Saki (Karl Hyde v Japonsku)

Japonský deník Karla Hyda. Záznam o cestě kapely Underworld na japonský hudební festival na úpatí hory Fuji.

4. srpna
Zapsal jsem otce do hotelu
Heathrow (londýnské letiště). Balil jsem do 12:30. Dal jsem si popcorn.

5. srpna
Budíček v 5:30. V půl jedenáctý odjíždím na letiště Heathrow. V jednu odpoledne odlétám se Stevem (Hallem, šéf Junior Boys Own) a s otcem (divná kombinace, že?) do Tokia. Born Slippy jede v palubním rádiu, Steve říká: Vsaď se, že to je poprvý. Ukořistil jsem nějakej časopis. Bucks fizz, červený víno a těstoviny. 12 hodin v kuřácký sekci.

6. srpna
Na hajzlu, tokijské letiště Narito. Sušákům na ruce říkají vzdušný ručník. Nic tu není anglicky kromě skvělých nápisů na tričkách. Odpoledne jsou nudle. Tátovy první pokusy s jídelníma tyčkama bez problému. V hotelu je 86 stupňů Fahrenheita a ubíjející vlhko. Vítají nás dalším košem ovoce. Uvnitř je lístek: Hotel založen roku 1885 k vaší nejvyšší spokojenosti. Chceme, abyste se v 9. patře cítili komfortně, okna se klenou nad bazénem ve tvaru ledviny. Je ti zle z časového posunu. Díky průhledným plexisklovým stěnám bazénu vypadáš, jako by tvoje hlava nepatřila k tělu. Jdu nakupovat se Stevem a otcem a snažím se neusnout. V oranžových taxíkách s krajkama a aromatickou klimatizací se pokoušíme srovnat s místním časem. Kupuju CD Bad Company. Usínám ve výtahu, nespal jsem už 24 hodin. Ve čtyři odpoledne umírám v posteli, v 19:30 se nedokážu donutit vstát, takže z průzkumu tokijskýho nočního života nic nebude. Steve s otcem odešli a venku vydrželi až do tří do rána. Někdy za tmy mě probudilo zemětřesení. Docela velký. V devět ráno obchodní telefonát z Londýna, mmmmmm....
Všechno je v japonštině, vyjma CNN. Ouuu... Šestipodlažní tančící neonový figury, lyže a windsurfing ve tmě nad střechami Roppongi (tokijská turistická oblast). Steve s tátou jsou tam někde dole, Rick s Darrenem už nahoře v oblacích. Japonská televize, košík ovoce na uvítanou, klimatizace, Bad Company, noční manévry v koupelně, zákaz kouření v posteli. Dívka ze Sony, co se o nás stará, se jmenuje Eureka. Vypadá to, že do mého koše s ovocem vhodil svou navštívenku snad každý. Ve 12:36 jím avokádo a nějaký tropický ovoce: přemýšlím, jaká by to asi byla noc, kdybych atmosféru tam venku mohl nasávat taky.

