrázek podle jejích slov, asi bych se té zemi vyhýbal hodně velkým obloukem. Setkání s ní nás trochu překvapilo. Podle jejích starších děl i podle fotografií jsme čekali nějakou drsnou punkerku, a zatím jsme se setkali s inteligentní ženou ochotnou naslouchat názoru druhých, s ženou, kterou životní zkušenosti dovedly takřka do pozice amatérské psychoterapeutky v oblasti neobvyklých mezilidských vztahů (v tomhle mi hodně připomínala SM doktorku Blažejovou) a která evidentně nade všechno ctí osobní svobodu.
Před rozhovorem jsem si prohlížel jeden z jejích krátkých filmů The Right Side of My Brain. Nevěděl jsem tak docela, co si o filmu myslet. Představoval ženy, které jsou pronásledovány, ovládány a zneužívány drsnými chlapy v drsném prostředí. Nejprve jsem si myslel, že to jsou autorčiny sexuální fantazie, když jsem pak v jejích textech četl velmi ostrá slova na adresu mužů, napadlo mě, že to je naopak snímek namířený proti mužské agresivitě. Pravda byla nakonec ještě někde jinde. Lydia v tomto filmu názorně předvedla jedno ze svých životních témat - žena jako dobrovolná oběť.
Lydia o tom říká: Mnoho žen žije ve vztahu s mužem, který je psychicky nebo fyzicky týrá. Velká část z nich je ale, většinou nevědomky, dobrovolnou obětí. Jsou to ženy, které byly v dětství zneužívány, které prošly nějakým emocionálním dramatem, a mají za to, že násilí je jediným způsobem, jak získat silný emoční zážitek. Neuvědomují si, že podobný zážitek lze získat i příjemnější cestou, a volí toto řešení, protože negativní emoce jsou pořád lepší než žádné emoce. To je tedy jedna z příčin vzniku dobrovolných obětí. Dále sem patří ženy, které mají návyk na zvýšenou hladinu adrenalinu. A v takovém typu vztahu je obvykle oběť tím, kdo má navrch. Protože oběť si tuto situaci vědomě či podvědomě vybrala, oběť může kdykoliv vztah přerušit, pokud není držena v zajetí. Často se pak pozice oběti a útočníka prohodí. Hovořím jen z vlastní zkušenosti. To je přesně to, co dělám ve vlastní tvorbě. Byla jsem obětí, a teď se proměňuji v útočníka a napadám svými texty a obrazy obecenstvo.
Prvních sedm otázek tohoto rozhovoru jsem Lydii položil na veřejné tiskové konferenci, zbytek rozhovoru se konal v pokojném prostředí knihkupectví U knihomola. Autorkou poslední otázky je Gwendolyne Albert, Američanka, která Lydii zpovídala po mně pro svůj časopis Jejune. Lydia hovoří vybraným jazykem, proto jsem text přepisoval spíše ve spisovné podobě, ovšem řadu vět prokládá podstatně drsnějším výrazivem, což dodává jejímu projevu zvláštní kouzlo. Zájemci o koupi jejích knih se mohou obrátit na Terminal Bar.

Živel: Říká se o vás, že jste královna undergroundu. Cítíte se tak? lydia: Já jsem svůj vlastní kult. Kult jediné osoby. Nálepka undergoundový slouží jen lidem jako jste vy, kteří si mě potřebují někam zařadit. Ale já jsem alternativní k alternativě.

Živel: Jakým způsobem? lydia: Za prvé - neustále měním média působnosti. Živá vystoupení, hudba, filmy, knihy, fotografie, sochařství. Už tím jsem hrozně izolovaná. Jakmile něco zdokumentuji, je to pro mě uzavřená záležitost.

Živel: Je sexuální násilí klíčem k pochopení vašich filmů? lydia: Myslím, že potřebujeme klíč k pochopení sexuálního násilí. Ve svých filmech se snažím pochopit to drama skrývající se za násilím, které drží tolik žen v pozici věčné oběti. To je téma, které je dodnes tabu. Snažím se ve svých filmech, aby obecenstvo zažilo alespoň na dvacet minut to, co ty ženy prožívají celý život.