7. srpen
Dnes na Marsu objevili život. Rick (Smith) s Darrenem (Emersonem, další členové Underworld) přijíždějí do hotelu v 11:30. Darren si jde lehnout, Rick se usmívá nad kelímkem kávy v plexisklu ledvinovýho bazénu plnýho bezhlavých plavců. Potom jde spát. V jednu odpoledne začínám první kolo rozhovorů v zapocený místnosti, co sousedí s pokojem nějaký namejkapovaný holandský rockový hvězdy. Táta se Stevem to sledují, trvá to až do půl devátý. Jdem sehnat něco k jídlu. Za zítřejší mrd může rybí koláč, říká Rick. To je název desky. Ray Hern je naší základnou. Australskej blázen, kterej přežije vše, co si člověk umí představit, a je skvělej ve svý práci. Přemlouvá nás, abychom se šli podívat do 7th Heaven (evropský nudistický tance s předraženým chlastem). Hero je bezva týpek ze Sony, pořád se kření a dobře se o nás stará. Na hajzlu mají umyvadlo vysekaný do kamene. Housová kapela hraje neidetifikovatelný smyčcový věci. Chlápek z Anglie, kterej tu má obchod s deskama, nabízí sluchátka, ze kterejch se sype Born Slippy.
Holky tady. Divný smyčce. Saki saki saki saki. Kolik slanejch psů dnes v noci větří? Co to je? Vodka s grapefruitovým džusem a slaným okrajem. Všechni se přesunuli k betonové díře ve zdi, co sousedí s dálnicí, místo podzemní ztracenosti s dokonalým stereo poslechem dunících motorů projíždějících aut . Špatnej art-funk. Zrovna jede velmi hlasitej návěs. Umělecký video. Cítím spálený vlasy. Hajzl se najednou proměnil v porcelánovou štěrbinu. Mám na sobě kalhoty s velkýma kapsama. Na videu jsou dva týpci v zatopeným suterénu a říkají si Sound Adventures Into Manhole. Jeden hraje na bonga a druhej drží nějakej divnej saxofon.
Jaký to je, být pop hvězdou? ptá se otec Ricka (smích). Steve předvádí zkurvenej happy dance. Na umakartovým stole je naškrábaný: láska a mír. Nějakej místňák mi říká: Tvůj otec je hodně funky. Rozbitá sklenička je cítit citronem. Tohle je hlasitej flák. Táta stále funky (přál bych vám to vidět).
Bereme si technikou nabušený taxi do Slaughtered Emu (mají tam pro nás zábavu). Bary s obsluhou nahoře bez nás lákaly k návštěvě, ale Ray nás vzal výtahem nahoru na skleničku. Zdi hajzlů jsou pokryty gigantickejma rudejma keramickejma bradavkama a zrcadly. Jsem ve smradlavý, švábama prolezlý díře zvaný Toto. Venku jede latinskoamerický disco. Rick si zhruba hodinu povídal s otcem (příliš surrealistický... čas jít spát).

8. srpen
84 stupňů Fahrenheita a celej den společně s Darrenem a Rickem jen samý rozhovory. Nejprve televize, pak zpět do zpocený krabice. Tři skleslí hoši. 9 večer - večeře se Sony a Rayem. Saki saki saki saki ... postel.

9. srpen
3:20 ráno. Ležím ve velký bílý posteli, poslouchám Captain Beefheart a čumím na špatnej surfařskej film . Ve 4:39 z televize zazní: Lesk diamantů vítězí nad důvěrou. V 11:00 vyrážíme směrem na Fuji s pytlíkem sušenejch banánů, bílým chlebem, lahvovou vodou a úžasnou elektronickou mapou (malá televize s držákem, která komunikuje přes satelit a ukazuje, v jaký části světa se člověk právě nachází).
Osmdesátišestistupňový vlhko, k obědu bílej plátkovej chleba s taveným sýrem a banánovým džusem v růžovým kafé salonku. Steve předvádí Karate Kid.
Technomapostrojonavigátorsatelit je úžasnej. Hotel v horách už tolik ne a pronajatej pokoj mi připomíná starej karavan slabě páchnoucí močí (a kdo ví, jak to vypadá pod bělostnými prostěradly?). Polštář je vyplněn něčím křupavým a před obchodem se suvenýry stojí vycpaný divoký prase. (Dnes je to poprvý, co jsem v TV viděl Stalkera.) Po pokoji něco lítá a kouše mě to, ale jsem příliš unavenej, než abych se o to zajímal. Zapínám televizi s kanály 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12 (!). Usínám u nějaký nepochopitelný soutěže. Probouzí mě hlučnej příjezd naší party s Pricem (DJ Darren Price) z Anglie. Je dobrý je slyšet, hlasy mě posílají do hlubokýho spánku ... vše splývá.
Mmmmmmm ... vstávám na NHK, interview pro státní televizi odbudem venku na trávě. Co pro vás znamená techno? ... Ano, a pro vás dva? Jedeme na zvukovou zkoušku. Nádherný místo na úpatí Fuji. Starej lunapark s velkolepým ruským kolem. Je až neuvěřitelný, jak jeho k nebi se tyčící silueta zdůrazňuje magii tohoto místa.
30 stop nad pódiem je projekční obrazovka, kde zítra bude mít premiéru nový film od Tomata (Tomato je reklamní společnost spoluvlastněná členy Underworld). Když jsem šplhal po japonským lešení, zasáhla nás invaze stovek hodně velkých zlatých brouků. Přišli zemřít za světlem a ... Rick a Darren!
Táta se pasuje na strážce pódia, ničícího vše, co se dostane na vzdálenost jedné stopy k hochům. Zvuková zkouška pokračuje hladce, zatímco muž v bílých rukavicích opatrně zvedá malé zlaté broučí zdechlinky a dává je do bílého hedvábného pytlíku (táta dává přednost podrážkám svých bot). Po zkouške večeře s nekonečným množstvím jídla a saki v městečku u místní posádky americké armády. Pricey se pokouší propít se z únavy. Chlapík podobný indiánovi z Přeletu nad kukaččím hnízdem mi dává plakát se zápasníky v sumo. Saki, saki, saki, saki... postel. Růžovej plastovej telefon, nebezpečná televize. Čokoláda zahánějící kocovinu ze saki. Stalker čeká na každý náš pohyb, sleduje nás na každým rohu. Hotel smrdí čím dál víc starým karavanem.

10. srpen
6 ráno, je nádherně, sluncem ozářený posvátný pohoří, vstávám a fotografuju to, vracím se do postele. Za stěnami jsou slyšet hlasy. V 8 ráno se pohoří opět halí do mraků. Tak a jedem, následujeme zástupy věřících nahoru do oblak. Důležitej den v horským kalendáři. Zastavujeme v horským bufetu a dáváme si nudle jako špatnou náhradu za snídani. Vzduch je tak řídkej, že bolí plíce. Na cestě zpátky jím zmrzlinu, jdu spát, ve 4 odpoledne fascinovaně sleduju nekonečný krvavý sporty v TV.
Pricey se vrací do místnosti plný lítajícího hmyzu (zapomněl zavřít okno a nechal rozsvíceno). Smějeme se. 8:30 Darren, Steve a Matthias (Marthinson z Logic Records) se vracejí z festivalu a šklebí se. Darren byl obletován davy. Je hotová hvězda - je to skvělý, říká Steve, bude se ti to líbit. Jóóó, fakt nádherný. Sony přijíždějí se 150 členným gangem z médií, a dělají párty v tom jejich vigvamu. Co, žádný saki? Ne, moc se omlouvám, vám to chutná? Aha, vždyť vím...
Vystoupení. Vzpomínky jsou mlhavý, jen záblesky fotoaparátů. Podařilo se nám přesvědčit Steva, aby nás představil. Musím přiznat, že jeho hlas v japonském prostředí zní jako zvon. (A nyní vááám až z Romfordu z Anglie přinášíme UNDAWAAAALD!) Darren má posvátnej zážitek. 12 000 vřeštících Japonců se pokusilo prolomit křehký bariéry, když jsem k hrůze ochranky seskočil z pódia a mířil jim naproti. Tlačenice ve znamení elegance, paniky a krásy. Rick s Darrenem k tomu šílenství zachovali apatii vlastní snad jen kontrolorům u výrobních linek a hráli jak o život (já bych to měl vědět - já na to musel tančit). Na scénu vletěl už jen jeden zlatej brouk (naštěstí nezpozorován Rickem ani otcem). Jedou všechny hitovky. Jo, dokonce i v Japonsku každý zná naše texty.
A pak, o dvě hodiny později, se Rick teprve dostává do varu, Haydn zapíná oslepující reflektory, tváře 12 000 Japonců se slévají do jediné masy a tři zmáčení kluci se vkrádají do šaten pro kyslík a trochu jídla a noc teprve začala. Procházíme festivalem, nahoru do stínu velkýho kola, kolem ambientní scény s tichejma tvářema sledujícíma bubliny ve tmě, až ke stánku s hotdogama, kde duní techno.
Potom do uliček zaplněnejch spáči ve festivalovejch igelitech. Podepisují se trika, tváře, paže a otec někde poskakuje v kotli. Váš otec být velmi v pohodě. Nakonec jsme se všichni sešli při sledování východu slunce, který úžasně ozářil vrcholek hory. Pane Bože, to je opravdu sopka. Hahaha, kluci, nezbyl někomu film ve foťáku?

Přejato z časopisu Mixmag