Živel: Řekla jste, že když muži jsou viníky naprosté většiny zločinů, měli by žít odděleně od žen, v jiných městech... lydia: Na jiné planetě!

Živel: Dobře, na jiné planetě. Ale sama uznáváte, že v každém z nás je přítomen jak mužský, tak ženský prvek. Měli bychom se snad rozštěpit? lydia: Ne, naopak, musíme se integrovat, pochopit obě tyto součásti. V tomhle můžu mluvit jen za Ameriku, tam od narození každého dítěte probíhá jasná segregace. Chlapoečkům se říká, že nesmějí plakat a že se musejí chovat jako muži, že mají sportovat a zablokovat všechno ženské v sobě. Když jsem mluvila o planetě žen, bylo to samozřejmě míněno metaforicky.

Živel: Ve vašich textech je tolik nenávisti k mužům, že mi připadá, že k té segregaci sama přispíváte. lydia: Já nemluvím o všech mužích. Nemluvím o vás, nemluvím o ostatních integrovaných mužích. Vadí mi, že ženy nedostávají šanci být u moci. Asi musíme počkat, dokud se to tady všechno neposere, a potom začít znovu. Takže já jsem si vybrala za cíl mužský element proto, že vy muži jste za všechno zodpovědní, protože máte tenhle zkurvenej svět ve své moci.

Živel: V jednom rozhovoru jste řekla, že byste chtěla postřílet všechny politiky. Ale já nevidím velkou souvislost mezi politikou a segregací, o níž mluvíte. lydia: Neměla jsem na mysli ani tak politiky, jako spíše korporace. Politici jsou loutkami v rukou velkých korporací a já nevím o jediné významné korporaci, kterou by vedla žena.
Živel: Kde v současné době v Americe vidíte ohniska undergroundu? lydia: Problém s undergroundem spočívá v tom, že byl převálcovaný mainstreamem. Není vlastně jasné, co undergound je. Vychází řada fanzinů, ale ty se věnují hlavně hudbě. Spoustě rozptýlených undergroundových aktivit se nikdy nedostalo žádné publicity. Ani na moje knihy nebo desky nikdy nevyšla žádná recenze. Možná je to ale konspirace proti mně samotné. Protože jsem moc agresivní. Protože odkrývám sračky.
Takže určitě existuje úžasný undergound graffiti umělců, malířů, hudebníků, o kterém ani já nic nevím. Jakékoliv jméno, které bych vám řekla, by vám nic neřeklo. Protože když nejsou známi ani v Americe, tím spíše teprve je nebudete znát tady. V tom je tedy problém. O těch lidech nikdy neuslyšíte. Když děláte něco výjimečného, musíte počítat s tím, že si vás skoro nikdo nebude všímat. Mně se to daří už dvacet let a nic si z toho nedělám. Musíte prostě tvořit. Musíte. Underground je ve vaší hlavě, uvnitř.

Živel: Hodně jste cestovala. Je situace, proti které protestujete ve své zemi, stejná i v ostatních zemích světa? lydia: Globální problémy jsou všude stejné, v Americe to má jen všechno hezčí fasádu. Jsme lepší lháři, lepší propagandisté. Globální situace ve světě mi dělá velké starosti. Pokládám se za humanistu, ne za feministku, a to, co mi nejvíc vadí, je všeobecný nezájem o lidského jedince, což podle mé vlastní zkušenosti je vlastnost vlád všech států s výjimkou Skandinávie. Jen ve Skandinávii je humanistický režim, i když s vysokými daněmi. Jsou to také jediné země na světě, kde mají ženy opravdu významné posty v politice. Jsem ráda, že jste upozornil na to, jestli svým chováním nepřispívám k rozdílům mezi lidmi. Ale tak to není. Já se tak chovám proto, že reaguji na skutečnost. Jen taková země, která dává stejnou šanci uchopit moc oběma pohlavím, je skutečně pozorná vůči každému jedinci.

Živel: Napsala jste, že bolest a problémy, kterými jste prošla v dětství, byly součástí procedury vašeho sebepoznávání. Myslíte, že každý z nás musí takovým procesem projít, aby mohl sám sobě pomoci? lydia: Věřím, že existují géniové, výjimečně nadaní umělci, kteří mohou tvořit, aniž by poznali bolest. Ale já nikoho takového neznám. Všichni umělci, které znám, museli projít nějakým dramatem, ať už šlo o rodinné drama, o drama přílišné citlivosti, nemoci a tak podobně. Má vlastní dramata z minulosti mi pomáhají tvořit.

Živel: Když jsem dělal rozhovor s Michaelem Girou ze Swans, snažil se mě přesvědčit, že jeho osobní život nemá s jeho tvorbou nic společného. Myslím, že to je blbost. lydia: (smích) Přesně. Ale kdykoliv hovořím o své vlastní bolesti, zjistím, že se to dotkne spousty lidí. Lidé mně říkají: Jak můžeš točit tak osobní filmy? Já jim tvrdím, že moje bolest je univerzální, není v ní nic jedinečného. Bolest je všeobecný problém. Mě nezajímá fikce. I když to tak nevypadá, tvořím pro lidi, kteří touží získat ztracenou rovnováhu. Snažím se pochopit svou vlastní duševní rovnováhu, své vlastní obsese a hlavně jak nepokračovat v bludném kruhu bolesti dál a dál. Myslím, že se mi to alespoň zčásti podařilo. Jsem docela vyrovnaná, docela optimistická, i když ne co se týče světa jako takového. Toužím po tom, abych si zachovala cit a abych v tomto směru nemusela dělat kompromisy. Ze všeho nejvíc mě pozitivně ovlivňují lidé, kteří něco dokáží prosadit navzdory okolí. Ale je jich příliš málo. Štve mě, že víc žen nedělá taková veřejná vystoupení jako já. Naopak, je nás méně a méně. Každý chce raději stát na pódiu a hrát na kytaru, což je nejnudnější hudební nástroj, který znám.

Živel: Už jsem se na to jednou ptal, ale zeptám se trochu jinak. Jestliže chcete, aby ženy držely víc při sobě a postavily se mužům, nepovede to k ještě větší fragmentaci společnosti, k ještě většímu odcizení? lydia: Ale ženy jsou opravdu izolovanou skupinou, ohroženým druhem, protože nemají v politice žádný hlas. Jak se nemáme cítit ohrožené? Naše zájmy všichni ignorují. Před nedávnem nebylo dokonce ani znásilnění v Americe považováno za něco, čemu je třeba věnovat pozornost. V Americe je ohromná tradice v týrání žen a v ignorování tohoto týrání, prostě proto, že to nikdo nepokládá za důležitou věc. Nevolám po nějaké separaci, ale po humanismu. K tomu, abychom pochopily naše problémy, musíme cítit určitou pospolitost. Já nezakládám politická hnutí, ani nepochoduji na ulicích v průvodech, jen dvacet let sloužím jako zvon bijící na poplach, který doufá, že ho někdo vyslechne.

Živel: Řekl bych, že kniha Sex od Madonny byla jedním z prvních signálů veřejného zájmu o problémy moderní ženy, včetně jejích erotických fantazií a intimního světa. Jak se na tento posun zájmu díváte - je to skutečný pokus porozumět ženám, nebo je to jen taková móda? lydia: Myslím, že to je něco jiného, že o ženské erotické fantazie se zajímají zase jen ženy. Amerika je bizarní země, je u nás největší procento sexuálního násilí, sedmkrát víc znásilnění než v jakékoliv zemi na světě, sex je tady tabu a dělají z něho ošklivou, špinavou věc, je tu běžné týrání dětí ... to pak z lidí vychovává posedlé sériové vrahy. To klima stále přetrvává, protože máme tak podivný vztah k sexu. Můžeme jen doufat, že to spraví mladší generace, která nezažila takovou segregaci jako my. Lidé se mění, muži jsou víc ochotní naslouchat ... možná, až konečně naši otcové pomřou, bude mezi lidmi víc porozumění. Rodiče z 60. let mají určitě děti vybavené větší tolerancí. Nikdo z politiků není svatý a ani se to od nich nečeká. Ale přesto dovedeme ocenit, že Bill Clinton hraje na saxofon, že Clinton i Havel kouřívali marihuanu...

Živel: Je pornografie špatná? lydia: Ne. Špatná pornografie je špatná. Dobrá pornografie je skvělá věc. Podoba americké pornografie se v posledních dvaceti letech hodně změnila, hlavně od doby, kdy byla zakázána pornografie spojená s násilím. Řekla bych, že dnes jsou konzumenty pornografie z velké části ženy a manželské páry. Pornografie používaná jako stimulant k uvolnění frustrací je v pořádku. Lidé, kteří si myslí, že pornografie je špatná, asi neviděli žádnou dobrou.

Živel: Ženy tvoří polovinu populace, a přitom pointou všech pornofilmů, které jsem viděl, byl orgasmus muže. Není to disproporce? lydia: Přesně, to se musí změnit. Ale všechno porno tak nevypadá, existují i malé filmové společnosti, které točí převážně pro ženy. Možná by si ženy měly uvědomit, jak velké peníze se kolem porna točí, aby se ještě víc pouštěly do filmové produkce.
V pornografii jedna věc lidem uniká. Prcinka je zlato, prcinka je to, za čím se chlapi ženou. Muži jsou pornografií zneužíváni, ne ženy. Pro mě není důležité mít při každé souloži orgasmus. Pro muže je to zřejmě nutnost. Pro ženy je důležitá spousta jiných aspektů - intimní kontakt, dotek, vůně. V pornografii prostě všichni muži vypadají stupidně, hloupě, vypadají jako hladoví psi. Ženy v pornografii nikdy nevypadají tak hloupě. Tak proč točí tak divné filmy?

Živel: Takže muži by měli hájit svá práva v pornofilmech? lydia: Ano! Měli by trvat na tom, aby byli zobrazováni jako citliví, vášniví a inteligentní lidé.

Živel: Často hovoříte o síle a energii v souvislosti se sexem. Stejnými tématy oplývá scéna S/M. Vydala jste se někdy tímto směrem? lydia: Myslíte ve svém osobním životě? Nejsem si jistá, jestli vám na tuhle otázku mám vůbec odpovídat. Hm... vždycky mě zajímalo rozložení síly. Pro mě může být i obyčejná konverzace sadomasochismem. A v té jsem dost dobrá. Jsem vlastně takový sadomasochistický filozof. Nikdy mě nezajímaly S/M kluby nebo večírky. Jinak ale vítám veškeré aktivity, při nichž se lidé mohou dostat do kontaktu se svými vlastními obsesemi. Je skvělé, že je tahle scéna v posledních letech víc akceptována. V sadomasochistickém vztahu je důležité to, že je silně intelektuální, což řada lidí přehlíží. Jde tam o vzájemný vztah dvou lidí, kteří si důvěřují a znají přesně hranice, za které už nelze jít. To je asi tak všechno, co vám k tomu řeknu, než vám stáhnu kalhoty a našvihám vám. (smích)

Živel: Napsala jste, že je škoda, že se muži bojí projevovat intimní pocity a snaží se za všech okolností vypadat mužně. Není to i vina žen, které často po mužích vyžadují, aby se tak chovali? Ženy často mužům vnucují vlastní stereotypní představy o mužnosti, která nemusí odpovídat skutečnosti. lydia: To jste řekl velmi přesně. Od řady mužů jsem slyšela, že ženy nechtějí slušňáky, že chtějí stupidní drsňáky. A ti slušňáci si pak kladou otázku: Co je na mně tak špatného? Ženy chtějí výraznou osobnost. Je to součást rituálu namlouvání, který jsme zdědili po zvířatech. Spousta chlapů nechce tuhle hru na borce hrát a mají pak problémy s hledáním partnerky. Ale možná hledají mezi nesprávnými ženami. Možná hledají typ ženy, který ho pokaždé odmítne. Já mám ráda borce, ale takové borce, kteří dovedou být jemní. Jinak je to pěkná nuda. Všichni bychom se měli učit, jak být ve správné situaci tvrdý a jindy zase něžný. Integrace toho všeho, to je ten nejvyšší cíl.

Živel: Nezdá se vám, že díky médiím jsou lidé vystaveni tolika obrazům násilí, že to v nich může oslabit schopnost rozlišit dobré od špatného?
lydia: Myslím, že technologie je velmi nebezpečná, protože je anonymní, protože nemá sociální vazby, protože může rozhodit do větru hromadu sraček a zamořit široké okolí, protože je tak všudypřítomná. Moudrost pochází ze zkušenosti, ne ze zprostředkované informace. Jestli sedíte osm hodin před počítačem, nemáte kurva žádnou zkušenost se světem. Toho se bojím. V zásadě jsem technofob. Bojím se, že elektřina je největší zdroj rakoviny kolem nás, což je vidět na nárůstu rakoviny v průmyslových oblastech. Technika je samozřejmě důležitá jako prostředek k předávání informací, ale alespoň my v Americe jsme doslova bombardováni informacemi, naše schopnost soustředění se neustále zkracuje na nějakých dvacet sekund. Myslím, že nastane návrat literatury, ale že už bude příliš pozdě. Kniha je nejdokonalejší forma vyjádření, ale je čím dál tím méně přístupná, zvláště pro nejmladší generaci. Mále se mluví o odvrácené straně techniky.
Jsem proti elitářství počítačů. V Americe se nás snaží přesvědčit, že 30% domácností vlastní počítač. To je dost přehnané, podle mě má počítač tak 10% domácností, ale oni vás touhle lží nutí také si koupit počítač, abyste nebyli pozadu za ostatními. Je to další nástroj kapitalismu ke kontrole lidí, nástroj, který vás drží v bezpečí doma. Člověk pak nechodí ven do společnosti, kde může komunikovat s ostatními přímo a třeba protestovat proti vládě. Ve společenském životě člověka jsou důležité dvě věci - komunikace s ostatními a zkušenost s vytvářením něčeho, co nás zajímá. Nesmíme dopustit, aby nám tohle technika vzala. z

Ukázka z textů Lydie Lunch:

Všechno je to nakonec o jebání. A přesně tak to je.
O tom, že s váma někdo vyjebe, zjebe nebo vojebe vás nebo si jen prostě a obyčejně s váma zajebá.
A budete mít naprostou pravdu, když řeknete, že největší péro ze všech byl nějakej imbecilní, senilní vošuk, kterej se vyžívá na prdelích, ať jsou bílý, černý nebo žlutý, na průměrnejch americkejch čůrákách, který mu spolknou jakýkoliv hovno, jen když je pěkně vobalený v cukru, dá se odečíst z daní a moc vám nezatíží mozkový trávení. A čím míň se váš mozeček snaží, tím víc vás mají radši.

A tohle je něco, čemu konečně věřím. Svoboda a Volnost pro všechny.
Říkám, jděte do toho. Zvedněte mi náladu. Shoďte tu posranou bombu, na co čekáte? Na soudnej den? Ten už přišel, takže do toho, vyhoďte to tu do povětří, ničte, vyhlazujte, anihilujte, čůráci, anihilujte. Jen si to představte, co všechno se tím vyřeší: znečištění, chudoba, války, drogy, zločin, hlad i smrtelný nemoci.

Nikdy jsem neměla to, co by se dalo nazvat normální život. Už moje první vzpomínka je o tom, jak se mnou kutáleli v kolíbce jako merunou v zahulený místnosti při hraní kanasty. A můj táta řval: Ty imbecilní zkurvená píčo, prokrista, dohajzlu, Lucy. Měl sem v ruce dvě zasraný esa a tys to musela posrat. Jak můžeš bejt takovej debil.
Máma byla tak pitomá, že si vzala prvního vodkecanýho idiota, na kterýho narazila, prvního primitivního Lennieho, a udělala tu největší blbost. Já nebyla tak blbá. V podstatě jsem byla poměrně chytrá. Dost chytrá na to, abych odtamtud vypadla, ještě než mi bylo čtrnáct.

Ale, ale, co se tváříte tak cynicky? Jste překvapený, že jsem dneska ještě tady? Není tak jednoduchý se mě zbavit. To mi věřte. Snažím se o to roky, ale mám koňskou výdrž, a kromě toho, až já půjdu ke dnu, stáhnu pár z vás s sebou. Protože co může bejt lepšího než zemřít pro svý umění. Konečně jste na to kápli - stojím tady a mluvím věci, který mě zabíjejí, a víte co, vy byste mohli bejt další na řadě. Nevím, co mi brání v tom, abych přetnula to poslední vlákno svý síly a mohla udělat přesně to, co se mi zachce, to, co jsem vždycky chtěla: rozříznout vám vaše blbý tlustý bílý hnusný vepřový břicha a nalejt vám dovnitř něco opravdovýho, tam, kde maj bejt vaše vnitřnosti, odshora dolů až do vašich zasranejch smradlavejch palců u nohou, něco opravdu, opravdu opravdovýho, něco opravdu živýho, něco super extra živýho, jako jsem já, něco tak živýho, co se pořád pohybuje na hraně smrti... Vyhýbejte se mi jako morový ráně.

Není pravda, že nesnáším chlapy, alespoň ne víc než zbytek tohohle zasranýho místa. I když jsem jednou potkala chlapa, kterej se nechoval jako chlap, byl to stejně čůrák. Vlastně jsem takovejch chlapů potkala fůru. Vlastně si myslím, že mám chlapy ráda, protože aspoň vědí, kam patřej, tj. do mojí prdele, a hledaj tam svý štěstí. Protože čím větší čůrák, tím dál ho chtějí nacpat, a mně se líbí, když mi ho strkají do prdele, a líbí se mi, když ho strkají do prdele někomu jinýmu, protože, moji milí, to je prdel vesmíru. A kromě toho, právě o tomhle to všechno je. Bejt šoustanej.
Vím, že jen tak bleju do větru, čůrám do kaluže, do septiku, do veřejnýho bazénu, ale věřte, nekecám. Jsem jen průměrná americká holka, která se dala na špatnou dráhu. Vymydlili mě, vydrhli a odkojili na umělohmotnejch nesmyslech dvacátýho století a tak jako vy jsem vyrostla na kaši zápasnickejch šampiónů a zázračným chlebu v Zemi svobodnejch a Domově odvážnejch, kde víc a víc a víc a víc znamená jen víc pro ně, aby vám v tom mohli vymáchat rypák.

Ale máte tuhej kořínek, takže to asi vydržíte, a to tak dlouho, jak dlouho vám to budou servírovat. A kromě toho - znáte teď celý tajemství. Máte klíč. Víte, že musíte porazit svět. Musíte je rozdrtit, než svět rozdrtí vás. Než vás zneužije. Než vás ubije. Než vám rozmlátí prdel na hadry a rozhází je po městě, než se začnete chovat stejně jako ostatní vyvrhelové, odpadlíci a asociálové, odvržený ztroskotanci, maniaci a psychopati, sociopati a cvoci, kastráti a masturbanti, vrazi dětí, nepřátelé zvířat a magoři - začínáte se už poznávat?

přeložila Kateřina Portlová